IY - 20. kapitola

Překlad: Kerris

Kor.: Evudar

Poté, co Penelope prohledala kabelku a nenašla nic, co by připomínalo rtěnku, vysypala její obsah na stůl.

Určitě tu nějakou rtěnku měla. Stačila by jakákoli rtěnka.

Samozřejmě, i kdyby tam byla tuba rtěnky zamíchaná mezi tampony a pery a stále se rozrůstajícím sortimentem lístků na různé newyorské sportovní události, neexistovala žádná záruka, že není prošlá.

Měla rtěnka expiraci? Takové věci Penelopu nikdy nenapadlo řešit. Většinou ji ani nenapadlo si rtěnku nanášet, natož aby věděla, kde je.

Ostatní ženy Colea Sharpa se ve rtěnkách nejspíš vyznaly. Třeba ta nádherná blondýnka s jazykem v Coleových ústech, kterou před nedávnem potkala…

Penelopa tu myšlenku odsunula stranou. Bylo pondělí. Pro dnešek a následující čtyři dny byl, Cole Sharpe její kolega. Mohl líbat, koho chtěl.

A kdyby to nebyla ona, roztříštila by se na milion kousků.

„Ne,“ zamumlala si Penelope pro sebe. „Jsi silná, nezávislá žena. Nepotřebuješ muže, aby tě doplnil. Nepotřebuješ rtěnku, abys byla lepším člověkem.“

Což bylo dobře. V téhle změti věcí nikde žádná rtěnka nebyla. Prostě bude muset jít na oběd s Julií Greeneovou tak, jak byla.

Aspoň že dnes měla na sobě šaty.

Byly jedny z mála, které vlastnila, ale po včerejším přespání u Colea, které zahrnovalo, no, ne moc spánku, se cítila žensky a krásně.

Světle zelené svetrové šaty ji přitahovaly.

Vysoké podpatky naopak ne, ale její pohodlné žluté boty se k šatům hodily. Alespoň si tím byla docela jistá…

Penelopě zazvonil mobil, zrovna když si všechno ukládala zpátky do kabelky. Zvedla ho. „Ahoj, sestřičko.“

Janie na druhé straně vydala huhňavý zvuk. „Konečně. Snažím se ti dovolat už přes týden.“

Penelope pocítila bodnutí viny. „Já vím, moc se omlouvám. V práci je blázinec a máma mi zabírá veškerý čas, který mám na telefonování. A táta. Věděla jsi, že se dal na rybaření? Můžeme to, prosím, vetovat?“

„Pracuju na tom,“ řekla Janie. „Ale proč mám pocit, že se snažíš změnit téma? Tak nějak jsem doufala, že existuje nějaký zajímavější důvod, proč ses mi neozvala. Třeba někdo vysoký, tmavovlasý a hezký…“

Vlastně vysoký, blonďatý a pohledný.

Ta slova z ní nevypadla. Jestli měla někomu říct o tom, co se mezi ní a Colem děje za podivnosti, měla to být Janie. Jenže její sestra by kladla otázky, na které Penelope neznala odpovědi.

Nebo ještě hůř, otázky, na které sice znala odpovědi, ale nebyla připravená je říct nahlas. Nebo ve své hlavě. Nebo vůbec.

„Ta nová práce je šílená,“ opakovala Penelopa místo toho.

Nebyla to úplná lež. Dokonce i s Colem jako spoluredaktorem ji rychlý svět Oxfordu zaměstnával víc než dost.

„Řekni mi, že se ti to líbí,“ dožadovala se Janie. „Jedině tak tě nechám v New Yorku, místo abych tě nabádala, abys svůj drobný zadek bez celulitidy vrátila do Chicaga, kam patří.“

„Miluju to,“ řekla Penelopa a posadila se na židli. Rychlý pohled na hodiny jí prozradil, že má ještě pár minut, než bude muset vyrazit za Julií na oběd. „New York je… šílený. Ale dobře šílený.“

„To ráda slyším,“ řekla Janie. „Ale prosím, prosím, řekni mi, že sis zamluvila let na 4. července. Víš, že bez tebe se mámině přemíře červených, bílých a modrých potravinářských barviv nevyrovnám.“

„Jo, chystala jsem se to udělat dneska,“ řekla Penelope, přitáhla si k sobě lepicí bloček a napsala na něj Rezervace letu domů.

