S&B - 5. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Terez, Lucka

Burn

Zatínám zuby při náporu bolesti a opřu se zády o čelo postele. Od pasu nahoru jsem nahý, mám na sobě jen boxerky. Je mi příliš velké horko, abych byl zakrytý, odkopu deku. Raff přechází po podlaze v nohou mé postele s prsty propletenými za hlavou, s hněvem zarudlou tváří. Pohlédnu na Switchovu prázdnou matraci a pak zase na Raffa a čekám, až něco řekne. Pamatuju si na ten útok. Co nevím je, jak jsem se sem dostal?

Zívnu a zhodnotím svůj aktuální stav. Na břiše se mi vybarvuje tmavá modřina, přímo pod tetováním. Avšak žádné vnitřní krvácení, ne jako krvácející rány na boku. Ty však nejsou od Switche. Jsou od nich, jak mě nesli sem nahoru, místo, aby mě nechali v tom pitomém ringu.

Raffovy kroky jsou těžké a z chodby se nesou hlasy. Poslouchám a čekám, až uslyším ten Switchův. Neopustil by mě takhle. Teplo vyzařující z jeho přítomnosti chybí. Není tu. Nemusím se ptát, abych věděl. Na to jsem až příliš naladěn na jeho přítomnost.

Raff se otočí, aby pokračoval ve svém pochodu. Zahlédnu zaschlou krev na jeho kloubech. Tohle není normální. On není bojovník. Proč na nich má krev?

Tak počkat.

Oni…

Pocítím zimu… mrazivou jako arktická tundra. Smrtelně destruktivní. Ochromí každý centimetr mého těla. Mělce dýchám. Zírám na svého bratra jako na cizince, přinutím své rty zformulovat skutečná slova.

„Kde je?“

Ten pitomec mě přelétne pohledem a pokračuje. „Kde je kdo?“

Zasranej debil, tohle není hra.

Posadím se rovněji, odmítám, aby mě čelo postele podpíralo, když se dokážu udržet zpříma sám. Jsem tady viceprezident. Šéf. Nejsem zkurvenej slaboch. „Ty víš… kde je Switch?“ Tuhne mi krev v žilách, jak zůstává neutrální a chová se jako by nic.

Pokrčí rameny a moji otázku setřese jako otravný hmyz. „O něj si nemusíš dělat obavy. Postarali jsme se o to.“

„Postarali o co, Raffe?“ Zuřím a sbalím ruce do pěstí.

Ten bastard znovu pokrčí rameny a neobtěžuje se mě ani poctít pohledem. „O něj.“

Frustrace prosakuje mým středem, v hrdle se mi tvoří nízké zavrčení, které horní let zabrzdí.

„Jak?“

„Platí za svoji neloajálnost.“ Další poloviční pokrčení ramen, následováno nepřetržitým pochodem.

Přísahám Bohu, že za mými víčky se otvírají zlaté brány pekla a čekají na Raffa. Sám ďábel mu mává, aby ho spaloval po celou věčnost. Strčím toho kreténa k věčným plamenům. Do místa, kam patří za kecání o loajalitě, jako by jí zatraceně rozuměl a přitom nerozumí.

Switch byl zneužívaný. Přišel k nám kvůli podpoře a při prvním náznaku ztráty rozumu, bez ohledu na důvod se k němu otočí zády, jako by byli lepší, než on. Jako by sami nikdy neudělali chybu. Nemohou pochopit, čím si prošel. Ani já nemůžu. Já nosím jizvy uvnitř i zvenku, tak jako my všichni, ale žádný z bratrů nemůže říct, že byl takhle mlácen. Žádný nemůže říct, že byli zneuctěni stejným způsobem. Místo, aby mu nabídli soucit, poctili ho jen dalším násilím.

Seru na to.

Seru na ně.

„Promiň? Dělá co? Kde?“ Hodím polštář po tom pošukovi, abych si získal jeho pozornost. Přistane mu na podlaze u nohou.

Raff se sehne, aby ho zvednul, a položí ho na matraci, než přese mě znovu přehodí deku, kterou jsem odkopal. „Uklidni se, brácho. Potřebuješ odpočívat.“ Jeho slova jsou mechanická, oči zakalené.

Vědíc, že teď nemluví Raff, lusknu prsty, abych ho přivedl z jakéhokoli místa, ve kterém se teď nachází. Tohle je jen skořápka. Muž, kterého jsem znal před léty, než se dal dohromady. Nemám čas, ani trpělivost napravit jakoukoli vnitřní válku, kterou právě vede. Potřebuju Switche. Hned! Musím se ujistit, že je v pořádku, že dýchá, že ho nezabili. „Pokud jste se vy kreténi dotkli jediného vlasu na jeho hlavě, každého z vás zasraně ubodám ve spánku! Slyšel jsi mě Raffe?! Kurva slyšels mě? Chci ho tady. Hned! Přiveď mi Switche!“ Ukážu mu na obličej dvěma prsty v gestu odjišťování zbraně.

Nespokojený s mým rozkazem protočí oči a vzdychne jako diva. „Uklidni se… Kriste. Pokusil se tě zabít.“ Zkříží ruce přes jeho potrhané tílko na hrudi.

