Captivated - 1. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Nic se nepodobalo tomu, jako být mezi rychle se pohybujícími mraky připoutaný v něčem, co by stejně tak dobře mohlo být plechovkou. Není divu, že po letecké havárii bylo prakticky nemožné najít těla.

Bože, jeho myšlenky byly dneska morbidní.

„Ty opravdu nerad létáš, co?“

Joseph Rossi nenáviděl, že jeho nepohodlí bylo tak zřejmé. Sice šlo jen o jeho tátu, ale i tak. Velice dbal na to, aby svůj vnější vzhled vůči všem udržoval na nerozluštitelné úrovni. To byl jeho talent.

Nebo sakra měl to být.

Prsty sevřel kolem růžence, daru od strýce Tommase, který měl na krku a který od něj dostal při svém prvním přijímání. Přál si, aby mu poskytl klid, který v něm obvykle nacházel. Kostel se pro něj stal tak trochu útočištěm.

Bez ohledu na to, jakou sračku udělal – nebo kolik krve mu potřísnilo ruce, než slunce vystoupalo na denní obzor – tyto dveře byly stále otevřené. Kostel ho stále vítal. Jeho kněz tam stále byl a poslouchal.

Byl tím nejhorším hříšníkem.

Vypadalo to, že na tom nikdy nezáleželo.

Damianovi neuniklo, jak si pohrával se svým růžencem. Upřímně řečeno, tátovi nikdy tak jako tak příliš věcí neuniklo. Orlí oko a to všechno.

„Už tu budeme jen asi třicet minut,“ řekl.

Joe po něm ze strany střelil pohledem, o kterém doufal, že na tátu křičel, aby s tím, co začal, přestal dřív, než –

„Zhluboka se nadechni,“ dodal Damian.

A bylo to tady.

„Nepoužívej na mě ten hlas,“ zamumlal.

Damian se s jedním zvednutým obočím podíval na svého syna. „Jaký hlas?“

„Ten – ten, který jsi právě použil. Ten s tím tónem.“

Joea to zneklidňovalo z mnohem více důvodů, než by se staral vysvětlit. Hlavně možná proto, že se tátovi nepodobalo mluvit tak laskavě. Jemně a tiše, jistě. To byl prostě jeho způsob, protože pro to, aby dokončil svou práci nebo rozpoutal násilí, nepotřeboval hluk.

Hodně jako Joe.

Nikdo je však touto cestou jít nikdy neviděl. Jo, rozhodně byl tím nejhorším hříšníkem.

„Přísahám Bohu, Joe,“ řekl Damian se zavrtěním hlavy, „Nemám ani ponětí, o čem to mluvíš.“

Táta také vypadal upřímně. O to však u Rossis šlo. Dokázali vypadat zatraceně nevinně, ale zároveň plánovat, jak člověku při první šanci, kterou dostanou, podříznout hrdlo… pokud k tomu měli důvod.

Muži jako oni – zločinci; Mafiosi – všichni potřebovali své způsoby, aby zůstali na vrcholu, kde přišlo na tento život a byznys. Joeova hra se náhodou zatraceně hodně podobala tomu, jaký kdysi býval jeho otec. Byl mužem ve stínech, který dělal to, co bylo potřeba udělat, aby ochránil organizaci a rodinu. Damian to kdysi také dělával, až na to, že svůj styl nájemného vraha vyměnil za vypodloženější místo jako underboss Chicagské mafie.

Zábavné, jak to fungovalo.

„Ten tón, který jsi právě použil,“ řekl Joe, když se letadlo konečně vymanilo z turbulence. Bože, skutečně mohl znovu dýchat. „Ty víš naprosto přesně, co tím myslím, tati. Je to stejný tón hlasu, který jsi používal na Coryho a na mě, když jsme byli děti, a ty jsi chtěl, abychom se přiznali k něčemu špatnému, co jsme udělali. Teď ho používáš na Monicu, protože na nás už nefunguje a ona je jediná, kdo to ještě nepochopil.“

A sestřinu důvěřivou povahu omlouval pouze jejím věkem – byla o deset let mladší než on sám, kdy mu bylo dvacet jedna let, takže pro svou důvěřivost měla oprávněnou omluvu

Damianovy rty s sebou cukaly v náznaku úsměvu. „Jsi si tím jistý?“

A je to tady znovu.

