Effortless - 18. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Camilla roztrhla horní část hnědé obálky a zhluboka se nadechla. Neměla důvod být nervózní. Nebyl žádný důvod, proč si myslet, že by selhala, nebo že by v posledním semestru získala špatné známky. I tak si dala s vytahováním výsledků na čas.

Neobtěžovala se s projížděním skóre jednotlivých předmětů a věcí, které tam profesor uvedl. Ne, šla přímo k průměru – GPA skóre.

Tři celé osm.

Camilla se zazubila.

Ano.

„No?“ dožadovala se August.

Camilla se na kamarádku podívala. „Co myslíš?“

„Jsi v háji.“

„August!“

Kamarádka se zasmála a vytrhla Camille papíry přímo z ruky. Přejela je pohledem a přikývla, jako by nečekala nic jiného než to, na co se dívala.

„Věděla jsem to,“ řekla August. „Ještě dalších pět let, Cam.“

„Možná čtyři. Kdo ví?“

„Ty víš. Vždycky jsi věděla, co chceš.“

Camilla přikývla. „To je pravda. Takže hele, chceš vyrazit ven na večeři nebo slavit? Je konec května, škola skončila a já teď nemusím nikde být.“

August se smíchem objala Camillu kolem ramen.

„To zní doslova nebesky, že?“

„Jo.“

„No, mohla bych na večeři, ale asi bychom měli ještě pár minut vydržet.“

Camilla svraštila obočí. „Cože, proč?“

„Protože někdo přijde.“

„Kdo?“

„Někdo.“

Na co si tu August hrála?

Camilla k sobě domů lidi příliš často nezvala. Byl to její prostor – a ráda ho udržovala mimo energii všech ostatních lidí. August to věděla.

„Takže hele, teď, když je léto, a já jsem konečně dokončila tu roční stáž pro Bared Brands, co uděláme?“ zeptal se August.

Camilla dopadla na gauč a kamarádka se usídlila na místě hned vedle ní. Ty dvě na sebe dlouze hleděly. „Byl to velký rok, co?“

„Rušný,“ řekla August.

„To taky.“

„Cítím se jako...“

„Co, Aug?“

„Letos v létě bychom měly podniknout něco společně. Ty a já. Možná jet do Evropy, jak jsme chtěly, a pak si udělat výlet na Keys.“

„To zní zatraceně dokonale.“

Podhodnocení.

Znělo to jako celá spousta relaxace, což by Camilla dokázala opravdu využít. Celý letošní rok pro ni byla jedna zatracená věc za druhou. August měla ty nejlepší nápady.

„Chci s tebou strávit nějaký čas - jedna na jednu,“ zamumlala August.

Camilla se svraštěným obočím přejela kamarádku pohledem. „Vím, že jsme hodně zaneprázdněné.“

„To není ono, Cam.“

„Tak pak co? Nechápu.“

„Chicago,“ řekla August tiše. „Tommaso. A ať už si to chceš přiznat nebo ne, nebudeš tady navždy a brzy odejdeš. Až na to..., že se nevrátíš zpátky. Alespoň ne za pár týdnů, víš?“

Camille se sevřela hruď a bolelo to jako nic jiného.

Nevěděla, co říct.

August se s pokrčením ramen zadívala do země. „Nechápej mě špatně, Cam. Je to skvělé. On je skvělý, a já vím, že je. I tak můžu být ohledně toho stále šťastná a smutná zároveň.“

„Jo,“ řekla Camilla. „Já vím.“

Pak se August natáhla a stiskla Camille ruku. Obě se na sebe podívaly. August se usmívala. Camilla byla smutná.

