SF - 22. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evudar

Lexi

Drahá Daisy,

Hmotnost: 38 kilogramů

Příjem kalorií: 400 250

Kéž bys byla tady. Bože, přála bych si, abys tu byla.

Posledních pár dní bylo tak těžkých a mám pocit, že ztrácím kontrolu nad realitou, nad jídlem… nad vším.

Molly přišla o dítě. Jedna z mých nejlepších kamarádek skoro umřela. A aby toho nebylo málo, opustila nás. Beze slova odešla. Víme, že se vrátila domů do Oxfordu, ale ani nám neřekla sbohem. Rome je rozrušený. My všichni jsme rozrušení. A ani nevíme, zda se ještě někdy vrátí.

A Austin… Austin obchoduje s drogami a vrací se k Heighters. Už ho dál opravdu nevídám. Nechce mě vidět a já mám pocit, jako by se mi srdce pomalu a mučivě lámalo.

Nestačila jsem mu. Můj největší děs se stal realitou.

Topím se v tom, Daisy. Hlas je mou jedinou útěchou a s každým dalším dnem se mu odevzdávám víc a víc. Už se dál necítím silná. Nedokážu se ani podívat do zrcadla. Nenávidím toho, koho vidím, a to tak moc, že skoro rozbiju sklo pěstí, jen abych nemusela čelit tomu tlustému, ošklivému ubožákovi, který na mě hledí zpět.

Denně běhám kilometry, ale nikdy to není dost.

Můj příjem potravy je skoro nulový, ale prostě to nikdy není dost.

Rozpadám se, Daisy.

Naprosto se rozpadám.

Stýská se mi.

Proč jsi mě musela nechat samotnou?

***

Když jsem skončila se stránkou v deníku, z oka mi unikla slza a inkoust na papíru se rozmazal. Otočila jsem hlavu, abych se podívala ven z okna a povzdechla si. Byla zima. Soumrak. A všechny hvězdy jasně zářily. Zítra začínají oficiálně vánoční prázdniny a já bych šla domů pro nic.

Mí rodiče se neochotně přestěhovali za tátovou prací. Budou pryč dalších šest týdnů, kdy zřizuje nové onkologické oddělení v Mobile. Nesnášeli to, že mě tu nechali na prázdniny samotnou, ale mysleli si, že jedu na Vánoce spolu s Cass do Texasu.

Lhala jsem. Hodlala jsem být sama v domě svých rodičů. A to bylo opravdu dobré. Potřebovala jsem být sama, daleko od lidí, kteří by mě mohli nutit jíst.

Když jsem se zadívala na noční oblohu, byl to bizarní koktejl štěstí a smutku. Austin se vždycky díval na hvězdy. Zatímco mě svíral za ruku a líbal mě na kůži, neustále o nich mluvil. Vždycky jsem si to užívala.

Podívala jsem se na svou ruku a při té vzpomínce jsem ji povolila pěst. Bylo to skoro, jako bych cítila Austinovy potetované prsty, jak je měl omotané kolem mých. Ale to teď skončilo. Skončili jsme; tím jsem si byla jistá.

Od té noci, kdy jsme se milovali, jsme byli prakticky cizinci. Byla jsem na něj až moc, než aby se s tím vyrovnal. Vždycky jsem věděla, že budu. Ale pak byl celý jeho život příliš mnoho na to, aby se s ním vyrovnal. Jeden zlomený chlapec, který nesl na svých bedrech tíhu celého světa.

Oba jsme byli až příliš zmateni, než abychom spolu někdy byli tak, jak jsme potřebovali. Dvě padající hvězdy, které shořely příliš rychle a nikdy nedosáhly k nebesům toho druhého.

Seděla jsem u okna celé hodiny a sledovala, jak se kolem valily tmavé mraky, až se spustil déšť, který cákal na sklo a zakrýval mi výhled. V domě sesterstva bylo ticho. Až příliš ticho. Většina lidí odjela na svátky domů. Byla jsem tu sama.

Sám s hlasem.