Ne že by se netěšila, až v červenci uvidí svou rodinu. Stýskalo se jí po nich jako blázen. Jenže…

Chicago jí kupodivu nepřipadalo tak moc jako domov, jak si v téhle fázi myslela.

Jako by se do ní New York velmi pomalu, velmi nenápadně zařezával.

Telefon jí zapípal a Penelope si povzdechla. „Dobře, není možné, aby máma neměla nějaký radar na to, když spolu telefonujeme.“

Odtáhla telefon od obličeje, aby zkontrolovala ID volajícího, a ztuhla.

Nebyla to její máma. Ani její táta.

Byl to Evan.

Co mám dělat?

Mozek na ni křičel, aby to ignorovala. Aby ho poslala rovnou do hlasové schránky.

Na druhou stranu její srdce…

„Janie, musím jít. Odpoledne ti zavolám, slibuju.“

Její sestra chvíli mlčela. „Jistě, to je v pohodě, ale… jsi v pořádku?“

Ne. Ani zdaleka. Nedovol mi to udělat.

„Jo, úplně. Brzy si promluvíme.“

Přepnula na druhý hovor dřív, než si sestra stačila všimnout, že Penelopě buší srdce na plné obrátky.

„Haló?“

„Tak tenhle hlas jsem už dlouho neslyšel,“ ozval se chraplavý hlas na druhém konci linky.

Hlas Evana Barstowa měla vždycky ráda. Byla škoda, že jeho první vášní bylo psaní sportovních článků, protože v rádiu měl úžasný hlas.

„Ahoj, Evane.“

„Jak se máš, zlato?“

Polkla. Zněl tak… nenuceně. Jako by při jejich posledním rozhovoru nebránila slzám, když jí předhodil dvojí úder: Vzal jsem ti práci a mimochodem, ta pusa, kterou ses mi snažila vnutit, byla trapná, protože s někým chodím.

„Jsem v pohodě.“ Odkašlala si. „Je mi skvěle.“

Tak, to už bylo lepší. Méně patetické.

„Jak se k tobě chová newyorský svět freelancerů?“

„Vlastně už to nedělám. Vzala jsem jinou práci, pro časopis Oxford.“

Zarazil se. „Ten pánský časopis?“

„Jo.“ Obrovský časopis s domácím jménem, dodala potichu.

„Páni, to je zatraceně úžasný. I když ve sportu toho moc nemají, jestli si dobře vzpomínám. Pár stránek. Děláš teď recenze kolínských, nebo co?“

Zasmál se vlastnímu vtipu a jí se sevřela čelist. To byl vždycky takový pitomec? „Vlastně se nedávno rozhodli zrevidovat a rozšířit sportovní rubriku a přivedli mě, abych na ten projekt dohlédla.“ Byla to jen částečná pravda, protože technicky vzato se o tu práci dělila, ale necítila se kvůli tomu příliš špatně. „Jak se ti daří?“ zeptala se.

„Dobře. Opravdu dobře. Mám hodně práce, což je vlastně důvod, proč volám, mám prosbu.“

Jakákoli naděje, že by mohl volat, aby se omluvil, vyletěla oknem. Samozřejmě že něco potřeboval.

Nic neřekla, ale on si toho zřejmě nevšiml.

„Sportiva se chystá expandovat do New Yorku a posílají mě tam, abych tam udělal takový úvodní průzkum. Jak tě znám, nejspíš sis předtím, než ses tam přestěhovala, udělala o newyorské sportovní scéně pořádný přehled…“

Což dobře víš, protože jsi ukradl poslední průzkum, který jsem dělala.

„Napadlo mě, že bych tě mohl vzít na večeři. Trochu tě vyzpovídat.“

Penelopa chtěla říct ne. Chtěla ho poslat k čertu.

