ABS - 3. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Audrey

Neuvědomila jsem si, že u něj stojím tak blízko, protože jsem byla tak zaměřena na jeho vůni, která mě přitahovala. Dřevitá vůně, směs mechu, jantaru se štipkou koření. Čistá, osvěžující, opojná. Vůně, která zahltila mé smysly. Stojím na tom samém místě se skleničkou vína v ruce, a když ji pozvednu k ústům, vzduch znovu zaplní ta samá vůně.

„Znovu zdravím.“ Promluví vedle mě známý nízký hlas.

„Ahoj.“

„Pořád stojíte na tom samém místě a hledíte na malbu. Musí vás opravdu fascinovat.“

Na rtech se mi objeví malý úsměv. „Obraz může vypovědět tisíce různých příběhů různým lidem.“

„Myslíte?“

„Řekněte mi, co vidíte, když se na obraz podíváte.“

„No vidím ženu stojící na břehu temné vody oceánu, pod oblohou plnou šedých mraků. Vzhlíží k malému pruhu světla, který se třpytí na hladině vody.“

„Co dalšího?“

„Písek má tmavou barvu kromě místa, kde stojí v dálce maják, ten  vrhá světlo a osvětluje cestu v písku.“

„A co vám ta malba říká?“

„Abych pravdu řekl, nemám ponětí. Co říká vám?“

„Říká, že i ve světě plném temnoty, vždycky můžete vidět světlo.“

„To je vážně hluboké. Můžu vidět, že ta umělkyně je velmi talentovaná a inspirativní.“

„Ano, to ona je.“ Usměju se.

***

Ethan

Její hlas je tak jemný, andělský. Je tak krásná a já ji chci poznat, ale jen malé detaily, abych jí mohl přivést do Plazy a beze smyslů ji ošukat.

„Jsem Ethan Klein.“ Natáhnu k ní ruku.

„Aubrey Callahan.“ Koutky úst se jí stočí v plachém úsměvu, když umístí svoji ruku do mé.

Pocit její hebké ruky způsobí, že mi cukne v ptákovi. Dost, abych musel dát druhou ruku do kapsy, abych se uklidnil.

„Tady jsi.“ Přistoupí ke mně Charles a položí mi ruku na rameno. „Koupil jsem ten obraz pro Lexi. Bude překvapená.“

„Charlesi, toto je Aubrey Callahan, Aubry tohle je Charles St. John.“

„Ráda vás poznávám, Charlesi.“

„Potěšení je na mé straně. Měla jste už možnost se setkat s tou umělkyní, Penelopou? Je tak milá a velmi talentovaná.“

„Ano, je to moje nejlepší kamarádka.“ Usměje se.

Charles se podívá na zvonící telefon ve své ruce.

„Volá Lexi. Musím to vzít. Hned se vrátím.“ Odejde.

„Beru to tak, že Lexi je jeho manželka?“

„Ne, jeho přítelkyně, ale podle způsobu, jakým se chovají by stejně tak mohli být manželé.“

Pozoruju Audry a všimnu si, že často sklání hlavu, což signalizuje, že jí chybí sebevědomí. Buď to, nebo je extrémně stydlivá. Což je něco, co bych musel napravit.

„Nechtěla byste zajít někam na drink, nebo na kávu?“ Doufám, že bude souhlasit, protože bych ji chtěl vážně dnes večer ošukat.

„Obávám se, že to není dobrý nápad.“

„Proč ne? Cítíte se v mé přítomnosti nepříjemně?“

„Ne, vůbec ne.“ Podívá se na mě.

„Tak proč ne?“

„Pane Kleine, lichotí mi, že mě chcete vzít ven, ale ujišťuji vás, že pravděpodobně nejsem typ ženy, na kterou jste zvyklý.“

„Proč mi neřeknete, na jaký typ jsem zvyklý?“ Zakřením se.

„Na někoho, kdo vás může vidět.“

„Promiňte?“ Zeptám se zmateně.

„Jsem slepá, pane Kleine.“

„Co? To je váš způsob, jak mě odpálkovat? Nemusíte si něco takového vymýšlet.“

„Ne, jen vám říkám pravdu. Ta malba, o které jste mluvil, ta na zdi.“

„Ano? Co je s ní?“

„Podívejte se na její pojmenování.“

Přejdu k obrazu a podívám se na nápis, který je pod ním. Malba je nazvaná Aubrey. Jsem v šoku.

