Beast - 24. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Brooke

Říkám si, že nalákání Travise do sprchy bylo jen zábavné uvolnění stresu před dnem, který by mohl být velmi stresující. Ale pokud mám být upřímná, chci si prodloužit pocit, který s ním mám od včerejšího večera.

Pocit bezpečí. A soukromí. Jako bychom tu byli jen my dva a zbytek světa nás nezajímal.

Je to trochu na hovno, protože nejsme pár. A tohle je jenom sex.

Alespoň pro něj. Trochu bojím, že pro mě to začíná být něco jiného. Něco víc.

Když mě Lafontaine poslal do Tanner Springs, měla jsem k tomu spoustu výhrad. Chtěla jsem dělat svou práci, ale nechtěla jsem si připomínat vzpomínky, o kterých jsem věděla, že se s návratem do města, kde jsem vyrostla, pojí. Rozhodla jsem se držet své emoce na uzdě a zůstat co nejméně angažovaná a bez emocí.

Místo toho jsem se rozběhla přímo do své minulosti. A k prvnímu klukovi, kterého jsem kdy milovala. Vlastně jediného.

Protože jsem byla zamilovaná do Travise. Byl to první člověk v mém životě kromě mámy, díky kterému jsem se cítila výjimečná. Krásná. A který za něco stál.

Byl to ten nejúžasnější pocit, když se mi díval do očí. Nechápala jsem, co na mně vidí, ale nemohla jsem se ho nabažit. Ani toho, jak jsem se cítila, když jsem byla s ním.

Až na to, že pod tou vřelostí – pod tím úžasem, že někdo chce být raději s vámi než s kýmkoli jiným – bylo něco hlubšího. Temnější.

Strach.

Strach tak komplikovaný, že jsem ho nedokázala definovat. Bála jsem se toho, jak silné city k Travisovi chovám. Ale bylo to něco víc. Bála jsem se, že čím víc ho k sobě pustím, tím víc uvidí, že nejsem tak výjimečná a krásná, jak si myslel. Bála jsem se, že když mu řeknu o tom, jak se mě můj nevlastní otec občas dotýkal, když byl opilý, bude si myslet, že se mnou není něco v pořádku. Myslela jsem si, že když mu řeknu, že pohled pana Bonnera říká, že si myslí totéž, možná si Travis řekne, že je to nějak moje vina. Že jsem si o to možná koledovala. Že je navádím.

A hlavně?

Děsila jsem se toho, že kdybych se uvolnila – dovolila si Travisovi úplně důvěřovat –, mohlo by se stát, že bude stejný jako ti muži. Zvíře. Brutální bestie, která se skrývá v podobě muže.

Tak moc jsem Travise chtěla. Chtěla jsem se mu odevzdat víc než cokoli jiného. Milovala jsem, jak se díky němu cítím, i když mě to taky děsilo. Chtěla jsem víc. Chtěla jsem s ním všechno.

Možná jsme to taky mohli mít.

Ale pak jsem se jednoho dne, krátce před svými osmnáctými narozeninami, vrátila po škole k Bonnerovým. Myslela jsem si, že jsem v domě sama, ale pan Bonner nebyl v práci, jak jsem čekala.

Znásilnil mě na podestě schodiště do druhého patra. Ani jsem nestačila doběhnout do svého pokoje a zamknout dveře.

Když se paní Bonner vrátila domů, přemýšlela jsem, že jí to řeknu. Přemýšlela jsem, že tu noc uteču. Přemýšlela jsem o všem možném. Ale nakonec jsem nic z toho neudělala. Protože jsem nějak věděla, že by mi paní Bonner nevěřila. A nechtěla jsem, aby mě sociálka umístila do dalšího domova, kde by to možná bylo ještě horší.

Takže jsem raději neřekla nic. Zůstala jsem ve svém pokoji s komodou opřenou o dveře a čekala, až přijde ráno. Odešla jsem do školy. Šla jsem tam celé tři míle pěšky. Předstírala jsem, že se vůbec nic nestalo.

Až na to, že když jsem se přiblížila ke školnímu pozemku a pomyslela si, že uvidím Travise, pozvracela jsem se za keřem.

Nemohla jsem ho vidět. Nesnesla jsem pomyšlení, že by se na mě díval. Byla jsem si jistá, že kdyby se mi podíval do očí, poznal by, co se stalo. Poznal by, že jsem špinavá. Kdyby se mě dotkl, byla jsem si jistá, že bych se roztříštila na milion kousků.

Rozběhla jsem se opačným směrem. Celý den jsem chodila po městě a schovávala se před lidmi, aby se mě nikdo nezeptal, proč nejsem ve škole. Ten večer jsem se vrátila k Bonnerovým jen proto, že jsem neměla kde jinde přespat. Ale ujistila jsem se, že je tam paní Bonner, a znovu jsem zabarikádovala dveře prádelníkem.

Druhý den jsem věděla, že se škole nemůžu vyhnout, aniž bych se dostala do problémů, a tak jsem tam šla. Ten den se mi podařilo Travisovi úplně vyhnout. Ale následující den mě přistihl před jednou z mých tříd. Pořád se mě ptal, co se děje, ale já mu to nedokázala říct. Nemohla jsem nic říct. Myslel si, že jsem na něj naštvaná, a to mi připadalo jako nejlepší výmluva, tak jsem ho při tom nechala. Dělala jsem, jako by udělal něco hrozného. V duchu jsem si to namlouvala. Předstírala jsem to, až jsem tomu skoro věřila. Protože jsem Travise nemohla pustit dovnitř. Kdybych ho pustila dovnitř – kdybych mu řekla, co se stalo – věděla jsem, že by se naplnilo všechno, čeho jsem se bála. Myslel by si, že jsem nechutná. Díval by se na mě jako na poškozené zboží. A co je nejhorší, možná by si myslel, že má právo vzít si ode mě co chce, ať už to chci, nebo ne.

