Beast - 12. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Brooke

Travisova slova na rozloučenou mi zní v uších, když sedím v posteli a leduju si nohu.

„Je to připomínka. A varování.“

Beast.

Nějak se mi zdá, že to varování vesmír směřuje na mě.

I když bych si přála lhát sama sobě – i když bych chtěla předstírat opak –, moje nečekané setkání s Travisem se mi právě teď dostalo pod kůži mnohem víc, než jsem chtěla.

Vidět ho včera po tolika letech bylo nepříjemné. Víc než nepříjemné: bylo to nesnesitelné. Vztek a nepřátelství, které z něj vyzařovaly, když si uvědomil, že jsem to já, byly strašné. Chtěla jsem se propadnout do země a zmizet. Stálo mě velké úsilí nasadit masku lhostejnosti a počkat, až odejde z bistra.

Ale oproti včerejšku byl dnešek skoro horší.

Včera jsem aspoň věděla, že mě Travis nenávidí. Věděla jsem, že udělá všechno pro to, aby se mi vyhnul, když jsem ve městě. A i když bylo na nic, že jsem ho znovu viděla, aspoň jsem si strhla náplast a měla to za sebou. Skoro mě uklidňovalo, že mám celou tu ošklivou epizodu vyřízenou.

A teď?

No, teď už vůbec netuším, co ke mně cítí. Kromě toho, že si nejspíš myslí, že jsem neuvěřitelné nemehlo, které je příliš hloupé na to, aby našlo bezpečné místo, kam si jít zaběhat. Rozhodně to vypadá, že na mě má pořád nějaký vztek. Ale kdyby mě úplně nenáviděl, nikdy by se nezastavil, aby mi pomohl.

Nebo by netrval na tom, že mě sem odveze. Ani by mi nepomohl nahoru. Dokonce mi přinesl na kotník led.

Proč by to dělal?

Nebuď směšná, Brooke. Byl jen milý.

Jo, možná. Ale chlap, který má víc tetování než Bůh a je členem motorkářského klubu, který vypadá jako psanec, asi nebude dělat věci jen proto, aby byl milý.

Zasténám a frustrovaně se svalím na bok na matraci. Vlastně bych si přála, abych se mohla vrátit k tomu, že mě nenávidí. Protože tak by můj zrádný mozek nezačal myslet na směšné, nemožné věci.

Jako třeba představovat si, co by se mezi námi stalo, kdybych Tanner Springs nikdy neopustila.

Třeba představy, co by se stalo teď, kdyby Travis nikdy neodešel z mého hotelového pokoje.

 

VZPOMÍNÁM SI, jak jsem ho poprvé uviděla. Bylo mi dvanáct let a on se proháněl na terénní motorce po štěrkových cestách parku u mobilních domů. Nikdy předtím jsem ho tu neviděla, a to jsem tam žila celý život, takže jsem si byla jistá, že není ze sousedství. Tiše jsem ho pozorovala z bezpečí svého dvorku a žasla nad tím klukem, který jako by ztělesňoval všechno, co je pro dívku mého věku cool. Byl hezký, sportovně založený a zdálo se, že je prostě prodchnutý sebevědomím, o kterém jsem si byla jistá, že ho nikdy mít nebudu. Ten den se ani jednou nepodíval mým směrem, když jezdil kolem dokola. Nejspíš bych umřela rozpaky, kdyby to udělal. Vypadal jako kluk, který vede úžasný život. Jako by se o nic na světě nestaral.

Jak jsem mu záviděla.

Můj život nebyl zrovna ideální, což byl nejspíš důvod, proč jsem propadla fantazírování o tom, jak žijí ostatní děti. Nešlo ani tak o to, že bychom byli chudí, i když jsem si od bohatších dětí kvůli oblečení z druhé ruky, které jsem nosila, vysloužila svůj díl posměchu. Ale s tím jsem se dokázal vyrovnat. To léto to bylo u nás doma drsné. Máma se nedávno dala dohromady s mužem, který pil. A když pil, občas ji uhodil. Stephen – máma mi nařídila, abych mu říkala nevlastní táta – často zůstával se svými kumpány v baru venku až do pozdních nočních hodin. Když se vrátil domů, byl někdy naštvaný a měl chuť se poprat. V takových nocích mě budil hluk, jak křičel na mámu – a někdy i sousedy.