„Můžu přijít na návštěvu, že jo?“

Camilla vyštěkla smíchy. „Právě teď se ještě tam dolů ani nestěhuji. A minimálně další celý rok na to ani nepomyslím. Mám školu a -“

„Stane se to. Můžu pak kdykoli přijet na návštěvu, že?“

„Jo, August. Kdykoli.“

Úsměv August doširoka rozkvetl. „To je to jediné, na čem mi záleží. Zdarma jídlo a ubytování a budu to považovat za z většiny placenou dovolenou.“

Camilla se opřela na gauči a hlasitě se rozesmála. „Skoro jsi mě rozbrečela, ty debile.“

„Pst,“ odpověděla August. „To říká dívka, která má srdce z ledu.“

„Už ne.“

V tom okamžiku se ozvalo zaklepání na dveře Camillina bytu. S přimhouřenýma očima se zadívala na svou šklebící se kamarádku a pak na dveře.

„Kdo to je?“ zeptala se.

August dramaticky pokrčila rameny. „Kdo ví?“

„Děvko.“

„Hele!“

Camilla se zasmála a když vyskočila z gauče a míjela August, vyhnula se plácnutí, kterým kamarádka mířila na její zadeček. Přes rameno se na August ohlédla a vyplázla na ni jazyk. Přitom, aniž by se na ně podívala či kukátkem zkontrolovala osobu stojící na druhé straně, trhnutím dveře otevřela.

Kdyby tyhle věci udělala, možná by to pomohlo jejímu srdci se připravit. Možná by pomohlo slyšet zvuk jeho hlasu ze vzdálenosti jen o pár centimetrů dál.

Možná by pomohlo…

Pravděpodobně by to vůbec nepomohlo.

„Kdosi mi řekl, že máš letní prázdniny, Camillo.“

Tommaso.

Otočila se tak rychle, až měla rozmazané vidění. A pak pohledem dopadla na něho, kdy stál přímo před dveřmi jejího bytu, a absolutně všechno v jejím životě bylo znovu v pořádku. Osa světa se naklonila zpět a zeměkoule se znovu začala otáčet tím správným směrem.

Bylo to až příliš dlouho.

Tři týdny, co ho viděla naposledy.

Ne opravdu dlouho.

Přesto to bylo na ni až příliš dlouho.

„Tome,“ zašeptala Camilla.

Jeho úsměv se prohloubil a v mrknutí se stal sexy. „Ahoj zlato.“

„Překvapení?“

Tom přikývl. „Překvapení. Jsem tu na celý týden.“

Přes rameno vrhla pohled na August, která se mazaně usmívala. „Nech mě hádat – tohle bylo to, co jsi měla na mysli?“

„Jo.“

„Co jsi udělala?“

August se zadívala na své nehty. „Číslo na něj jsem získala od tvého bratra, a pomyslela jsem si, že bych mu měla konečně řádně představit toho nejlepšího člověka, který kdy ozdobil tvůj život. Chci říct, co jiného?“

Tommaso se za Camillou uchechtl a pak přešel blíž. Dost blízko, aby ji mohl jemně políbit na místo za uchem, a tak ji přimět zatraceně přímo roztát.

„Překvapení,“ zamumlal ještě jednou.

„Včera v noci, když jsme spolu skypovali, jsem ti řekl, jak moc tě miluji?“

„Trochu.“

Camilla se otočila a zjistila, že Tommaso ji stále sledoval a usmíval se tím svým způsobem. Objala ho kolem krku a přitáhla si ho k tvrdému, rychlému polibku. Ale kvůli jejich obecenstvu se až příliš brzy odtáhla. Nepotřebovali tu August předvádět show.

„Miluji tě,“ řekla Camilla.

Tommaso přejel polštářkem palce po jejích šeptajících rtech.

„Zopakuj to, Cam.“

Udělala to.

Pouze pro něj.

***

O dva měsíce později…

„Happy birthday, happy birthday, happy birthday to you.“

Zatímco spolu máma s tátou tančili v obývacím pokoji, Camilla zůstala skrytá ve stínech chodby. Šlo o sladký, pomalý tanec, kdy se máma v tátově náručí pohupovala do rytmu písně. Písně, kterou mámě zpíval táta.

Ten pohled byl natolik roztomilý, že do toho nemohla zasahovat. Tohle rozhodně nebylo poprvé, kdy mezi rodiči něco takového viděla. Calisto nebyl typem člověka, který by svou náklonnost skrýval, zejména ne uvnitř svého vlastního domova.