Otevřel ústa, aby promluvil, ale táta zvedl jednu ruku a krátce se zasmál. Bylo to jen pobavení a veselí v Damianových očích, co ho na chvíli udrželo v tichosti. Občas prostě tátovi dovolil užít si své okamžiky. Všichni je občas potřebovali.

„Máš pravdu,“ řekl Damian tiše, „vím, který tón máš na mysli.“

„Skvěle – přestaň ho používat.“

„I když jsem rád, že jsem tě dokázal rozptýlit na dost dlouho, abych ti zabránil vytrhnout ty područky ze sedadla.“

Joe zamrkal.

Hm.

Područky přestal svírat svým smrtelným sevřením. Pro teď.

„Vím, že létání nesnášíš,“ zamumlal Damian, zatímco se díval ven z okénka.

Opravdu ho nesnášel. Mnohem víc, než si chtěl přiznat. Byl to neopodstatněný strach a prakticky téměř jediná věc v životě, která ho sakra děsila, ale ani tak pro něj nebyl o nic méně skutečným. Jako by přicházel sám vesmír, aby ho se svým sarkastickým úšklebkem nakopal do zadku a připomněl mu, že byl kurva stejným člověkem jako všichni ostatní.

„Mohli jsme jet do New Yorku autem,“ řekl Joe. „Sakra, dokonce bych i řídil.“

Damian sklouzl pohledem ke svému nejstaršímu synovi a trochu se usmál. „Je to zábavné.“

„Co?“

„Že máš pocit, že když zavolá jiná rodina – rodina s větším vlivem a větší kontrolou, než má tvoje – a ty navrhuješ přimět je čekat.“

Joe na sedadle trochu ztuhl. „Já ne –“

„Přesně to říkáš a moc dobře to víš, synu.“

A prostě jen tak se vytratilo to snadné žertování mezi otcem a synem. Na jeho místě spočinul nevyřčený kód mafiánů a život mafie, kterým byli obklopeni a dušeni. Nikdy to nekončilo. Všechna pravidla, očekávání a vše ostatní, co se pojilo s tím, že byli muži, kterými byli.

Obvykle mu to nevadilo.

Nic jiného nepoznal.

„Je ti jednadvacet,“ řekl Damian, aniž by odvrátil pozornost od okénka: „Takže ti dávám svolení, abys stavěl své vlastní přání před přáními kohokoli jiného. Ale už se ti téměř blíží dvaadvacáté narozeniny, Joe, takže ti nemohu stále dávat propustky.“

Joe si odkašlal a uličkou první třídy se podíval na letušku, která se tu najednou vynořila. Byla ještě příliš daleko, než aby slyšela jejich rozhovor. Nepochyboval, že to věděl i táta.

Damian věděl všechno.

„Bez urážky,“ začal.

„Kdykoli někdo začne větu tímto výrokem –“

„Obvykle někoho urazí. Jo, nech mě mluvit.“

Damian mávl rukou, jako by tiše řekl: Pusť se do toho.

„Bez urážky,“ opakoval, „ale ani jsi mi neřekl, kvůli čemu letíme do New Yorku, tati. Právě jsi řekl, že Marcellos něco potřebovali, ale ne co nebo proč jsem musel přijet já. Čekáš, že budu vědět všechno prostě jen proto? Neumím číst kurva myšlenky.“

„Byznys,“ řekl Damian jednoduše. „Když zavolá rodina Marcellos, vždy to znamená byznys.“

A Joe věděl… celý život v tom vyrůstal – před rodinou Marcellos se všichni skláněli, ale oni se kurva neskláněli před vůbec nikým. Takové bylo jejich právo. Právo být tím, kým byli, a mít, co měli.

Žádná mafiánská organizace nezůstávala na vrcholu díky tomu, že by to s ostatními hrála mile.

