Effortless - 14. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Čím déle Camilla zírala na slova ve svém laptopu, tím větší měla pocit, že se navzájem slévala dohromady. Zamrkala, a když to nezafungovalo, jen pro jistotu si promnula oči hřbety dlaní.

Také nic.

Ta slova tam byla, jistě. Černé tahy písma Times New Roman na bílém pozadí. Její esej byla postavena na korelaci nedostatku dostupné zdravotní péči pro ženy žijící pod hranicí chudoby a nedostatečné péče o matku, které vedly k předčasným porodům. Ten úkol dostala zadaný už před měsícem, a už by ho měla mít hotový. Tohle byla jedna z oblastí, ve kterých excelovala. O tomhle tématu by mohla diskutovat celé dny. Věděla o tom vše a věděla i zcela přesně, jak tu esej chtěla uchopit. A i když už jí měla mít hotovou, přesto tu stále byla, stále se dívala na tu zatracenou věc a přemýšlela, co jiného by mohla napsat do úvodního odstavce.

Termín odevzdání byl…

Camilla zkontrolovala datum v pravém dolním rohu obrazovky notebooku.

Za týden.

Mělo to být odevzdané za jeden zatracený týden.

Naklonila hlavu ke straně a snažila se podívat na slova z jiného úhlu. Potom naklonila hlavu na druhou stranu.

Pravděpodobně vypadala jako idiot.

August to potvrdila. „Copak jsi, ptáček?“

Camilla se na pohovce narovnala. „Ne.“

„Proč se na tu obrazovku tak díváš?“

Camilla věděla, že tak, jak to bylo, stejně nic neudělá, takže s povzdechem obrazovku notebooku zavřela. Počítač pak odložila na konferenční stolek, opřela se do gauče a prsty si promnula spánky.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se August.

Bytem se nesla vůně bergamotu a heřmánku.

Vůně heřmánkového čaje, který August uvařila ze sypaných listů, a bergamotový olej, který nalila do difuzoru. Camillin stres byl podle všeho viditelný nejen pro ni samotnou, ale i pro nejlepší kamarádku.

Augustin způsobem, jak pomoci, představoval čaj a olejíček a klid.

Spousta klidu.

Až na to, že teď vypadala kamarádka připravena mluvit.

Camilla však nevěděla, zda byla připravena i ona sama.

„Už nevím, co jsem,“ zašeptala Camilla.

Ani netušila, zda ji August slyšela, ale když teď nechala ta slova vyklouznout ze rtů ven, cítila se o trochu lépe. Bylo to poprvé, co si je přiznala nahlas. Bylo to poprvé od doby, kdy Tommaso před měsícem odešel z jejího bytu, kdy řekla někomu dalšímu ve svém životě, že cítila bolest.

August ji slyšela.

Hlasitě a čistě.

Camilla nebyla až příliš překvapená.

To byl důvod, proč byly nejlepšími kamarádkami.

August si přešla sednout na okraj konferenčního stolku. Camillin notebook posunula o kousek dál a zvedla heřmánkový čaj, který už chvíli vychládal. Nakoukla do skoro plného hrníčku a kamarádka si ztěžka vydechla.

„Chceš o tom mluvit?“

„Nevím, co říct,“ odpověděla Camilla.

„Skvělým začátkem by bylo všechno, co jsi mi neřekla.“

Camilla se zasmála, ale vyšlo to napjatě a hořce. Dokonce i to po sobě v jejích ústech zanechalo ošklivou pachuť. Nasrat na všechno, protože se v poslední době dokonce ani nedokázala zasmát, aniž by zároveň necítila něco příšerného. Vypadalo to, že takový teď byl její život.

„Snažila ses na mě promluvit už dřív, že?“ zeptala se Camilla.

Možná nebyla připravena mluvit o Tommasovi nebo o tom, co se stalo.

Možná nebyla připravena přiznat nahlas, že mu úmyslně ublížila, a pak se donutit, aby mu navzdory tomu, že jedna její část chtěla slyšet jeho hlas, celý měsíc nezavolala.