Láska, kterou spolu rodiče sdíleli, byla tím jediným důvodem, proč Camilla ještě dřív, než to zažila na vlastní kůži, opravdu věřila, že taková věc existovala.

To, že muž mohl milovat ženu tak úplně, tak zcela a vším, že se to nedalo s ničím jiným srovnávat. Že ji mohl milovat tak, že se stala celým jeho světem a neexistoval nikdo jiný, kdo by to kdy dokázal zničit.

Věřila v lásku díky nim.

A teď, díky Tommasovi věděla, že láska byla skutečná.

„Chceš, abych to zazpíval znovu?“ zeptal se Calisto.

Emmin smích zněl lehce a sladce. „Proč, abys mi připomněl, jak každým dnem stárnu, Cale?“

„Nikdy. Jsi moje nádherná Emma.“

Máma se jemně usmála. „Mmhmm.“

Calisto ji políbil na nos. „Ano, mmhmm. Dokonce i když jsem to nevěděl, stále jsi byla moje, amore.“

„Jsi něco zcela jiného.“

„I když to miluješ.“

V tomhle okamžiku Camilla viděla, jak moc se na ni odráželo jejích vlastních charakteristik. Hravé škádlení. Náklonnost, sladkost a láska.

Opravdu všechno z toho.

Camilla usoudila – i když tak moc je nechtěla vyrušit v jejich soukromém okamžiku – že by měla dát raději najevo svou přítomnost dřív, než se ti dva dostanou dál. I když byl tenhle okamžik mezi nimi tak roztomilý a sladký, neměla zájem vidět nic z toho, co naznačovaly tóny jejich hlasů.

I když své rodiče zbožňovala.

Odkašlala a ani jeden z nich nevypadal příliš překvapený pohledem na ni ve dveřích. Emma se na ni usmála, Calisto přitom svou ženu dál objímal.

„Všechno nejlepší k narozeninám, mami.“

Emma zacvrlikala: „Díky, zlato.“

„Tommaso vyřizuje, že se omlouvá, že se nemůže zúčastnit zítřejší party.“

Calisto konečně odstoupil od Emmy, i když ne dřív, než ji ještě jednou rychle políbil. „Dneska ráno jsi ho vezla na letiště?“

„Jo, zavolali ho zpátky do Chicaga dřív.“

Camilla se snažila potlačit smutek v tónu svého hlasu a nešťastně v tom selhala. Bylo to tak, jak to bylo.

Emma věnovala Calistovi vědoucí pohled a pak se otočila ke své dceři. „Dneska jsme tě tady nečekali. Přišla sis s námi popovídat o něčem, co ti leží v hlavě?“

„Vlastně ano.“

Emma se posadila do křesla a Calisto zaujal své obvyklé místo přímo za ní.

„Do toho,“ řekl táta.

„Uvažuji o stěhování.“

Emma zvedla jedno obočí. „Do Chicaga.“

Dokonce se ani nejednalo o otázku.

Jen prosté, chápající prohlášení.

Ale ne otázka.

„Jo, do Chicaga,“ potvrdila Camilla.

„A kdy uvažuješ o realizaci tohoto kroku?“ zeptal se Calisto.

Znovu, žádné překvapení ani v tátově tónu hlasu. Stejně jako u mámy. Jako by tohle od Camilly už nějakou dobu očekávali. Jako by se na tento rozhovor možná připravili.

„Možná..., za rok?“ Camilla s pokrčením ramen dodala: „Tak bych mohla příští rok dokončit tady a vzít to jedno po druhém. Věci jako nová škola a cokoli dalšího.“

„Dobře,“ řekla máma.

Camilla se podívala na tátu, i když to byla máma, kdo promluvil. „Dobře?“

Calisto se usmál. „Jo, dobře, Cam.“

A bylo to.

***

O dva měsíce později…

„Na co se tam díváš?“ zeptal se Tommaso ze dveří kuchyně.