Nejsem pobavený jeho kecy a pohlédnu na něj přimhouřenýma očima. „Ne, nepokusil. Neudělal by to.“ Strávil jsem s ním ve stejném pokoji měsíce. Měsíce společného sprchování, měsíce jedení jídla u našeho malého stolku u okna. Měsíce, kdy jsme četli knihy a trénovali. Znám toho chlapa i bez použití slov. I přes sračky, které si všichni ostatní myslí jsme se stali přáteli. Více než přáteli. Nikdy by mi neublížil. Ne úmyslně.

„A jak to víš?“ prohodí Raff stupidně vzdorně pozvednutým obočím. „Ten pankáč neřekl ani hovno od chvíle, co se sem dostal. Klidně by mohl být sériový vrah.“

Mám dost.

„Zavři tu svou žárlivou klapačku, bratře, než tě složím k zemi!“

„Neplýtvej planými hrozbami, protože jsi naštvaný.“

Roh prostěradla se uvolní a já zaměřím veškerou zuřivost na něj s rukama sbalenýma v pěst.

„Nejsou plané, pokud plánuju tvou smrt. Ďábel už na tebe čeká s otevřenou náručí.“ Usmívá se příliš šťastný, aby toho parchanta vytrhnul z mých rukou.

Raff se podrážděně škrábe na prsou, vrtí hlavou a mručí. „Kurva, fajn, zůstaň v posteli. Potřebuješ odpočívat. Seženu Switche.“

Aby udělal, co řekl, začne se šourat ke dveřím.

„Raději by měl být celý,“ prohodím k jeho vzdalující se postavě.

Raff se chytne rámu dveří a tiše procedí, „je.“

„A radši by na sobě neměl mít ani škrábnutí.“

„To slíbit nemůžu.“ Pod jeho sevřením zapraská dřevo, jak se jeho tělo napne jako tětiva. Dám mu co proto jen za to, že to v první řadě dovolil. Vztek není dost silné vyjádření pro to, co právě teď cítím. Zklamání je dobrý začátek. Následuje znechucení.

Smýšlel jsem o něm vysoce. On měl být tím, kdo je nohama na zemi. Ve srovnání s Nosem, který žije bojem, Raff je vyspělejší. Umí se bavit, ale ví, kdy má zábava skončit. Nose a většina dalších bratrů v naší pobočce nemají morální uzavírací ventil. Jde o to, že on to měl vědět lépe.

„Raffe?“ Znovu se opřu o čelo postele.

„Jo?“ následuje zvířecí zavrčení.

Příliš nasraný, abych ho nechal jen tak odejít. „Činím tě zodpovědným.“

„Já vím.“

„Dobře. Teď mi přiveď to dítě.“ Odmávnu ho, aby pokračoval v cestě, i když na mě nevidí.

Raff opustí pokoj a vejde do chodby, aby splnil úkol.

Vteřiny odtikávají nesnesitelně pomalu při čekání na Switche, abych ho viděl, ujistil se, že je v pořádku.

Snad o celou věčnost později, Raff doprovodí dítě do pokoje. Vydechnu úlevou. Je naživu. Chodí.

A je… ošklivě zmlácený. Ne z boje, ale jimi.

Hrdlo mi sevře zuřivost a zatnu zuby.

Když chce Raff zavřít dveře, aby zůstal v pokoji s námi, ukážu na dveře s vehemencí podobnou vraždě. „Vypadni!“

Ztuhne a se zjevnou zmateností svraští čelo.

„Řekl jsem, VYPADNI!“ zařvu, pak pohlédnu na svého zrzavého spolubydlícího s naléhavostí. „Pojď ke mně na postel, Switchi.“ Poplácám na volné místo na matraci, dítě klopýtne vpřed, ruce má rozedřené do masa a zakrvácené. Tvář má zdemolovanou, tělo poseté novými modřinami. Je mi špatně z vědomí, že tohle způsobili moji bratři mimo ring.

Raff se zamračí, šokovaný mým výbuchem. „Pokud budu muset vstát z postele, bratře, vymlátím z tebe duši.“

Přijme má slova s vážností a pak za sebou zavře dveře. Switch sebou trhne, jak leze do postele. Musím ho zkontrolovat, cítit jeho teplo, dech, neobtěžuju se ptát na povolení, prostě ho vezmu za zápěstí a přitáhnu si jeho nahé tělo do klína. Obkročí má stehna, jemně vezmu jeho tvář do dlaní, abych mu neublížil ještě víc, než už je.

Slzy mu stékají po růžových tvářích, dech má ztěžklý emocemi.

„Jsi v pořádku?“

Paže má uvolněné po stranách, ramena ochranitelsky stočená dopředu, chvěje se od hlavy až po paty.

Z každé jeho části vyzařuje porážka. Ničí mě, když jsem toho svědkem. Srdce mě fyzicky bolí.

„Nenechám je, aby ti tohle udělali znovu. Přísahám.“

Zírající na mé břicho, Switch přejíždí dvěma prsty po modřině, kterou způsobil a zhroutí se jako domeček z karet. Zaboří tvář do ohybu mého krku a chudáček vzlyká. Je to srdcervoucí.

Bolest, úzkost a vina proudí naším spojením. Cítím tohle všechno.