Nelže a já ztratil slova. Netušil jsem, že je slepá.

„Omlouvám se, netušil jsem.“

„To je v pořádku. Obecně lidi překvapím, když to na ně vysypu.“ Usměje se.

Má krásný úsměv. Takový, od kterého nemůžu odtrhnout oči.

„Tady jsi. Všude jsem tě hledal. Penelope s tebou chce mluvit.“ Promluví nějaký chlap a lehce se dotkne její ruky.

„Iane, ráda bych ti představila Ethana Kleina. Ethane, to je můj nejlepší kamarád Ian.“

„Rád vás poznávám, Iane.“

„Já vás taky, pane Kleine.“

Položí mu ruku těsně nad loket, ale než odejde, promluví. „Ráda jsem vás poznala, pane Kleine. Užijte si zbytek večera.“

Sleduju ty dva odcházet pryč. Má pěst se nedobrovolně sevře. Otočím se a ještě jednou pohlédnu na obraz a vzpomínám na její slova. „I ve světě temnoty můžete vidět světlo.“ Tak tu stojím, než ke mně dojde Charles.

„Proč tu pořád stojíš?“

„Protože koupím tento obraz.“

„Vážně? Proč tenhle?“

„Je speciální.“

„Jak?“ Vyklene obočí.

„Prostě je.“

„Dobré pro tebe.“ Poplácá mě po zádech. „Teď, pokud mě omluvíš, jdu si pro sklenku šampaňského.“

Podívám se ke dveřím, ze kterých vidím vycházet Aubrey s jejím kamarádem. Cítím se rozrušeně. Zatnu čelist a zhluboka se nadechnu. Přistoupí ke mně žena.

„Všimla jsem si, že tu stojíte a hledíte na obraz. Jsem Penelope, malířka tohoto obrazu.“

„Rád vás poznávám, Penelope.“ Natáhnu ruku. „Jsem Ethan Klein. Ten obraz je krásný a rád bych ho koupil.“

„Učinil jste skvělou volbu. Tenhle je náhodou jeden z mých oblíbených.“ Usměje se.

„Ta dívka na obraze. Před chvílí jsem ji poznal.“

„Seznámil jste se s Aubrey? Je to úžasná žena.“

„Je velmi milá a doufal jsem, že byste mi mohla dát její telefonní číslo. Tedy, pokud má telefon.“

Penelope se rozesměje. „Samozřejmě, že má telefon.“

„Řekla mi, že je slepá, takže jsem si nebyl jistý.“

„Jen protože je slepá, pane Kleine, neznamená, že přestane žít svůj život. Dokáže víc než člověk, který vidí. Můžu se vás zeptat, proč chcete její číslo?“

„Pozval jsem ji na drink, ale odmítla, ale to já nechci přijmout. Rád bych jí lépe poznal.“

„Audrey se mužům vyhýbá. Měla zlomené srdce, a abych byla upřímná, chlapi jsou prostě debilové, když přijde na někoho jako je ona. Pokud hledáte někoho na jednu noc nebo tak, není holka pro vás. Jsem velmi ochranitelská vůči své nejlepší kamarádce.“

„Chápu, ale i když mi řekla, že je slepá, nezměnilo to skutečnost, že bych jí rád vzal ven. Nevyděsila mě.“

Povzdechne si. „Nedám vám její číslo bez jejího svolení, ale něco vám řeknu. Zítra je sobota a každou sobotu ráno okolo deváté chodí do Shakespearovy zahrady v Central parku, aby tam chvíli četla.“

„Sama?“ Nakloním hlavu.

„Ano, sama, není hendikepovaná, pane Kleine.“

„Neřekl jsem, že je.“ Přimhouřím oči.

„Jestli s ní chcete mluvit, najdete ji tam. Teď, pokud mě omluvíte, řeknu galerii, aby sundala obraz a zabalila vám ho.“

„Děkuju, ještě jedna věc: prosím, neříkejte jí, že jsem koupil ten obraz.“

Kousne se do spodního rtu a svraští obočí. „Neřeknu a neříkejte jí, že jsem vám řekla, kam chodí v sobotu.“

„Neřeknu, máte mé slovo.“