S&B - 6. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Terez, Lucka

Switch

Tank tancuje po ringu, na takového obra má lehké nohy. Předstírá manévr levačkou a já čtu v jeho těle jako v otevřené knize. Zakloním se, roztočím a zabořím mu loket tvrdě do spodní části břicha.

„Kurva.“ Zasténá a začne si třít inklinované místo.

Protože cítím chorobné uspokojení, když udeřím svého trenéra, usměju se. Je namyšlený a zároveň výsměšný, díky čemuž se ten chlápek navzdory bolesti uchechtne. „Už ti někdo řekl, že jsi kretén?“

Pokrčím rameny a stále se usmívám.

Ozve se zahvízdání a oba se otočíme k Burnovi, který míří naším směrem. Pohlédne na Nose a Raffa, kteří posilují na strojích, zamračí se a pak přesune pozornost znovu k nám. Tipuju, že problémy se zbytkem bratrstva ještě nevyřešil. Zjistil, že Tank nebyl součástí včerejší skupiny bouchněte si do Switche, tak řekl, že můžu trénovat jako obvykle.

Trenér přistoupí k provazům a opře o ně obří předloktí. „Můžu ti pomoct, bratře?“ Pot mu prosakuje skrze tričko na zádech a obkresluje každý centimetr jeho mohutné postavy.

„Ty nemůžeš, on ano.“ Burn má na sobě děravé džíny, košili s dlouhými rukávy a motorkářskou vestu. „Osprchuj se v šatně Switchi. Máme ještě na programu nějaké sračky.“

Rozumím.

Nikdo ho nenechává čekat, drcnu ramenem do Tanka, než se protáhnu mezi provazy a seskáču ze schodů. Nechám je si povídat a udělám, co mi nakázal. Pokud Burn řekne, že máme na práci nějaké sračky, tak máme. A stejně, trávit s ním čas je moje nejoblíbenější aktivita.

Šatna je tichá, takže se svléknu a zamířím do jedné ze sprch podél zdi, použiju erární mýdlo. Sprcha mi zabere asi dvě minuty, než se osuším a obléknu se do čistých boxerek, černých tepláků a trička s dlouhým rukávem. Vklouznu do tenisek a přes rameno přehodím svoji tašku naplněnou špinavým prádlem, za méně než deset minut se sejdu s Burnem.

Je usazený na lavičce.

„Nech tu tašku tady, nemáme čas se zastavovat v našem pokoji. Už jsem řekl, aby ji některá z klubových děvek později vyzvedla. Jsi s tím v pohodě?“ Burn ukáže na moji tašku.

V pohodě s čímkoli položím tašku na lavičku vedle něj. Pokud ví, že ji donesou do našeho pokoje, pak mu věřím. Vede tenhle klub. Poslouchají ho. Není to tak, že bychom si sami prali, nebo zásobili náš pokoj jídlem. O tyhle věci se stará někdo jiný.

Přikývnu, když mi začne zavírat tašku, než ji přistrčí ke zdi a vstane. „Dobře. Jdeme na to.“

Burn nás provede celým prostorem až k zadním dveřím vedoucím do brzkého odpoledního slunce. Vzduch naplňuje vůně borovic a čerstvě posečené trávy. Je to tady hezké. Absolutně dech beroucí. Lehký vánek mi čechrá vlhké vlasy, jak stojíme na asfaltové cestě obklopeni horami. Od chvíle, co jsem se sem nastěhoval, jsem venku nebyl. Viděl jsem ven skrze okna naší ložnice, ale celou dobu trávím tréninkem, nebo čtením s Burnem.

Můj spolubydlící zamíří k tmavě modré motorce, popadne helmu z druhého místa a hodí mi ji. „Hlavu vzhůru.“

Chytnu ji jako basketbalový míč a zírám dolů na hledí. Otočím ji a přečtu si tucet explicitních nálepek přilepených na ni.

Burn se lehce bezstarostně zachechtá, sleduju ho, jak nasedne na motorku, na sobě vlastní helmu s nálepkami. „Nekousne tě, nasaď si ji, nemáme na to celý den.“

Nohy se mi rozpohybují z vlastní vůle. Nějak se mi ji podaří zajistit, položím ruku na jeho rameno a nasednu na motorku.

„Obkročmo.“ Nařídí, obě nohy má na zemi, připravený unést moji váhu.

Udělám, co řekl. V útrobách mnou zazmítá zvláštní pocit. Bože, nevím, o co se jedná, ale vzrušení a strach mi kolují žilami, když se rozkrokem těsně přitisknu k jeho zádům. Umístí si mé ruce kolem pasu. Kůže jeho vesty je na dotek hebká.

Tvrdě polknu, jak startuje. Hluboké vibrace pronikají do mě, skrze mě a spouštějí sérii matoucích… já nevím čeho.

A najednou jsme pryč. Nohy mám položené na postranicích, zatímco mi vítr nadzvedne košili. V úžasu sleduju, jak svět letí kolem nás. Není to jako v autě. Volný jako pták vznášející se těsně nad zemí.

Něco v mé hrudi povolí. Zámek lety postižený korozí praskne. Neuvědomím si, že brečím, dokud mi vlhkost nesteče až na krk a ochladí se ve větru.

Burn mě poplácá po koleni, jako by věděl, co prožívám. Jako by tam, kde jsem, byl už i on. Jako bych nebyl sám.

Projíždíme úzkými horskými průsmyky, dokud se neobjeví první domy – nejdříve pár, pak čím dál víc, jak se blížíme k Idaho Springs. Když jsem sem přijel s Bonezem a Whiskey, zastavili jsme na čerpací stanici na okraji města, ale jen tak daleko jsem se odvážil. Je to jako úplně nový svět mimo klubovnu. Mnohem jiný, než Kentucky, kam jsem byl odvezen poté, co mě osvobodili ze suterénu.

Je to zvláštní… a jiný, jak projíždíme středem města, kolem obchodů a restaurací.

Burn odbočí do vedlejší ulice na veřejné parkoviště. Na konci se zařadí mezi motorky a sundá si helmu. Pověsí ji na řídítko a poplácá mě po koleni. „Seskoč. Čas na obhlídku.“

Na obhlídku.

Do prdele.

Chystáme se navštívit město. Skutečně.

Nebyl jsem v opravdovém obchodě od doby, co mě vzali. Tehdy jsem byl dítě, ne dospělý, pokrytý jizvami. Ne takhle velký.

Nemám peníze.

Proč by mě sem Burn přiváděl? Proč by to se mnou nejdřív neprobral?

Projížďka byla skvělá.

Tohle… já nezvládnu. Nevedu si dobře mezi lidmi. On to ví.

Bonez s Whiskey by mě nepustili ven právě z tohoto důvodu.

Kousnu se do rtu a začnu se třást. Třas začíná v konečcích prstů a putuje skrze mé paže do středu a dolů, dokud nejsem jako rozbuška připravená k odpálení.

Neměl mě brát na veřejnost.

Nejsem dobrý člověk.

Udělal jsem špatné věci.

Nemůže mi věřit.

A já nevěřím nikomu kromě něj.

Co když se mě někdo dotkne? Vědomky či nikoli, nevím, co udělám.

Musíme odejít.

Jet ještě na projížďku.

Ne tohle.

Cokoli, kromě tohohle.