Effortless - 1. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Jak se skipově mazlíčku dneska daří?“

„Poslal velký boss malého bosse, aby spolu se zbytkem z nás dneska pracoval ve slumech?“

„Ach, až příliš dobré se na nás dívat, Tome?“

„To rozhodně je, Randy. Malý underboss-čekatel nesnáší ušpinit si ruce, že, Tome?“

Největšími nepřáteli Tommasa Rossi byly vždy nuda a vážný nedostatek trpělivosti, co se ostatních lidí týče. Snadno se nechal rozptýlit, ale stejně rychle, jak bylo možné jeho pozornost upoutat, ji bylo možné znovu ztratit. A k tomu přidejme skutečnost, že jako nic jiného nesnášel čekání, a pro muže jako on to mohlo představovat špatnou kombinaci vlastností.

Za tyhle své vlastnosti obviňoval svého otce, Tommase Rossi. Ten muž dal Tomovi jak své jméno, tak i svou neklidnou povahu.

Pomáhalo to, že Tomův otec mu také dal solidní způsob, jak se s tou sračkou vyrovnat, když to bylo potřeba udělat. Jeho táta, italský zločinecký boss Chicagské mafie, mu předal moudrost toho, že prostá upřímnost byla lepším darem než lži. Klam na konci hry nepředstavoval nic jiného než to, že se v očích ostatních stal nedůvěryhodným. A muži v mafii rozhodně neprospívalo mít na zádech označení lhář.

Tom tvrdě pracoval. Neustále. Další lekce od jeho otce. Jeho příjmení mu poskytovalo v určitých situacích v jejich zločinecké organizaci jistou míru respektu, ale také neznamenalo, kurva vůbec nic, pokud si to nezasloužil.

Proto když po něm členové gangu Adriana Conti házeli při tom, jak procházel skladištěm, urážky a snažili se ho dostat svými komentáři, Tom se na ty mladé hochy ani nepodíval. Hloupí, zbyteční sráči. Nahraditelní pěšáci.

On to věděl.

Oni to věděli.

Jejich slova znamenala pod jeho koženými botami za tisíc dolarů míň než hovno. Na konci dne se nikam nedostanou.

Možná kromě vězení.

Tom kdykoli jindy neměl velký problém nechat jejich komentáře po svých ramenou prostě sklouznout. Byl druhým Capem, který pracoval pod Adrianem - jeho strýcem. Adriano, byl Tomovým mentorem - jedním z mnoha – a to mnohem déle, než si vzpomínal. Ještě dřív, než uměl řídit. Dřív, než si pořádně smočil svého ptáka. Muži jako byl, Adriano, byli těmi, kdo Toma učili byznysu - rodině.

Hodně dlouho.

Byla to varování a připomínky Adriana z uplynulých roků, co Tom slyšel vzadu v hlavě, když začaly všechny ty komentáře a narážky. Pěšáci z Adrianova gangu šli po Tomovi na téhle úrovni a to už od doby, než mu bylo náct.

Je to tvoje cesta, Tommaso… I my všichni jsme se s tímhle nesmyslem museli vypořádat. Přijde čas, kdy se ti dokonce ani nedokáží podívat do očí.

Skutečností bylo, že Tom se potýkal s horšími urážkami než kdokoli jiný, a nepotřeboval, aby mu Adriano, nebo jeho táta řekli pravdu. Pro pěšáky v gangu nebyl Tom nic víc, než rozmazlený druhý Capo, underboss v tréninku a syn bosse. To bylo vše.

On nemohl být jako oni. Oni nemohli být jako on.

„Dneska ani nemůžeš pozdravit, Tome?“

Ze všech hlasů, které se za ním ozývaly, tenhle byl tím, který Tom uznal jako vhodný vzít ho na vědomí. Jeden z jeho nejstarších přátel - Lou.

Tom na něj přes rameno mávl rukou. Pro teď to bylo to nejlepší, co mohl pro svého kamaráda udělat. Když byli kolem ostatní pěšáci, bylo lepší nedat najevo příliš přátelství. Tom nepotřeboval způsobit Louovi nějaké problémy na jeho straně byznysu.

Všichni měli přece nasazené své zkurvené masky.

Lou byl jedním z mála vojáků v gangu Adriana Conti, který, když s ním musel být ve stejné blízkosti, nezacházel s Tomem jako s kusem sračky. On byl tím jediným, kdo se nesnažil tlačit na každý jednotlivý Tomův nerv, aby zjistil, zda by se mu z něj podařilo dostat nějakou reakci.