***

„Ne, nebudu tu dlouho, Lily,“ řekl Damian. „Nenechám si ujít Moninu hru.“

Joe na zadním sedadle vedle táty ignoroval bzučení svého vlastního telefonu. Aby věděl, kdo to byl, nepotřeboval ho zvednout a podívat se.

Pravděpodobně Cory.

Jeho mladší bratr – o pouhý rok – který trochu umíral, protože Joe byl kvůli tomuto tajemnému byznysu v New Yorku a Cory musel zůstat doma. Neměl náladu poslouchat bratrovo kňučení nebo štěkání, takže se rozhodl telefon vůbec nezvednout. Bylo to každopádně lepší než ho poslouchat, jak o tom mluví.

„Máš to, miláčku,“ řekl Damian. „Miluji tě. Ahoj.“

Ani ne o zatracenou vteřinu poté, co Damian zavěsil telefon se svou ženou – s Lily, Joeovou matkou, která měla sladkou povahu a dobré srdce – na svého syna vyštěkl: „Joe, přestaň s tím zatraceným ošíváním se.“

Skoro jako by ho táta celou dobu během svého telefonátu pozoroval a věděl, že čím blíž byli k usedlosti Marcello, tím horší se jeho vrtění stávalo. Ruce se mu v klíně okamžitě zastavily.

Na tátu se zamračil. „Jsem nervózní, dobře.“

„Buď nervózní, ale přestaň s těmi nervózními pohyby.“

„To se ti snadno řekne, tati.“

Damian se ušklíbl, ale neskryl to tak rychle, aby si toho Joe nevšiml. Stále před sebou viděl tátův úsměv, než otočil hlavu a zadíval se ven na auta, která míjeli. Svým způsobem na něj dopadlo, jak spokojeně a pohodlně táta vypadal se státě, který v žádném případě nebyl jejich – alespoň co se obchodní stránky jejich života týkalo. Vstoupit na území jiné rodiny mohlo být občas ošidné. Jako plavání ve vodách plných aligátorů. Člověk by si mohl myslet, že nohou narazil na kámen, a než se nadál, už byl v tlamě aligátora.

Jo, přesně tak.

Pro tátu to ale možná nebylo stejné. Často podnikal výlety na návštěvu jiných organizovaných zločineckých rodin, aby uzavřel obchod nebo stvrdil mír. Navzdory tomu, jak zastrašující táta dovedl být, když chtěl, dokázal být na první pohled velice okouzlující. A uzavírat dobré obchody a udržovat mír bylo jednou z jeho mnoha prací, které jako underboss Joeova strýce, Tommase, měl v popisu práce.

Opravdu… dělal si obavy, že to tátovi podělá. Tohle bylo poprvé, co ho s sebou přivedl na schůzku tohoto kalibru, a díky tomu rozhodně nebyl klidný. Sám byl vždycky tím, kdo byl ve stínech, a nikdy z nich nevystupoval ven, aby se dostal do centra pozornosti.

To neměl rád.

Nebyl ten typ.

„Tati?“ zeptal se.

„Jo?“

„Na tohle by byl lepší Cory, ne já.“

Řekl to.

Ať si z toho táta vezme, co chce.

Damian se na něj s povzdechem podíval. Krátkou chvíli na sebe prostě jen mlčky zírali. Ve tváři měl nasazený svůj téměř věčný úšklebek, stejný jako měl táta, silnou čelist a nebesky modré oči. Měl pocit, jako by se díval na odraz svého staršího já za pár let. Dokonce i jejich vlasy byly ve stejném odstínu tmavě hnědé, i když Damian v nich měl za ušima již trochu posolené barvy, a Joe rád držel svůj střih ve stavu silného vyblednutí.

Táta však stále mlčel. Častěji, než ne to byl Damianův způsob, jak přimět některého ze svých synů mluvit. Na Coryho to fungovalo mnohem lépe než na Joea.

Joe měl koneckonců ticho rád.

A právě teď neměl co říct. Řekl, co řekl.

„Vím, že Coryho by si to možná užíval víc,“ řekl nakonec Damian.

