BJ - 29. kapitola

Překlad: Verča

JUSTINE

Hodina začíná za sedm minut a já se schovávám na záchodech jako nějaká malá školačka a cákám si na obličej studenou vodu. Díky bohu za voděodolné linky a řasenku.

Se skřípěním se otevřou dveře, a přesně jako na podělaný střední škole, se v nich ukáže přesně ta holka, kterou vážně nechci vidět. Kristy Hornerová.

„Wow. Už jsi vypadala líp.“

„Díky moc.“ Popadnu několik papírových ručníků a otřu si obličej.

„Nestojí za to kvůli němu brečet. Věř mi, vím to.“

Střelím po ní o čem to sakra mluvíš pohled. „Kvůli nikomu nebrečím.“

Opře se o zeď a prohlíží si mě. „Jasně. A tři lidi mi právě neřekli, že tě viděli hádat se v garáži a Rykerem. Pokud chceš, aby tvůj soukromý život byl soukromý, navrhuju, aby ses vyhýbala hádkám na veřejnosti.“

„Díky za radu.“ Vhodím papírové ručníky do koše a popadnu batoh z pultu.

„Říkám ti to jenom proto, abych ti ušetřila trochu bolesti. Rykerova matka pochází z bohaté rodiny a nebude chtít pro jejího syna…někoho jako ty. A i když se může zdát, že je Ryker rebel, pořád v tom rozjetém vlaku žije, a určitě svůj život neohrozí tím, že by tě vzal domů k jeho rodičům.“

Nevím, co to do mě vjede, ale slova ze mě vyjdou dřív, než je můžu stihnout zastavit. „Včera večer mě vzal domů na drink s jeho otcem, takže to dokazuje, že je tvoje teorie mylná.“

Kristy sebou trhne, jako bych jí dala facku. „Vzal tě domů. Do domu jeho rodičů?“

„Koňak pana Granta je celkem dobrý. Ani mu nevadilo, že jsem nevěděla, jak to správně pít.“

Kristyiny oči se zúží do štěrbin. „Je to lhář a jen tě využívá. Odhodí tě dlouho předtím, než se dostaneme k závěrečným zkouškám. Vsadila bych na to svoje GPA.“

To je svině. Narovnám se v ramenou a podívám se na ni. „Jako odhodil tebe? Na něco, čemu očividně nerozumíš, bych nevsázela GPA.“

„Tak se připrav, že tady budeš brečet mnohem častěji. Nejsi nic tak speciálního, jak si myslíš, že si.“

Přinutím se k samolibému úsměvu. „Možná ne, ale očividně si to myslí Ryker.“

Její rty jsou jedna dlouhá čára. „Tak to uvidíme, ne?“

	******

 

Zatímco odcházím ze záchodů, přemýšlím, co to do mě sakra vjelo. Proč jsem se nechala Kristy tak vytočit? Bude jenom šířit fámy o všem, co jsem právě řekla, a to celým kampusem a ještě dál.

Když vklouznu do učebny na hodinu, kterou s Rykerem nemám, studenti si otevírají učebnice a dělají si poznámky z prvního Power Pointového snímku, i když přednáška ještě nezačala. Kristy se posadí na sedačku přede mnou a tentokrát se neobtěžuje podívat se na mě. No, krásná a pozitivní to věc.

Když profesor Alexander zaujme místo za řečnickým pultem a začne s přednáškou, prsty po klávesnici se mi nepohybují tak rychle, protože jsem tak nějak zaseknutá mezi událostmi, co se staly a Rykerovo otázkou, jak platím za školu.

Nenechá to být.

Nemůžu mu to říct.

Pořád absolutně netuším, co dělat, když hodina skončí a z mé obrazovky na mě koukají jen útržkovité poznámky. Poslední věc, kterou potřebuju je nechat se rozptylovat. Drž oči na tvém cíli, Justine.

Možná potřebuju víc kofeinu. Mezi hodinami mám půl hodinu volno, takže zamířím do kavárny a dám si šálek espressa. Zdá se, že všichni ostatní jsou přesvědčení, že káva může vyřešit světové problémy a tak jsem ochotná dát tomu šanci.

„Hej, kočko! Musíme si promluvit.“ Merica přichází ke kavárně s knihou v ruce a odhodlaným výrazem v očích.