Přísahal by, že pro ně to byla hra.

Tom zavřel dveře Adrianovy kanceláře silněji, než měl v úmyslu. Prostor uvnitř byl prázdný. Capo Conti se ještě neukázal, ale zatraceně se ujistil, aby dal Tomovi najevo, aby ještě před osmou ráno vyvalil svůj zadek z postele ven.

Tom se zabořil do potrhané kožené židle a rukou si přejel po tváři.

Jakmile už ti to dál nebude vadit, stáhnou se. Nedovol jim, aby viděli, jak ti to leze na nervy, Tome, říkal táta.

Tom netušil, o kolik víc nezájmu by mohl dát najevo, než jen to, že se vyhýbal veškerému očnímu kontaktu, odmítal mluvit a vyžadovat respekt, když se ocitl v palbě. Nenechával se zatahovat do urážek a škádlení, ne, pokud absolutně nemusel, a nikdy nezareagoval násilím.

Nebylo to jeho místo, ne, když byl jen druhým Capo.

Zkurveně doufal, že tím, že mu bylo dvacet jedna - v podstatě byl stejně nebo podobně starý jako ostatní muži v hlavním patře skladiště – pak by se mu alespoň mohli pokusit dát pokoj. Nemuseli ho mít rádi. Nežádal o nic víc než trochu úcty a klidu pro sebe.

Tom si ztěžka povzdechl a rukou si přejel po neoholené čelisti. Většinou se vědomě snažil zbytečných pocitů ve své mysli zbavit. Nepřinesly by mu nic dobrého.

O pár minut později vešel do kanceláře Adriano. Starší muž – a otec tří dívek – končil svůj telefonát a přitom dal stěží najevo, že vzal Tomovu přítomnost na vědomí.

„Jo, Lisso, dneska večer přivezu čínu… jo, já taky. Sbohem.“ Alessa – nebo Lissa, jen pro pár vyvolených lidí v Adrianově rodině – byla Tomova teta. Jediná sestra jeho matky. Ve skutečnosti byla Alessa kromě dětí a švagrů jedinou žijící rodinou jeho mámy.

Moc o tom nemluvili. Nikdo o tom nemluvil.

Všichni, kdo vyrůstali v Chicagské mafii, mlčeli o všech těch rocích, kdy probíhala válka mezi čtyřmi rodinami zločinecké organizace a která v organizaci způsobila víc než dost škod. Spousta lidí za ni zaplatila svým životem. Nebylo důvod, proč se v tom babrat ještě dál.

„Vypadáš na hovno,“ řekl Adriano.

Ten chlap, když to řekl, se na Toma ani nepodíval. Adriano Conti, vysoký, široký, a stavěný způsobem, který mluvil o rocích strávených fotbalem, nebyl mužem, se kterým by měl člověk zahrát. Také neměl rád jakékoli kňučení.

A to včetně případného kňučení ze strany Toma.

„O nic nejde,“ řekl Tom.

„Jsi si jistý?“

„Chtěl jsi, abych dneska něco zařídil, že? Jsem tady. Pojďme přímo k věci, Adriano.“

„Dneska pro mě nemáš žádné oslovení strýčku?“

Tom se ušklíbl: „Jako by to mému zkurvenému případu pomohlo. Ne.“

Adriano zvedl obočí a pak pohledem sklouzl k zavřeným dveřím.

„Když jsem vešel dovnitř, hoši byli zticha.“

„Přesně tak, jak by měli vůči svému Capovi být.“

„Ale ne vůči tobě.“

Tom ve snaze zůstat zticha zaťal zuby. To jediné, co udělal, bylo to, že měl sevřenou čelist, a strýcovi to neuniklo.

„Prostě jen… to nevadí,“ řekl Tom s mírným zavrtěním hlavy. „S těmi idioty tam venku je to jako na střední. Všichni lidé mi o tom říkají to samé. Ignoruj je. Nedovol, ať tě to obtěžuje. Pokud jim někdo něco řekne, tak se to tím jen zhorší.“

„Obvykle to po sobě dokážeš nechat lépe sklouznout, Tome.“

Nepotřeboval, aby na to Adriano poukazoval. Byl si dost dobře vědom, že úroveň jeho podráždění každým dnem stoupala výš a výš.