Vzhledem k tomu, že mám v ložnici příliš dusno, rozhodla jsem se jít na procházku. Přes černé boyfriend džíny a nadrozměrnou obnošenou košili Nightwish jsem si přehodila bundu s kapucí, vyšla ven z domu a nechala nohy, aby mě odnesly, kam samy chtěly.

Když jsem si uvědomila, kde jsem: v letohrádku, s kapucí vytaženou vysoko přes hlavu jsem se vylekala. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, všude bylo ticho. Zkusila jsem vzít za kliku. Bylo odemčeno.

Opatrně jsem vešla dovnitř, setřásla ze sebe vodu z deště, zvedl hlavu a najednou jsem nadskočila, až jsem cítila, jak mi v uších zahřmělo srdce. U řvoucího otevřeného ohně stál Austin, ruce si ohříval nad krbem a s hlavou skloněnou se díval do plamenů.

Zatímco jsem ho sledovala, v těle mi pracovaly všechny nervy. Pod černou košilí a džínami měl obrovské svaly, tmavé vlasy měl rozcuchané. A hrdě vystavoval svá nádherná tetování. Byl dokonalý a bolest ve střevech mi připomněla, jak moc mi chyběl… jak moc jsem ho potřebovala. A on tu potřebu rozerval.

Nevěděla jsem, že je tady, ve škole. Z toho, co jsem dokázala zjistit, byl vždy spolu s mámou v přívěsu. Dokonce i na fotbalovém tréninku odvedl své sprinty a odešel. Nikdy se nepodíval mým směrem, ale já se na něj stále dívala. Sledovala ho zpovzdálí.

Se skloněnou hlavou jsem začala couvat ven ze dveří, ale nohou jsem došlápla na uvolněné prkno v podlaze a místností se rozlehlo hlasité zavrzání.

Otočil hlavu ke mně, a když mě našel stát ve dveřích, výraz tváře mu okamžitě zjemnil. „Pix?“ zašeptal drsným hlasem.

Ohlédla jsem se k otevřeným dveřím, rozhodnuta odejít, ale řekl: „Prosím, Pix… nechoď.“

S povzdechem jsem se otočila a našel ho přímo před sebou. Smysly mi zaplavila jeho vůně, byla jako vítaný vánek v horkém letním dni. Přejel mi prstem po tváři. To dělal vždycky. Nikdy jsem si nebyla jistá proč… I po tomhle se mi stýskalo.

„Právě jsem na tebe myslel… stále na tebe myslím, Pix.“

Pil. Z dechu jsem mu cítila silnou vůni whisky.

Okamžitě jsem zvedla bradu a setkala se s planoucím pohledem jeho tmavých očí… unavených očí obklopených tmavými kruhy. Zvedla jsem ruku k jeho tváři a přistoupila jsem k němu ještě blíž. „Austine…“ zašeptala jsem a skoro klesla na podlahu, protože se mi vtiskl do dlaně a vyhledával můj dotek. Po kůži mě škrábal drsným strništěm.

„Potřeboval jsem prostě jen utlumit bolest, Pix… je to všechno tak v prdeli,“ řekl skoro neslyšně. Zvedla jsem mu bradu, abych se setkala s jeho rozostřenýma očima, očima plnými slz.

„Austine, neplač,“ řekla jsem zlomeně.

Roztřeseně se nadechl, z očí se mu začaly valit slzy, ramena se mu třásla. Přitáhla jsem si ho do náruče. Čelem se mi opíral o štěrbinu krku a cítila jsem, jak mi po kůži stékaly slané kapky.

I když byl takhle zlomený, věděl, že se mi nemá dotýkat zad, takže mě objal pažemi pevně kolem krku.

„Psst, zlato, je to v pořádku,“ konejšila jsem ho.

Zavrtěl hlavou. Pod jeho obrovskou tíhou jsem skoro upadla. „Ne, Pix… nic není v pořádku. Všechno je to v prdeli… všechno… Musel jsem odejít, nevidíš?“

Nedokázala jsem vystát to, jak prázdně mu zněl hlas. Začala jsem brečet spolu s ním, beznadějně se ho snažila zbavit bolesti.

