Beast - 6. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Brooke

Když se mi podaří zhltnout půlku hamburgeru a pár hranolek, zaplatím servírce v bistru za své a Travisovo jídlo a jdu se ubytovat do hotelu.

Pořád se snažím přesvědčit sama sebe, že narazit na něj takhle byla dobrá věc. Tedy dobře, že se to stalo hned. A hlavně je dobře, že je na mě naštvaný. To znamená, že se mi odteď bude vyhýbat, a já se můžu soustředit jen na svou práci.

Na práci. To je to, čím se mám teď zabývat. Potřebuju si z hlavy vymazat všechno ostatní.

Vcházím do haly hotelu na kraji města, kde jsem si rezervovala místo. Je to tu úplně nové, tak moc, že nábytek ve vstupní hale je stále cítit tím podivným zápachem novosti. Blížím se k recepci a táhnu za sebou kufr. Mladá dívka, které nemůže být víc než devatenáct, mě vítá s úsměvem s přehnaně našpulenými rty. Podle jmenovky, kterou má připnutou na tričku, usuzuji, že se jmenuje Brandi.

„Ahoj. Mám rezervaci pod jménem Brentano.“

Dívka přikývne, což je parodie na efektivní přístup, a natáhne se, aby zvedla jediný papír ležící na pultu před ní. „Určitě,“ nadchne se. „Brentano, pro jednoho? Vypadá to, že s námi budete… tři dny?“

„Přesně tak.“ Sleduji, jak se otočí k monitoru a začne různobarevnými nehty klapat do kláves. „Možná si budu muset pobyt prodloužit,“ pokračuji. „Bude to problém?“ Zdá se to jako směšná otázka, vzhledem k tomu, že na celém parkovišti jsou jen čtyři auta, ale napadne mě, že bych se měla zeptat.

„Určitě by to mělo být v pořádku,“ usměje se zdvořile. „Jen nám dejte vědět, jakmile to bude možné. V nejhorším případě bychom vám museli nechat vyměnit pokoje. Nevadilo by to?“

Pokrčím rameny, i když si nedokážu představit, proč by to mělo být nutné. „Jistě.“

Brandi zadává do počítače další informace a soustředěně se mračí. Požádá mě o kreditní kartu, kterou jí poskytnu, a pak ještě chvíli klape. Nakonec sáhne po malé obálce. „Stačí jeden klíč od pokoje?“

„To bude stačit.“

„Dobře!“ řekne čiperně. Načmárá na obálku číslo, strčí do ní kartu a podá mi ji. „Číslo vašeho pokoje je tady,“ řekne a ukáže barevným nehtem. „Výtahy jsou dole na chodbě a vlevo. Budete ve čtvrtém patře. Kdybyste něco potřebovala, dejte nám prosím vědět.“

„Jasně. Díky.“ Vezmu si od ní kartu a otočím se do chodby, šťastná, že mám transakci za sebou. Nevím proč, ale podobné rozhovory mi vždycky připadaly vyčerpávající a nepříjemné. Není to úplně fér – Brandi přece jen dělá svou práci. Jen mi tak nějak vadí celá ta úřední mluva. Mám z toho pocit, že jsme všichni roboti, a ne lidské bytosti.

Když mě výtah vyveze do mého pokoje v nejvyšším patře hotelu, začnu se zabývat rozvrhem na zbytek odpoledne. Nejdřív se musím zastavit u šéfa policejního oddělení v Tanner Springs. Zřejmě Brandt Crup. To jméno mi nic neříká, takže hádám, že není původně z Tanner Springs – což znamená, že mě nejspíš nepozná ani o mně nic neví, což je výhoda. Včera jsem mu volala a mluvila s jeho asistentkou, která mi řekla, že mi vyřídí vzkaz, že se u něj někdy dnes zastavím.

Prostrčím kartu štěrbinou, vejdu do pokoje, rozsvítím a rozhlédnu se po svém novém domově na několik příštích dní. Nic okouzlujícího, ale více než dostačující. Sundám si sako a sundám si pouzdro z ramene, pak se sehnu a udělám pár protahovacích cviků, abych si uvolnila krk a ramena. Hodím si tašku na jednu ze dvou postelí a rozhodnu se strávit pár minut kontrolou e-mailů, která nepřináší nic důležitého. Odolám nutkání lehnout si na druhou postel a raději si zajdu do koupelny, abych si trochu postříkala obličej vodou. O minutu později si znovu připínám pouzdro, doplněné o známou váhu Smith & Wesson ráže 40, kterou nosí agenti FBI.