Což ho přivádělo zpátky k jeho největším nepřátelům.

Nuda.

Trpělivost.

Tom nevěděl, co ho nudilo – práce, Chicago, ty samé každodenní sračky, nebo co. Nevěděl, co by dokázalo jeho nudu napravit. Mělo ty to být jednoduché. Pokud něco chtěl, šel ven a dostal to. Jen prostě nevěděl, co chtěl.

I když teď si to vážně začalo zahrávat s jeho nedostatkem trpělivosti. Ukazovalo se to pokaždé, když se musel donutit nezvednout pěst na jednoho z těch hlupáků.

Tomův táta měl trpělivost světce.

A máma? Andělskou.

Tom?

V tomhle okamžiku méně než nulovou.

„Víš co,“ řekl Adriano, „dneska to zvládnu sám, Tome. Vezmi si den volna. Běž si chvíli dělat něco jiného.“

„Mohu udělat cokoli -“

„Tohle není na tvém rozhodnutí. Nepotřebuji tě tady ve špatné náladě, kdy jsi na půl cesty, abys někomu nakopal zadek. Předpokládám, že dva plné kamiony ty blázny dostatečně zaměstnají. Nechám je na starosti Louovi.“

„Lou je dobrý,“ přikývl Tom.

„Jo, já vím. Jeden blázen, a možná by mi nevadilo nechat ho dostat se v našem byznysu někam dál.“ Adriano švihl rukou směrem ke dveřím. „Vypadni. Nenuť mě, abych ti to opakoval.“

Tom se zvedl ze židle a bez rozloučení kancelář opustil. Tak jako tak o něj Adriano nestál. Zvládl to až do půli cesty skladištěm, skoro až ke vchodovým dveřím, když došlo k další urážce, která byla vržena jeho směrem.

Dokonce ani nevěděl, co ten chlap řekl.

Stěží ho dost dobře slyšel.

Tommaso to měl nechat být.

Stačilo jediné otočení se na patě na betonové podlaze a pět dlouhých kroků, než svou pěstí narazil přímo do chlapova obličeje. Jake nebo nějaké takové stejně obecné jméno, které bylo zcela zapomenutelné. Tom pod svými klouby ucítil křupnutí kosti.

A v Tomově tělu se usadilo cosi podobného úlevě. Ten škádlivý pocit, které klouzal po jeho teď pohmožděných a zkrvavených kloubech, ale stejně nedosáhl až tam, kde ho potřeboval nejvíc. Stále to nestačilo. Udělal krok zpět a praštil toho chlapa znovu.

Celou dobu Tom neřekl jediné slovo. Ani nemrkl. Neměl co říct, všechny sračky byly pryč, stačilo na to prostě jen zkurveně poukázat.

Mysleli si, že byl jakýmsi bohatým sráčem se zadkem slabocha, který by se nedokázal s nikým vyrovnat, a rozhodně ne na ulicích.

Tom pro ně měl novinku.

Zatímco odcházel, upravil si bundu. Koutkem oka zachytil tělo ve dveřích kanceláře. Adriano se opíral o zábradlí a mírně potřásl hlavou.

„Běž za bossem,“ zaslechl strýce. „Den volna nebude stačit, Tome.“

Co to kurva mělo znamenat?

***

„Kde jsou Sara a Rebeka?“ zeptal se Tom.

Tommas, jeho táta, si v ústech zapálil cigaretu, a teprve pak promluvil. „Ve škole, Tome. Je polovina září.“

Ach jo, kurva.

Jeho malé sestřičky by v domě obvykle působily naprostou bouři. Sara byla skoro o deset let mladší než on, a Rebeka, ta byla mladší o dvanáct let. Snažil se udělat si na ně čas, kdykoli mohl, ale práce ho držela mimo usedlost Trentini mnohem častěji, než kdy se ocitl uvnitř.

„Budeš stát ve dveřích a upozorňovat na sebe celý den, nebo si sedneš?“ zeptal se táta.

Tom se posadil do jednoho z křesel proti tátovu stolu. Dlouhou chvíli oba mlčky seděli. Tom, ztracený ve svých myšlenkách a podráždění. A Tommas kouřící cigaretu, kvůli které na něj jeho žena bude později pravděpodobně štěkat.

Některé sračky se nikdy nezmění.