„Austine, no tak.“ Zvedla jsem mu hlavu ze svého krku, sevřela ho za ruku a odvedla k pohovce. Na místo klesl jako první, škubl mi paží a stáhl si mě dolů, abych si mu sedla na klín. Rychle se ve mně zvedla panika, ale moji úzkost jasně vycítil, takže nás otočil, až jsme leželi tváří v tvář.

Lehká záře ohně mu zvýraznila mokrou tvář. Jednou rukou mě držel za hlavu a přiblížil se rty k mým. Když se naše ústa stáhla do malátného, nádherného objetí, z jeho rtů jsem cítila sůl z jeho slz, horké pálení whisky z jeho jazyku, a rozplynula jsem se v doteku, po kterém jsem tak dlouho toužila.

Se zalapáním po dechu se pak odtrhl, ale hlavu mi nepustil. „Pix, je mi to tak líto,“ zašeptal.

„Ne, Austine,“ naléhala jsem na něj, „nemáš se za co omlouvat. Nemůžeš bojovat s tím, co bylo vždy předurčeno, že se stane.“

Se smíchem si odfrkl, ale ten zvuk mu uvízl a vyšel ven jen jako bolestivý vzlyk.

„Mluv se mnou,“ tlačila jsem na něj. Nedokázala jsem vystát, že byl tak smutný. „Je to tvoje máma? Zhoršila se?“

Vypadalo to, že se mu v očích objevil tmavý stín. Přisál se mi do koutku spodního rtu. Ten pohyb jsem znala. Znala jsem ho dost na to, abych věděla, že jsem měla pravdu.

„Teď už má jen týdny, Pix. Je to zkurvený bordel. Už opravdu nedokáže mluvit. I Levi je na tom příšerně. Nikdy od ní neodchází.“

Žaludek mi spadl níž. V gestu podpory jsem mu stiskla ruku.

„Kde… kde jsi byl? Nikdy nejsi ve škole,“ zeptala jsem se nervózně.

Zapíchl se mi do očí a v pochopení polkl. „Byl jsem kolem, Pix. Jsem pořád nablízku.“

„A my už nejsme…“ Nebyla to přesně otázka ani prohlášení. Bylo to prostě to, co to bylo. Předpokládám, že realita.

Další věc, kterou jsem věděla, bylo to, jak si povzdechl a převalil se na mě. Rukama mi doslova drtil paže. Chvíli na mě zíral a pak se rty střetl s mými. Ten polibek byl spalující, žhavý a zoufalý a já jím byla celá pohlcená. Všechny buňky v těle mi vzplanuly touhou… touhou být vším, co potřeboval.

Popadla jsem ho za vlasy, navzájem jsme se zuřivě dobývali jeden druhému do úst. „Austine,“ zasténala jsem a ucítila, jak mi trhnutím rozepnul zip mikiny. Během pár vteřin se z ní stala hromádka na podlaze.

Další na řadě byly mé džíny. Jediným plynulým pohybem mi stáhl a cestou s sebou vzal i moje kalhotky. Myslí mi proběhl záblesk obav. Šlo o to, že uvidí moje hubenější nohy, ale srdce mi říkalo, že tohle je něco jiného, něco většího a že tu nejistotu potřebuji převálcovat, takže jsem to nechala být.

Klekl si tak, že jsem nad ním byla obkročmo. Strhl ze sebe vlastní košili a odhodil ji na zem. Tak mi vystavil pro pohled napjaté a drsné svaly.

Zahrabal se v kapse a vytáhl z ní kondom. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se mi nepokusil sundat košili. Roztála jsem ještě víc, protože jsem věděla, že to bylo proto, že chápal mé hranice. Věděl toho o mně tolik, ale nikdy jsme se nedostali přes hlubší věci, které byly skryté… na obou stranách.

Těžké ticho mezi námi bylo v místnosti jako elektřina. Oheň praskal a plápolal, venku na stromech houkaly sovy, cvrčci cvrlikali ve svém rytmu a to vše přehlušil zvuk toho, jak si stáhl zip a pak roztrhl obalu kondomu.

Jakmile s tím byl hotový, plazil se mi po těle výš, šťouchnutím mě přiměl roztáhnout nohy víc od sebe. Zvedl se mezi ně a jediným rychlým přírazem mě naplnil až po kořen. Nebyla tam žádná předehra, žádné pomalé tempo. Jen zoufalá potřeba dostat to.