A přece jí to připadalo… malicherné.

Navíc si chtěla dokázat – hlavně sama sobě – že s Evanem Barstowem skoncovala, a jediný způsob, jak to udělat…

„Kdy přijedeš?“ zeptala se neochotně.

„Vlastně v pátek.“

Zamrkala. „Tenhle pátek?“

„Vím, že je to na poslední chvíli, ale napadlo mě, proč čekat a…“

„Přijedeš sám?“

Nastala krátká odmlka a Penelopa přivřela oči, když si uvědomila, co ta otázka prozrazuje. „Chci říct, jestli s tebou pojede Caleb nebo někdo jiný, nebo…“

„Ach.“ Odkašlal si. „Ne, jen já. Zvykám si na čas strávený o samotě, když jsem teď zase svobodný.“

Bum. A bylo to tady.

Evan Barstow byl svobodný. A přijel do New Yorku. A chtěl ji vidět.

A…

Bylo jí to jedno.

Nebo ne?

„No, bylo by hezké tě vidět,“ řekla. „Možná bychom mohli zajít v pátek na večeři, až dorazíš?“

„Určitě,“ řekl. Nemyslela si, že by si představovala úlevu v jeho hlase, a trochu ji zahřálo pomyšlení, že by mohl být nervózní z toho, že jí zavolal.

„Podívej, musím už jít. Mám schůzku na oběd, ale napiš mi podrobnosti o svém letu, ano?“

„Určitě, udělám to. A Penelope…“

Odmlčela se.

„Už se na tebe moc těším.“

Zavřela oči a zamumlala rozpačité sbohem, než zavěsila telefon.

Penelopa si sbalila tašku, aby se s Julií setkala v hale, když se najednou zarazila.

V pátek měl přiletět Evan.

Bude tu celý víkend.

Až na to, že víkendové dny patřily jí a Coleovi, což znamenalo…

Nevěděla, co to znamená.

„Zatraceně skvělé,“ zamumlala si pro sebe. „Dobrá práce, Popeová.“

Jak to, že se z chronického stavu bez mužů najednou dostala ke dvěma, se kterými se musela potýkat?

O minutu později Penelopa hledala Julii v hale, když vtom ji zasáhla inspirace.

Julie… Určitě by věděla, co dělat.

„Páni,“ řekla Julie a zvedla ruku, když se Penelopa zastavila před ní. „Můžeme si na chvilku promluvit o tom tvém mračení?“

„Promiň,“ řekla Penelopa s omluvným úsměvem.

„Neomlouvej se. Řekni mi všechno,“ řekla Julie, spojila svou ruku s Penelopinou a táhla ji ke dveřím. „Já ten zachmuřený výraz znám. Týká se to jednoho muže. A vzhledem k tomu, že jsem tě v půl šesté ráno viděla v tričku Colea Sharpa…“

„Hm…“

„Tuhle myšlenku si nech, dokud si nesedneme,“ řekla Julie.

Penelope se nechala od Julie zavést do nedaleké italské restaurace a věrna svému slovu Julie počkala, až se usadí a budou popíjet ledový čaj, a teprve pak se do toho pustila.

„Mitchell mi dal výslovný příkaz, abych tě s tím neotravovala, ale protože svého muže nikdy neposlouchám, musím se zeptat… co se děje mezi tebou a lahodným Colem? Budeš s ním mít děti? Můžu být kmotra? Nebo aspoň přijít na svatbu?“

Penelopa pátrala v Juliině tváři po jakékoli známce nedůvěry. Jakýkoli náznak nedůvěry, že by se někdo jako Cole zajímal o někoho, jako je Penelopa.

Místo toho viděla jen dívčí zvědavost.

