Extended - 14. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Siena zvedla hlavu od sklenice s vodou, kterou svírala ve dlaních. Držela ji tak dlouho, až jí teď z chladu konečky prstů znecitlivěly. Dokonce i kondenzace, která stékala po straně skla, jí zanechala na šedých teplácích mokré skvrny. Nedokázala však v sobě najít zájem, protože musela myslet na jiné věci. Sakra, podle svého lékaře potřebovala pít víc vody.

Přesto ji nedokázala zvednout ke rtům.

No, alespoň si ji naplnila, aby se dostala skrz své těžké myšlenky dál. To byl krok správným směrem. Možná, že až se zbaví obav, které ji tížily, pak by se mohla vrátit k soustředění na to, co se počítalo.

Jako její těhotenství.

A pití více vody.

Právě teď se však pohledem soustředila na vstupní chodbu a dveře. Stín postavy za nimi se dostal blíž. Pak se ozval zvuk zámku. Protože nechala na terase rozsvícené světlo, mohla manžela na schodech vidět.

Věděl, kolik bylo hodin?

Že nepřišel večeři?

Bože.

Už by měla být v posteli – půlnoc byla blíž, než si chtěla přiznat. Bůh věděl, že nechtěla, aby se jí starosti ostatních o jejího manžela nedostaly do hlavy, ale přesně to se stalo. Nevěděla, zda se něco nedělo. Koneckonců, žila s ním. Většinu dní trávila s ním. Spali ve stejné zatracené posteli a ráno se probouzeli spolu. Kdyby něco nebylo v pořádku, určitě by si toho všimla.

Nebylo to tak s nimi?

Byla jeho člověkem.

Sledovala ho – vždy mu kryla záda.

Vždy.

Bez výjimky.

Teď se přistihla u přemýšlení, zda v tom neselhala.

Když konečně otevřel vstupní dveře, z místa, kde seděla na schodišti, se nepohnula. Zbytek domu byl temný a tichý, takže zatímco si zouval boty a sundával sako, snažil se vydat co nejméně hluku. Věci odložil tam, kam patřily, a pak se otočil do chodby. Pohledem přistál na ni a zarazil se.

„Proč nespíš?“ zeptal se.

Ztěžka polkla a v jeho pohledu – navzdory pozdně noční době – vnímala nedostatek únavy. Neunikl ji ani vysoký tón v jeho hlase. „Víš, kolik je hodin?“

„Jo – skoro půlnoc.“

„A že jsi taky vynechal naše rande na oběd?“

Ušklíbl se. „Uvízl jsem při práci na druhé straně města.“

„Nezavolal jsi.“

„Dostal se mi do cesty někdo jiný, Sieno.“

„A když jsem volala Leonardovi, ani on mi nezvedal telefon. Dneska odpoledne jsi s ním svou schůzku vynechal?“

Při těch slovech se napřímil o trochu víc.

„To mi uniklo, ale –“

„Tyhle věci ti obvykle neunikají, Johne, víš to?“

„Zlato.“

Se zavrtěním hlavy se dívala do své sklenice. „Dělala jsem si obavy.“

„To nemusíš.“

„Takhle to nefunguje, Johne.“

„Nemusíš si o mě dělat starosti. Všechno mám pod kontrolou, Sieno.“

Obvykle ano.

I tak…

„Já vím, že ano, ale když ani nezavoláš a já tu musím jen sedět a přemýšlet, nutí mě to –“

Ani nestihla dokončit ve vyjádření svých nesourodých myšlenek a už přešel chodbou a klekl si před místo, kde na schodech seděla. Vzal jí sklenici vody z rukou a odložil ji stranou. Pak oběma rukama tím nejjemnějším dotykem vyhledal její tvář, čímž ji přesně připomněl, proč toho muže tak moc milovala. Zaklonil jí hlavu, pak se prsty zapletl do jejích vlasů a políbil ji.

Jednou, pak po druhé.

A po třetí.

Ústa pro něj otevřela teprve tehdy, když svým jazykem začal dráždil šev jejích rtů. Dovolila mu polibek prohloubit tak akorát, aby zůstala celá bez dechu a rozžhavená. Zároveň jí tělem proplouvala ta nejsladší úleva, protože byl v pořádku. Nebo sakra, možná nebyl ve své mysli na tom nejskvělejším místě, ale bylo to v pořádku, protože byl tady. Zvládli by to.

Stejně jako vždycky.

Od polibku se odtáhl, ale držel se u ní dost blízko, aby se každým slovem, který řekl, mohl svými rty dotýkat jejích. „Nech mě vzít tě do postele, hmm? Měla bys spát.“

Usmála se. „Myslíš si, že mě můžeš takhle políbit a pak mi to říct, že musím jít spát? Vážně?“

„No –“

„Vezmi mě do postele, pomiluj mě a pak si promluvíme.“

Ani o tom nepřemýšlel.

Ne ve skutečnosti.

Znovu ji políbil.

„Domluveno,“ zamumlal.