Možná prostě nebyla připravena říct, že se mýlila.

Staré zvyky umíraly jen těžko.

A ty její ještě tíž.

„Nebylo to nic důležitého,“ zamumlala August. „Jen jsem ti říkala o pomazánce, se kterou jsem pomáhala pro časopis Bared Brand.“

Camilla se zadívala na kamarádku.

Srdce jí tížilo.

V žaludku se jí usadila lítost.

Kolem plic se jí zaťal smutek.

„Aug,“ řekla Camilla tiše, „to je zatraceně úžasné a ty to víš.“

August pokrčila rameny. „Není to nic velkého.“

„Ne, to je. To opravdu je. A ty ses mi o tom pokoušela říct, ale já jsem byla právě tady jen ve svém vlastním světě.“

„Takže toho máš hodně za sebou.“

„Ne, v poslední době jsem prostě jen kamarádkou na hovno.“

August se na ni podívala. „Cam, ty nejsi kamarádka na hovno. Myslím si, že prostě jen právě teď máš v hlavě nějaké věci, to je vše. Tohle se občas stává nám všem.“

„Mě ne.“

„No, ty tím možná obvykle s mužem neprocházíš.“

A kamarádka byla u toho…

Vyzvala ji.

Samozřejmě, aniž by u toho skutečně řekla Tommasovo jméno.

August si odkašlala a zvedla se od konferenčního stolku. „Víš, když jsem minulý měsíc usoudila, že s tebou něco bylo?“

„Kdy?“

„Měla jsi schůzku, aby sis nechal udělat vlasy do stylu barev mořské panny, jak jsi chtěla, a totálně ses na ni vyflákla. O tom stylu jsi mluvila celé měsíce.“

Camilla zamrkala. „Kurva, je Chilla -“

„Je v pohodě, žes nepřišla na jednu schůzku, Cam. Možná jsem se zmínila, že poslední dobu jsi trochu mimo.“

„Takže ti dalo vodítko to, že jsem zapomněla na schůzku s vlasy, jo?“

August se zasmála. „Tohle ty nevynecháš. Jednou jsem tě na ni viděla jít i v době, kdy jsi měla Norovirus.“

Camilla se zašklebila. „Jednou jsem to udělala, že?“

„Pořád jsi zvracela, Cam.“

Jo, Chilla z toho nebyla nadšená. Ne, že by tu ženu za to Camilla obviňovala.

„Hele, í když moje vlasy vypadaly dobře,“ zdůraznila Camilla.

„To bylo asi jediné, co jsi pro sebe udělala.“

Camilla se usmála a poprvé za měsíc měla pocit, že to nebylo nucené. I když stejně rychle, jako se úsměv objevil, opadl. Prostě jen tak, její okamžik štěstí byl pryč. V poslední době pro ni bylo až příliš snadné štěstí ztratit, než aby si ho dokázala udržet.

August znovu neunikla Camillina náhlá změna nálady. Kamarádka se sklonila, poplácala ji po tváři a přiměla Camillu podívat se na ni. Ty známé červenohnědé oči říkaly, že sračky sice byly drsné, ale mohly by se zlepšit.

Jeden z mnoha důvodů, proč svou kamarádku zbožňovala.

„Co se stalo, když se tu minulý měsíc stavil na návštěvu?“

Camilla pokrčila rameny. „Tuším, že se to stalo až příliš vážným.“

„A tys utekla?“

„Jako jelen.“

August povytáhla obočí. „Víš, že na… zamilování se není nic špatného, že? Být s jedním člověkem. Cokoli.“

„Já to vím.“

„Opravdu? Protože já nevím, že ty to víš, Cam.“

„Vím, že jsem se trochu vyděsila.“ Camilla sama pro sebe cosi zamumlala a zvedla se z gauče. August musela ucouvnout o pár kroků zpět, aby dala Camille prostor k pohybu. „Ale on stejně věděl, že jsem taková – že jsem to nechtěla vážné, Aug, že jsem chtěla zábavu.“

