SF - 20. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Austin

Axel: Na parkovišti. Potřebujeme tě HNED.

 

Jakmile jsem vylezl ze sprchy, podíval jsem se na mobil a všechna krev mi okamžitě vytekla z obličeje. Axel mi napsal a nechal tam asi šestnáct zmeškaných hovorů, zatímco jsem trénoval.

Hlavou mi proletěla jediná myšlenka: Mamma.

„Jsi v pohodě, chlapče?“ zeptal se Jimmy-Don, když jsem stál jako přimrazený uprostřed šatny a zíral na svůj iPhone. Jeho obličej byl plný obav a já automaticky přikývl. Byl jsem jen rád, že tu není, Rome, aby viděl tuhle sračku. Jediným pohledem by poznal, že se něco děje.

Hodil jsem na sebe džíny a triko a vyrazil z Bryant-Denny rovnou na parkoviště. Během několika vteřin jsem zahlédl Axelův náklaďák, ale zřejmě poté, co on zahlédl mě, protože s ním začal uhánět ke mně a rozrážel dveře na straně spolujezdce.

„Nastup!“ nařídil zrovna ve chvíli, kdy jsem viděl, jak k nám ve svém autě míří univerzitní policie, děkan seděl vpředu a uprostřed.

„Do prdele!“

Skočil jsem dovnitř, Axel dupl nohou na plyn a jako pouliční závodník spálil gumu, aby se dostal z kampusu na dálnici směrem k Westside Heights.

Otočil jsem se k bratrovi a tep se mi zrychlil, když jsem uviděl vážnost jeho tváře. „Co to kurva, Axe? Mluv se mnou!“

Axelovy ruce na volantu se sevřely a zuby se mu sevřely. „Lepší, když to uvidíš na vlastní oči.“

Naklonil jsem se dopředu a všiml si, že Axel má rozpáranou tvář, zasraná práce při šití držela kůži pohromadě. Levé oko měl černé, bělmo očí úplně zarudlé prasklými kapilárami a klouby na rukou měl rozedřené od boje.

Oči se mi rozšířily nad jeho stavem… Co?

Ta zasraná střelba z auta.

Zaklonil jsem se na sedadle a málem jsem se udusil vztekem, který mi ucpal hrdlo. Zvedl jsem nohu, využil ten vztek k nakopnutí přístrojové desky a Axel ke mně v šoku cvakl hlavou.

„Co to kurva je, kluku?“ Axel zakřičel a já se otočil na sedadle, abych mu čelil.

„Co to kurva je? Jsem nasranej; to je to! Ty, ty blbej zmrde, jsi jel včera večer na střelbu z auta Kingy, že jo? Nemohl jsi to prostě nechat být! I po tom všem…“ dlouze jsem se nadechl, snažil se uklidnit a řekl: „Slíbil jsi mi to! Řekl jsi mi, že zůstaneš s Mammou a Levem, abych se nemusel vracet. Měl jsi je chránit!“

Axel přimhouřil oči a nohou silněji přitlačil na plynový pedál, takže jsme se potáceli dopředu, až jsme skoro letěli po dálnici.

„Chránil jsem je! Ale zatímco ty jsi šukal svou děvku, já jsem se musel postarat o nějakou naléhavou záležitost, jako obvykle!“

„Střelba z auta není naléhavá záležitost, Axe!“

„Jsou, pokud dostaneš zprávu, že Kingové, se chystají přijet za Heightery dokončit, co začali.“

Hrudí mi projela bolest a já ztichl. „Kristepane!“ Zakřičel jsem a otočil se k bratrovi. „Napadlo tě někdy, čím si mamka projde, když umřeš dřív než ona? Měla by být v posledních měsících klidná, ne vystresovaná až do morku kostí.“

„Kluku, byla to naléhavá záležitost. Myslíš, že by Kingové nezaútočili na náš přívěs? Chtějí mě a Leva mrtvýho. Tuhle válku je třeba vyhrát kvůli nám všem. Bez toho trávníku přijdou Heighterové o prachy. Bez tý mince nedostane máma prášky…“

Axel plácl rukou do volantu a zařval: „Proč musím pořád vysvětlovat tyhle sračky? Znáš skóre a víš to, když se nechováš jako pokryteckej posera!“

„Jdi do prdele!“ odpověděl jsem se zaťatými pěstmi. Axel ten pohyb zachytil a nevesele se zasmál.

„Nech si ten vztek, chlapče. Za dvacet minut toho ucítíš mnohem víc.“

Neschopen promluvit skrz rudý opar před očima, ani jsem se neobtěžoval zeptat, co tím sakra myslí. A tak jsem se opřel do sedadla, díval se z okna a sledoval, jak kolem ubíhá zbytek světa, a opravdu jsem si přál být někým jiným.