„Přesně tak.“

To bylo patrné i z telefonu v Joeově kapse, který konečně přestal na dvě zatracené minuty zvonit.

„Ale ty jsi v pozici, kdy bys mohl využít trochu vzdělání o pravidlech ostatních rodin,“ dodal s pokrčením rameny. „A jak mi kdysi někdo řekl, Joe, komfortní zóny jsou vyhrazeny jen pro slabé muže, kteří se bojí zkusit něco nového. Chci, abys uspěl – to ty sis zvolil tento život, synu. Neuhýbej jen proto, že se raději skrýváš.“

Joe se zamračil. „Nesnáším, když tohle děláš.“

„Já vím.“

Samolibý debil.

„Jak ještě dlouho?“ zeptal se.

Bylo lepší změnit téma – v tomhle bodě konverzace od táty jasně nic jiného nedostane.

„Vlastně jsme už skoro tam.“

Naštěstí nepřeháněl. O pouhých deset minut jízdy později auto zastavilo před uzavřenou příjezdovou cestou. Jakmile se před nimi otevřela brána, dlouhá klikatá příjezdová cesta, lemovaná vysokými stromy, je dovedla přímo před usedlost, která byla pravděpodobně dost velká na to, aby v sobě ubytovala malou armádu.

Vnímal pěstěnou trávu, pečlivě položené dlažební kostky na příjezdové cestě i velké mramorové sloupy, které podpíraly velký vchod, pod kterým mohla projíždět auta. Jejich auto místo toho zaparkovalo na straně.

Bohatství.

Místo křičelo bohatstvím.

Právě, když Joe vyklouzl ven z auta – stále si přitom čerstvým pohledem prohlížel usedlost Marcello – se vstupní dveře sídla otevřely a na mramorové schody se vynořila jedna po druhé skupinka mladých žen. Vlastně pět mladých žen.

Dcery Marcello?

Principessas?

Měli Marcellos v rodině tolik dcer?

Opravdu nevěděl.

Usoudil, že na tom stejně nezáleželo. Navíc jeho pozornost upoutalo něco daleko lepšího, na co se soustředit. Jako mladá, ztepilá žena, která se od skupinky svých kamarádek mírně vzdálila. Pohledem svých oříškově hnědých očí zachytila jeho, a když ho odmítla pustit, něco do něj uvnitř narazilo, a nehybně a tiše ho zasáhlo. Z vysoké, nádherné ženy čišela sebedůvěra. Tmavé blond vlasy ji visely volně ve vlnách, které se jí převalovaly přes rameno, když mírně natočila hlavu, aby na něm udržela oči, zatímco obešla čekající černé SUV.

Sakra.

Nebyl z těch, kdo by si všímal žen. Jednou za čas si rád užil, když na to měl náladu, ale jinak měl mnohem důležitější věci, na které se ve svém životě musel soustředit. Ne jako jeho bratr Cory, který měl rád každý víkend na paži pověšenou jinou ženu.

A přesto zjistil, že bylo zatraceně téměř nemožné odvrátit zrak od blond ženy s oříškovýma očima, rty ve tvaru luku a nohama tanečnice. Vzhledem k tomu, jak se pohybovala, musela být tanečnicí. Jako by země pod ní byla tvořena z obláčků, prsty se stěží dotkla dlažebních kostek a už se znovu zvedla. Rychlé, pečlivé kroky spolu s postojem těla, který vypovídal o kráse a eleganci.

Všechny ostatní ženy měly úzké džíny a boty na podpatcích. Ale ne ona. Měla oblečené splývavé letní šaty, které kolem ní s každým jejím krokem divoce vířily.

Přesto na něj dál zírala.

A i on.

Jak se jmenovala?

A proč nemohl znovu normálně dýchat?

„Joe,“ řekl Damian nahlas.

Z omámení se probral právě v okamžiku, kdy se neznámá žena natáhla po zadních dvířkách SUV. Ohlédl se přes rameno a našel tátu, jak se na něj díval. Nemohl ani předstírat, že na ni zíral jako pošetilý chlapec, který byl přichycený se svým ptákem v ruce. Ani se o to dokonce nepokusil.

