IY - 28. kapitola

Překlad: Kerris

Kor.: Evudar

O TŘI TÝDNY POZDĚJI

„Hej, podržte ty dveře, prosím!“

Cole napůl doběhl posledních pár kroků ke dveřím výtahu právě ve chvíli, kdy mezi zavírající se dveře vklouzla ruka a spustila senzory, takže se dveře opět otevřely.

„Díky,“ řekl, když nastupoval do výtahu. Úsměv mu zmrzl na půli cesty, když uviděl, kdo mu podržel dveře.

„Ahoj, Cole!“

„Penelopo.“ Přinutil se úsměv dokončit, i kdyby jen proto, aby se vyrovnal jejímu nenucenému štěstí. To teď dělali. Strašně moc nuceného. Alespoň z jeho strany.

Ode dne Bobbyho nehody uběhl už téměř měsíc. Dlouhé tři a půl týdne od chvíle, kdy ji naposledy políbil. Držel ji v náručí.

Bylo by jednodušší, kdyby se na něj vykašlala. Kdyby byla ledově chladná a odtažitá. To by udělala každá jiná žena, kterou znal.

Ale Penelope nebyla každá jiná žena.

Nevěděl, jestli to bylo tím, že spolu museli pracovat, nebo tím, že byla prostě směšně slušná, ale teď se k němu chovala stejně přátelsky jako od prvního dne, kdy ho poznala.

Samozřejmě tu byly drobné rozdíly.

Už se mu nedívala do očí. Jistě, dostala se blízko – byl si jistý, že ostatní lidé si nevšimli, jak se její oči tak nějak zastavují těsně vedle jeho, když spolu mluvili na schůzce.

Ale on si toho všiml. Cítil to.

Také se ho nedotýkala. Nikdy.

Občas Lincolna hravě plácla do ruky nebo si plácla s Jakem, ale Coleovi se vyhýbala.

Přesto ho každé ráno pozdravila. Pořád se u něj v kanceláři nečekaně zastavovala, dokonce ho párkrát pozvala na oběd. Nebo, jako teď, povídala o jejich nadcházející schůzce s webovým týmem, jako by se mezi nimi nic nestalo.

Jako by nebyli milenci. Jako by ji nemilosrdně neodkopl na manhattanském chodníku před zasranou nemocnicí.

„Cole?“

„Jo.“

Zmateně se na něj usmála. „Slyšel jsi vůbec něco z toho, co jsem právě řekla?“

„Promiň,“ řekl a odkašlal si. „Asi jsem byl roztržitý.“

Přikývla, jako vždy chápavá. „Jak to jde? Bobby se stále uzdravuje?“

Sakra, Drobku, přestaň být tak zatraceně milá, když jsem se k tobě choval jako k odpadu.

„Jo, je v pořádku,“ odpověděl Cole. „Modřiny už skoro úplně vybledly. Sádra ho trochu brzdí, ale už se naučil chodit o berlích. A ukázalo se, že jeho nová láska je docela starostlivá ošetřovatelka.“

Penelopa se usmála. „Carly?“

„Jo. Je milá.“

Měl na jazyku návrh, aby se s ní Penelopa někdy seznámila, ale samozřejmě to neudělá.

A čí je to chyba, ty hajzle? Cole sotva ucukl, když mu jeho podvědomí vynadalo. Už si na to zvykl.

Výtah se otevřel v jejich patře a Cole ustoupil stranou, aby Penelope mohla vystoupit první.

Šli vedle sebe ke svým kancelářím, spolu, ale ne společně.

Z toho odloučení Colea bolela každá část těla a neměl nejmenší tušení, co s tím má dělat.

„Hej, Penelopo.“

Zastavila se, když odemykala dveře své kanceláře, a vzhlédla. „Hmm?“

Chybíš mi. Chci tě zpátky. Je mi to sakra líto.