Přitáhnu si ho blíž a hladím ho po zádech, od zadku až po ramena, znovu a znovu, zatímco mu do vlasů šeptám utišující slova: jak jsme v tom společně, že není sám, jak mu kryju záda a odpouštím mu.

Vlhkost mi stéká z klíčních kostí na břicho, jak ze sebe vypouští sračky, bezvládný v mém objetí.

Abych mu beze vší pochybnosti ukázal, jak mi na něm záleží, políbím ho na tvář a ochutnám sůl a krev.

Jeho nahé tělo rozpouští můj vztek a zanechává po sobě jen lehké bzučení tepla a lásky. Nacházíme se v naší bublině jen my dva… kde násilí nedokáže vzkvétat.

Nevím, jak dlouho ho držím, ale je mi to jedno. Držel bych ho po celý život, kdyby bylo třeba.

Jakmile jsou poslední slzy prolity, posadí se. Položím mu ruce na stehna a třu je malými krouživými pohyby. Pohladí mě palcem po popálené tváři. Píchne to, ale jen na okamžik.

„Jsme v pohodě?“

Vážně přikývne.

Sleduju ho v tichém pokoji. Jeho na mě, mě, dotýkající se ho; dívám se. Na způsob, jakým se mu zvedá a zase klesá hruď, říká mi, že je naživu. Jeho jizvy – značky pokrývající svalnatou mužnou postavu. Prohlubeň na krku, když neslyšně nasává dech. Adamovo jablko, které se mu noří do krku. Růžové bradavky rozpůlené jizvami. Hluboce posazené Véčko, po kterém všechny děvky slintají. Taky mám Véčko, jenže si ho nevšímám tak moc, jako jeho. Stejně, jako si moc nevšímám řídkých černých chloupků na mých stehnech v porovnání s jeho hebkými rezavými. Switchův penis je měkký a odhalený, leží na mém, zakrytém boxerkami. Na rozdíl od mého snědého, jeho je bledé s jasně červenou hlavičkou. Dokonce i jeho koule jsou světlé, vejce bez jediného chloupku, u kořene ptáka má porost drsnějších chloupků, leč upravených. Díky mé radě. Houští, které tam měl předtím, by žádná ženská nepovažovala za přitažlivé. O tu zrůdnost jsme se postarali už před pár měsíci.

V koutku úst má sraženou krev. Modřinu kolem oka. Svoji prohlídku ukončuju na místě, kde se mu spojuje stehno s bokem, tam ho obejmu oběma rukama. Cítím pod prsty jeho silný a stabilní tep. Switch hledí na naše spojení. Vzhlédne a podívá se mi do očí, proudí mezi námi přátelství a loajalita, jaké jsem nikdy předtím nezažil. Jeho ruka, delší a štíhlejší, než moje s hrubými zničenými klouby, leží na mojí. Oba ji sledujeme, dokud nevezme moji ruku do své, zvedne ji z mého klína a zatahá za ni, aby mě zvednul z postele. Jdu bez jediného slova, poté, co mi pomůže se postavit na slabá kolena, která stále nefungují správně.

Vede mě do koupelny, dostatečně pomalu, abych nespadnul na zadek. U sprchové zástěny přeruší naše spojení, vklouzne prstem po obou stranách za pás mých boxerek a stáhne mi je až k podlaze, na kterou si klekne. Jsem příliš vyčerpaný, abych zvednul nohu bez obav, že ze sebe udělám hlupáka, použiju jeho rameno jako podporu a jednou nohou po druhé vystoupím z boxerek.

Spokojený s naším nahým stavem se Switch narovná a přitiskne mi dlaň do prohlubně spodní části zad a vede mě doprostřed sprchy. Hvězdy na noční obloze se na nás třpytí skrze střešní okna a naplno zapne všechny čtyři sprchové hlavice a nastaví jejich směr doprostřed. Tekuté nebe mi stéká po bocích, zadku a tváři.

Přípravky na umytí jsou položeny na dosah. Switch stojí o pár centimetrů vyšší, tváří v tvář vodě, která smývá všechny hrůzy dneška. Znovu mě vezme za ruku a druhou mi zatlačí na rameno, abych se dostal na podlahu. Ochotně jdu. Samozřejmě, že ano. Sedím s nohama nataženýma přede mnou a on mě znovu obkročí. Jenže tentokrát naše péra leží vedle sebe, protože mě svýma svalnatýma nohama obejme kolem pasu. Kdyby nás ostatní takhle viděli, nemysleli by si, že jsem v sobě ztratil intimitu, tak jak předpokládají. V mé hlavě je tohle pohodlné, uvolňující, ani divné, ani trapné. Jsme to my. Svět, ve kterém žijeme měsíce. Jistě, nikdy jsme nezašli tak daleko, ale dnes ano a já jsem s tím v pohodě. Je to přirozené.

Naše těla se posouvají, jak se Switch natahuje po mýdle a houbě, kterou sdílíme. Trochu nalije na černou houbu, ale já jsem ten, kdo převezme velení. Čistím mu zjizvenou kůži od zad po zadek. Hrubá textura se mísí s měkkou neporušenou kůži mezi jizvami. Přidejte hebkou pěnu a cítím se skvěle. Čím více umývám, tím rychleji voda odplavuje důkazy pryč. Podrážděně nás posunu dopředu, pustím jeho záda, osvobodím nohy a vychutnávám si spršku vody.