„Jo, tati?“

Ozval se skřípot pneumatik a SUV rychle vyjelo z kruhové příjezdové cesty, odkud zamířilo klikatou cestu mimo jeho dohled.

Sakra.

Kdo byla ta žena?

„Nacházíš něco, co se ti líbí?“ zeptal se Damian a usmál se tím svým způsobem.

„Uh…“

Kurva.

Damian zvedl obočí.

Joe si odkašlal.

Bože.

Možná by se měl chovat, jako by nezíral.

„Ta poslední – tu jsi ji sledoval,“ řekl.

Joe se k tátovi otočil čelem a pokusil se to se zasmáním setřást. „Tak a co kdyby?“

„Odkdy tak zíráš?“

„Nezírám.“

Táta přikývl, jako by věděl naprosto přesně, co se mu honilo hlavou.

Tu ženu chtěl poznat. Kdo byla a proč byla tak odvážná, že zírala na muže tak, jako by ho znala od Adama a líbilo se jí to, co viděla.

„Nech toho, tati,“ řekl.

„Nic jsem neřekl.“

„Myslíš si to.“

Joeovi to nemusel říkat.

Věděl to.

„Ne, myslím si, že bych ti měl dát echo,“ řekl.

„Co?“

Damian ho popadl za rameno a otočil je oba čelem ke vchodu usedlosti Marcello. Vypadalo to, že během jeho malého omámení na mramorové schody vstoupil i někdo jiný – nebo vlastně několik lidí.

Tři muži.

Oblečeni v černých třídílných oblecích.

Bok po boku.

I z této vzdálenosti mohl vidět podobnosti mezi dvěma muži, takže snadno vytušil, že šlo o nechvalně proslulé bratry Marcello. Jeden z těch tří byl adoptovaný – nebo alespoň to se říkalo. Muži čekali, až k nim Joe s Damian přijdou, ne opačně.

„Ta dívka, Joe,“ řekl táta pomalu, jako by se chtěl ujistit, že syn slyšel každé jednotlivé slovo, „je Liliana Marcello.“

Joe se ušklíbl.

Podvědomá reakce, kterou se ani nemohl pokusit skrýt. Ne proto, že by to odradilo jeho zájem o ni, ale spíš proto, že věděl, že tak to pro něj bude mnohem těžší.

Liliana Marcello.

Dcera Luciana Marcello.

Principessa rodinného underbosse.

Sakra.

Nic dobrého nikdy nepřicházelo snadno.

„Ach?“ zeptal se.

Snažil se, aby to znělo nenuceně.

Kurva při tom selhal.

Damian se zasmál. „Muž na levé straně je její otec – zbylí dva jsou její strýcové. Je o rok mladší než ty. Lucian je zatraceně zastrašující. Nicméně nedej mu najevo, že si to myslíš.“

„Díky?“

Proč to vyznělo jako otázka?

„To pro začátek,“ zabručel Damian a tvrdě ho poplácal po zádech. „Nejlepší způsob, jak tohle nepodělat, je nechovat se jako cafone. To je něco, co nejsi schopný udělat. Vím to, protože jsem tě takhle vychoval. Chceš tu dívku poznat?“

Hlava mu říkala, aby držel ústa zavřená.

Zbytek neposlouchal.

„Možná,“ řekl.

Protože ano.

Chtěl ji poznat.

Damian kývl směrem k mužům, kteří čekali na schodech. „Začni s jejím otcem.“

„Skvěle.“ Spolu s tátou vyrazil vpřed a zeptal se: „Sakra, neříkají ji Lily, že ne?“

Lily jako jeho máma.

Ach, sakra, při té myšlence se mu penis scvrkl –

„Ne,“ zamumlal, „a pokud si vzpomínám, vždy žádala, aby jí volali Lilianou.“

Dobře.

Penis měl zpátky na svém místě.

„A také jsem se možná mohl mýlit ohledně věku. Myslím, že je vlastně nejstarší. O rok starší než ty, ne mladší. Co cítíš vůči starší ženě?“

Joe mu věnoval pohled. Znovu dělal tu otravnou věc. Potřeboval zastavit.