„Myslím, že se dál snažíš sama sebe přesvědčit o něčem, co už neplatí, Cam.“

„Já -“

„A možná bys mu také měla dát výhodu pochybností.“

Camilla se zmateně podívala na kamarádku. „Cože?“

„Tommaso - dopřej mu výhodu pochybností. Řekla jsi to sama, Cam. On věděl, že co se závazků a vztahů týče, tak jsi trochu bláznivá. Jako bys na to byla zatraceně alergická nebo tak něco. Nějaká jeho část pravděpodobně očekávala, že se to stane, nebo něco podobného. Může to být chlap, ale stále sám sebe chrání před bolestí. Zdi, víš?“

„Všichni je máme,“ doplnil Camilla to, co kamarádka neřekla.

August pokrčila rameny. „Jo.“

Když to Camilla vzala všechno v úvahu, usoudila, že teď už bylo až trochu moc pozdě.

„Je to měsíc,“ řekla kamarádce. „Nezavolala jsem ani neposlala žádnou zprávu. Nepokusil se mě kontaktovat. Myslím, že můžeme bezpečně říct, že jsem to podělala a všechno skončilo.“

„Mmm, to si nemyslím. Alespoň ne pro tebe.“

„Já nejsem on.“

August přikývla. „To ne, ale poprvé čekal na tvůj bláznivý zadek dlouhých šest měsíců. Co to je ještě o jeden měsíc navíc, Camillo?“

„Kdo vůbec říká, že ho chci vidět nebo tak něco? Možná se chci prostě vrátit zpátky k tomu, co jsem dělala, než jsem ho potkala.“

„Říkám to já,“ pronesla August.

„Ano, ale -“

„Držet se stále jen na pohodlném místě není odvážné. To je jen snadné.“

„Jistě, ale -“

„Zariskuj, Cam. Zariskuj, i když nejde o cizího člověka, který tě svádí v klubu.“

„Hele.“

August mávla rukou. „Jen to říkám.“

„Znovu -“

„Nenuť mě, abych ti řekla, že ti nejde pomoci,“ přerušila ji August s vážným pohledem. „Neotevírej pusu a nech mě to říct, Cam.“

Znovu se zasmála.

Tentokrát to nechutnalo tak hořce.

***

„Cam,“ řekla Emma a při pohledu na dceru ve dveřích kuchyně se její úsměv rozšířil. „Nevěděla jsem, že sem dneska dorazíš.“

Camilla si pohrávala se svými nehty a okamžitě si uvědomovala, že potřebují dobrou manikúra. Bylo to tak jednodušší, než dívat na mámu. Pokud by se na Emmu dívala až příliš dlouho, máma by věděla, že něco nebylo v pořádku. Nechtěla, aby si dělala obavy.

„Byla jsem poblíž, mami.“

„Neměla jsi mít dneska školu? Je úterý.“

„Udělala jsem si den volna.“

„To se ti nepodobá.“

Kurva.

Camilla zvolila špatná slova. V mámině tónu hlasu už slyšela obavy. Ne že by si nemyslela, že by jí máma mohla pomoci nebo by se díky ní cítila lépe, ale tohle bylo něco, co chtěla udělat sama. Kromě toho přišla do domu rodičů prostě proto, že když jim byla blízko, pro její emocionální chaos to představovalo obrovskou pomoc. Domov z dětství a všechny ty dobré vzpomínky, které měla, ji uklidňovaly, aniž by se o to vůbec musela snažit.

Proto sem dneska přišla.

Prostě jen být tady.

Camilla zvedla oči od nehtů a pro mámino dobro se pokusila všechno to setřást pryč. „Každý občas potřebujeme den nebo dva, abychom znovu dobili baterky, že?“

„Jistě,“ řekla Emma. „I když je to ono?“

„Jo, mami. Je to ono.“

„Zůstaneš na oběd?“

„Něco bych si mohla dát.“

„Jsi stejná jako tvůj bratr - ani jeden z vás jídlo neodmítne,“ poškádlila ji Emma.