Odhodím houbu, a škrábu ho nehty po páteři, bocích, zadku, přes stehna až ke kolenům a zase zpět. Zapamatovávám si každý centimetr, každou jizvu a hladké místečko se zavřenýma očima.

Switchova dlaň spočívá na mém zdravém rameni a druhou se objímá kolem pasu.

***

Switch

Pára mi plní plíce a já upadám do spánku a zase se probouzím díky úlevě… a jemu.

Tady jsem v bezpečí. S Burnem. Pod jeho laskavým dotekem. Dělá můj svět lepším. Dělá ze mě lepšího.

Démoni utichli.

Je tu mír. Skutečný klid. Poprvé v mém životě.

Jen kdyby věděl, jak jsem za něj vděčný, za to, co mi dal a stále dává, aniž by žádal něco na oplátku.

Lidé v tomto světě vám chtějí ublížit, nebo brát a brát, cokoli mohou dostat, jakkoli si to můžou vzít.

Každý, koho jsem před Burnem znal, dodržoval soubor nevyřčených pravidel. Dokonce i Bonez a Whiskey. Chtěli mě změnit, přimět mě mluvit, adaptovat se. Udělat ze mě normálního, aby si mě mohli odškrtnout ze seznamu jako úspěšný zvířecí projekt… zjizvený zrzek, který se bál svého odrazu, se už nebojí podívat se sám sobě do očí.

Nedokážu si vzpomenout, jakou barvu tehdy měli.

Zelenou.

Zelenou, jako tráva, jako hory, které vidíme každé ráno při snídani.

Zapomněl jsem. To se stává, když žijete v temnotě, v zimě, opuštěnosti. Minuty vám připadají jako dny a dny jako roky. Kvůli bílkovinám jíte brouky z podlahy. Plesnivý chléb je pochoutka. Teplo je největší luxus na světě. Vzpomínat na to, kdo jste, jen přináší více bolesti a je to k ničemu.

Měsíce mě mí noví zachránci nutili denně chodit na terapeutická sezení. Skupinové rozhovory s dalšími přeživšími a návštěvy doktorů, kteří mluví o mě, ne se mnou. Jako bych byl hloupý, neschopný racionálního uvažování.

S Burnem jsem.

Můžu číst a svobodně myslet.

Jsem šťastný… myslím.

Štěstí je slovo, jehož význam jsem neznal, až dokud jsem se nedostal sem. Burn mě hladí po ruce, kterou mám omotanou kolem středu těla. Pět prstů se jemně ovine kolem mého zničeného zápěstí.

„Tady jsi v bezpečí.“ Zašeptá a posune můj úd na stranu. Zrychlí se mi pulz, je obtížnější dýchat, když se mi do útrob zahryzne legrační pocit. Vůbec ne nepříjemný, ale ani ne vítaný.

Zírám na jeho prsty, prodlévající na místě a pak vzhlédnu…

Zvrásněné popáleniny vedoucí od paže, k rameni, obličeji a hrudním svalům. Fascinují mě. Způsob, jakým se pohybují, když se hýbá on. Stahování, světlejší a tmavší části, místa, kde jsou tyto části sešité k sobě.

Můj nejlepší kamarád si odkašle. Zvednu pohled a setkám se s jeho. Jeho oči mají barvu karamelu s hnědými a oranžovými flíčky. Unikátní. Intenzivní a vševidoucí.

 „Nejsem křehký, Switchi. Dotýkal jsem se tvých jizev. Chceš se dotknout těch mých?“ mluví trpělivě s jistotou.

Ten nezvyklý jev mě přitahuje.

Tvrdě polknu.

Zachvěju se.

Pak se podívám… do těch jemných skvrnek v rozteklém karamelu. Na sevření přetrvávající na mém pase.

Na jeho prsa zničená jizvami.

Chci to vědět.

Jsou…

Zavrtím hlavou, abych si ji pročistil.

To je jedno… nezáleží na tom.

Dostane ze mě jen lehké pokývnutí hlavou. Zvedne si mou ruku k hrudi a přitiskne ji tam. „Buď jemný a nebude mě to bolet. Dotýkej se, čeho chceš. Kdykoli chceš, jasný? Tohle je bezpečné místo.“

Vtáhnu spodní ret mezi zuby, nervózně si ho koušu, když je ucítím… konečky prstů přejíždím po mase, které má jinou strukturu, než moje. A jak řekl, nechává mě ho trpělivě zkoumat kdekoli chci. Nechci mu způsobit žádnou bolest, už ne, nikdy víc, jsem opatrný.

Zavře oči a z hrdla mu unikne šťastný povzdech. Hladím ho po klíční kosti až k rameni a pak dolů. „To je příjemné.“ Zamumlá.

V hrudi mi začíná růst hrdost, že mu dávám to, co on mě každý den. Dobrý pocit. Že se o vás někdo stará, být chtěný, že vás chápe.

Zatímco využívám tohoto vzácného daru a dotýkám se ho všude, kde můžu, on mě hladí po stehnech. Dávám si na čas, než si uvědomím, jak daleko jsem zašel, pohladím jizvy vedle jeho klínu.