Ou, sakra. „Promiň, právě jsem měla hodinu Advocacy. Dnešek byl otřesně nudný.“

„Zkus Federal Income Tax. To se snad ani nedá nazvat nudou. Všechno co vím, je že IRS (interní registr správy) je peklo a celý daňový zákoník by se potřeboval projet skartovačkou. Pojďme mít jen jedno pravidlo namísto zasraných bilionů, které se musím naučit kvůli zkouškám. Proč jsem si myslela, že je to dobrý nápad?“

Mohla bych Merice připomenout, že její nevlastní otec trval na tom, aby se na tu hodinu přihlásila, ale nemyslím si, že by to bylo něco, co by zrovna ocenila.

Dojdeme na konec fronty, ve které se nachází asi tak deset dalších studentů a Merica mě přišpendlí přímým pohledem. „Takže, co je pravdy na těch žvástech, že jste se hádali s Rykerem v garáži? A ty s ním teď jezdíš? Můžeš mi ty fámy potvrdit?“

Myslela bych si, že je nemožné se tomu zasmát, ale z hrdla mi vyšel chichot. Je dobré vědět, že některé věci se nemění, včetně toho, že moje nejlepší kamarádka je úžasná.

„Ani s tím nezačínej,“ odpovím, dokonce nejsem ochotna to potvrdit nebo vyvrátit, i když mám informace, po kterých jde. Teď není správný čas ani místo a kromě toho nemůžu znovu myslet na ptáka Rykera Granta. Vůbec. Nikdy.

Není nad to připravit se..

„Tak mi řekni pravdu, abych nemusela používat svoji příliš bujnou fantazii.“

Před námi je už jen šest studentů a já se modlím, aby barista zrychlil své tempo, protože minimálně dva z nich ani nepředstírají, že by nás ignorovali. Dívka za Mericou se zcela otočí naším směrem.

Merica se na ni zamračí. „Nejsi drzá? Vedeme tu rozhovor.“

Dívka jí zlostný pohled oplatí, strčí si sluchátka do uší a pozornost mé nejlepší kamarádky je okamžitě zaměřena opět na mě. Pozvedne jedno obočí.

„Včera jsem přespala v domě jeho rodičů. Je to opravdu dlouhý příběh.“

Merica na mě vykulí oči. „Co že jsi?“

Řeknu ji o vloupání, ale ne o špinavých detailech včerejší noci. To je něco, co s ní nechci probírat uprostřed studentské kavárny.

Než skončím, Mericina ústa jsou dokořán otevřená. „Dneska večer mi to přijdeš dopovídat a načneme si krabicový víno.“

„Nemáš ponětí, jak moc to potřebuju. V práci skončím v sedm.“

„Budu připravená. Dnes vyzkouším tu pekárnu, co mi dala mamka k narozeninám ve snaze proměnit mě v domácí bohyni. Tahle situace si žádá sacharidy. Asi by sis měla vzít legíny.“

„Miluju tě, Mer.“

******„Já tebe víc, Jus.“

 

Vyjdu ze školy a mám v plánu zamířit na autobusovou zastávku, abych se dostala do práce, když uvidím Rykerovo Camaro zpomalovat u krajnice.

„Nastup si.“

Všude se mi naježí chlupy. „Takhle se mnou nemluv.“

„Nemáš auto. Tvoje směna v knihovně začíná za dvacet minu a přijdeš pozdě, pokud pojedeš autobusem.“

Zastavím se uprostřed kroku. „Jak to víš?“

„Zavolal jsem do knihovny a trochu flirtoval s tou holkou, aby mi dala tvůj rozvrh.“

„To myslíš vážně?“

„Smrtelně vážně. Teď si nasedni do auta, abych tě mohl odvézt do práce.“

V hrdle mi zazní zvuk podobný zavrčení.

„Jsi nemožný.“ Ale přesto jdu k místu spolujezdce a trhnutím otevřu dveře.

„Odhodlaný.“

„Možná bys měl tuhle vlastnost uplatnit ve škole.“

„To jsem uplatnil, díky tobě.“

Vyrazíme od obrubníku, ale místo toho, aby zamířil směrem ke knihovně, vyjede druhým výjezdem z kruhového objezdu.

„Kam sakra jedeš? Musím do práce.“

„A vím, že máš dvacet minut, takže toho využiju.“ Otočí se a usměje se na mě.

Tohle. Tohle je důvod, proč jsem se Rykerovi dva roky vyhýbala. Protože, když na tebe zaměří jeho pozornost, nutí tě to ji všechnu nasávat. Čím víc času s ním trávím, tím víc si uvědomuju, že vůči němu nejsem tak imunní. Jsem víc přístupnější, než kdy jindy. To je nebezpečné.

Ryker zabočí na pozemek před centrem múzických umění, zastaví, zařadí neutrál a zatáhne za ruční brzdu, než se ke mně otočí čelem.