I když Tom měl rád, když to byl jen on a jeho táta. Máma je dříve nazývala dvojčaty, protože jejich chování, zvyky i rysy představovaly zrcadlení jeden druhého. V sedmnácti Tom svého tátu dorostl do výšky metr devadesát. Sdílel jeho ostře řezanou čelist a výrazné lícní kosti. Čtvercová brada, silný nos a modrošedé oči. Kdysi měl své tmavě hnědé vlasy o něco delší, ale teď už se rozhodl nechat si je zkrátit. Táta je měl na spáncích opepřené trochou šedi. Jejich úsměvy se mnohem spíš než čemukoli jinému podobaly úšklebkům.

„Volal Adriano,“ řekl táta.

„Copak, jako malá klepna? Teď dostanu trest od svého otce, protože jsem se nasral a dal to najevo?“

Z druhé strany stolu se ozval smích.

„Ne,“ zamumlal táta. „Upřímně řečeno, překvapuje mě, že jsi to vydržel tak dlouho, aniž bys někoho praštil. Co se dnes dostalo, že tě to dostalo?“

Tom jen pokrčil rameny oblečenými v obleku od Armaniho. „Nic extra konkrétního. Všechno to jsem slyšel už dřív. Možná jsem toho prostě měl dost.“

„Možná?“

„Ve své zatracené mysli jsem znuděný, tati. Každý den pracuji s těmi samými idioty. Dokud si myslí, že se z toho mohou dostat, tak mě kurva nenechají na pokoji. Začínám si myslet, že nemá moc smysl zůstat v klidu, když mi lepší výsledky přinese to, když jim rozbiji hubu.“

Tommas ze rtů vypustil silný oblak šedého kouře a pak odložil cigaretu na okraj křišťálového popelníku. „Víš, nikdo ti to nikdy neřekl, že když jsme vyřizovali náš byznys jako mladí, tak s námi mafiáni zacházeli zcela stejným způsobem, jaký musíš zvládnout ty, Tome.“

Podíval se na tátu a přitom zvažoval jeho slova.

„Svým způsobem to mám rád.“

„Proč, protože když se to děje, nikdo přitom za tebe neskáče?“

„Myslím -“

„Víš, že na konci dne ti to nic nepřinese, že? Jsi to ty, kdo je zodpovědný za to, aby si u těch mužů udělal své jméno a vyjasnil svou pozici, Tome. To za tebe nemůže udělat nikdo jiný, synu. Pokud to chceš udělat pomocí strachu a hrubé síly, pak se to tak stane, ale rozhodně se toho kurva drž konzistentním způsobem.“

Tom se zasmál. „Myslíš?“

„Všichni děláme to, co musíme dělat.“

Jo, věděl i to.

„I když jsem. Znuděný. Unavený.“

Tommas se nadechl skrz zaťaté zuby a přikývl, jako by to všechno mohl vidět. „Frustrovaný. Neklidný. Podrážděný. Proč?“

„Nevím. Nejsem…“

„Co? Řekni mi to, a pak ti možná můžu pomoci.“

„Je mi jednadvacet, tati. Není na čase, abych přišel na své vlastní sračky sám?“

Tommas se pokřiveně ušklíbl – ta nejbližší věc, která se v jeho případě kdy podobala úsměvu, pokud v tom nebyla zapojena máma. „I tak, bez ohledu na svůj věk, jsi můj chlapec.“

„A ty můj boss.“

Tátův úsměv rychle pobledl. „A ano, i to.“

„Nevím, co chci, tati. To je polovinou problému.“

„Nechápu.“

Tom se poškrábal po spodní straně čelisti - nervózní tik. „Už jsi měl někdy pocit, že něco chceš, nebo že ti něco chybí, ale prostě jsi nevěděl, co to sakra bylo?“

Tommas zvedl jedno obočí do výšky. „Ne, to nemohu říct. Vždycky jsem věděl, co chci – ona prostě jen na určitou chvíli byla mimo můj dosah.“

Táta tím myslel Abriellu. Tomovu mámu.

„Nemyslím si, že je to žena,“ řekl Tom. „V poslední době jsem prostě v bodě, kdy mě nic nezajímá. Jsem znuděný.“

„To jsi už řekl.“

Tom zvedl dlaň a otočil ji, jako by chtěl říct: To je to, co mám.

Nic.

Neměl nic.

„Znovu je to o pašování zbraní?“

Tom se zamračil.

Ani se to nesnažil skrýt.

Tátovi to neuniklo.