„Tvoje rozhodně ne.“

Emma se usmála, pyšná, jak jen mohla být. „To je veliká pravda. Mimochodem, je tady i tvůj bratr. Mluví s tátou.“

„Kde?“

„V kanceláři.“

Camilla přikývla.

To byla dobrá změna. Umožnila jí dostat se z mámina dohledu, aniž by do ní Emma příliš dlouho šťourala a zjišťovala, co se dělo.

„Zajdu je pozdravit,“ řekla Camilla.

„To udělej,“ zavolala Emma za ní, „a nezapomeň si promluvit i s tátou o tom, co se s tebou děje. Nemysli si, že to nevidím, Camillo Emmo Donati. “

A tehdy máma použila celé její jméno.

Camilla s sebou trhla, ale pokračovala v chůzi dál.

Měla to vědět lépe.

Rodiče to vždycky poznali.

Camila sama sebe klamala, když si myslela, že by sem mohla jen tak přijít, aby se nechala utěšit známým místem a nic víc. Ale možná to bylo přesně to, co jí od okamžiku, kdy se dneska ráno probudila, táhlo do domu rodičů.

„Podívejme, kdo dneska dorazil až do Newportu,“ řekl táta, když vešla do jeho kanceláře.

Jistě, byl tam táta i bratr. Calisto, tak jako obvykle, seděl za svým velkým stolem. Cross byl usazený naproti němu na rohu stolu, kdy se díval na něco v deskách.

Camilla se rozhodla usídlit na koženém gauči u vzdálené zdi. „Myslela jsem, že bych se měla zastavit a pozdravit tě dřív, než zapomeneš, jak vypadá moje tvář.“

Calisto se ušklíbl. „Nemohu zapomenout, jak vypadá tvá tvář – ne, když se na mě každý den odráží ve tváři tvé mámy.“

Cross se zasmál. „Vypadá přesně jako máma.“

„Tmavší vlasy.“

„Oči Donati.“

„Dokonce se i chová jako ona.“

„Bože, viděl jsi, jak má u sebe doma vypulírováno? Která devatenáctiletá holka udržuje svůj byt v takové čistotě? Přesně jako máma.“

„Dobře, my všichni víme, že vypadám a chovám se přesně jako máma, díky,“ zabručela. „Nedělejme z toho nějakou vědu nebo tak něco.“

Zajely k ní dva páry očí.

Táta při jejím postoji zvedl obočí.

Cross přimhouřil pohled.

Camilla odvrátila oči.

Kurva.

Takže možná dneska měla i svou náladu.

Nebylo neobvyklé, že ji rodina dráždila ohledně podobností, které s Emmou sdílela. Ve skutečnosti to byla běžná věc, která byla vytahována při téměř každé večeři nebo jakékoli jiné příležitosti. Camille to obvykle nevadilo.

Nebylo žádným překvapením, že táta i bratr na její postoj poukázali a přišlo jim to divné.

„Prostě… mlčte,“ řekla Camilla.

Opřela se do gauče a oči si zakryla paží. Tak se nemusela dívat, jak si ji táta s bratrem pohlíželi.

Ne, musela jen cítit, jak do ní jejich oči vpalovaly.

„Někdo tu má náladu,“ zamumlal Calisto.

„Vypadá to tak,“ souhlasil Cross.

„Nějaký nápad proč?“

Camilla divoce ukázala prstem směrem k nim. „Ani s tím nezačínejte. Nechci o tom mluvit.“

„To rozhodně ne,“ řekl Cross s kamennou tváří, „protože všichni víme, že přicházíme do tohoto domu, když nechceme mluvit o našich pocitech.“

„Říkáš to, jako by to byla špatná věc,“ zabručel Calisto.