„Pochopil jsem,“ zamumlal Damian při pohledu na jeho tvář, „a teď se uprav.“

„Damiane,“ pozdravil muž uprostřed, „a společníku. Rád tě vidím, starý příteli.“

„Dante,“ odpověděl Damian a přijal ruku, kterou mu boss Marcello nabídl. „Gio, Luciane; rád vás vidím. Theo tě pozdravuje, Gio.“

Gio – nebo Giovanni – Marcello se zazubil. Při tom pohledu mužovy rysy okamžitě o dobrých patnáct let omládly. „Jak se v Chicago daří, D?“

„Je to dobré. Měl bys přijet na návštěvu častěji.“

„Nepravděpodobné,“ řekl tichý muž.

Lucian.

Lilianin otec.

Lucian po něm na okamžik přejel pohledem, jako by si ho prohlížel. I když Joe neměl zatraceně ani ponětí proč. Stále pro začátek ani nevěděl, k čemu tu sakra byl. Stejně rychle, jako ho Lucian pohledem oceňoval, vrátil svou pozornost zpátky k Damianovi, který promluvil.

„Nikdy se nedostaneš přes tu malou příhodu z doby před lety, že, Luciane?“ zeptal se Damian.

„Nezabiju jednoho každého z vás pokaždé, když někdo z Chicagské mafie přijede do mého města,“ odpověděl Lucian, „takže na tvém místě bych to bral jako výhru.“

Sakra.

Vypadalo to, že tento muž si rozhodně nedělal žádné zkurvené servítky.

„Ve skutečnosti to považujeme za výhru,“ odpověděl Damian lehce.

„Chovej se mile, Luciane,“ řekl Dante. A pak stejně rychle směrem k Damianovi dodal: „Měli bychom přemístit tento rozhovor dovnitř. Dívky mířily do obchodu pro… no, pro nezdravé jídlo a cokoliv jiného. Nemyslím si, že tu musíme být na schodech a diskutovat o byznysu ještě v době, až se za chvíli vrátí zpátky.“

„S tím souhlasím,“ řekl Damian.

Když vyšli posledních pár schodů a před nimi se otevřelo sídlo Marcello, Lucian Marcello se ohlédl na Joea s úsměvem, který vypadal jako zcela chladný, a přesně jen tak akorát mazaný. Joe se málokdy přistihl při tom, že by ho někdo jiný znervózňoval. Prostě nebyl ten typ, a obvykle to byl on, kdo lidi díky své velikosti obránce, vysokou výšku a tichou povahu, dělal nervózní.

Tahle změna pro něj byla zvláštní.

Zcela znepokojivá.

„Vítej v New Yorku, Joe,“ řekl Lucian a jeho úsměv přešel v pochmurnou linii. „Rozhodně doufám, že stojíš za množství peněz, které se za tebe chystám zaplatit.“

Cože?

***

„Spravedlivé varování,“ řekl Damian, když se posadil k velkému dubovému stolu, za kterým spočíval Dante. „On neví, proč tady je. Usoudil jsem, že pro něj bude nejlepší držet v tajnosti, co bylo potřeba.“

Joe ze svého místa, kde v rohu stál – všechna ostatní místa v místnosti už byla obsazena a jediné volné místo k sezení bylo vzadu, s opěradlem otočeným směrem k oknu – střelil po tátovi pohledem. Nebyl hlupákem a nehodlal se posadit zády k oknu v domě, který neznal, nemluvě o mužích, u kterých si nebyl jistý, zda jim může plně důvěřovat.

Dante se podíval na Luciana a zeptal se ho: „Chceš s tím začít ty, nebo bych měl já?“

„Ty jsi boss, bratře,“ odpověděl.

„A tohle je –“

„Ty jsi boss.“

Když si oba muži mezi sebou vyměnili pohledy, zatímco všichni ostatní zůstali zticha, Joe trochu ztuhl. Nikdy si nedokázal představit, že by přerušil svého bosse, aniž by nešlo o akci neposlušnosti, ale mezi těmito bratry byl očividně jiný druh vztahu. Byli mafiány, jistě, ale rodina stále držela pevně při sobě, když na to přišlo.