Burn sebou trhne, prudce otevře oči a chytne mě za ruku, aby ji odsunul.

Já… já…

To…

Co…

Já jsem…

Otevřu pusu, abych se omluvil. Přinutil se promluvit.

Stisk povolí a Burn se uvolní. Zhluboka vydechne. „Promiň, tam jsem citlivý.“

Přikývnu a kývu a kývu.

Samozřejmě že je. Samozřejmě. Měl jsem to vědět.

Čekám, až vybouchne a přitom se mi usadí v krku knedlík. Donutí mě odejít. Odvrhne mě, protože jsem to posral.

Jenže se to nikdy nestane. Usmívá se, dává na odiv zuby. Znám jeho úsměvy. Všechny. Tenhle je však skutečný.

Poškozený koutek mu zacuká a ukáže mi poloviční úsměv. Jako i všechno na Burnovi je skvělý. Líbí se mi. Hodně.

Usadí se ve mně… pohodlí a štěstí.

Démon zůstává skrytý, příliš slabý, aby převzal nadvládu, když jsem tady, v našem světě.

Poplácá mě po zadku. „Tak jsi připravený vstát?“

Aniž bych musel přemýšlet, můj mozek jeho otázku zavrhne.

Ne.

Já…

Ne.

Čte ve mně, jako vždycky, Burn se uchechtne a vyhlazuje mi palcem vrásku mezi obočím. „Můžeš mi říct ne, chlapče. Zůstanu, jak dlouho budeš chtít.“

Posadím se rovněji, prohrábnu si mokré vlasy a přikývnu.

Dobře, pak tedy zůstaneme. Tady, pod sprchou, pryč od bratrů.

Mě to zní skvěle.

Z ničeho nic mě můj spolubydlící štípne do bradavky a začne se smát jako ďábel. Potlačujíc vlastní úsměv, zavrčím a odstrčím mu ruku.

Totéž ten surovec udělá s druhou.

Co mám dělat?

Oplatím mu to. Pomstychtivě mu poskytnu jeho vlastní medicínu. Nejdřív jednu bradavku, pak druhou, ale s o něco menší silou, abych mu neublížil. Nechává mě a po celou dobu se směje. Smích se odráží od stěn sprchového koutu a naráží do mého srdce, jako buldozer.

Pohlédnu dolů… stále mám co dělat, abych se neusmíval a…

Já…

Já jsem…

Ne!

Vyškrábu se z Burnova klínu a rychle se zakryju oběma rukama.

Ne!

Tohle se nemůže dít.

Bude si myslet…

V rozpacích uniknu ze sprchy, bosýma nohama kloužu po podlaze a uhodím se zatraceně tvrdě do pultu, ale to mě nezpomalí.

Och můj Bože.

Já…

Tohle se nemůže dít. Ne takhle.

Popadnu ručník ze skříňky a vyběhnu z koupelny s obavou, co si bude myslet.

Proč se mi to muselo stát teď?

Nemyslel jsem to tak.

Přísahám, že jsem to nezamýšlel.

Skryju se pod dekou na mém lůžku a stočím se do klubíčka. Nos mě pálí, než mi po tváři steče první slza.

Co je se mnou špatně? Tohle způsobili oni, ne? Remy… tohle mi udělal on. Udělal ze mě zasraného buzeranta. To kvůli léku, který jsem si kvůli němu bral, že? Těm modrým pilulkám. Ty mi tohle způsobily.

Ve sklepě jsem byl otupělý.

Ve tmě se to nikdy nestalo.

Ale Remy, měl rád, když jsem byl…

Do prdele, dokonce nemůžu ani ta slova vyslovit.

Teď si Burn bude myslet, že jsem teplouš.

Nejsem. Přísahám, že ne.

Nikdy předtím mě žádný muž nepřitahoval. Ne –

„Switchi?“

Po tváři mi stékají nudle a dopadají na polštář. Chvěju se.

Přinutili mě k tomu. Přinutili. Nechtěl jsem být takový. Přísahám, přísahám. Kurva přísahám! K tomu mě donutili ti kreténi! Nelíbilo se mi to. Nebyl to dobrý pocit. Nikdy jsem se u toho necítil dobře.

Ne jako… když jsem s tebou. Omlouvám se. Prosím nenáviď mě. Prosím, neposílej mě pryč. Prosím. Povedu si lépe. Budu lepší!

„Switchi.“ Stáhne deku na mé posteli. Stojí vedle postele nahý, s vodou stále odkapávají z jeho těla.

Zavřu oči, bojím se na něj pohlédnout.

„Ach, Switchi, nedělej tuhle sračku. Je to v pořádku.“ Jeho slova jsou tichá a bolí ještě víc je slyšet.

Viděl to.

Viděl mě.

Není to v pořádku.

Kývu hlavou dopředu a dozadu.

Povzdechne si. „Ježíši Kriste, chlapče, to je v pořádku. Ztvrdneš pokaždé, když tě masíruju.“

Kurva.

Ví to.

Zjistil to.

„Pokud si gay, tak v pořádku, pokud nejsi, tak taky. Nikdy bych se na tebe nezlobil za to, že se ti postavil.“

Nejsem gay.

Nejsem.

