SF - 24. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evudar

Lexi

O měsíc později…

„Takže dneska večer k nám dorazíš na kolaudaci?“ zeptala se po telefonu Molly. Zněla tak vzrušeně. V hrudi mě kvůli ní hořelo štěstí, ale možná v tom byla i žárlivost.

„Já… nejsem si jistá, Molls. Měla bych jít do –“

Molly mě přerušila těžkým povzdechem. „Lexi, už tě nikdy nevídáme. Jsi vždycky doma se svými lidmi nebo zaneprázdněná děláním něčeho jiného se svým týmem. Přísahám, že ty a Austin jste nám z životů skoro zmizeli.“

Když se zmínila o Austinovi, srdcem mi projely dýky. Nemluvila jsem s ním celé věky, dokonce jsem ho ani neviděla. A co se týče toho, že trávím všechen čas se svými lidmi? Všichni se mýlili, moji lidé byli stále pryč. Vždycky jsem byla u nich doma sama, na hrobě Daisy nebo v tělocvičně. Ani jsem nechodila na své hodiny. Teď, když s fotbalovou sezónou skončilo i roztleskávání, tak jsem potřebovala nějak cvičit. Schovat se někam, kam by nikdo nikdy nezašel.

Zhubla jsem na necelých třicet dva kilo. Dosáhla jsem téměř dokonalosti.

„Lexi? Jsi tam, zlato?“ zeptala se Molly.

„Jo, jsem tady.“

„Takže přijdeš? Chceme tě vidět… My všichni… Chybíš nám. Od doby, co jsem se přestěhovala k Romovi, vidím všechny kromě tebe. Nesnáším, když nevidím tvůj nádherný zářivý úsměv.“ Na konci se jí hlas změnil v šepot. Díky tomu jsem se cítila jako ta nejhorší kamarádka na světě.

„Dobře, budu tam, Molls. V kolik?“

„Sedm je v pohodě?“ zeptala se a v hlase jsem jí zaslechla úlevu.

„Budu tam, Molls. Jsem tak nadšená, že uvidím váš nový byt.“

Když Molly položila telefon, začala jsem plánovat, co si vezmu na sebe. Muselo to být něco, co by zamaskovalo, jak moc jsem zhubla, něco, díky čemu nebudou mít podezření. Měla bych si vzít dvoje džíny a dvě trička, abych přidala další kilo. Pokud bych si na sebe nahromadila dost oblečení, nevšimly by si ztráty hmotnosti.

Hubnutí, Lexington? Nezhubla jsi dost na to, aby si něčeho všimly, řekl mi v reakci na mé myšlenky hlas v hlavě. Měl pravdu. Nezhubla jsem dost na to, aby si něčeho všimli. Nebrala jsem se hubnutí dost tvrdě.

V panice jsem si prohrábla vlasy, a když jsem ruku stáhla dolů, v ruce mi zůstal viset chomáč vlasů. Když se to stalo poprvé, šokovaně jsem ucouvla. Teď mi to udělalo radost.

Byl jsem tak blízko k dokonalosti.

***

Stála jsem u rozlehlého bílého bytového komplexu a vytřeštila jsem oči. Tohle místo bylo úžasné. Věděla jsem, že Rom má spoustu peněz, ale tohle bylo něco jiného.

Když jsem došla k interkomu, stiskla jsem tlačítko pro byt číslo čtyři. Ozval se bzučák, který otevřel bránu.

Když jsem vstoupila do hlavních dveří, podívala jsem k výtahu, ale nakonec jsem se rozhodla jít po schodech. Čtyři patra schodů by spálila kolem dvaceti kalorií. Ale když jsem se dostala do druhého patra, zamlžilo se mi vidění a musela jsem se chytit zábradlí, abych se opřela. Měla jsem pocit, jako by mi někdo tiskl plíce. Tak namáhavě se mi dýchalo, když jsem se snažila dostat do těla kyslík.

„Lexi? Jsi tam dole?“

Při zvuku Mollyina hlasu jsem zvedla hlava, narovnala se, zhluboka se nadechla a vydala se vyšplhat zbytku schodů. Někde hluboko v sobě jsem našla zbytky zdroje energie.

Nahoře na mě čekala Mollyina usměvavá tvář. Ve vypasovaných růžových šatech a s rozpuštěnými hnědými vlasy vypadala nádherně. Ale když se se mnou setkala očima, jako by jí úsměv na tváři zakolísal.

Když jsem dosáhla vrcholu schodiště, vyhnula jsem se jejímu objetí tím, že jsem jí podala dárkovou tašku. „Na vaši kolaudaci,“ řekla jsem. Molly si tašku vzala, aniž by se podívala dovnitř.