Camilla rychle vypnula notebook a odsunula brožury stranou. „Na nic.“

„Mmhmm.“

Za sebou slyšela ozvěnu jeho kroků a pak se jí jeho prsty zapletly do vlasů. Zaklonila hlavu, aby zachytila jeho polibek. Známý rytmus, který ji uklidňoval a zároveň zevnitř spaloval. Oboje najednou. Nikdy nezjistila, jak se mu to dařilo dělat. A dokud to bude dělat dál, bylo jí to jedno.

„Máma se ptala, když dorazíme do usedlosti,“ řekl Tommaso.

Camilla se na něj podívala. „Můj let přistál před dvěma hodinami.“

Zasmál se. „To pro mou mámu na věci nic nemění.“

„Myslela jsem, že jsme tam měli dorazit na večeři.“

„Dívky zjistily, že už jsi ve městě.“

Camilla se usmála. „Opravdu, jo?“

„Někdo jim to tajemství řekl.“

„Tos byl ty.“

Tommaso mrkl. „Jo, byl jsem to já.“

Tommasovy sestřičky zbožňovala. Sara a Rebeka byly jako dvě malé prskavky. Mladší sourozenci, které Camilla ve svém vlastním životě nikdy neměla. Pokaždé, když se sestrami Rossi strávila pár dní, měla pocit, jako by doháněla dlouho ztracený čas nebo tak něco.

Vzhledem k tomu, že stále žila v New Yorku a on v Chicagu, se spolu snažili být tak často, jak jen mohli. Když se mu podařilo vyšetřit víkend nebo i celý týden, občas přijel on za ní. Někdy za ním na pár dnů přijela ona.

Všechno to muselo zapadnout do ostatních věcí. Mezi její docházku do školy, rodinu, a život, a jeho rodinu, byznys a všechno ostatní..., nebylo jednoduché všechno to zkombinovat.

Občas to byla práce.

Nic nebylo snadné.

Camille se celou dobu po Tommaso stýskalo. S každým zmeškaným telefonátem nebo textovou zprávou s popřáním dobrého rána, na kterou neměla čas odpovědět, ji ta vzdálenost mezi nimi sžírala. Navzdory tomu, jak těžké to mohlo být, ale také věděla, že všechno to za tu námahu opravdu stálo.

Láska byla snadná.

Milovat ho bylo také snadné.

Cokoli jiného byly už jen detaily.

„Můžeme vyrazit,“ řekla mu.

„Nevadí ti to?“

Camilla zavrtěla hlavou. „Ani náhodou.“

Dal jí další polibek na rty a pak zamumlal: „Víš, že dalších pět dnů budeš mít technicky napůl mě a napůl je?“

„Je radost s tebou obchodovat, Tommaso.“

Obývacím pokojem zarachotil jeho smích.

„Obchodování, hm?“

Camilla pokrčila rameny. „Jo.“

„Až se sem Cross příští měsíc vydá kvůli práci, přijedeš s ním?“

„Možná. Záleží na tom, jak to bude vypadat ve škole. “

Tommaso si odkašlal a napřímil se. „Jo, tuším, že jo.“

„Pokud ano, pravděpodobně to bude záležitost na poslední chvíli.“

„Teď už mě ale dál nedráždi svým překvapením.“

Camilla se po něm blýskla sexy úsměvem. „Mohla bych se ukázat s trenčkotovým kabátem a pod ním nic nemít. Jsem si dost jistá, že agenti TSA by to nepovažovali za vhodné oblečení, ale možná malý záblesk -“

Rukou, kterou měl stále v jejích vlasech, za ně jemně zatahal. Stačilo to k tomu, aby se zasmála a pak, když se sklonil níž, aby ji políbil ještě tvrději a hlouběji než předtím, vypískla. Ten polibek byl mnohem víc spalující a nutil ji přát si něco jiného.

