S&B - 7. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Terez, Lucka

Burn

Chudáček kluk vyšiluje. Očekával jsem, že se to možná stane. Jde o to, že se v určitou chvíli bude muset vrátit do skutečného světa. Potkávat lidi. Chodit do obchodu. Jíst v restauracích. Ne žít v naší ložnici navždy.

Jasně, chci si ho tam nechat. Nazvěte mě sobcem, jestli chcete, ale taky chci, aby se mnou zažil skutečný život.

Bojím se, že by motorka mohla spadnout, proto sklopím stojánek a oběma rukama chytnu Switche za rozklepaná kolena. To je to nejlepší, co můžu udělat z pozice, ve které jsem, a stejně pravděpodobně nechce, abych něco udělal na veřejnosti. Ne, že by mě zajímalo, co si ostatní myslí. Nikdo v tomto městě neřekne proti mně ani ň, když tu jsem. Budou zírat a drbat s přáteli o popáleném chlapovi, ale bude jim stačit jediný pohled na moji jizvu a sklapnou. Royal Bastards jsou v těchto končinách dobře známí. Respektujte nás, my budeme vás – konec příběhu.

Mé držení ho moc nezklidňuje, tak to zkusím se slovy. „Půjdeme si dát pizzu, skutečnou pizzu, ne to mražené svinstvo z klubovny. Pak se trochu projdeme. Jestli chceš zajít do obchodu, půjdeme. Neexistuje žádný tlak, Switchi. Není třeba se znepokojovat.“ Stisknu ho víc. „Vidíš? Mám tě. Pokud potřebuješ pauzu, najdeme správné místo, ale potřebuju, abys to zkusil. Když ne pro sebe, tak pro mě. Chci ti to tu ukázat, a to nemůžu, když budeš vyšilovat.“

Dvě rozklepané ruce překryjí moje. Je to dobrý pocit. Tak zatraceně příjemný.

„Věříš mi?“

Stisknutí je jediná odpověď, kterou dostanu. Přísahám, že se mé srdce nafoukne na desetinásobek jen z jeho důvěry samotné.

Zhluboka se nadechne a sleze z motorky.

Rychle ho následuji.

Vezmu mu helmu, položím ji na sedadlo, abych lépe mohl číst řeč jeho těla… pořád se necítí pohodlně, jistě, ale je tam síla, která vře pod povrchem.

„Jsem na tebe pyšný.“ Poplácám ho po rameni, než projdu kolem, nepotřebuju z toho dělat větší záležitost, než je třeba. Switch se dá do pohybu. Projdeme kolem lidí na chodníku, kteří nám poskytují více než dost prostoru, jdeme k slavnému Beau Jo na pizzu.

Je brzké odpoledne, takže zde není moc lidí. Posadíme se dál od ostatních strávníků, ke stolu v zadní části restaurace. Vím, jak má Switch rád pizzu, objednám pro nás jednu a k tomu pití. On, jak jsem předpokládal, pozoruje všechny okolo, jako by to byli nepřátelé. Co mám dělat? Sedím se zkříženýma rukama a nohama a nechávám ho se aklimatizovat. Nebudu se s ním mazlit. Je dospělý chlap, který dokáže zpracovat své vlastní sračky bez mé pomoci. Dělal to tak dlouho, jak dlouho byl zneužívaný a zvládne to i teď, v bezpečí mé přítomnosti. Nenechám nikoho, aby se k němu dostal. A to z určitého důvodu. Nikdy nevíte, na koho v současné době můžete narazit. Být chytrý se vyplatí.

Switch se sotva dotkne své vody, než přinesou pizzu. S vědomím, že on to sám neudělá, naservíruju mu kousek. Chce to trochu tichého nátlaku, abyste ho přiměli si kousnout. Jak čas plyne, v jeho očích je stále větší neklid. Zuřivá válka, jež se odehrává v jeho lebce je velký nepřítel. Je to ještě horší, než jsem si myslel, když se náhle postaví a židle se odrazí od sousedního stolu.