Dante přikývl a odsunul své křeslo, aby otevřel zásuvku ve svém stole. Z ní vytáhl složku, hodil ji na stůl a pak ukázal na Joea. „Do toho, vezmi si ji, Rossi.“

Kroky, které nevydávaly jediný zvuk, se vzdálil od zdi a složku zvedl. Otevřel ji, očima procházel její obsah a pak prolistoval další předměty. Dívaly se na něj obrázky starších mužů – detaily o nich a jejich životě. Také jejich kariéry.

Jeden byl politik – George Earl. Republikánský senátor za stát New York. Joe si vzpomínal, jak v minulých volbách drtivě zvítězil.

Druhý, náčelník policie města New York. Muž jménem Martin Abraham. Toho tak dobře jako první muže nepoznával, ale jeho titul stačil víc než dost, aby zaváhal.

Kurva.

Už teď se mu nelíbilo, kam to směřovalo. Jediný důvod, proč by dostal složku s informacemi uvnitř, byl ten, aby jich zbavit svět. Pokud by chtěl, z práce nájemného vraha by si mohl udělat byznys. Nedržel se práce jen v Chicagu, ale právě tam byla na konci dne jeho loajalita a rodina. Takže své služby své rodině ochotně nabízel.

Ostatně přesně v tom byl dobrý. Stejně jako kdysi jeho táta.

„Tohle mi přijde jako potenciální cíle,“ řekl.

„Protože jsou,“ pronesl Lucian ze svého křesla.

Znovu prolistoval stránky. „Sakra, dokonce jste mi popsali detaily tak, jak mám rád…“ Přejel pohledem po tátovi a dodal: „Což mi říká, že se na tom pracuje mnohem déle, než jsem si byl ve skutečnosti vědom.“

„Ano, dobře…“

„Své služby nepronajímám,“ řekl tiše. „Pracuji pouze pro Chicagskou mafii.“

„Za těchto okolností budeš,“ řekl táta tiše.

Joe při té poznámce sevřel čelist. „Bez urážky –“

„Joe.“

„Už mi to znovu neříkej. Tohle myslím tak, že je to zatraceně urážlivé.“

Damian si povzdechl. „Tak to nepřibarvuj zbytečnými nesmysly. Prostě to řekni.“

Joe přejel pohledem na tiché, vyčkávající muže. „Možná bych právě teď neměl.“

„Co, synu? Jen to řekni, Bože.“

Fajn.

„Nebudu pro ně pracovat jen proto, že se Chicagská mafie stále snaží dostat na přátelštější podmínky s rodinou Marcello. Kromě toho se na ta jména podívej, tati.“ Pustil složku tátovi do klína, rychle zaujal své místo v rohu a dodal: „Velice vysoko postavená zkurvená jména. Politik? Šéf policie? To si koleduje o potíže, a tohle není sračka, do které se chci dostat. A abych byl upřímný, přijde mi to jako sračky někoho jiného, a pravděpodobně mi ani neposkytnou tolik slušnosti, aby mi řekli, jaké sračky tomu předcházely, než jsem do toho vkročil já.“

„V tom máš pravdu,“ řekl Dante a konečně se vložil do rozhovoru. „Nehodláme ti říct, proč chceme, aby tito muži zemřeli. Řekneme ti, proč chceme, aby tys byl tím, kdo to udělá.“

Bože.

Čelist zatínal tak pevně, až měl pocit, že mu z toho kurva prasknou stoličky.