***

„Nastup si, superstar,“ řekl Axel ve chvíli, kdy jsme zastavili před naším přívěsem.

Venku byla parta Heighterů, seděli na židlích, v rukou drželi pistole a mně se chtělo na všechny plivnout.

Když jsem vystupoval z náklaďáku, netrvalo mi dlouho, než jsem vstoupil do starého přívěsu, a hned jsem u dveří ztuhl. Ručníky, z nichž kapala krev, byly navršené v umyvadle. Ze silného pachu třecího alkoholu se mi málem zvedl žaludek a rychle jsem zamířil k maminčině pokoji.

Jakmile jsem vstoupil do její ložnice, maminčiny oči spočinuly na mých, ale její hlava se nepohnula. Nemohla se pohnout.

Kurva, vypadala hrozně.

Přejel jsem pátravým pohledem po celém jejím těle, ale neviděl jsem žádnou krev. Spěchal jsem k ní, zvedl jsem její slabou ruku a málem jsem ucouvl, jak je slabá. Byla to teprve noc, co jsem ji viděl naposledy, ale vypadalo to, že to mohly být měsíce.

Kvůli tomuhle mě sem Axel přivedl? Abych se rozloučil?

„Mamma, stai bene?“ Zeptal jsem se tiše, bylo mi z nervů skoro špatně.

Její hnědé oči přetékaly slzami a její dech byl mělký, sípal jí v hrudi jako zasraná píšťalka.

„Mamma, mluv se mnou,“ tlačil jsem na ni a bojoval s emocemi.

Mamma zavřela oči a snažila se uklidnit. Sledoval jsem její polykání, jednoduchý úkon, který teď všichni bereme jako samozřejmost, stejně jako monumentální úkol, jako je výstup na Mt. Everest.

Kývl jsem hlavou a povzbudil ji, aby se pokusila promluvit. „Vzali ho… včera v noci… tak to bolelo…“

Zamračil jsem se a snažil se zachytit, co říká, jejím vydýchaným hlasem. Ale byl jsem zmatený. Mluvila nesmysly.

„Špatně… nemůžu… nemůžu…“ Z maminčina hrdla se vydral zmučený výkřik a její tělo sebou začalo škubat, ale pro ni spíš křečovité, když se snažila pohnout z postele. Pohybovaly se jí jen prsty. Viděl jsem bolest na její tváři, napětí, když se snažila zvednout končetiny, a vzlykala, když se její mozek nespojil s nervy. Vzlykala tak silně, že když se nakonec svalila zpátky na matraci, její hubené, chřadnoucí tělo pokryl těžký pot.

Teď jsem plakal taky. Slzy byly tiché, ale já se zlomil, když jsem sledoval mámu, jak se nemůže pohnout ani o píď. Zlomilo mě, jak moc je potřeba jen zvednout prsty.

„Nenávidím to, mio caro… chci se pohnout… nemůžu… nemůžu…“ Odmlčela se, znovu vzlykala. Vzala jsem ji do náruče, nevážila víc než pírko, přitáhl jsem si ji na hruď a houpal ji jako dítě.

„Tiše, mami, je to v pořádku, je to v pořádku. Nebreč. Buď silná,“ zašeptal jsem.

„Ale já… nejsem silná… zraněná… v nesnázích… jsem v kleci… nejsem svobodná.“

Když jsem se snažil polknout knedlík v krku při jejím neustálém mumlání, moje máma přejela rukou po mé a zašeptala svým silným přízvukem: „Jsem připravená… chci jít k Bohu teď… ale nemůžu… moji kluci… nic dobrého… bojím se… nejste… na dobrém místě…“

Při jejích slovech mi projela srdcem absolutní kuchající bolest. Nechtěl jsem, aby umřela, ale nemohl jsem vydržet, když jsem ji viděl takhle… tak zlomenou… tak slabou… tak zmatenou, ale pořád s myslí na nás kluky.

„Slibuju, že to všechno napravím, mami. Lo guiro,“ ujistil jsem ji.

„Potřebuje ven… ti prego…“

„Kdo, mami?“ Zeptal jsem se, obočí stažené dolů, jak jsem se snažil zachytit, co říká.

Máma se snažila udržet oči otevřené, příliš unavená z pláče, boje… starostí, a za pár vteřin se její namáhavé dýchání vyrovnalo.

Ujistil jsem se, že je v pohodě, couvl jsem od postele, jen abych uviděl Axela u dveří, jak svírá růženec, prsty přejíždí po každém korálku, jeho ústa pronášejí modlitbu.

Aniž by řekl jediné slovo, přešel k mámině skříni a vyndal děsivě vypadající maskový vynález. Přešel k místu, kde ležela, a během chvilky jí ho připevnil na obličej. Celou dobu jsem ho mlčky pozoroval.