Já jen… já…

Podívám se na tebe a cítím a já… chci se dotknout… ne, NE!

„Switchi, no tak, přestaň. Třeseš se. Nejsem naštvaný. Musíš se na mě podívat. Prosím.“

Jeho žádost mě zlomí. Podívám se na něj, protože udělám cokoli, o co požádá.

Pořád stojí vedle mého lůžka, skloní se a setře mi slzy z očí, vlhkost, jež odráží jeho vlastní. „Dobře, už žádný další pláč. Nezvládnu ho. Ty. Já. My jsme v pohodě.“ Bože, ten hlas. Proč je tak odlišný? Proč zní takhle? Proč moje břicho zase dělá tyhle sračky?

Sedne si na okraj mé postele a otočí se dost, aby mi mohl vidět do obličeje a já jemu. „Přitahují tě muži?“

Ne. Nikdy.

Zavrtím hlavou.

Pomalu pokývne hlavou v porozumění. „Dobře. Měl jsi někdy… víš… byl jsi někdy předtím s někým z vlastní vůle?“

Znovu zavrtím hlavou.

Byl jsem příliš mladý, abych ztratil panictví, než mě vzali. Tam, kam jsem šel, nebyly žádné dívky. Všechno to byli jen kluci. Nejdříve já a Diego. Jistě, byli jsme kamarádi, ale byli jsme tam, abychom přežili. Nic víc.

Burnova tvář se zkroutí do ošklivé grimasy. „Ani jednou?“

Nebudu lhát a říkat, že necítím trochu uspokojení, že je naštvaný na mé chování. Znamená to, že se stará.

Ne, že bych to někdy předtím zpochybňoval. Jeho činy vždy mluví hlasitěji, než slova.

Další zavrtění hlavy.

„Ani kouření, vyhonění?“

Stejná odpověď, jako předtím.

Na dlouhou chvíli si Burn pod vousy mumlá řetězec kleteb, než odpoví. „Do prkenné vohrady, říkám správně, že si tě brali proti tvé vůli muži?“

Přikývnu.

Pohlédnu naším velkým oknem ven, zhluboka se nadechne a poplácá mě po stehně. „Víš, že nemusíš odpovídat, pokud nechceš.“

Přikývnu, jde o to, že chci. Chci mu říct všechno. Chci, aby věděl vše, ale nemůžu otevřít pusu a říct to. Nevím, zda na to budu někdy připravený.

Jakmile se ujistí, že mě nezatlačil příliš daleko, Burn pokračuje v ptaní. „Tvá jediná zkušenost se sexem je s tvými znásilňovači?“

Přikývnu.

A v tu chvíli se vzduch v místnosti změní, stejně jako Burnův výraz. Popadne okraje matrace, oba prsní svaly zatne, než se napětí přesune i k břichu.

„Tohle mě fakt začíná srát,“ zaskřípe zubama, pak se nadechne a vydechne přes stažené rty. „Omlouvám se. Je mi zasraně líto, že sis prošel takovýma sračkama. Tohle…“

Vystřelí na nohy s rukama zaťatýma v pěst, zády ke mně. „Huh! Já… chci do něčeho praštit. Neměli se tě takhle dotýkat! Neměl jsi být zneužíván! Tohle… kurva!“  Houpe se na bříšcích chodidel, prokřupe si krk, jako by chtěl bojovat… jako kdyby musel. Znám tu touhu moc dobře.

„Tohle… nemyslím si, že zvládnu víc. Nechci.“ Zakrouží rameny a otočí se ke mně. S každým pohybem se jeho penis zhoupne, pod ním má těžké koule. Všimnu si toho, i když bych neměl. Stejně, jako sleduju tu jiskru zuřivosti v jeho očích, nechci nic víc, než ji napravit. Neměl jsem v úmyslu ji způsobit.

Dnes už jsme si toho prožili hodně, oba dva. Moje minulost je moje minulost, ne moje budoucnost. Je s ní konec.

Až na to, že Burn nevypadá, jako by s ní skoncoval. Nakloní hlavu. „Ty jizvy jsou od nich, že? Zbili tě, než tě znásilnili, že?“ Ledová vlna zloby mě tvrdě zasáhne do obličeje, poté, co přikývnu… chci se mu přiznat, že nejdříve to nebylo tak zlé. Nejdříve byli milí. Bolelo to, ale nebylo to tak strašné. To bylo, když jsem byl kluk, ještě před pubertou. Předtím, než mě vyhodili jako smetí, než se zrodil démon.

„Zkurvysyni!“ vybuchne. „Kdo to byl, Switchi? Řekl jsi Bonezovi, kdo ti to udělal? Protože je zabiju. Pověsím je za jejich malé ptáky a způsobím jim bolest, tak zasraně velkou, že vůbec pomysleli na to, aby se tě dotknuli.“

***

Burn

Musím je najít! Svolám všechny v klubu a chytíme je!

Dotknuli se ho.

Věděl jsem, že má minulost. Věděl jsem, že byl znásilněn, ale vědět a vidět ho přiznávat pravdu jsou dvě odlišné strany stejné mince. Poškodili něco, co je mé! Vrazili do něj své ptáky a bez jeho svolení. Oni…

Sráči!

Musím do něčeho praštit.