„Zkus mě, ale nepředpokládej, že to bude mít nějaký vliv na to, co jsem už řekl.“

Gio se z místa na pohovce uchechtl. „Sakra, Damiane, líbí se mi. Má… má koule.“

Damian se zamračil. „Obvykle je tišší než to, co tu předvádí.“

Dante pokračoval v rozhovoru s Joem tak, jako by ostatní muži vůbec nic neřekli. „Tito muži musí odejít z důvodů, které nejsme ochotni zveřejnit. To by však nemělo být důležité pro to, zda jsi nebo nejsi schopen a ochoten dělat tu práci, nemluvě o tom, jak moc ti za to chceme zaplatit. Důležité je to, že pocházíš z Chicaga, ne z New Yorku. Ty, Josephe, jsi nikdy ani pořádně v přítomnosti naší rodiny nebyl. Nebyl jsi nikdy vyfocený s kýmkoli z našich mafiánů nebo našich žen. Nic. Jsi v podstatě neviditelný, což je přesně to, co potřebujeme. Nemůžeme si dovolit, aby byla díky těmto zásahům věnována pozornost naší rodině, i když předpokládáme, že i jen proto se tak jako tak stejně dostaneme do centra pozornosti. Nicméně bez ničeho, díky čemuž by se dalo najít jakékoli spojení, z toho všichni vyjdeme ven bez sebemenší úhony.“

Joe stěží poslouchal, protože teď zíral na svého tátu. „Dej mi jeden jediný důvod, proč bych měl souhlasit s převzetím této práce, když víš, že jsem pracoval pouze pro Chicago.“

„Vlastně ti můžu dát dva.“

„Zkus mě.“

„Za prvé – věc, o které jsme mluvili venku. Možná tu budeš chtít chvíli být. Víš, že to by ti v tom mohlo pomoci.“

Ach, jo.

Liliana.

Slyšel tátova nevyslovená slova. I když upřímně řečeno, takhle pracovat pro její rodinu by mu ty plány mohlo vážně narušit. Nemluvě o tom, kdo byl její zatracený otec. Pro něj nikdy nemohlo být nic jednoduché.

„A za druhé?“ zeptal se.

„Protože tě žádám, abys to vzal, Joe,“ řekl, „a ne z jakéhokoli důvodu, který možná předpokládáš, ale protože občas, když je to zoufale potřeba, pomůžeme. Kdysi byla doba, kdy jsi začal brát útoky, protože jsi chtěl odstranit ty, kdo si s námi nezasloužili dýchat stejný vzduch – možná je na čase se k tomuto znovu vrátit.“

Růženec kolem krku mu ztěžkl.

Skoro jako smyčka.

„Žádáš mě, nebo mi to říkáš?“

„Žádám,“ zamumlal táta.

„Jak ti říkali, Damiane?“ zeptal se Lucian, který znovu tiše skočil do rozhovoru. „Myslím, když jsi dělal všechnu tu špinavou práci pro Chicagskou mafii.“

Damian se trochu usmál. „Duch.“

„Hmm.“

„A tobě?“ zeptal se Dante a podíval se na Joea. „Jak ti říkají?“

Nechtěl odpovídat.

Stejně tuhle práci bude muset vzít. Táta to žádal a něco uvnitř mu říkalo, že to pro něj byla správná věc, i když neznal všechny podrobnosti.

„No?“ Lucian naléhal, když to neudělal Dante.

„Stín,“ řekl.

„Prosím?“

„Když chce Chicagská mafie někoho pryč,“ objasnil Joe, „pošlou Stín.“

Protože se pohyboval tak tiše, jako by tam vůbec nebyl. Protože splynul s davem a nikdy nebyl skutečně viděn. Protože ve tmě a ve stínu byl nejnebezpečnější.

Tam se také cítil nejnormálněji.

Zvláštní, jak to fungovalo.

„Pět milionů za oba,“ řekl Dante, „a oba musí být úspěšně zasáhnuti. A ani netrváme na nějakém napjatém termínu. Byli jsme informováni, že ti může chvíli trvat, aby ses ujistil… že je všechno dobré a čisté.“

„Polovina na mém účtu dneska večer,“ odpověděl Joe.

Dante přikývl a rukou mávl směrem ke dveřím. „Domluveno… teď by ses asi měl seznámit s usedlostí, protože sem budeš přicházet na krátké schůzky nebo pro rozkazy. Rozhlédni se tu kolem, a až uvidíš mou mámu, pozdrav ji. Hosty si užívá.“

Skvělé.