Stačí mi jeden pohled a vím, že jsem to posral. Démoni vyhráli. Chystá se je uvolnit.

Rychle jako had už stojím na vlastních nohou vedle něj. Udělá výpad, jako by nevěděl, zda chce bojovat, nebo utéct. Na základě instinktu, ovinu obě ruce kolem Switchova pasu a táhnu ho na záchodky.

Po stranách jeho zarudlé tváře stékají pramínky potu, obě ruce zaryje do vlasů a zatahá, skoro si je vytrhá i s kořínky. Je těžké a bolestivé to sledovat; vidět někoho, na kom vám záleží ztrácet hlavu kvůli sračkám, které se v ní skrývají.

„Pojď sem.“ Přitisknu se zády ke dveřím, aby nikdo nevešel dovnitř, a mávnu na něj, aby přišel blíž. Nepohne se. Záškuby se zvětšují a svaly na krku a pažích má jako z kamene. Kňučí a sténá v mukách, hlavou kývá dopředu a dozadu.

Kurva.

To už mi stačí. Už žádné další utrpení. Ne kvůli mně. Ne kvůli těm zatraceným démonům.

Tihle hajzlové sem nepatří. Ne teď. Nikdy.

Odmítám to s ním vzdát, vstoupím do jeho osobního prostoru, nebojím se, že bude chtít možná bojovat. Pokud potřebuje boj, můžeme si dát kolečko či dvě. Nebylo by to poprvé, ani naposledy. Hrudí narazím do jeho břicha, jeho velké zelené oči zírají do mých. Uvolním pocit samoty, dělám si, co chci, seru na následky. Pohladím ho po tváři. Přikrčí se, jako by můj dotek bolel, ale necouvnu. Přistupuji blíž, postrkuju ho vzad, dokud zády nenarazí do stěny vedle dávkovače utěrek.

„Už žádné takové sračky.“ Zavrčím, než přitisknu ústa na jeho. Polibek je drsný překypující nevyčerpanou potřebou. Přesto nemůžu přestat. Stojíme tu, s ústy přitisklými k sobě a čekám, až ucukne.

Až na to, že to neudělá. Prsty trhající za pokožku jeho hlavy se uvolňují, aby si nárokovali mé tváře. Bolí, když mi zaboří nehty do spálenin. Až na to, že se jedná o jeho prsty. Jeho dotek. Jeho ústa tvrdě přitisknutá na mých, jsou nehybná. Jen dýcháme a naše hrudě svádí boj o vzduch. Zasraně to miluju. Toužím po tom. Po té blízkosti. Překvapivé měkkosti jeho úst.

Při zlomeném hrdelním zvuku se mi sevřou útroby. Hladím ho palci po tvářích. Chvěje se. Z nějakého důvodu se můj pták rozhodnul, že je nejlepší čas pro ztvrdnutí. Ne trochu, ale pořádně, jak se přitiskne k zipu mých kalhot, začnu si přát, abych si pod ty džíny něco vzal.

Nechci, aby získal mylný dojem, a začnu se odtahovat. Switch mě však drží pevněji, tělo přitisknuté k mému. Kousne mě do spodního rtu a já ztratím veškerou kontrolu, která mi ještě zbývala.

Strčím jazyk do jeho úst a topím se v něm. Snaží se dávat stejně dobře, jako si já beru, ale nejde mu to. Jeho polibky jsou nedbalé, vypovídají o jeho nezkušenosti. Znalosti samotné mě sytí, chci, aby to pro něj bylo dobré. Lepší, než cokoli, co zažil.

***

Switch

Svět se spojuje do jediného účelu; podřídit se, padnout, cítit. Mokré teplo mi kmitá v ústech, bere si, co chce, krade mi svou schopnost přijímat vzduch… myslet. Tvrdost, jež jsem nikdy necítil, se mi otírá o nohu, zatímco mě polyká. Démon se krčí ve své kleci, bojí se ho a záchvěv dobra pohlcuje mé vnitřnosti.