Tentokrát jsem nevydala žádný hluk a ani on ne. Všechno bylo právě teď nějak jiné, možná až dojemné. Pevně jsme se drželi a ztěžka dýchali.

V nitru se mi usadil oheň, který jsem poznala. Když jsem ho objala nohama kolem pasu, začal se pohybovat rychleji. Neochotně zvedl hlavu a podíval se mi do očí. Skoro jsem ztuhla, protože jsem viděla, jak se mu zpod dlouhých řas řinuly slzy. Nebyly to slzy bolesti, nebo dokonce štěstí. Donutily mě pomyslet na rozloučení…, na sbohem.

Rukama jsem mu okamžitě vyjela z širokých ramen ke tváři. Sbohem… tohle bylo naše sbohem…

V těle se mi odehrával konflikt, kdy se mi hnalo se po výbušném pocitu našeho vzrušení, srdcem se mi přitom řítilo zpustošení a bolest. Unést opojné emoce bylo až příliš, a zatímco se mnou proháněl orgasmus, skoro mě elektrizoval zevnitř ven, a přitom jsem se celá třásla tou ztrátou a uvědoměním si, že chlapec, do kterého jsem byla tak hluboce zamilovaná, ode mě nadobro odcházel.

Aniž by se mnou přerušil oční kontakt, celý napjal. Svaly na krku měl pevné jako provazce. Uvítal vlastní orgasmus. Pak se mi s prudkým výdechem zhroutil na hruď.

Sledovala jsem noční oblohu a muže nad sebou, jako by byl měsícem. Cítila jsem, jak mu v hrudi rychle bušilo srdce. Na jednu stranu jsem byla otupělá, ale na druhou jsem cítila každé bodnutí odmítnutí a zklamání, které bylo v lidských silách cítit. Zavřela jsem oči, abych bojovala proti bolesti, kterou jsem na hrudi cítila. Dovolila jsem si mu naposledy projet ve vlasech a pak mu přejela rukou po páteři.

Když jsem mu dosáhla na spodní části zad, zvedl hlavu se slzami, které se mu leskly v očích, řekl: „Nikdy jsem pro tebe nebyl dost dobrý, Pix. Jsem jen odpad; a ty jsi zlatá. Nedovolím ti se dostat se do toho zkurveného světa, ve kterém žiju. Zasloužíš si víc než já, víc od života. Kurva mnohem víc. Vždycky bych tě jen táhl dolů.“

V reakci na to jsem nic neřekla. Vedle mě se pohnul. Skončili jsme tváří v tvář. Přes těla nám přetáhl přikrývku, která byla přehozena přes opěradlo gauče. Líbali jsme se, pevně se drželi. Nevzpomínám si, kdy jsem usnula. Ale vzpomínám si, jak jsem se probudila do prázdné místnosti a cítila prázdnotu, kterou ve mně jeho nepřítomnost zanechala.

Jak jsem se dívala do uhasínajícího ohně, jak mi ruce lehkým, uklidňujícím dotekem začaly masírovat ramena a já cítila, jak se uvolňovala.

Odevzdej se mi, Lexington. Nech mi v ruce volné otěže. Můžu ti zlepšit náladu. Můžu ti dát kontrolu nad tvým životem tam, kde momentálně žádnou nemáš. Jsme téměř v dokonalosti, Lexington. Jednou provždy se mi oddej. Pojďme konečně dosáhnout našeho cíle. Pojďme dosáhnout dokonalosti…

Zavřela jsem oči a nechala slova toho hlasu proniknout do mysli. Vždycky to tam pro mě bylo. Vždycky jsem se tak cítila chtěná, dávalo mi to cíl.

Jako by se sem snesl vánek a odnesl celý můj boj, pocítila jsem, jak jsem se uvolňovala a do tiché místnosti zašeptala: „Vezmi si, co cokoli chceš. Udělej mě dokonalým. Svobodně se ti odevzdávám. Prostě už dál nemám sílu s tebou bojovat…“