„Díky, zlatíčko,“ řekla, stále na mě dívala, a pokynula mi, abych vešla dál do bytu.

Bylo to tam nádherné – samé bílé, nedotčené stěny a moderní zařízení.

Slyšela jsem šumění hlasů z místa, o kterém jsem předpokládala, že je to obývací pokoj. Zamířila jsem tam, abych se viděla s Romem, Cass, Reecem, Jimmy-Donem a Ally.

Ale Austin nikde nebyl. Nebyla jsem si jistá, zda jsem byla z té skutečnosti šťastná nebo smutná.

„Ahoj, lidi,“ řekla jsem nejveselejším možným tónem hlasu. Uvědomila jsem si, že mě nikdo neslyšel vejít. Tehdy se všechny oči upřely na mě a v pokoji se rozhostilo ticho.

Nejistě jsem se pohupovala na nohou, z chůze po schodech se mi lehce točila hlava. Všichni zírali… a zírali… a zírali… nakonec se vzpamatovala Ally a rukou poklepala na pohovku vedle sebe.

„Pojď, sedni si, drahá,“ řekla.

Proč se chovala tak divně?

Volný pramen vlasů jsem si zastrčila za ucho, stáhla jsem si volné rukávy svetru přes dlaně a nahrbila se, abych skryla svůj tuk, když jsem se posadila.

Jak jsem tam seděla a svíjela se na místě, kamarádi těkali pohledy po místnosti a jeden po druhém.

„Jak se máš, Lexi?“ řekl, nakonec Rome a poposedl si dopředu.

„Jsem v pohodě. Zaneprázdněná studiem,“ odpověděla jsem a upřela pohled do dřevěné podlahy. Nedokázala jsem snést to zkoumání, tu pozornost. „Tenhle byt je nádherný, Rome. Musíte být opravdu šťastní.“

„Jo, je to zatraceně dokonalé,“ odpověděl a místnost znovu zaplnilo ticho.

„Jdeme na to, lidi!“ Naši pozornost upoutala Molly, která vyšla ze dveří kuchyně s obrovským čokoládovým dortem v rukou.

Ruce se mi začaly třást, dlaně se mi potily a v břiše mi zakručelo. Měla jsem pocit, že už jsem na jazyku cítila jemnou chuť čokolády.

Nevzdávej se, Lexington. Vypadni z místnosti pryč. Nedovol, aby tě odchýlili od tvého cíle.

Jako prudký proud vody mnou projela panika. Očima jsem těkala kolem sebe, snažila jsem si vymyslet záminku k odchodu.

Když jsem zvedla oči, všichni moji kamarádi se dívali přímo na mě. Molly se v očích leskly slzy.

Cass si odkašlala a řekla: „Lexi. Tohle není kolaudačka bytu.“

Vidění mi rozmazaly černé skvrny. Má úzkost byla téměř nesnesitelná. „Cože? Co tím myslíš?“

Cass se zhluboka nadechla. „Myslíme si, že máš problém s jídlem, Lexi.“

Tvrdě jsem zavrtěla hlavou. „Ne, nemám! Je to prostě jen-“

„Pak sněz ten dort,“ řekla Cass a dala tak najevo svůj tvrdý postoj neberu žádné sračky.

Nemůžu, nemůžu, nemůžu…

Cítila jsem, jak všichni ztuhli. Napětí v místnosti by se dalo krájet.

„Miláčku. Prosím, snažíme se ti jen pomoci. Tak moc jsi zhubla a nás všechny, co tě máme tak rádi, to děsí. Jsi vždycky sama, vyhýbáš se trávení času s námi. Lexi, myslím, že bys měla navštívit doktora,“ tlačila na mě Ally a ruku mi položila na záda ve snaze být mi oporou.

Ta akce mě zaskočila. Vyskočila jsem z pohovky a přitom jsem vyrazila dort Molly z rukou, takže dopadl na podlahu.

„Lexi,“ zašeptala Ally, zvedla se a natáhla se po mně.

Ucouvla jsem a obešla konferenční stolek. Otočila jsem se čelem k vyděšené skupině svých přátel.

„Nedotýkejte se mě!“ Zakřičela jsem. „Nikdo z vás se mě nedotýkejte!“

Očima jsem sledovala všechny ustarané výrazy kamarádů, ale nejvíc mě děsila Cass, má nejstarší kamarádka.

Vykročila vpřed. „Lexi, to je v pořádku, děvče. Co se děje? Mluv se mnou. Chceš se vyhladovět?“

Měla jsem pocit, jako by se místnost naklonila. Nemohla jsem dýchat. Můj bože, nemohla jsem dýchat! Rukou jsem si sevřela hruď a snažila se couvnout. Na podlaze jsem skoro klopýtla.