Opírám se o zeď, slabý v kolenou, sténám v souladu s jeho útokem. Můj penis se otírá o boxerky tvrdší, než kdy předtím.

Ve skrytu mysli vím, že bych to neměl milovat. Že bych se měl cítit špinavě, jenže to tak není.

Stejně jako na motorce jsem volný. Okovy jsou pryč, nahrazeny štěstím.

Lidem v tomto světě nevěřím. Nemůžu. Dokonce ani těm nejmenším holčičkám nebo klukům. Nikdy nevíte, jakou hrozbu můžou představovat. Mimo zdi našeho horského domu jsou nepřátelé. Při dotýkání se a spojování s Burnem na ničem z toho nezáleží. Na čase ani místě, nebo na skutečnosti, že je muž. Přijímá mě navzdory všemu. U něj se nemám čeho bát.

Podléháme chtíči a líbáme se a líbáme. Snad celou vděčnost, přesto však ne dost dlouho. Když se odtáhne, rty už mám bolavé, ale pluji vysoko na vlnách endorfinu.

 Přejede si rukou po rtech a zírá na mě. Důvod vrásek mezi obočím lze v tomto případě snadno rozeznat – je zmatený.

„Kurva.“ Popadne se za tvrdé péro a upraví se v kalhotách. Fascinovaně sleduju jeho obrys a přeju si, abych ho mohl vidět v plné kráse. Už měkký je dostatečně impozantní.

„Jsi v pořádku?“

Popadnu dech a přikývnu.

„Já… nechal jsem se unést.“

Kousnu se do spodního rtu a znovu kývnu, Burnovy nozdry se rozšíří. Nechal se unést. Přál bych si, aby nikdy neskončil.

„Cítíš se už líp?“

Jo.

Otázky, se kterými jsem bojoval, mi byly zodpovězeny. Remy možná sehrál svou roli, abych byl takový, ale myslím… že jsem gay. A Burnovi je to jedno. Kdyby nebylo, nepolíbil by mě takhle.

Nedíval by se na mě, jako teď s otevřeností a obavami. Abych dokázal, že už jsem dobrý, postavím se zpříma, upravím si erekci a jdu k umyvadlu, kde si pokropím tvář vodou. Je to úleva, kterou potřebuju po… tom. Burn se ke mně připojí a udělá to samé. Usušíme se a vydáme se v tichosti ke dveřím. Jiskra čehokoli, co je mezi námi stále plane.

U stolu se dělíme o jídlo. Jenže teď jsem příliš zaměřený na chuť a sklánění své hlavy, že ani lidi kolem nás nevnímám. Burnova noha pod stolem naráží do mé. Dotek mu oplatím, potřebuju ho víc, než cokoli jiného. V klubovně při jídle se vždycky dotýkáme. Na veřejnosti chci to samé, takže stisknu jednu jeho nohu mezi svoje. Se skloněnou hlavou mě obdaří jedním ze svých souhlasných úsměvů a vezme si další plátek.

Uvolněnější, než jsem byl za celý den, hltám jídlo, až jsem plný k prasknutí. Burn nikdy nejí tolik a skončí mnohem dřív, než já. Dokonce mi dá i zbytky ze svého talíře.

Prokousám se posledním plátkem a můj spolubydlící si odkašle.

Žvýkám, vzhlédnu včas, abych ho viděl posouvat telefon po stole. „Až skončíš, chci, aby sis sepsal seznam věcí, které chceš vyzkoušet. Nikdy neopouštět klubovnu nedělá dobře ani jednomu z nás. Udělej si seznam a zapracujeme na něm.“

Sevře se mi žaludek.

Na pažích mi naskočí husí kůže, ale stejně přikývnu.

Seznam.

Chce seznam.

Nikoho nikdy nezajímalo, co bych chtěl.

Někde, v nejhlubších zákoutích mé duše, dětský hlas zašeptá. „Burn se zajímá.“