„Raději s tím přestaň,“ zašeptala mu do rtů, „jinak nepůjdeme nikam.“

„Začínám si myslet, že by to nemusela být až tak špatná věc.“

Camilla ho poplácala po tváři a pak ho od sebe odstrčila. Zvedla se z pohovky a shromáždila brožury, které si předtím prohlížela. Jedna z nich z hromádky vypadla a Tommaso ji rychle zvedl. Podíval se na ni a pak ještě podruhé.

„Počkej, to je...“

Camilla mu ji vytrhla z ruky. „To není nic.“

Tommaso na ni dlouho mlčky zíral. „To je brožura škola pro ošetřovatelky v Chicagu, Cam.“

„Takže?“

„Neřekla jsi mi, že se díváš po školách tady.“

Pohrávala si s okrajem brožur, nevěděla, jak vysvětlit myšlenky, která se ji právě teď honily hlavou.

„Já jen..., jsem se chtěla podívat,“ řekla.

„Podívat, to je všechno?“

Camilla se na něj dívala skrz řasami. „Je to nevyhnutelné, ne? Myslím to, že se sem přestěhuji. Ty nebudeš žít v New Yorku. Je pro nás stále těžší najít si čas, abychom strávili pár dní spolu. Nevadí mi to – to je to, co musíme udělat, že?“

„Jo, já vím, Cam.“

Obešel pohovku a natáhl se po ni. Během mžiku se ocitla zabalená v jeho uklidňujícím objetí. Bradou se opřel o temeno její hlavy a ona se vpíjela do jeho sevření. Tady nebylo nikdy nic špatně. S ním bylo všechno dokonalé a klidné.

„Nemusíš dělat nic,“ řekl jí Tommaso. „Ani se sem stěhovat, ani nezačínat s novou školou. Nic z toho, Cam. Nemusíš kvůli mně dělat vůbec nic, dokud nejsi připravena to udělat. Dobře?“

Přikývla.

A díky tomu ho milovala o to víc.

„Možná nejsem ještě úplně připravena opustit New York, ale jsem připravena začít hledat.“

„Myslíš tím připravovat věci.“

„Jo,“ řekla s povzdechem. „Před pár měsíci jsem o tom mluvila s rodiči. Dokonce ani nevypadali překvapeně. Všichni vždycky vidí všechny sračky přicházet dřív než já.“

Tommaso se zasmál. „To je..., trochu pravda.“

„Myslím, že bych měla konečně přiznat, že Chicago je o něco lepší než -“

„Ano.“

Domem se ozval Tommasův výkřik. Hned poté následoval Camillin smích.

V jeho objetí se zaklonila a podívala se na něj. Jedno obočí měl nafoukaně zvednuté, až se musela zatraceně moc držet aby se nerozesmála, ani neusmála.

„Jsi příšerný,“ řekla.

„Možná, že ano, ale vyhrál jsem.“

„Myslím, že jsi vyhrál, když jsi mě dostal.“

Tommaso vydal zezadu z krku jakýsi zvuk. „To také, ale ta věc Chicago versus New York pro mě byla obrovská.“

Zlehka ho plácla do hrudi. „Kreténe.“

„Právě teď, jo. Co tě nakonec dostalo, Camillo? Co tě přimělo změnit stranu?“

Camilla se zazubila. „Co myslíš – kdo myslíš?“

„Ah.“

„Jo, ty.“ Prstem ho poklepala po rtech. „Ale to je naše tajemství, a jestli ho kdykoli komukoli vyzvoníš, zemřeš pomalou a bolestivou smrtí.“

Tommaso jí úsměv opětoval. „Dohodnuto, zlato.“

„Budu se tě držet.“

„To je ještě lepší. Když už jsi tady, mohli bychom si udělat trochu času na prohlídku kampusů,“ navrhl Tommaso.

Camilla se do jeho hrudi usmála. „Jo?“

„Cokoli, zlato.“

„I když to znamená, že budeme všechen náš společný čas trávit buď návštěvou rodiny nebo zkoumáním okolí?“

„Stojí to za námahu,“ řekl jí Tommaso. „My stojíme za tu námahu, Cam.“

S ním to rozhodně platilo.

Vždycky to tak bude.