Travis si mé zbraně všiml téměř okamžitě.

V duchu vidím jeho znechucený pohled. Jeho zkřivené rty.

Určitě jsme skončili na opačných stranách zákona. I když upřímně řečeno, každý, kdo by před deseti lety hádal naši budoucnost, by byl nejspíš víc překvapený mou volbou povolání než jeho.

Vidím jeho hluboké, chladné oči, které mě propalují skrz naskrz. Ty oči, které mě kdysi tak dobře znaly.

A zároveň mě vůbec neznaly.

 

ZNOVU SI NATÁHNU sako a ujistím se, že je zapnuté a pouzdro je tak schované. Pak se vrátím k autu, abych se vydala na cestu na policejní oddělení v Tanner Springs.

Na Tanner Springs je jedna věc: cesta nikam netrvá moc dlouho. Zaparkuju a jdu k budově během deseti minut. Místo jsem si pamatovala z doby, kdy jsem tu žila jako dítě. Rozlehlá cihlová stavba s hranatou zelenou střechou vyvolává nepříjemné vzpomínky. Ale jako každou vzpomínku na Tanner Springs je v sobě dusím.

Strážný za plexisklem mě nasměruje, kam mám jít, a brzy se ocitám u velkého stolu, kde sedí drobná, zdatně vypadající žena. Podle jmenovky před ní se jmenuje Joyce.

„Dobrý den,“ řeknu, vytáhnu kartičku a podám jí ji. „Jsem agentka Brooke Brentano. Volala jsem předtím. Přišla jsem za šéfem Crupem.“

Žena se na mě podívá a vezme si mnou nabízenou vizitku. Zadívá se na ni. „Od FBI?“ zeptá se a oči se jí rozšíří. Dívá se na mě, jako by nevěděla, co si o mně má myslet.

„Ano. Je tu náčelník Crup?“

„On, ehm…“ ohlédne se k zavřeným dveřím, které musí vést do jeho kanceláře. Mám jasný pocit, že ho nechce rušit, ale neodvažuje se mě odmítnout. „Ano, jen na okamžik.“

Joyce vstane ze židle a jde ke dveřím. Několikrát na ně poklepe a pak jemně otočí klikou. Vidím, jak se při vstupu trochu nahrbí, skoro omluvně.

Čekám tam a prohlížím si okolí. Kancelář je velký, otevřený prostor s několika stoly rozmístěnými po místnosti. Uniformovaní policisté různého věku telefonují nebo pracují na počítačích. Několik z nich ke mně zvědavě vzhlédne.

Všimnu si, že z asi tuctu lidí je tu Joyce jediná žena.

„Náčelník Crup vás přijme,“ zamumlá Joyce a vrátí se ven. Už u sebe nemá mou vizitku, takže předpokládám, že mu ji dala.

„Děkuju,“ usměju se.

„Aha, nedala byste si kávu?“ zeptá se rozpačitě, jako by si až teď vzpomněla na své způsoby.

„Jsem v pohodě,“ ujistím ji. Joyce ustoupí, nechá mě projít a já strčím do dveří šéfovy kanceláře.

Náčelník Brandt Crup vstane, aby mě přivítal. V levé ruce drží mou vizitku, zatímco pravou natahuje, aby mi potřásl rukou. Je to docela nenápadný muž, střední postavy. Odhadovala bych ho někde kolem čtyřicítky. Je trochu podsaditý, což způsobuje, že se mu knoflíky na modré košili mírně vytahují.

„Agentko… Brentano,“ pozdraví mě a podívá se na mou vizitku. Jeho tvář je bezvýrazná. „Co pro vás mohu udělat?“

První věc, která mě na něm zarazí, je jeho přehnaně oficiální vystupování – postoj, který umocňuje několik zarámovaných fotografií na jeho stěně, na nichž si potřásá rukou a usmívá se s různými muži v oblecích. Pilíř společnosti, říkám si ironicky.

„Omlouvám se, že jsem se tu objevila víceméně neohlášeně, náčelníku Crupe,“ začnu. Normálně se při práci neomlouvám – za nic. Jako ženská agentka FBI už tak funguji v nevýhodě ze strany lidí, kteří mě neberou tak vážně jako agenty muže. Ale na tomhle muži je něco, co mě instinktivně nutí postupovat opatrně. Jeho strnulý postoj mi napovídá, že už je ve střehu. Tím, že svůj přístup zjemním – zženštím – doufám, že ho přiměju, aby v tom trochu polevil.