Většinou ale byl, když přišel domů, klidný. A když byl klidný, jednou za čas přišel do mého pokoje. Nejdřív prostě přišel, stál u dveří a já předstírala, že spím. Ale nakonec začal chodit dál. Jednou v noci si sedl na mou postel a moje tenká matrace se pod jeho vahou propadla. Sáhl pod peřinu. Jeho drsná ruka se dotkla mé nohy. Když se mě dotkl, ztuhla jsem. Ochromená jsem tam ležela v hrůze, když posunul ruku výš a dotkl se mě na místě, kde se mě ještě nikdo nikdy nedotkl. Pořád jsem předstírala, že spím, ale on mi pošeptal, že o tom nikdy nesmím říct mámě. Že by mi to stejně nikdy neuvěřila.

Tu noc, když konečně odešel z mého pokoje, jsem ležela vzhůru, choulila se do klubíčka a přála si být klukem. Klukem, který by se uměl prát a bránit. Kluk jako ten s tou terénní motorkou, silný a sebevědomý.

Ale pak jsem si uvědomila, že kdybych byla kluk, mohl by ze mě vyrůst muž jako můj nevlastní otec. Muž, který by se dotýkal malých holčiček ve spánku.

Říkala jsem si, že ne všichni muži jsou takoví. Nebylo to možné. Někteří z nich by určitě nikdy neudělali to, co právě udělal Stephan.

Problém byl ale v tom, že jsem nevěděla, jestli je to pravda.

 

S TRAVISEM JSEM se znovu viděla až téměř o čtyři roky později, když jsem byla ve druhém ročníku střední školy a on ve třetím. Jednoho dne jsem si ho všimla před vchodem do školy, ještě před prvním zvoněním. Byl mi povědomý, ale trvalo mi pár vteřin, než mi došlo proč. Samozřejmě vyrostl – ze třináctiletého kluka se stal vysoký, pohledný sedmnáctiletý mladík. Tyčil se nad ostatními dětmi ve třídě a zdál se i starší než čtvrťáci. Také jeho hlas se prohloubil. Vzpomínám si, že mě znovu zarazilo, jak uvolněně působil. Jak se mu jeho vrstevníci podřizovali, z úcty a možná i trochu ze strachu. Přistihla jsem se, že na něj zírám, stejně jako poprvé. Jenže tentokrát musel Travis nějak vycítit můj pohled. Protože se najednou otočil mým směrem a upřel na mě oči.

A mrkl na mě.

Bože, byla jsem ponížená. Byla jsem přesvědčená, že na mě mrká, jako když dospělý mrká na dítě. Vypadal o roky a roky starší než já a tak… mužně. Ve srovnání s ním jsem si připadala malá a neskutečně mladá. O pár vteřin později jsem utekla dovnitř školní budovy a připadala si hloupě a směšně. Od té doby jsem se mu vyhýbala jako moru.

Tím nechci říct, že jsem na něj nemyslela. Rozhodně jsem na něj myslela. Travis byl první kluk, o kterém jsem kdy fantazírovala. Vytvářela jsem si složité sny o tom, jak mě tajně miluje. Představovala jsem si, jak mě líbá – zavírala jsem oči a předstírala, že se dotýkám jeho rtů. Byl to kluk, jehož srdce jsem chtěla uchvátit ze všeho nejvíc.

A jako zázrakem se mi to podařilo.

Ale to už bylo pozdě.

V té době jsem už tvrdě zjistila, že pod neškodným zevnějškem každého muže se skrývá bestie.

A teď se vesmír vrátil s připomínkou, že Travis není výjimkou.

 

O HODINU POZDĚJI jsem se cítila lépe, noha už tolik nebolela. Což byla úleva, protože už jsem byla k smrti otrávená z přepínání kabelových kanálů ve snaze nemyslet na Travise.