„Myslíš, že bys mi mohla poslat e-mailem ty makety, na kterých pracuješ? Jsou lepší než moje, takže si říkám, že bychom na dnešní schůzce měli předložit jen ty tvoje.“

„Jasně.“ Ještě jednou se na něj lehce usmála a odešla do své kanceláře, přičemž za sebou tiše zavřela dveře.

Cole tam několik vteřin stál a zíral na její dveře, chtěl vejít, ale nevěděl, co říct.

Lincoln se objevil po jeho boku a žvýkal jednu ze svých nechutných energetických tyčinek. „Tohle začíná být ubohé, kámo.“

„Drž hubu,“ zavrčel Cole a napůl kráčel, napůl pochodoval ke své kanceláři.

Lincoln, protože byl Lincoln, si nedal říct a zařadil se vedle něj. „Nikdo ti nemá za zlé, že jsi to podělal. Všichni jsme to přece čekali.“

„No výborně, další povzbuzující řeč,“ řekl Cole. Pokusil se Lincolnovi zavřít dveře do kanceláře před nosem, ale jeho přítel je zase odstrčil a udělal si pohodlí v Coleově křesle pro hosty, zatímco Cole vytáhl z tašky notebook.

„Chceš si o tom promluvit?“ zeptal se Lincoln.

„Ne,“ řekl Cole a zacvakl notebook do jeho dokovací stanice. „Včera jsem o tom nechtěl mluvit. Ani předevčírem. Ani minulý týden. A nechci o tom mluvit ani teď.“

„Žádný problém, chlape, úplně to chápu,“ řekl Lincoln. „Já taky nerad mluvím o svých ženských problémech.“

„Díky,“ řekl Cole, usadil se na židli a napil se kávy.

„Až na to…“

Ježíši Kriste.

„Já opravdu nemám žádné ženské problémy,“ řekl Lincoln. „Takže…“

„Jo, jak to?“ Cole se zeptal a zúžil na druhého muže oči. „Chodil jsi s pětkrát větším počtem žen než já…“

„Spíš s desetkrát,“ přerušil ho Lincoln.

„ – a přesto nemáš jedinou zahořklou bývalku a nikdy jsem tě neviděl, že bys o něco ženského jenom trochu zakopl.“

Lincoln roztáhl ruce v bok. „Překousni to, Sharpe. Tohle je dar.“

„To je fuk,“ zamumlal Cole a otevřel svůj e-mail.

Lincoln se naklonil dopředu. „Napověz mi. Bylo to proto, že konečně přiznala, že líbám líp? Bylo to kvůli tomu, že si myslíš, že hamburgery se počítají jako večeře? Kámo, nepodvedl jsi ji, že ne?“

„Nepodvedl jsem,“ odtušil Cole. „A proč si myslíš, že to byla moje chyba?“

„Nebyla?“

Cole si povzdechl a vzdal se předstírání, že dělá nějakou práci, když na něj Lincoln pořád mluvil. „Ano.“

„Teď už se někam dostáváme,“ řekl Lincoln. „A to je vlastně dobrá zpráva.“

Cole se na něj podíval. Nic na tom, že se s Penelopou chovají jako cizinci, nebylo dobrou zprávou.

„Ne, to je,“ trval Lincoln na svém. „Jestli jsi to podělal, míč je na tvé straně. Máš šanci věci napravit.“

Cole odvrátil pohled.

„Sharp. Chceš to napravit?“

„Tak jednoduché to není.“

„Jistě, jistě,“ přikývl Lincoln s nadsázkou. „Určitě je to hodně složité. Vysvětli mi to?“

Cole si pohrával s počítačovou myší. Existoval nějaký dobrý způsob, jak říct svému kamarádovi, že jste se zbláznili? Že jste si uvědomili, že milovat někoho je těžké, a nebyli jste si jisti, jestli vaše srdce zvládne ty drsné části?

Ve chvíli, kdy se dozvěděl, že měl Bobby nehodu, se Coleovi zastavil celý život a pak se převrátil vzhůru nohama. Co by se stalo, kdyby si dovolil milovat někoho jiného tak, jako miloval Bobbyho?