„Občas prostě lidé mluvit nechtějí, tati.“

„Jo, no, tak sem nechoď. Víš, jaká je vaše máma. Ona je opravářka. Ráda mluví.“

Camilla mlčky dodala: o všem.

„Myslím, že budeme předstírat, že jsi nás nenutil sedět navzájem proti sobě a mluvit o tom, proč jsme se zbláznili, urazili nebo zranili své city, a co jsi nás nutil cítit, když jsme vyrůstali, hm?“

„Nebuď tu za chytráka, synu.“

„Dělal jsi to,“ poukázala Camilla.

„Ano, a teď se vy dva na sebe podívejte. Mám děti, které se opravdu nechtějí navzájem zabít pokaždé, když se ocitnou ve stejné místnosti. Netvařte se, jako bych vás dva vychovával špatně.“

„To jsem neřekl,“ řekl Cross.

„Ne,“ souhlasila Camilla.

„Počkat.“

Camilla na gauči ztuhla. „Co?“

„Tohle je o Tommasovi?“ zeptal se bratr.

Zuby zaťala tak silně, až ji rozbolela čelist. „Nevím, o čem to mluvíš.“

„Mmhmm, to se vsadím, že ne.“

„Co mi tu uniká?“ zeptal se táta.

„Jen předpokládám,“ řekl Cross, „ale minulý měsíc se tu z Chicaga zastavil Tom. Nešel nikam kromě bytu Camilly. Dokonce mi ani nezavolal, když tu byl, ale pár dní tu zůstal.“

„Tři.“ Camilla si s povzdechem promnula si oči. „Odejel po třech dnech.“

„Vím, že tu minulý měsíc byl,“ řekl Calisto. „Zůstal tu na večeři.“

„Vsadím se, že pak už jsi ho neviděl, že?“

„No, ne.“

„Jo, a když to tak vezmu, tenhle měsíc mi neodepsal na žádnou z mých zpráv. Doufal jsem, že od něj dostanu nějaké informace, ohledně něčeho kvůli práci a..., ticho.“

Camilla si odkašlala. „Nech to být, Crossi.“

„Camillo.“

Tehdy promluvil táta – tiše a starostlivě, a přesto pevně a jistě. Použil na ni ten tón hlasu, který používal, když se jako malé dítě projevovala extra tvrdohlavě nebo obtížně. A stejně jako tehdy i teď ji to přinutilo spustit ruku dolů a podívat se na něj.

Táta i bratr na ni stále zírali. Ani jeden z nich se nepohnul byť jen o píď.

„Co?“ zeptala se.

„Stalo se něco, o čem bych měl vědět?“ zeptal se Calisto.

Viděla tu nevyslovenou otázku, která tátovy hořela v očích – ublížil ti?

Camilla zavrtěla hlavou. „Byla jsem to já, tati, ne on.“

Cross přikývl, jako by to teď naprosto pochopil. I když Camilla nevěděla co. Bratr byl pro své vlastní dobro vždycky až trochu příliš arogantní. Byla si dost jistá, že táta víc než jednou řekl, že to bude Crossova arogance, co ho jednoho dne zabije.

Kdo ví?

„Tom je dobrý chlap, Camillo,“ řekl bratr.

Vrhla na něj pohled. „Já vím, že je!“

„Ne, myslím tím... Tom je dobrý chlap. Není to ta zbytečná sračka, která zachází se ženami jako s odpadky nebo je jen využívá. Ve skutečnosti jen zřídkakdy dává fyzicky průchod svému hněvu a je vyrovnaný. Je čistý jak v byznyse, tak i v životě. Takže když říkám, že je to dobrý chlap, myslím tím, že v tomhle byznysu je něco jako zkurvený jednorožec. Je těžké najít dobré muže, kteří dělají ty druhy sraček, které děláme.“

„To je pravda,“ řekl táta tiše.