„Takže ano,“ řekl Tommas.

„Ne.“

„Nemůžeš pašovat zbraně, Tome,“ řekl táta. „Ohledně toho už jsem se rozhodl. Už jsem ti to řekl stokrát. Přitahuje to na tebe příliš mnoho pozornosti, a tak, jak to je, na naší organizaci je už pozornosti víc než dost. Chceš se posunout v rodině nahoru – pašování a další byznys ti odvede až příliš mnoho pozornosti od místa, kde bys ji měl mít.“

„Tati -“

„Už jsme o tom spolu mluvili, Tome.“

Mluvili.

Mnohokrát.

„Tak proč jsi mi to dřív dovolit udělat?“ zeptal se.

Tommas se opřel do opěradla židle a na svého syna se tvrdě díval. „Theo potřeboval další pár rukou. Ty máš zbraně rád. Fungovalo to. Zatímco jsi to dělal, spřátelil ses s tím Crossem Donati. Není to tak, že bys z toho nic nezískal, Tome.“

„Byl jsem v tom dobrý, tati.“

„A v tomhle jsi taky dobrý.“ Tommas s pokrčení ramen dodal: „To je ta věc, synu. Mám v úmyslu posunout tě v Chicagské mafii výš a ty víš, že takový byl vždy náš plán.“

„Jo, já vím.“

„Nehodlám mít tvou pozornost rozdělenou mezi různými zodpovědnostmi, nebo ještě hůř, mít v organizaci muže, kteří si budou myslet, že jsi slabým článkem, protože vrchol není to místo, kde chceš být. Mým motivem je udržet tě a dostat tam, kam je zamýšleno, aby ses dostal.“

„Nejsem tím, kdo je pro politiku mafie.“

„A přesto jím stále musíš být, Tommaso.“

Tom věděl, že se touto konverzací nikam rychle nedostane.

Táta nehodlal ustoupit. Neustoupil ani o píď, i když Cross – pašerák zbraní pro Chicagskou mafii – před pár měsíci zamířil zpátky do New Yorku. Tom si myslel, že pak by mu táta mohl dát zelenou, protože Cross v jistých oblastech trochu chyběl, ale to byl zatraceně jen sen, o kterém si jen mohl nechat zdát.

Tom si byl se svým tátou blízký – Tommasa ohnivě zbožňoval. Stejně jako svou mámu.

Měli jen jeden problém.

To bylo ono.

Tommas tiše vydechl a zvedl svou stále hořící cigaretu.

„Myslím, že opravdu potřebuješ pauzu, Tome. Všichni dobří muži občas pauzu potřebují. Kromě toho ti poskytne trochu času na přemýšlení o věcech. O zdejších problémech. Jak se s nimi vypořádat. Cokoli jiného. Zasloužil sis pauzu, synu.“

„Ano?“

„To je to, co jsem řekl.“

„A kam bych měl na tu pauzu zamířit?“

Táta se po něm v úsměvu blýskl bílými zuby. „To je to, co musíš vymyslet ty. A cestou ven se stav pozdravit svou mámu. A ani nepomysli na to, že vyrazíš pryč z města dřív, než něco podnikneš se svými sestrami.“

To bylo ono.

Mámu našel Tom v její knihovně. V obrovské knihovně, kdy police plné knih sahaly od podlahy až po klenutý strop, a jednalo se o místnost v usedlosti, ve které Abriella trávila spoustu času. Jednu ze zdí pokrývaly rodinné portréty - mladé i staré. A z prosklené stěny byl výhled na pozemky usedlosti, které teď byly plné spadaného barevného listí.

Když vešel do toho prostoru, máma se na něj ze své bílé lenošky usmála. Svou knihu odložila na místo vedle sebe a mávnutím ho pozvala dál.

Vzduchem se zde vznášela vůně starého papíru, kůže a inkoustu. A hned za tím byla cítit vanilka s levandulí. Máma zbožňovala své svíčky a olejíčky.

Čaje a sladkosti.

Tohle byl prostor Abrielly Trentini Rossi.

Její místnost.

Nikoho jiného.

Tom věděl, že tady neměla máma žádné obavy. Neprolila tu žádné slzy. Ostatní prostor kolem ní neexistoval a ona se z něj vynořila jen, když ji volali.

Jako teď.

„Ahoj, zlato,“ řekla Abriella.

Tom se sklonil, aby mámu políbil na temeno hlavy.