Stisknutím vypínače se ozvalo tiché dunění a do máminých úst a nosu začal proudit kyslík.

Když Axel políbil máminu neživou ruku, postavil se čelem ke mně. „Její maska dnes přišla, aby pomohla jejím slabým plicím. Už nedýchá správně.“ Tiše hvízdl. „Jen na tuhle masku jsem pustil další pár G. Už mi toho moc nezbylo, ani na jídlo, kluku.“

Zaklonil jsem hlavu ke stropu a zeptal se: „Odkud se, kurva, vzala všechna ta krev? A proč je v takovém stavu a mluví o tom, že chce umřít a tak? Co se, sakra, stalo?“

Axel ukázal palcem k Leviho pokoji a okamžitě sklopil oči. Byl v něm smutek, ale taky spousta viny.

Břicho se mi sevřelo strachem.

„Kurva, Axe, co jsi to udělal?“ Zeptal jsem se, protože jsem nechtěl odpověď, a proběhl jsem do Leviho maličkého pokojíku, skoro jsem rozrazil dveře na jeho stěně, když jsem je otevřel.

„Leve!“ Vykřikl jsem a letěl k němu.

Tam, na jeho úzké posteli, ležel Levi. Čtrnáctiletý Levi – bledý, potlučený a pohmožděný. Oči měl skoro oteklé a pokryté zaschlou krví, světlé vlasy slepené potem a špínou. Ale co upoutalo mou pozornost víc, byl široký obvaz na břiše. Široký obvaz prosakující krví.

Kurva. Byl pobodán nožem.

„Leve,“ řekl jsem, padl na kolena a sevřel mu ruku. Levi zasténal bolestí ze spaní a pokusil se pohnout, ale jeho dech se brzy zklidnil, když znovu usnul.

„Včera v noci jsme potřebovali počty na projížďku. Věděli jsme, že když nebudeme jednat jako první, budeme na ráně. Potom, co sis odvezl tu svou čubku domů, jsme se rozhodli vzít si dvě auta. Mrsknout na ty sráče. Leva jsme potřebovali, chlapče. Znáš skóre. Každá devítka pomáhá.“

Zaťal jsem čelist a zuby jsem skřípal, až jsem přísahal, že prasknou. Nemohl jsem odpovědět ani hovno, protože jsem se bál, že ztratím kontrolu a skončím napadáním vlastního masa a krve.

„Když jsme se dostali na území Kingů, ti sráči už na nás čekali. No, bylo jich šest; bylo nás jenom pět. Byla to léčka. Falešná informace. Jakmile nás uviděli, začali střílet do zadního auta, až se převrátilo na kraj silnice, kde odtáhli chlapy na ulici. Lev byl v tom autě s Albertem a Barton, vůdce Kingů, vytáhl nůž. Nedostal jsem se tam dost rychle a on Leva řízl přes břicho, zatímco ostatní chlapi na něj skučeli nohama a pěstmi.“

Axel se dlouze nadechl. „Hodil jsem ho do auta, jak nejrychleji to šlo, a zmizel. Nechal jsem ho prohlédnout na pohotovosti. Dali ho ošetřit a já odtamtud vypadl dřív, než zavolali policajty. Za poslední maminčiny peníze z medikamentů jsem ho nechal zašít.“

„A kdo ti na tváři zašil tu sračku?“ zeptal jsem se.

„Sehnal jsem na to starýho Browna z přívěsu jednadvacet. Dal jsem mu za to pár šutrů cracku.“

Podíval jsem se na svou ruku v Leviho a představil si tady Pix, jak ho uklidňuje, stará se o něj, zatímco moje maminka si ve vedlejším pokoji přeje, aby byla mrtvá, protože mu nemohla nabídnout svou náklonnost.

„Axe, zrovna teď mě stojí všechnu zkurvenou vůli, abych ti nepodřízl krk za to, že jsi ho odtáhl s sebou. Ale očividně ti na něm trochu záleží, jinak bys ho na pohotovost nevzal.“

Spíš než aby se Axel nasral, sklonil hlavu a přikývl. Bylo divný vidět, jak se můj pětadvacetiletý brácha takhle trápí. Bylo to poprvé, co jsem v tomhle zatraceným zmatku, kterýmu se říkalo život, viděl prasklinu v jeho tlustém brnění.