„No tak, Pen,“ řekla Julie a natáhla se pro kousek chleba. „Jsem stará vdaná žena. Dej mi něco šťavnatého, s čím bych mohla pracovat.“

„Ehm,“ řekla Penelopa úsečně. „Zapomínáš, že jsem tě s Mitchellem viděla. Vy dva spustíte ohňostroj pokaždé, když se dostanete do kontaktu.“

Julie si namočila chleba do olivového oleje, pak si ho strčila do pusy a spokojeně žvýkala. „Je to břemeno, které musím nést, když jsem vdaná za úžasného muže, kterého zbožňuji.“

Jejich obsluha přišla vzít objednávku a obě ženy se rozhodly pro houbovou specialitu ravioli s omáčkou z lanýžového másla, protože, jak Julie podotkla, jediná věc lepší než lanýže je máslo a naopak.

„Dobře,“ řekla Penelopa a zhluboka se nadechla, když opět osaměly. „Chceš vědět, co se děje mezi mnou a Colem?“

„Chci,“ řekla Julie jasně. „Ale jen když se chceš podělit. Jestli je to soukromé, stačí říct a já už o tom nikdy neřeknu ani slovo.“

Penelopa ocenila, že jí Julie nabízí únikovou cestu, a už se chystala, že ji přijme, ale pak překvapila sama sebe. Najednou si o tom totiž chtěla promluvit. Chtěla mluvit o tom, jak ji rozesmál a jak skvělý byl sex a jak sladký byl ve společnosti svého bratra…

Juliin úsměv byl pozvolný a šťastný. „Máš ho ráda.“

Penelopa si povzdechla. „Jsem si docela jistá, že je nemožné ho nemít ráda.“

Julie soucitně přikývla. „Cole byl vždycky jeden z těch kluků. Pochybuju, že by dokázal nastoupit i do metra, aniž by se do něj někdo nezamiloval. Lincoln taky.“

Penelope přikývla, i když, jakkoli se jí Lincoln Mathis líbil, nádherný úsměv a všechno ostatní, neměla problém vyhnout se tomu, aby se do něj zamilovala.

Ale Cole…

„Vidíš, to je tak trochu můj problém,“ řekla Penelopa a pohrávala si s ubrouskem. „Do Colea se zamiluje každý. O tom nepochybuju. Ale do mě se nezamiluje nikdo.“

„Penelopo!“ Juliin hlas byl napůl šokovaný, napůl káravý.

„Já vím, já vím. Věř tomu nebo ne, ale já se slyším. Slyším, jak se chovám uboze, jako chudinka, a nejsem na to pyšná. Je to jen…“

Penelopa se odmlčela a Julie se natáhla přes stůl a jemně se dotkla hřbetu její ruky. „Zlatíčko, má to něco společného s tím chlapem? S tím kreténem, co ti ukradl práci?“

Penelopa zasténala. „Přijede do New Yorku. A já zaboha nevím, jestli se mu mám vyhýbat, nebo dělat, že jsem v pohodě, nebo se nechat upravit, abych mu ukázala, o co přichází, nebo jestli mu mám vynadat, nebo…“

Julie našpulila rty. „Dobře. Dobře, pojďme si to vyříkat. Kolik máme času?“

Penelopa se usmála, když Julie použila slovo my. Ta žena ji sotva znala, a už se k Penelopě chovala jako ke staré známé.

„Týden. Přijede v pátek.“

Julie hvízdla, jenže to nebylo moc dobré hvízdnutí a vyšlo z něj jen trapné nadechnutí. „To nám nedává moc času na plán.“

„Povídej mi o tom,“ řekla Penelopa a zakousla se do kousku chleba.

„Dobře, tak se zeptám já,“ řekla Julie váhavě. „Ty jsi… se přes něj přenesla? Opravdu?“

Penelopa se odmlčela v žvýkání. „Nemám tušení. Nemám ani ponětí. Vím, že bych se přes něj měla přenést. Vím, že jen blázen by to neudělal. Ale…“

„Ale srdce je někdy hloupé,“ řekla Julie. „Já to chápu. Naprosto to chápu.“

„Takže… nějaké nápady?“ Penelopa se s úsměvem zeptala.

Julie několik okamžiků mlčela, ve tváři měla spekulativní výraz a poklepávala prsty na stůl.

„Vlastně ano. Jen jeden nápad, ale je velmi, velmi dobrý