„Ahoj, mami.“

„Vypadáš… vystresovaně.“

„To je tak zjevné?“

Máma se trochu usmála. „Pro mě vždycky.“

„Táta říkal, že potřebuji pauzu.“

„Vsadím se, že má pravdu, Tome.“

„A vsadím se, že mu to neřekneme, že?“

Abriellin úsměv se ještě zvětšil. „Nikdy.“

Jemně ho poplácala po tváři, ale nijak na něj netlačila, aby jí řekl, co se dělo, nebo jak to měl v plánu napravit. Ne, spokojila se s tím, co jí už nabídl. To byl jen jeden z mnoha důvodů, proč svou mámu zbožňoval.

„Posaď se tu na chvíli,“ řekla mu. „Něco ti přečtu.“

„Co, jako když jsem byl chlapec?“

„Čtení je dobré pro duši, Tome.“

„Záleží na tom, co čteš, mami.“

„Thriller.“

To by Tom mohl zvládnout. Popadl jednu z kožených židlí a přitáhl si ji blíž. Zabořil se do ní a máma začala číst. Mezi tichem knihovny, známými vůněmi, které v každém nádechu cítil, a díky příjemnému pohodlí z máminy přítomnosti, by mohl téměř usnout. Zcela se uvolnil.

Problém byl v tom, že jakmile usedlost opustí, všechno to bude pryč.

Tehdy to Tom pochopil.

Hledal něco jako svůj domov. Nebo potřeboval něco takového. Prostě jen nevěděl, co to sakra bylo.

***

Tom bez jakýchkoli cavyků hodil svou černou tašku do nohou postele a na telefonu vytočil známé číslo. Pak si ho přiložil k uchu. Jeho dvoupatrový dům těsně za hranicemi města nebyl ničím, čemu by se dalo ušklíbnout, ale zároveň to tu ani necítil jako domov. Koupil si ho jen tak z rozmaru, kdy díky svému svěřeneckému fondu měl možnost učinit tak dříve, než by si na něj vydělal slušné peníze sám. Chtěl být blíž svému byznysu a rodině, a ne žít přímo v srdci Chicaga ve stísněném bytě.

Ani se neobtěžoval to místo opravdu zařídit.

V uchu uslyšel cvaknutí spojení hovoru.

„Tady Donati,“ odpověděl známý hlas.

Tom svíral telefon mezi ramenem a uchem a přitom se vrátil do šatny pro pár dalších věcí. „Crossi, člověče, jak to jde?“

„Moc ne, Tome. Něco s dalším během nebo co? “

„Ne.“

Toma nepřekvapovalo, že to první, na co Cross při jeho telefonátu pomyslel, byl byznys. Přesně takový Cross Donati byl. Nejprve byznys, všechno ostatní bylo na řadě až poté. Cross pocházel z rodiny Cosa Nostra v New Yorku – byl synem jiného bosse, stejně jako Tom. Cross a Tom se rychle spřátelili, když byli dáni dohromady jako partneři pro obchod se zbraněmi pro Chicagskou mafii. Rozhodně pomohlo i to, že Cross byl jen pár let starší než Tom, ale přitom s ním nezacházel s dítětem, ani si nemyslel, že byl tam, kde byl, jen díky kvůli svému příjmení.

Jejich přátelství trvalo.

Před pár měsíci, poté, co Cross skoro tři roky žil v Chicagu, se vydal zpátky domů do New Yorku. Nevrátil se sem zpět, ale blížil se další běh se zbraněmi. Tom usoudil, že tehdy by se s kamarádem mohl setkat.

Osud měl jiné plány.

„Máš hodně práce?“ zeptal se Tom.

Cross se suše zasmál. „Člověče, já mám vždycky hodně práce. I když ne víc než obvykle. Dneska mířím na návštěvu k rodičům.“

„Ne, myslím příští týden nebo tak nějak. Možná víc.“

„Co?“

„Myslel jsem, že bych možná mohl přijet na návštěvu,“ řekl Tom.

„Moje dveře jsou pro tebe vždycky otevřené, Tome.“

New York byl dost daleko od Chicaga, aby stálo za to vtísnit se do letadla. A také za to stála známá tvář, která na něj čekala s otevřenou náručí.

„Letí mi to zítra ráno,“ řekl Tom.

„Dej mi vědět, až přistaneš.“

Přátelé jako Cross se jen těžko hledali.