„Axe, říkám to pořád, ale on už kurva potřebuje vypadnout! Je mu čtrnáct. Zasraných čtrnáct a podle toho, jak se vyvíjí, podle toho, jak se vyvíjí tahle válka o území, se příštího roku nedožije. Je talentovanej, má světu co nabídnout. Prodáváme ho lacino. My mu ničíme celej jeho zasranej život!“

Axe vykročil kupředu, tmavé oči se mu leskly, když zíral na našeho brášku na posteli, a položil mi ruku na rameno. „Budu k tobě upřímnej, kluku. Máma se příštích pár měsíců nedožije. Ještě jsem ti to nechtěl říct, nechat tě soustředit se nejdřív na mistrovský zápasy. Ale zbývá už jen osm tejdnů, přinejlepším dvanáct tejdnů. Špatně dýchá a brzo už nebude moct dýchat vůbec. Je to tady, kluku. Tohle je cesta ke konci.“

„Tak proč mi to říkáš teď?“ zeptal jsem se, ale věděl jsem to. Věděl jsem, co se bude muset stát. Co budu muset udělat.

Axel klečel vedle mě u postele, zatímco jsme hlídali našeho nejmladšího sourozence jako dva temní padlí andělé vznášející se nad naší svěřenkyní. „Ty víš, co musíš udělat, chlapče. Jenom na pár příštích měsíců. Pak si to můžeme vyříkat.“

„Kristepane. Axe!“ Zakřičel jsem a poraženě sklonil hlavu. „Přísahal jsem si, že se nikdy nevrátím k Heighterům. Já se kurva nechci vrátit! Mám moc co ztratit.“

Axel mi přejel rukou po hlavě. „Já vím, chlapče. Ale někdy se život takhle točí a ty musíš udělat to, co musíš udělat pro svou rodinu.“

Žaludek se mi sevřel nad tím, jak je život kurva nefér.

„A Pix? Co mám kurva dělat s Pix? Já ji kurva miluju, Axele. Miluju ji tak moc, že je to šílený, a ona mě potřebuje. Nemáš ani ponětí, jak moc. Nemůžu se do toho všeho zaplést a starat se o ni taky. Nemůžu ji vystavit takovému nebezpečí.“

Axelova tvář ztuhla, ale když jsem se mu podíval do očí, ztratil něco ze svého jedu. „Prostě to řeknu tak, jak to je. Ta děvka se na tenhle život nehodí. Nikdy nepochopí, co je třeba udělat pro famiglii, pro partu.“

„Nemůžu ji opustit, Axe. To neudělám!“

„Tak se tě zeptám na tohle. Budeš v pohodě, až Kingové zjistí, co pro tebe znamená, a vezmou si ji jako návnadu? Ošukají ji, aby se k tobě dostali? Ty ji necháš projít starostmi o střelbách na ulicích? Necháš ji být Giovým novým terčem? Protože ti pověsí nad hlavu hrozbu, že jí ublížíš.“

Zavřel jsem oči a skutečně jsem cítil, jak mi bolest prořízla srdce. „Říkáš mi, abych to s ní ukončil.“

Axel přikývl. „Jsi z jiného těsta, chlapče. Nech ji jít a už neriskuj, že z ní uděláš terč. Prostě odejdi. Odejdi, kurva. Capisci?“

Vzpomněl jsem si na Pixinu tvář v duchu a na to, jak krásně vypadala, když jsem do ní vstoupil. Její tvář, když se mi zpovídala ze své poruchy, ze svých obav. Pak jsem si vzpomněl, jaký bude můj život v příštích několika měsících, v jakém nebezpečí budu, v jakém nebezpečí bude ona. Stres by ji mohl donutit, aby zase přestala jíst, sakra, už to způsobilo, že zhubla, a to jsem jí nemohl udělat. Nemohl jsem být příčinou její recidivy. To, co ji čekalo, by bylo mnohem, mnohem horší. Musel jsem ji také chránit.

Nikdy by se nevypořádala s tím, co musím udělat. To, kam až budu muset kvůli partě zajít.

Tohle všechno rozhodnutí usnadnilo. Musel jsem ji chránit. Zachránit ji před tímhle životem. Musel jsem odejít… od toho nejlepšího, co mě kdy potkalo.

Kurva. Nebyl jsem si jistý, jak bych to vůbec udělal. Ale musel jsem to zkusit.

Otočil jsem se k Axelovi a kývl hlavou. „Capisco.“

Zavřel jsem oči a viděl všechny sračky v mém životě jako ve filmu: maminka mi brečela v náručí, připoutaná k posteli a blednoucí. Pak, když jsem otevřel oči, zíral jsem na Leviho přímo před sebe, zmlácený a zkrvavený, a všechno do sebe zapadlo. Když jsem se rozhodl, že změním svůj život, skoro jsem cítil, jak mě pálí na tváři stidda, když jsem znovu zaprodal svou duši věci Heighterům.

Oficiálně jsem byl zpátky v pekle.

Ale Levi a Lexi byli alespoň oficiálně venku.