Odhodila jsem ovladač na postel, vstala a vyzkoušela zatížit pravý kotník. Trochu v něm škublo, ale nebylo to nic zásadního. Udělám pár pokusných kroků. Pořád trochu kulhám, ale myslím si, že do rána to bude nejspíš v pořádku.

V žaludku mi zakručí, takže jídlo bude brzy problém. Rozhodnu se porušit své obvyklé pravidlo o rychlém občerstvení a rozhodnu se, že zajedu na drive-through. A potom se vydám do miniaturního nákupního centra a podívám se, jestli je dneska otevřená prádelna.

Protože jsem po běhu ještě celá zpocená, dám si sprchu, umyju si vlasy a rychle si je vyfénuju hotelovým fénem. Sáhnu po věcech, které jsem měla na sobě včera, ale na poslední chvíli se rozhodnu, že pokud je prádelna otevřená, chci si udělat malý průzkum, než ji oficiálně navštívím. Místo toho na sebe tedy hodím džíny a tričko z tašky. Pak, protože nemám žádné špinavé prádlo k vyprání kromě běžeckého oblečení, stáhnu z postele přikrývku a svléknu prostěradlo.

Hodím běžecké oblečení doprostřed hromady, smotám prostěradlo do klubíčka a konce svážu k sobě, aby se mi snadno přenášelo. Jdu k trezoru ve skříni, vytáhnu pistoli a pouzdro a připnu si je. Nakonec v tašce hledám mikinu na zip s kapucí a hodím ji na sebe, abych zakryla zbraň.

Sejdu po schodech do prvního patra. Jde to pomalu, protože pořád kulhám, ale nechci, aby mě někdo z hotelového personálu viděl a myslel si, že se jim snažím ukrást prádlo. Vyjdu jedním z méně používaných bočních vchodů a hodím balík na zadní sedadlo auta. Když dojedu k nákupnímu centru, místo abych hned zastavila, projedu nejdřív kolem prádelny. Dnes to vypadá, že mají otevřeno. V další ulici zahnu doprava, otočím se a vjedu na parkoviště z druhé strany. Zaparkuji auto o kus dál, vyndám prádlo z kufru a jdu dovnitř.

Místo vypadá jako fungující prádelna. Uprostřed místnosti jsou řady menších praček a podél stěny na jedné straně několik velkokapacitních strojů. Na druhé straně je řada sušiček. Spotřebiče vypadají, že jsou už starší. Zajímalo by mě, jestli je to tu už od mého dětství. Nepamatuji si na to, ale příliš mě to nepřekvapuje. Park s mobilními domy, ve kterém jsem bydlela, byl na úplném severním okraji města. Nechodila bych sem prát, ani kdyby tu tenkrát bylo otevřeno.

Nepřekvapuje mě, že tu vzhledem k nedostatku aut na parkovišti nikdo nepere. Nejdřív si říkám, že jsem tu jediná, ale pak mi zvuk ran, přicházející zezadu napoví, že tu nejsem sama. Uvědomím si, že se musím začít chovat jako zákazník, rozhlédnu se po automatu na drobné a zrovna dávám pětidolarovou bankovku do automatu, když ze zadních dveří vyjde seschlá žena s kudrnatými zlatočervenými vlasy a nakresleným obočím. Nenavazuji oční kontakt, jen si vezmu drobné a jdu k jedné z praček. Po chvíli se zdá, že o mě ztratila zájem, a vrací se stejnými dveřmi zpátky.

Teď, když mě viděli, se rozhodnu, že bude asi nejlepší, když tu várku prádla opravdu vyperu. Zkontroluji ovládání a zvolím nejkratší cyklus. Vložím do ní povlečení a oblečení, pak se usadím a čekám.

Následující půlhodinu strávím hraním si s telefonem a popíjením teplé dietní koly, kterou jsem si koupila v automatu vedle automatu na drobné. Když mě to přestane bavit, prolistuju si nějaké staré časopisy, které najdu na odkládacím stolku. Žádní zákazníci nepřicházejí. Jediný člověk, který vejde, je obrýlený muž kolem dvaceti let, který se na mě zamračí, když mě míjí, a projde rovnou dozadu.