Musím… musím něco udělat.

Aggh!

Abych znovu získal kontrolu… přecházím po pokoji.

Rychle.

Zkurveně rychle.

Switch utekl, protože mu stál. Věděl jsem důvod od chvíle, kdy vylítl. Jde o to, že měl erekci po celou dobu, co se dotýkal mých jizev. Vydává hrdelní zvuky, stojí mě každý ždibec kontroly poslouchat je ze strachu, co se možná stalo. Nikdy předtím mě tak nikdo nepřitahoval. Ani jednou. Nejde o přitažlivost. Žádný chtíč, nebo touha. Tohle je úplně něco jiného. Nelíbí se mi chlapi. Neshledávám je přitažlivými. Nechci je držet, nebo se ujišťovat, že jsou v pořádku. A jsem si zatraceně jistý, že s nimi ani nechci sdílet svůj život, nebo jíst nazí každé jídlo. Od prvního dne jsem věděl, že je tento kluk jiný. Tehdy jsem nevěděl, co to znamená. Měl jsem vidět nápis na té zasrané zdi.

Víte, že když je tvrdý, jeho hlava je rudější a rudější a ta samá červená barva se rozprostírá po jeho bledé hřídeli? To je… do prdele… já nevím, ale nemělo by se jednat o něco, čeho bych si měl všímat.

Nemělo by to být něco, co se mi líbí.

Kurva.

Kurva

Do prdele.

Příliš rozzuřený, abych viděl jasně, si nevšimnu, že se Switch postavil přede mně, dokud nevzhlédnu a neuvidím jeho tvář. Na čelo mu padají prameny zrzavých vlasů. Sevřu ruce za zády a zatnu čelist, donutím se jich nedotknout. Neodhrnout je na stranu. Ne…

Tohle není dobré.

Ustoupím o krok, abych měl dost prostoru se nadechnout. Abych udržel jeho nahotu dále od mé.

Nikdy předtím mě tohle netrápilo. Celá kůže mě svědí, je příliš napnutá. Nevím, zda chci bojovat, nebo šukat… chci bojovat. Rozhodně.

Stojí na místě, už nevypadá úzkostně. Nakloní hlavu na stranu, hodnotí mě. Ty zatracené vlasy se znovu posouvají a nutkání se jich dotknout se stává ještě silnější.

Prokřupu si krk, protáhnu prsty a přesunu váhu z jedné nohy na druhou. Více sledování z jeho strany. V tu chvíli si přeju, aby mohl mluvit. Tehdy si přeju, abychom dokázali komunikovat lépe. Slyšet jeho hlas by bylo milé.

 „Potřebujeme jídlo.“ Vyplním ticho.

Mírný sklon hlavy je vše, co z něj dostanu.

„Nakrmím nás.“ Ukážu palcem ke dveřím.

Další naklonění hlavy s očima stále upřenýma na mě, jeho nepřetržitý pohled způsobuje, že si chci začít škrábat kůži, abych ji očistil.

Příliš napružený, abych byl v naší kuchyni k něčemu, projdu kolem dítěte a popadnu ze skříně džíny. „Jsme v pohodě. Nejsem na tebe naštvaný. Jen potřebuju na vzduch. Přinesu nám nějaké jídlo. Za chvíli se vrátím.“ Oddrmolím, zatímco si zapínám zip a vklouznu do bot bez ponožek. Sakra, ani se neobtěžuju je zašněrovat, když klopýtám ke dveřím a odmítám se ohlédnout ze strachu, co možná uvidím.

Potřebuju prostor.

Aspoň trochu. Nic víc.

Čas přijmout, cokoli tohle je a dostat sendvič do našich útrob. Nejedl nic od zápasu a ani já. Byli jsme rozděleni a vyčerpaní. Pozdní svačinka a spánek nám oběma prospěje. Mělo by mi to pomoct uspořádat si hlavu.

„Uvidíme se brzy.“ Napůl mávnu na rozloučenou přes rameno a jdu na to.

Muzika pulzuje, když vejdu do hlavního prostoru klubovny. Ženy v různých stádiích oděnosti se prochází kolem, tančí na stolech, šukají s bratry na pohovkách, kouří jim, a dělají, cokoli chtějí. Každý, kdo si mě všiml vejít, se mi vyhýbá, protože stále netuší, jak se zachovám, poté, co ublížili dítěti. Pravdou je, že jsem byl příliš soustředěný na Switche a na tu sračku se znásilněním, že jsem skoro zapomněl na jejich neloajálnost. Rozhodnu se ještě nic neudělat, neměl by tolik modřin a zničené zápěstí nebýt jich, ale vypořádáme se s nimi později. Jídlo první.

V kuchyni ukradnu čerstvý talíř s krůtími sendviči a balíček brambůrků. Dávám si načas, nechci se vrátit příliš brzy.

Položím věci na pult, abych je později mohl vzít sebou, popadnu pivo z lednice a opřu se zadkem o pult, abych si oddychl. Zavřu oči, zhluboka se nadechnu a zase vydechnu, než se napiju. Je dobrý pocit, jak mi studené pivo stéká hrdlem a ze všech sil se snažím přefigurovat zmatek v hlavě.