„Chybí mi chuť tvojí kundičky.“

Pane bože! Opravdu to řekl?

„Nemůžeš mi říkat takový věci.“ Hlas mám o trochu víc posazený než bych očekávala.

„Nemůžu na to přestat myslet. Chci víc.“

Nemůžu si dovolit mít víc.

„Tohle nemůžeme.“

Jeho úsměv zmizí. „Kurva, jestli nemůžeme. Jistě, že můžeme.“

Musím použít jediný druh upřímnosti, kterému bude rozumět a modlit se, že to bude respektovat. „Nemůžeme, protože pokud myslíš na mou kundičku a jak moc chceš mít omotané mé rty kolem tvého ptáka nebo ho mít zabořeného uvnitř mě, nemyslíš na školu. A hádej co? Nejsem příliš hrdá na to, abych nepřiznala, že se nemůžu soustředit, když na to myslím. To je přesně to, proč tě odháním. Tenhle rok je pro mě příliš důležitý a nemůžu si dovolit, aby se to podělalo jenom kvůli tomu, že si chceš poškrábat svědění.“

„Tohle není nějaký svědění, Justine. Tohle je zasraně úplně něco jinýho.“

Do háje, chci mu věřit, když mi říká, že je to jiné – a to mě děsí.

„Musíš se soustředit na školu. Já se potřebuju soustředit na školu. Nemůžeme to udělat.“

„Čeho se bojíš? Řekni mi pravdu. Nestojím o žádnou debilní odpověď.“

Jeho modré oči se provrtávají do mých a vyžadují upřímnou odpověď. Tak mu ji dám.

„Bojím se, že budeš obrovský rozptýlení a nebudu se ovládat. Prostě se budu propadat hlouběji a hlouběji, dokud nezapomenu, že si potřebuju udržet priority.“

Jeho pohled zintenzivní a přála bych si, abych mohla číst jeho myšlenky. Je to jako kdyby v hlavě zpracovával komplexní analýzu.

„Tak pak udělejme dohodu.“

„Jakou dohodu?“

„Takovou, která motivuje nás oba.“

Mrknu se na hodiny na přístrojové desce. „Máš pět minut a pak se potřebuju dostat do práce.“

„Bude to trvat jenom dvě minutky, protože na to řekneš ano.“

„Nafoukanej parchante,“ zamumlala jsem potichu.

Můj komentář vůbec nebere na vědomí. „Pokud oba uspějeme u Professional Responsibility, oba dostaneme odměnu.“

„Jakou odměnu?“

„Já získám tvé rty omotané kolem mého ptáka a ty dostaneš všechny orgasmy, které zvládneš – jakkoli budeš chtít.“

Cítím, jak mi po krku stoupá ruměnec. „A jak nám to pomůže?“

„Oba budeme studovat – já, protože tě chci, a ty, protože chceš…a chceš mýho ptáka, i když bys to nikdy nepřiznala. Budeme pokračovat ve studiu jako doteď a v polovině semestru oba sklidíme ovoce.“

„Jenom studovat?“

Setká se s mým skeptickým pohledem. „Nemůžu ti slíbit, že tě znovu nepolíbím. Nemůžeš očekávat, že budu souhlasit s tím, že se tě vůbec nedotknu. Ale budeme studovat. Oba dva. Myslíš si, že si poseru hodnocení, když jsi moje odměna? No tak to vůbec.“

„A co tvoje další předměty?“

„Taky s tím zahýbu. Zvládneme to. Dokážu, že nejsme skvělí jen v posteli, ale nakopeme prdel všem ve třídě.“

Jak bych na to mohla říct ne? Upřímně, dělá mi to příliš snadné. On bude dostávat ty nejlepší známky v jeho životě a udělá tak svého otce šťastným a já získám všechno, co jsem ochotna přiznat si, že chci. Pro jednou v životě si můžu dát svůj dortík a sníst ho. Jakou jinou odpověď než ano, bych mu mohla dát?

Počkám pár okamžiků, než mu řeknu to, co chce slyšet. „Dobře. Máme dohodu.“

Natáhnu k němu ruku a on mi kolem ní omotá prsty, ale než aby s ní potřásl, přitáhne mě blíž k němu, pohřbí druhou ruku v mých vlasech a přitiskne jeho rty k mým.

Jeho jazyk se vkrádá dovnitř mých úst, jak přebírá kontrolu. Jsem ztracena v tom úžasném polibku, že zapomenu na všechno, včetně času. Pak se konečně odtáhne.

„Budeme pekelný tým, Justine. Teď tě pojďme odvézt do práce.“