Prací cyklus končí a já všechno vytahuji a spouštím cyklus sušičky. Obrýlený muž vyjde zezadu a odchází, tentokrát se na mě vůbec nepodívá. Procházím se po místnosti a hledám něco neobvyklého nebo nečekaného. Všimnu si živnostenského listu přilepeného na zdi u recepce. Majitel je uveden jako M. L. Stephanos.

Počkám, až cyklus sušičky téměř skončí. Ze zadní místnosti se už dlouho neozývá žádný zvuk ani pohyb. Tiše, nenuceně se procházím směrem dozadu, kolem zavřených dveří, kterými žena vešla. Za nimi je dlouhá chodba. Je to tu větší, než jsem si zvenku myslela. Zdá se, že prostor zabírá celé křídlo ve tvaru písmene L na této straně budovy. Na chodbě jsou další dveře, všechny zavřené, z těžkého dřeva. Několik jich vyzkouším; všechny jsou zamčené.

Dojdu na konec chodby a vidím, že je tu schodiště vedoucí dolů do sklepa. Rychle se ohlédnu a tiše sestupuji po schodech.

Je tma, ale neodvažuji se rozsvítit vypínač. Místo toho vytáhnu telefon a najdu aplikaci pro svítilnu. Když ji zapnu, vidím, že sklep je masivní a prázdný. Vlastně podivně prázdný. V podstatě tu není vůbec nic. Žádné staré stroje, žádné police na součástky, žádné objednávky na prádlo. Přijde mi divné, že by měli k dispozici tolik prostoru a nic v něm neskladovali.

Obcházím po obvodu, tiše našlapuji a rozhlížím se ve světle baterky telefonu. Přitom si začínám uvědomovat, že prostor, kromě toho, že je prázdný, působí podivně čistě. Na podlaze vlastně není žádná špína, pavučiny ani nic podobného. Vypadá jako by byl nedávno uklizený. Možná je to jen moje příliš bujná fantazie, ale prostě mi na tom něco nesedí.

Pak, když přejíždím světlem po podlaze, se ve tmě zatřpytí malý stříbrný kroužek. Přistoupím k němu a sehnu se, abych se podívala na předmět, který leží v rohu.

Je to prsten. Levný, bižuterní. Kamínek je duhový, malá kulatá bublina s třpytivými vločkami uvnitř. Vypadá skoro jako malá sněhová koule, zamrzlá v čase.

Když se natáhnu, abych ho zvedla, ozvou se na schodech kroky. Popadnu prsten a strčím si ho do zadní kapsy džínů.

Rozsvítí se světla a osvětlí celý sklep matnou žlutou září. „Co tady dole sakra děláš?“ vyhrkne stará žena.

„Moc se omlouvám,“ vykoktám a rychle přemýšlím. „Hledala jsem koupelnu.“

„Jsi blbá?“ vyplivne. „Koupelna je nahoře. První dveře napravo.“

„Promiňte,“ zopakuju. Rychle dojdu ke schodům a začnu stoupat. „Asi jsem to musela nějak přehlédnout.“ Blýsknu se po ní zářivým úsměvem. „Slabý močový měchýř.“

Spěchám kolem ní dřív, než mi stihne položit další otázky. Jakmile jsem zpátky nahoře, spěchám chodbou a hledám koupelnu. Zavřu se a zamknu dveře, pak se donutím vyčůrat. Po spláchnutí se ujistím, že dělám hodně hluku při mytí a používání sušáku na ruce. Vrátím se do hlavní místnosti prádelny, kde teď stojí žena u recepce a upřeně se na mě dívá. Jdu ke své sušičce a otevřu ji. V cyklu mi zbývá ještě pět minut, ale povlečení je už dost suché. Chytím je do klubíčka a zamířím ke vchodovým dveřím, přičemž ženě spěšně kývnu na rozloučenou.

Jedu rovnou zpátky do hotelu a vracím se bočním vchodem. Jakmile jsem nahoře a ve svém pokoji, hodím prádlo na hromadu na postel a vytáhnu z kapsy prsten.