„Lexi!“ zakřičela Molly. Natáhla jsem ruce, abych je od sebe udržela dál. Ale Cass skočila dopředu a bez ohledu na to, co jsem dělala, se jí podařilo sevřít mě za zápěstí. Najednou jako by všechno zamrzlo.

Sledovala jsem, jak se jí rozšířily oči. Ústa ji v šoku spadla dolů. Pokusila jsem se jí vykroutit paži, ale svírala mě jako ve svěráku.

„Cass, pusť ji. Potřebuje se uklidnit!“ řekla Ally zezadu, ale ve tváři Cass jsem viděla odhodlání.

Cass mě se sevřenými rty popadla za rukáv a vytáhla jeho látku výš. V reakci na to jsem zakňučela, ale ne tak hlasitě, aby nebylo slyšitelné Cassino instinktivní zalapání po dechu. Ze všech zalapání po dechu, která mí přátelé vydali.

„PUSŤ MĚ!“ zakřičela jsem, ale Cass se vrhla dopředu a vytáhla mi nahoru svetr a další vrstvy triček, čímž odhalila žebra, která jsem měla pod nimi.

„Do prdele! Lexi, podívej se na svá zatracená žebra! Podívej se na svá zatracená žebra!“

Vytrhla jsem jí okraj svetru z rukou, klopýtavě jsem ustoupila zpět a narazil do zdi za sebou. Dívalo se na mě moře šokovaných tváří. Ally vykročila vpřed. Chlapci v místnosti neměli ponětí, co říct.

„Umíráš hlady,“ zašeptala zlomeně.

Z očí mi tekly slzy, podlomily se pode mnou nohy. Po zdi jsem sklouzla na zem. Rukama jsem se objala kolem břicha a zakřičela: „Nemůžu jíst! Nemůžu jíst! Jsem tak tlustá a on mi nedovolí jíst!“

„Kdo ti nedovolí jíst?“ zeptala se Cass, celá zmatená, a sklonila se ke mně. „Kdo ti brání v jídle?“

„Hlas!“ zaječela jsem. „Hlas v mé mysli. Brání mi v tom, abych jedla. Dovádí mě k dokonalosti.“ Oči se mi zaleskly a ztratil jsem se v oparu. „Vzal mi Daisy… a vzal mi taky Austina! Znechutila jsem ho! Viděl až příliš mnoho tuku!“

„Daisy?“ řekla Cass. „Kdo je Daisy, miláčku?“

„A Austin? Austin Carillo? Můj nejlepší kamarád?“

Zvedla jsem hlavu a očima plnýma vody jsem viděla, jak Rome, s přísným výrazem ve tváři udělal krok vpřed.

„Miluji ho… tak moc ho miluji, Rome. Ale on mě opustil. Miloval se se mnou a pak mě opustil! Hnusím se mu. Dělal to lepší, dělal mě lepší, ale nechal mě, protože jsem moc tlustá! Bolí mě oči… zatraceně mě ze mě BOLÍ OČI! Kdo mu může vyčítat, že odešel…?“

„Lexi, to, co říká, nedává smysl,“ řekla Molly a přikrčila se přede mnou. „Ty a Austin jste spolu? Jak dlouho?“

Prsty mi prohrábla vlasy, a když stáhla ruku, šokovaně couvla. V dlani jí zůstal chomáč mých vlasů.

„Lexi, co…?“ Molly brečela a zděšeně se na mě podívala.

„Jsem skoro dokonalá, Molls. Už jsem skoro tam…“ pokusila jsem se o úsměv.

Molly udělala krok vpřed, pokusila se mě dotknout se, ale stáhla jsem se zpátky do rohu. Rukou se dotkla své hrudi. „Děsíš mě, Lexi. Strašně mě děsíš.“

„Přála bych si, abych ho neznechutila… Kéž bych ho potkala dříve. Proč jsem ho nemohla potkat dřív? Mohl mě zachránit. Mohl zastavit ten hlas, co mám v mysli.“

„Austin, zlato? Mluvíš o Austinu Carilli, našem kamarádovi?, zeptal se Jimmy-Don a já na něj nechápavě zírala.

„Už to nemůžu zvládnout, JD… Jsem unavená… tak unavená z toho, jak takhle žít…“ Odmlčel jsem se a místnost kolem mě se začala přetáčet.

„Lex! LEX!“ Slyšela jsem panicky zakřičet Cass, ale před očima se mi vytvořil černý tunel a svaly mi až příliš ztěžkly.

„Omlouvám se… je mi to tak líto… nedokázala jsem dodržet slib, který jsem dala Daisy…“ zašeptala jsem.

Pak všechno zčernalo.