„Vůbec ne,“ odpoví velkoryse a pokyne mi, abych se posadila. Ramena se mu jen o chloupek uvolní. Bingo.

„Jsem z clevelandské terénní kanceláře,“ pokračuji a posadím se na místo naproti němu. „Byla jsem pověřena, abych prověřila telefonát, který jsme dostali od občana z vaší obce.“

„Jaký telefonát?“ Opře se na židli a shovívavě se na mě usměje.

Tady to začíná být ošemetné. Nejsem povinna náčelníkovi Crupovi poskytovat žádné informace. Vlastně si myslím, že bych tenhle rozhovor vůbec neměla vést. Agenti FBI nejsou povinni spolupracovat s místními orgány činnými v trestním řízení, nebo je dokonce informovat o svých příchodech a odchodech. Často to ani nedělají.

Ale já Tanner Springs znám – alespoň jsem ho znala. V malém městě, jako je tohle, netrvá dlouho, než si lidé všimnou cizince, který se tu prochází, a začnou se vyptávat. Udělala jsem promyšlené rozhodnutí, že policii řeknu, že jsem tady, než mě někdo uvidí čmuchat kolem a zavolá jim.

„To vám nemůžu říct,“ odpovím a opatrně vykročím. „Je dost možné, že jde o falešný tip. Ale agentura má každopádně povinnost to prověřit. Jen vám dávám vědět, že tady ve městě pár dní budu.“

Oči náčelníka Crupa se jen o chloupek zúží. Je jasné, že se mu nelíbí, že ho držím v nevědomosti.

„Když nám dáte vědět, co se děje, mohl bych vám přidělit strážníka,“ navrhne a zadívá se na mě. „Pomohl by vás provést po městě.“

Neřeknu, že nejsem v Tanner Springs cizí. „Děkuji, ale to nebude nutné.“

Crup není mou odpovědí nijak nadšen. „Odkud jste říkala, že jste? Z které terénní kanceláře?“

„Z Clevelandu.“

„Malá dámo,“ začne a nakloní se dopředu. Opře se lokty o stůl a podepře si sepjatýma rukama bradu. „Jsem si jistý, že Tanner Springs určitě není Cleveland. Ale možná zjistíte, že až budete konfrontovat zdejší lidi, budete chtít mít s sebou nějakou posilu.“ Shovívavě se na mě usměje. „Lidé tady nemají cizince vždycky rádi. Když si s sebou vezmete jednoho z mých mužů, občané našeho krásného města se s vámi možná budou bavit mnohem raději.“

A ty na mě budeš moci dohlížet, pomyslím si.

Podle mých zkušeností se místní policisté pohybují na škále od ochoty spolupracovat přes lhostejnost až po nepřátelství, když jsou konfrontováni se vstupem FBI na jejich území.

Vypadá to, že tenhle bude nepřátelský.

A sexistický.

Nejspíš je to jen jeden z těch chlapů s nějakým komplexem nadřazenosti. Rád velí. Má rád, když se k němu lidé kolem chovají uctivě.

Přesto se mi při pohledu na něj v hlavě něco ozve. Malý poplašný zvonek, který se rozeznívá někde v odlehlých končinách mého mozku.

Potlačím nutkání srazit ho o jeden nebo dva stupínky dolů a snažím se na situaci podívat tak, aby z toho pro mě plynuly výhody. Jelikož jsem mladší žena, je možné, že mě prostě odmítne jako neschopnou nebo nedůležitou. A pak mě nechá na pokoji.

„Já si poradím sama, děkuji, náčelníku.“

Jeho úsměv trochu pohasne. „No,“ řekne pochybovačně, „jak myslíte. Ale dejte mi vědět, kdybyste si to rozmyslela.“ Vstane a jasně naznačí, že jsme tady skončili. „Jak dlouho jste říkala, že se zdržíte ve městě?“

„Ne dlouho. Nejspíš pár dní.“

„Měl bych něco vědět? Něco, co mi smíte říct?“ zeptá se a jeho tón je lehce posměšný.

„Momentálně ne. Kdyby se to změnilo, ozvu se.“

Odcházím z kanceláře náčelníka Crupa a cítím se nesvá, aniž bych věděla proč. Upřímně řečeno, asi takhle nějak bych očekávala, že bude náš rozhovor probíhat. Ale stejně. Něco mi říká, že pokud nebudu s šéfem Tannerské policie jednat v rukavičkách, mohl by mi on a jeho muži zasáhnout do života víc, než jsem čekala.