Extended - 17. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

John v tichosti následoval Andina starou usedlostí. Oba muži, bok po boku, si dávali na čas a společně mířili do kanceláře v patře, kam – mnohem častěji než jen jednou – byli oba odvlečeni, aby dostali další přednášku o důležitosti jejich příjmení a zachování důstojnosti a respektu k tomu, že byli Marcello.

Doteď na to nedokázal zapomenout.

Nemyslel si, že by Andina na ramenou jejich odkaz tížil tak, jako jeho, ale nemohl to říct s jistotou a nikdy ho napadlo zeptat se. Možná to raději neudělal. Všichni z nich měli své vlastní věci ke zvládnutí.

Usedlost v něm však vyvolávala spoustu vzpomínek. Každý její kout byl zabarvený nostalgií a když tu byl, v mysli nebyla minulost nikdy daleko. Každým krokem, který v ní udělal, mohl znovu prožít pět různých vzpomínek z let dávno minulých. Těšil se, že se svými vlastními dětmi si tu jistě vytvoří spoustu další.

Dědictví žilo dál.

Jakmile se ocitli ve staré kanceláři, kde toho nebylo ani zdaleka tolik, jako bývalo, zavřel za nimi dveře.

Jako první promluvil John. „Vzpomínáš si, jak nás zatáhli do této kanceláře pokaždé, když nám někdo z nich měl co říct?“

Andino se sám pro sebe zasmál. „Vážně, pokaždé, když jsme do téhle usedlosti přišli. Minimálně padesát procent času to bylo kvůli tomu, že jsem nakopal něčí prdel kvůli tomu, že za tvými zády někdo říkal nějaké sračky. Člověče, když to dělali, kurva jsem to nenáviděl.“

Zazubil se.

Protože to byla pravda.

„Dělám si obavy,“ řekl Andino a s rukama zastrčenýma do kapes se k Johnovi otočil. Pokrčil širokými rameny a zadíval se stranou, jako by na protější stěně našel něco zajímavého, na co se dívat. John chápal jeho potřebu odvrátit zrak – vždy bylo snazší přiznat si své chyby, když jste se při tom nemuseli někomu dívat přímo do tváře.

„A víš, Haven mi ráda říká, že v těch případech dokážu být ještě horším kreténem.“

John se s odkašláním zhoupl na patách a odpověděl: „To určitě může.“

Bratranec si povzdechl.

Ticho zuřilo dál.

John prostě čekal.

V tomto životě, s muži, jako byli oni, to bylo občas všechno o hře na čekání. A o skutečnosti, že Andino a Johnem byli nejlepší kamarádi. Vždycky byli a vždycky budou. Až do zkurveného konce. Od doby, kdy se ti dva dali dohromady, kdy tenkrát ještě nosili plenky, si navždy navzájem kryli záda.

Jo, občas se staly sračky. Občas měli okamžiky jako tyto. Vždycky se však vrátili. Stačilo prostě jen počkat.

Andino se otočil zpátky k němu a když promluvil, setkal se s jeho pohledem: „Omlouvám se.“

John přikývl. „Za to, že jsi kretén, nebo že zpochybňuješ mé schopnosti udělat cokoli, co musím udělat?“

„Kurva, víš, že celou dobu mi Haven dělá přesně tuhle sračku? Nutí mě vysvětlit každý jednotlivý důvod, proč se omlouvám, co jsem udělal špatně a proč to bylo špatně. Dovádí mě tím k šílenství.“

„Je to její právo. Je tvou ženou.“

„Jo, ale –“

„Jsem zkurveně na tvé straně,“ řekl John a sám pro sebe se zasmál. „Nepotřebuji, abys vysvětloval sračky, Andi. Ale dovol mi říct, že nebýt tvé ženy, byl bys mnohem netolerovatelnější. Doufám, že víš, že ta žena je opravdu tvou lepší polovička, člověče.“

„Je. To nikdy nepopřu.“

Alespoň to Andino věděl.

„To samé platí pro tvou ženu,“ dodal tišeji.

„Já vím.“

Opravdu až příliš dobře.

„A mluvil jsem s Pinkem,“ řekl Andino a přenesl váhu z jedné nohy na nohu. Jediná ukázka jeho nervozity. O ní toho u něj mluvilo jen velice málo, ale díky tomu, že John vyrůstal vedle něj, umožnilo mu to poznat každý její znak. „Vypadá, že je v pohodě zůstat přímo tam, kde s tebou pracuje – je z něj dobrý underboss, že?“

John těžce polkl. „O podrobnostech jsme nemluvili.“

„Já ano. Byl to můj muž – vlastnoručně vybraný. Už nikdy nebudu mít nikoho dalšího, jako je on.“

„Jsi nasraný, že jsem ti ho vzal?“

„Vlastně ani ne. Potřebuješ ho víc než já.“

„Dobrá poznámka,“ zamumlal John. „I když stejně jako Michel však není mafiánem.“

„Nemusí být. Jste malá rodina – a teď frakce funguje samostatně od byznysu Marcello, takže je jen na nás, abychom to vedli.“

Správně.

„Je dobré být bossem,“ řekl John s uchechtnutím.

„Že?“ zakřenil se Andino. „A co Michel?“

„Je na mém seznamu úkolů, co udělat.“

„Ach, tak i ty máš jeden, co?“

„Očividně.“

***

Michela našel John povalovat se na zadní terase se sklenkou whisky v ruce, kterou už měl dopitou až na led na dně. „Máš minutku?“

Michel se na něj podíval. „Pro tebe, vždycky.“

„Hmm.“

Posadil se vedle bratrance a dlouho nic neříkal. Místo toho se díval přes zadní část pozemku, kde se všude držela tma. Nad hlavou měli černou oblohu posetou hvězdami se žlutým měsícem. Zábavné, že v noci se cítil mnohem víc přitahován oblohou a hvězdami, než čímkoli nebo kýmkoli jiným.

I on byl temný.

S černými myšlenkami.

S temným srdcem.

Temnou duší.

Občas zbarvený jasnými, pěknými věcmi.

Jako první prolomil ticho Michel. „Vždycky jsem chtěl být něčím víc než jen mafiánem.“

„To jsi.“

„Ano. Jsem manželem a otcem. Lékařem. Přesto se stále vracím ke svým kořenům, co?“

John se usmál.

Jak by nemohl?

„Jsi Marcello,“ odpověděl.

Michel si povzdechl. „Nejvíc se mi líbilo být mimo byznys.“

„Ale vážně?“

„Já nevím. I když jsem si to rozhodně myslel.“

„Nedlužíš mi vůbec nic, Micheli. Nemysli si, že musíte pokračovat v práci v této famiglie jen kvůli mně. Já –“

„Ty a Andi jste mi usnadnili návrat a… dobře, co je to, co vůbec dělám?“

To bylo jednoduché. „Kryješ mi záda.“

Michel se na něj podíval.

John mu pohled vrátil.

„Jak se ohledně toho všeho cítí Gabbie?“ zeptal se John, čímž měl na mysli jeho manželku.

„Řekla mi, že to bylo nevyhnutelné.“

„Asi se nemýlí.“

„Táta říkal to samé.“

Při tom se John zasmál. „Víš, že tohle všichni chtěli, i když nám to nikdy výslovně neřekli.“

„Myslíš to, abychom my všichni pokračovali v rodinném byznysu?“

„Jo, přesně to.“

Michel si těžce vydechl. „Jo, chtěli. Já to vím.“

Dobře, kurva.

To bylo to, co všichni z nich uměli nejlépe.