„A co ty – nebo dokonce táta?“ zeptala se Camilla. „Nejste vy oba dobří muži?“

Calisto se zasmál. „Cam, dokud jsme dobří vůči ženám v našich životech, na kterých záleží, pak je to to jediné, co musíme udělat.“

Cross se na ni stále díval. „Nepleť Toma těmi svými hrátkami, kterými si zahráváš s jeho hlavou, Cam. On si to nezaslouží, víš? On tě má upřímně rád. Myslím, že znám jen jednoho dalšího člověka, který čekal tak dlouho, aby dostal druhou šanci s někým, koho miluje, a to mi říká, že to čekání něco znamená. “

„Koho?“ zeptala se Camilla.

Bratr jen pokrčil rameny a odvrátil pohled. „Někoho. Jde o to, prostě mu dej šanci. Uvidíš, co z toho vzejde.“

„Dala jsem tomu šanci.“

Ne, nedala jsi.

Camilla svůj vnitřní hlas ignorovala.

„Souhlasím s Crossem,“ řekl táta, který se tak znovu vložil do hovoru. „Tommaso je dobrý člověk, Camillo. Myslím, že u každého muže, který je ochoten zabíjet kvůli ženě, kterou stěží zná, to hodně vypovídá o jeho charakteru.“

Na gauči ztuhla. „Co jsi to právě řekl?“

„Není vhodný čas to vytahovat,“ procedil Cross koutkem úst. „Ne, když je tvým záměrem přimět ji, aby tomu muži věřila.“

Camilla se na gauči napřímila a upřeně se zadívala na tátu. „Řekni mi, co jsi tím myslel.“

„Cross to může vysvětlit lépe než já.“

„Řekl jsem ti o té sračce, abys to věděl ty, ne proto, abys to mohl říct ji,“ odsekl Cross. „Když se to stalo, necítil ses dobře, takže jsem přiměl Toma držet hubu, dokud ti nebude lépe, a mohla ti o tom říct moje maličkost. Vzhledem k tomu, že jsi měl další epizodu, nepotřeboval jsi v té době přidávat další stres. Dohodli jsme se, že jí to neřekneme.“

„Chceš diskutovat o tom, co ohledně toho cítíš, synu?“

Bratr zaťal zuby a pak se otočil k ní. „Ráno poté, co ses s Tomem poprvé setkala, udělal jeden z mužů, kteří se tu potuloval se Zekem, o tobě komentář.“

„Který chlap?“

„Na tom nezáleží.“

„Co řekl?“

„Hele, udělal to jen proto, že jsi ho pravděpodobně předtím odmítla.“

„To není to, na co jsem se zeptala, Crossi.“

Bratr si povzdechl, očividně byl rozčilený. „Coura, Cam. Řekl i další sračky – že nejsi materiál na manželství a podobně. Dobrá pro šukání. Víš, co lidé občas říkají.“

Ta slova nepálila Camillu tak, jako dřív. Teď už se o ně nestarala. Byla si velice dobře vědoma toho, že společnost ji ráda dávala své štítky, protože neschvalovala její rozhodnutí. Silnou, nezávislou ženu bylo daleko snazší urážet, než ji obdivovat a chválit.

Bylo to tak, jak to bylo.

Muži byli ještě horší.

Až na muže jako Tommaso…

Muži jako její táta.

Muži jako její bratr.

„A co udělal Tom?“ zeptala se Camilla.

Cross se se zvednutým obočím zeptal: „Co myslíš?“

Po páteři jí přejel chladný třes.

Táta to řekl.

Zabil muže.

Pohledem těkala mezi bratrem a tátou.

Zjištění, které by ji mělo vyděsit; které by jí mělo hluboce vadit. V jistých ohledech to tak bylo. Ale v jiných směrech jí to ani v nejmenším nevadilo, protože proti ní seděli dva z nejlepších mužů, které kdy poznala. Její táta a bratr. Muži, kteří byli zločinci, a kteří často dělali špatné věci, a přesto ji nade vše milovali.

Dobří muži.