Posadím se na osamělou židli vedle okna, zvednu ho a zadívám se na něj, otáčím ho v prstech a sleduji, jak na něj dopadá slunce, zatímco přemýšlím.

***

V zadní části vozu je tma. Nejsou tu žádná okna a jediné dveře, které se vytahují jako roleta, jsou zavřené a zamčené. Dívky sedí na podlaze. Kloužou po ní, jak se vůz pohybuje, a chytají se jedna druhé, aby se nepotloukly.

Jízda je hrbolatá. Náklaďák zatáčí, nejdřív na jednu stranu, pak na druhou. Ze sklepa vyjely narychlo a dva muži, kteří je do náklaďáku nahnali, vypadali uspěchaně a naštvaně. Dívka netuší, kam jedou. Nikdo z nich to neví. Několik z nich se bojí a pláče. Ale pro většinu z nich nemůže být to, kam teď jedou, horší než všechno, co se už zažily.

Po několika minutách náklaďák zpomalí a pak zastaví. Nezdá se, že by ujeli dlouhou cestu. Slyší bouchnutí a pak se zadní dveře otevřou. Dívky, které plakaly a naříkaly, přestanou. Jejich dech se zadrhává, jak se snaží být potichu, aby na sebe neupozornily.

Muži jim říkají, aby zůstaly, kde jsou, a zmlkly. Venku nesvítí žádná světla a ozývá se jen cvrkot cvrčků. Vyjeli z města. Zatímco dívky mlčky sedí, muži stojí pár metrů od náklaďáku, kouří a hádají se. Dívky dokáží jen tu a tam rozeznat pár slov, ale zní to, jako by se nemohli dohodnout, kam je odvezou.

Takto zůstávají v náklaďáku mnoho hodin. Některé dívky usnou, mezi nimi i Katya. Nakonec jedna z dívek, která zůstala vzhůru, najde odvahu zavolat na muže a požádá je, aby si mohli odskočit. Několik ostatních také zvedne ruku.

Dívka udělá totéž – částečně kvůli možnosti vstát a protáhnout se, ale také proto, že se naučila, že věci jako přestávky na záchod nepřicházejí vždy, když je to potřeba.

Muži dovolí šesti dívkám, aby ve dvojicích slezly z náklaďáku a odešly se vyčůrat do křoví. Když na ni přijde řada, její partnerka se nesměle zeptá mužů, jestli mají toaletní papír. „Musím na dvojku,“ zamumlá lámanou angličtinou. Muži ji okřiknou a řeknou jí, aby použila listy.

Dívka odchází do křoví a vzdaluje se od ostatních natolik, že doufá, že ji při močení nikdo neuslyší. Vykoná svou potřebu, ale místo aby vstala, vyhrne si spodní prádlo a přesune se o několik metrů dál, aby si sedla na zem. Je to poprvé po několika měsících, co je venku a sama. Prohrábne si rukama trávu a hlínu. Zachvěje se a uvědomí si, že tohle dělala naposledy předtím, než sem dorazila. V jiné zemi, na jiném kontinentu.

Když byla svobodná. Předtím, než věděla, že život kohokoli může být tak špatný, jako je teď ten její.

Muži se znovu začali hádat. Tiše, téměř bez přemýšlení, se dívka zvedne do podřepu a dá se na útěk. Přitom se modlí, aby té druhé dívce, která s ní vešla do křoví, trvalo dlouho, než si vyřídí své záležitosti. Tak dlouho, jak to té druhé dívce bude trvat, muže nenapadne ji hledat. Nepoznají, že je pryč.

Utíká, jak nejtišeji umí. Strach hrozí, že ji zadusí, ale ona běží dál. Přitom myslí na svou kamarádku Katyu, která stále spí v autě.

Je mi to líto, Katyo, opakuje si dívka v duchu. Z očí jí padají slzy, stékají jí po tváři, ale ona si je neotírá, zatímco slepě klopýtá křovím.

Je mi to tak, tak líto.