„Pořád čekám,“ zašeptal Lincoln.

„Jde o to, Mathisi,“ řekl Cole pomalu. „Všichni se chovají, jako by okamžik, kdy si uvědomíš, že jsi zamilovaný, byl tím velkým okamžikem. Ale ve skutečnosti je tu ještě jeden okamžik potom… ten, kdy si uvědomíš, že bys mohl ztratit člověka, kterého miluješ.“

Lincoln nic neřekl a Cole se na něj podíval, překvapený kamarádovým nezvyklým klidem.

Lincoln ztuhl a jeho oči byly zcela prázdné. Vypadal trochu, jako by ho někdo bodl do hrudi.

Cole se znepokojeně zamračil. „Hej. Jsi v pořádku?“

Lincoln lehce zavrtěl hlavou a Cole sledoval, jak jeho oči znovu zaostřují a jeho mysl se zjevně vrací z jakéhokoli temného místa, kam se právě dostal.

„Jo, jsem v pořádku.“ Lincolnův hlas neměl nic ze své obvyklé energie, když se prudce postavil. „Ale chápu to. Celá ta věc s láskou a ztrátou někoho. Je to velké riziko. Žádné poučování.“

„Počkej, Mathisi. Hej! Lincolne!“ Cole zavolal za svým přítelem, ale Lincoln už byl pryč.

„Co to mělo znamenat?“ Cole zamumlal. Přemýšlel, že se za kamarádem vydá, ale instinkt mu napovídal, že Lincoln k tomu nemá co říct, alespoň zatím ne.

Navíc by teď možná mohli dojít k dohodě.

Nechat spící psy ležet, pokud šlo o ženy.

Nebo tak něco.

Cole konečně obrátil pozornost ke své e-mailové schránce, když mu zavolal Cassidy. Poté, co se pozdravili, nastala pauza. Pak Cassidy řekl: „Tohle jsi neslyšel ode mě.“

„Dobře?“

Nastala další pauza, tentokrát delší, a Cole obrátil oči v sloup. „Cassidy, zrovna teď nic neslyším.“

„Todd Kolb je dneska v kanceláři.“

„No, do prdele, Cassidy,“ řekl Cole. „Ví o tom NSA? Neměli bychom zavolat CIA?“

Todd Kolb byl prudérní, nerudný typ, který patřil k hlavounům jednoho velkého obchodu se sportovním zbožím, jenž často inzeroval v Oxfordu. Todd měl tendenci si myslet, že když je jedním z jejich největších zákazníků, opravňuje ho to k tomu, aby se poflakoval v kancelářích, kdykoli se mu zachce. Ten chlap uměl být trapný držgrešle, ale byl neškodný.

„Jo, no… slyšel jsi, že jeho strýc právě koupil New York Rangers?“

„Co bych to byl za vedoucího sportovního redaktora, kdybych to nevěděl?“

„Spolu šéfredaktor sportu,“ opravil ho Cassidy. „A proto tak trochu volám…“

„Na rozdíl od patnáctisekundové procházky do mé kanceláře?“

„Jo, no, opravdu jsem nechtěl být na dostřel, až ti to budu říkat…“

Cole zúžil oči. „Co mi říkáš?“

„Todd Kolb bere Penelope na dnešní zápas Rangers. A potom na pozdní večeři. Zdá se, že spolu tak trochu… chodí.“

Coleovi zazvonilo v uších.

„Zopakuj to?“

„Ne. Nebudu to opakovat. Ani jsem to nechtěl říct poprvé. Prostě… sakra, Cole, dej se dohromady.“

Coleovi v uchu utichla linka a pomalu položil telefon zpátky.

Nech ji jít, řekl si.

Penelope si zasloužila štěstí, a pokud štěstí přišlo v náručí jiného muže…

„Ne. To se nestane.“ Cole vstal tak rychle, že se mu židle převrátila dozadu, ale nezastavil se, aby ji srovnal.

Musel získat zpět svou ženu.