„Ale proč?“ zeptala se Camilla. „Neznal mě. Nemusel chránit mou čest nebo tak něco. Neměl vůbec žádný důvod proč to udělat.“

Pokud něco, tak prostě jen proto, že s ním strávila noc, mohl mít Tommaso možná opravdu důvod, proč souhlasit s mužem, kterého zabil.

Cross zavrtěl hlavou. „Ty to nechápeš, Cam.“

„Myslím, že chápe,“ řekl táta, zatímco se stále díval na svou dceru. „Odpověz na svou otázku, Camillo. Proč by Tommaso dělal něco takového?“

Camille se sevřelo hrdlo.

Srdce ji znovu bolelo.

I tak odpověděla.

„Protože je to dobrý člověk.“

A ona byla jen vyděšená holčička.

***

Calisto s Crossem nelhali.

Camillu dokázaly nejvíc dostat špína, prach nebo nepořádek. Navzdory zmatku, ve kterém mohla být, když přišlo na život a lásku, její byt takový rozhodně nebyl. Čistota a pořádek v jejích osobních prostorech jí pomáhaly cítit se pohromadě.

I kdyby to byla jen iluze.

Navíc ji úklid pomohl zaměstnávat ruce. Tak neměla to nejhorší nutkání popadnout svůj telefon a zavolat Tommasovi. Na to ještě nebyla úplně připravená.

Jistě, chtěla to udělat.

Ale být připravena představovalo zcela jiný příběh.

Camilla vytáhla oblečení ze sušičky a dala ho do připraveného koše. Už předtím zametla a vytřela každý kousek podlahy v bytě. Oprášila všechny police a kouty. Přeuspořádala knihy na policích a poté zreorganizovala zásuvku, která už díky tomu nebyla dál plná haraburdí.

Jediné, co zbývalo, byl jediný koš s prádlem, které bylo potřeba složit a uklidit. Pak by se možná mohla pustit do práce na své eseji, kterou před pár dny odložila stranou. Když - nebo pokud – by ji udělala do školy, pak by uvažovala o telefonátu Tommasovi.

Doufala, že se pak bude cítit o něco klidnější.

Méně úzkosti.

Jako by možná opravdu věděla, co má říct, pokud by ji ten zatracený telefon zvedl.

Ale kdo mohl říct, že ho zvedne?

Po tom všem, co udělala, by mu vůbec nevyčítala, že ji ignoroval.

Camilla vystoupala z prádelny domu o dvě patra výš, aby se vrátila zpátky do svého bytu. Než se tam dostala a položila koš na postel, prsty ji už znovu svědily.

Frustrovaně zastrčila ruce dolů do prádla, aby něco popadla a složila to. Další rozptýlení pro ni.

Při pohledu na to, co zvedla, se jí zastavilo srdce.

Obyčejné černé tričko. Vybledlé logo na přední straně se ji vysmívalo.

Tommaso ho měl na sobě ten druhý den, kdy byl před měsícem v New Yorku. Svým způsobem ji dostalo, jak uvolněně vypadal v džínách a tričku místo svých obvyklých košil a kalhot, nebo dokonce obleku.

I když stále vypadal dobře.

Zatraceně dobře.

Camilla zvedla tričko a zírala na něj.

Nasrat na to.

Popadla telefon, ale nezavolala z něj.

Místo toho zkontrolovala lety.

Podle všeho by mohla být v Chicagu ještě před večeří. Zrušené místo v první třídě bylo teď její.

Rezervováno.

Camilla teď musela přijít na to, co udělá, až se dostane do Chicaga.

Tentokrát zatelefonovala.

„Co, Cam?“ zeptal se bratr, když na druhé zazvonění hovor zvedl.

„Potřebuji pomoc.“

„Ohledně čeho?“

„Chicago.“

Cross vydal na druhém konci oceňující zvuk. „Dobře. Jako co?“

„Cokoliv. Všechno. Myslím tím, Toma dokážu zvládnout. Jde o to, kam jít a komu dát vědět..., chápeš, co tím myslím?“

„Jo, přesně. Dej mi třicet minut.“