ABS - 4. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Aubrey

Vylezu z taxíku, popřeju Ianovi dobrou noc, vytáhnu si hůlku z kabelky a projdu otočnými dveřmi mého činžovního domu.

„Dobrý večer, Aubrey.“

„Dobrý večer, Kyle.“ Usměju se. „Jaká byla dovolená v Mexiku?“

„Skvělá, se ženou jsme měli úžasné výročí.“

„To ráda slyším. Zítra chci o všem slyšet. Pěkný večer.“

„Vám také, Aubrey.“

Vyjedu výtahem do druhého patra, vložím klíče do zámku a vejdu do bytu. Nemůžu přestat myslet na Ethana Kleina a to mě přivádí k šílenství. Nejde jen o jeho vůni, ale také o zvuk hlasu; hluboký, ale ne příliš a velmi klidný. Mluvil sebevědomě a v jeho hlase byl slyšet sexy podtón. Takový hlas mě neovlivnil už dlouho, jestli vůbec. Musela jsem odmítnout jeho pozvání na drink, protože jsem přesně věděla, jak to dopadne. Už jsem tam byla, udělala to a je to něco, do čeho už se dobrovolně nezapojím.

Na muže, kteří si myslí, že jsem krásná, narážím pořád. Nechápejte mě špatně; bývá to lichotivé, když netuším, jak vlastně vypadám; ale pokračuje to dvěma způsoby. Někteří chlapi mi řeknou, že se mnou chtějí jen spát, protože je vzrušuje, že je nemůžu vidět a druzí se ani neobtěžujou zavolat po druhém rande. Dokonce jsem měla muže, kteří mi řekli, že je moje slepota vyděsila, i když si předtím mysleli, že jsou s tím v pohodě. Nemohli nahlédnout za mou slepotu, aby zjistili, jakou osobou ve skutečnosti jsem. Tehdy jsem se rozhodla, že bude v mém nejlepším zájmu zapomenout na muže a žít svůj život jediným způsobem, který znám. Pokud se nedokážou přizpůsobit, je to jejich problém, ne můj, ale já učinila svým posláním zůstat stranou a chránit si srdce. Mám tetu Charlotte, Iana, Penelope a pár dalších přátel, to je vše, co potřebuju.

***

Vložím knihu do tašky, vezmu hůl, kafe a vlezu do taxíku, který jsem si zavolala, než jsem opustila byt.

„Ahoj Aubrey.“

„Čau Jeffe.“

„Pořád mě udivuje, že když vlezeš do auta, že mě hned poznáš.“

„Poznávám tvůj hlas.“ Usměju se.

„To je super. Kam jdeš? Do Shakespearovy zahrady?“

„Ano prosím.“

Mám pět řidičů taxíku, kterým pravidelně volám. Společnost mě zná i moji situaci a vždycky jsou velmi vstřícní.

„Jsme tady Aubrey. Budeš platit kartou?“

„Ano prosím.“

Sáhnu do peněženky a vytáhnu pět dolarů jako dýško pro něj. Většinou nosím jedno, pěti a deseti dolarovky. Mám v tom systém, jak rozdělovat účty, ale na všechno ostatní používám kreditku.

„Díky Jeffe, pěkný den.“

„Tobě taky.“

Vylezu z auta a jdu do Shakespearovy zahrady. Používám hůl pro navádění a sednu si na dřevěnou lavičku lemovanou dlážděným chodníčkem a květinami. Je to mé oblíbené místečko klidu. Ne, že by byl můj život hektický, ale je to něco, co mě uvolňuje.

Otevřu knihu a začnu prsty přejíždět po braillovu písmu. Čtu a užívám si tepla slunce a vůně, obklopila mě stejná vůně jako včera večer. Slyším přibližující se tiché kroky, které se najednou zastaví.

„Zdravím pane Kleine, co tady děláte?“

„Jak jste věděla, že jsem to já?“

„Vaše kolínská.“ Usměju se.

„Vau, jste dobrá, slečno Callahanová, zrovna jsem se tu tohoto krásného rána procházel a uviděl jsem vás tu sedět. Nemohl jsem tomu uvěřit. Snažil jsem se k vám přistupovat opatrně, protože jsem vás nechtěl vyděsit.“

„Chodíte často na procházku do Shakespearovy zahrady takhle v sobotu ráno? A nevyděsil jste mě. Nevyděsím se tak snadno.“

„Někdy to dělám.“

„Prosím, posaďte se.“ Poplácám na lavičku. „Pokud tedy nemusíte být někde jinde.“

„Ne, nikde konkrétně.“

„Je těžké uvěřit, že se tu jen tak procházíte.“ Zasměju se.

„Proč?“

„Protože nejste ten typ.“

„A jak víte, jaký jsem typ?“

„Cítím to.“

„Můžete mi to prosím osvětlit?“

Povzdechnu si. „Dobře, jste podnikatel. Mocný, velmi zaneprázdněný. Práce je váš život a máte rád kontrolu. Nemáte čas se jen tak procházet Central parkem, natož abyste po tom toužili.“

„Vážně Aubrey, jak to sakra děláte?“

Nemůžu si pomoct a rozesměju se.

„Buďte ke mně upřímný, Ethane. Co tu děláte?“

Slyším, jak se ostře nadechne. „Fajn, je zřejmé, že vás neobalamutím. Včera večer jsem požádal vaši kamarádku Penelope o vaše číslo. Nedala mi ho, ale řekla, že jestli vás chci vidět, tak vás tu ráno najdu, ale prosím, neříkejte jí, že jsem vám to řekl. Dal jsem jí své slovo.“

„Neřeknu jí to. Proč jste chtěl mé číslo?“

„Protože vás chci vzít ven a neberu ne jako odpověď.“

„Proč mě chcete vzít ven?“

„Myslím, že jste milá dívka a rád bych vás poznal.“

„Ale proč?“

„Proč co?“

„Proč mě chcete poznat?“

„Co je to se všemi těmi otázkami?“

„Neodpovídejte na otázku otázkou. Kupujete si jen čas přijít s odpovědí, která mi podlomí kolena. Jen abyste věděl, nenechám se jen tak snadno obalamutit. Možná jsem slepá, ale ne hloupá.“

„Nikdy jsem neřekl, že jste, Aubrey a nesnažím se něco vymyslet. Považuji vás za atraktivní a velmi milou.“

„Ani mě neznáte. Mluvili jsme spolu tak deset minut. Nanejvýš dvacet.“

„Přesně a i za těch deset, dvacet minut jsem měl pocit, že jste někdo, koho chci lépe poznat. Vidíte? Žádné balící fráze. Prostě fakt.“

Je to proti mému lepšímu úsudku, ale zdá se, že nedokážu odolávat jeho šarmu. Koneckonců přišel za mnou do zahrady.

„Dobře, půjdu s tebou ven, abys mě mohl lépe poznat, ale jen jednou jedinkrát.“ Usměju se.