Klubová děvka, očividně opilá zabloudí do kuchyně, nahoře bez a z červenou rtěnkou rozmazanou po tváři. Bez bot a přátelská, mávne na mě, než se široce usměje a zastoupí mi cestu. Je v nejlepším případě patetická, v nejhorším ubohá.

Aniž by se obtěžovala s představováním, krátkovlasá brunetka padá na kolena u mých nohou a oběma rukama vyrazí přímo k mému nádobíčku. Znovu se napiju a odmávnu její snahu. „Neobtěžuj se.“

Příliš hluchá, či hloupá, aby věnovala pozornost tomu, co jsem řekl, se znovu pokouší o nemožné.

Tentokrát nejsem tak milý, chytím ji za zápěstí a strhnu je pryč. „Můj. Pták. Není. K dispozici.“

Nose ode dveří zahvízdá. „No tak, zlatíčko. On nechce tyto rtíky.“ Ten nadrženej zkurvysyn si rozepne kalhoty a rozhoupá své polotvrdé nádobíčko pro slečnu opilou, aby ho mohla cucat.

A ta děvka se chytne na návnadu, jako byste to nevěděli.

Plazí se po čtyřech, vrhne se na mého bratra a saje jeho koule jako malé dítě svůj dudlík. Pohladí ji po vlasech a ona zasténá a vezme každý centimetr do úst.

„Omlouvám se za to.“ Nose pozvedne bradu. Udělám to samé, než přejdu ke dřezu a vyliju do něj zbytek piva. To je moje chvíle, vrátit se ke Switchovi. Pokud se tahle děvka nedostane k mému péru, zkusí to jiná. Když jsou ty mrchy opilé, zajímají se méně a méně o mé popáleniny a více o můj status viceprezidenta. Protože každá může ošukat ten kus hovna, říkající si můj otec, já jsem cena, která se musí vyhrát. I když k lovu však nedochází často. Ne když máte lepší zboží, ze kterého si můžete vybírat ve formě mých bratrů.

Nose manévruje svoji děvku ode dveří tak, abych mohl projít. Posbírám jídlo a při odchodu z kuchyně pozvednu bradu na rozloučenou, ignoruju zbytek dovádění a vrátím se do naší ložnice, kde najdu stále nahého Switch sedět na svém lůžku a čekat.

„Promiň, že to trvalo tak dlouho. Doufám, že máš hlad.“ Při cestě ke stolu skopnu své boty.

Switch se ke mně o chvíli později připojí. Posadí se na svoji židli a já na svou, ale ne dřív, než si svléknu kalhoty. Upustím je na podlahu a odkopnu.

Jako kterýkoli jiný den je ticho pohodlné. Neposkvrněné jeho dnešním výbuchem, nebo násilím ze strany mých bratrů. Bez myšlenek na Switchovu erekci nebo minulost. Jsme to jen my a jídlo. Žvýkáme, polykáme a jsme v klidu. Je to jednoduché.

Čím více toho sníme, tím lépe se cítím. Krůta zaplňuje prázdnotu, o které jsem ani nevěděl, nebo to možná znamená, že se smiřuju s hovnama…

Vzhlédnu od svačinky a přichytím Switche, jak mě pozoruje. Prsty má špinavé stejně jako já. Nepomyslel jsem na použití ubrousků nebo příboru. No dobře.

Usměje se. Úsměv je lehký a určený pro mě. Kdybych jen věděl, na co myslí.

Tohle dítě… muž… si prošel zatraceným peklem, a přesto se pořád takhle usmívá. Opravdově, navzdory modřinám ve tváři a roztrženému rtu.

Vsadím se, že se po celá léta upřímně neusmál. Možná vůbec nikdy.

Jaká škoda.

Zahřeje mě u srdce, sleduju, jak zrůžoví a odvrátí pohled. Znovu si ukousne, polkne a pohlédne na hvězdnou oblohu. A v koutku úst mu zacuká ještě menší soukromý úsměv. A já si znovu přeju, abych mohl nahlédnout do jeho myšlenek, byť jen na okamžik.

Co když to, co dnes večer přiznal, byla pravda? Pokud nikdy předtím s nikým neexperimentoval, pak musel být do sexuálního otroctví vtažen jako velmi mladý. Neznám nikoho, komu ho by do čtrnácti nějaká holka aspoň nevyhonila. Když o tom tak přemýšlím… pokud Switch neexperimentoval se sexem, jsem si zatraceně jistý, že s tím mu pomoct nemůžu, tak co dalšího ještě nezažil? Věci jako…

„Hej Switchi, už jsi někdy jel na motorce?“

Hřbetem ruky si otře ústa, pobaveně na mě pohlédne, jako by nechápal, proč se ptám.

Jelikož mi nedal konkrétní odpověď, tak sonduju dál. „Tak?“ Krátce zmateně zavrtí hlavou.

Perfektní.

A najednou mám plán. Jistě, nemůžu lovit a zabít ty bastardy, kteří mu způsobili jizvy, alespoň ne dnes večer. To, co mu můžu dát je život za těmito zdmi. Mimo ring. Strávili jsme měsíce trénováním, ani já jsem od doby, co se sem dostal, neopustil areál. Je zatraceně na čase, abychom pro jednou udělali něco jiného.

Zítřek je nový den.

Změníme rutinu.