Stejně jako to udělal pan Bonner.

Ráno v den svých osmnáctých narozenin jsem odešla. Měla jsem trochu peněz, které mě dostaly z města. Pár týdnů jsem bydlela v útulku pro bezdomovce, dokud jsem nedostala pojistné plnění pro případ smrti z máminy pojistky. Udělala jsem si maturitu a z vyplacené pojistky jsem si zaplatila prvních pár let vysoké školy. Zbytek mi zajistily studentské půjčky. Na Tanner Springs ani na Bonnery jsem se už nikdy neohlédla.

Ani na Travise.

Teď už to vím lépe. Alespoň teoreticky. Vím, že jsem nebyla špinavá. Vím, že to, co se mi stalo, nebyla moje vina.

Ale taky vím, že s Travisem to tenkrát nemohlo zajít dál. Kdybych zůstala, akorát bych ho zatížila někým, kdo byl příliš v prdeli na to, aby byl dobrý jako přítelkyně. Chtěla jsem, aby byl můj první, ale to mi bylo vzato. Po tomhle už jsem nemohla věřit ve šťastný život až do smrti. Čekala bych, až se to mezi námi zvrtne. Čekala bych, že mi Travis ukáže, že je stejný jako ostatní.

A teď vím, že už není možné, aby to mezi námi bylo jako dřív. Minulost se nedá změnit.

Proto je šílené, že jsem se do toho nechala zatáhnout… ať už je to s ním jakékoliv.

Nikdy jsem neměla Travise pustit zpátky do svého života. Kvůli nám oběma. Vím, že se mi snaží s tím případem pomoct, i když ho to s jeho klubem vystavuje riziku. Ale nevím proč.

Je to tak příjemné být zase s ním. Až moc dobré. Měla bych být dost silná na to, abych se od něj držela dál. Už jednou jsem byla dost silná – dost silná na to, abych ho opustila, i když mě to málem zlomilo.

Chladnou skutečností je, že nás nečeká žádná budoucnost. Je směšné v to vůbec doufat. Jsme na opačných stranách zákona, on a já. I když moje strana není tak čistá, jak bych si přála.

Nikdy jsem o svých rozhodnutích nepochybovala víc. O životě, který jsem si vybrala. Jsem zmatená, uvnitř i navenek.

A Travis se proměnil v bestii. Doslova.

Kdybych věřila na znamení z vesmíru, tohle by nemohlo být jasnější.

Ale vesmír už mě jednou podrazil. A právě teď mi srdce říká, abych ignorovala svou hlavu. Že někdy je bestie víc než všichni ostatní.

 

PO RYCHLÉ SNÍDANI mě Travis vezme na motorce na návštěvu k Natalii. Když dorazíme k Jewel, pustí nás do svého bytu. Zastavím Travise těsně přede dveřmi.

„Možná by sis měl sundat tu vestu,“ navrhnu a vzpomenu si, co se stalo, když ho Natalia viděla naposledy.

Podívá se na sebe. „Dobrá připomínka,“ řekne a pokrčí rameny.

Natalia je v Jewelině malém obývacím pokoji a sedí na gauči. Je tam i Olga, což je úleva. Natalia má na sobě pohodlné tepláky a fialový top s třpytkami. Vypadá jako každá typická teenagerka. Naštěstí se zdá, že Natalia nepoznává Travise jako muže s vestou Lords of Carnage z nemocnice. Věnuje nám široký úsměv a vstane, aby nás pozdravila.

„Ahoj, Brooke!“ rozzáří se. „Dneska jsem tak šťastná!“

Srdce se mi rozbuší, když ke mně přistoupí a obejme mě. Na vteřinu se mi to trochu těžko polyká, když pomyslím na peklo, z něhož Natalia unikla, a na všechno, čím si musela projít, aby se sem dostala.

A pak si uvědomím, že jestli má pravdu, je tam venku ještě nejméně devět dalších dívek, které jsou v tom pekle stále.

„Moc vám oběma děkuju, že jste Natalii pomohly,“ řeknu Jewel a Olze.

„Je nám potěšením,“ odpoví Olga a mávne rukou.

„Máte nějaké zprávy o Nataliině otci?“ Zeptá se mě Jewel.

„Mám v plánu dnes zavolat svému kontaktu na velvyslanectví.“ Podívám se na Olgu a ona překládá pro Natalii, která se na mě s nadějí podívá. „Zavolám nebo se vrátím, jakmile budu mít aktuální informace. Můžu pro tebe mezitím něco udělat? Potřebuješ něco?“

Jewel si skousne ret. „Vím, že se Natalia pořád bojí, že si pro ni ti muži přijdou. Teď, když jsme z nemocnice venku, je asi v bezpečí, ale…“

Travis jí skočí do řeči. „Požádám Angela, aby sem poslal některé z Lordů, aby na to dohlédli.“ Podívá se na Natalii. „Jen aby se potloukali před vchodem do bytu. Ujistí se, že se nikdo nedostane dovnitř nebo ven bez jejich vědomí.“

Poděkuji mu pohledem a jsem mu vděčná, že si uvědomuje, že jejich přítomnost v bytě by Natalii znervózňovala.

„Jsi si jistý?“ zeptá se Jewel pochybovačně. „Není klub…“

„Nedělej si s tím starosti, Jewel. Jsi součástí klubu. Jsi členem rodiny. Pokud ti hrozí nějaké nebezpečí, postaráme se o tebe. A to se vztahuje i na tvé hosty.“

Vydechla si. „Díky, Beaste.“

„Natalie,“ řeknu a vedu ji k pohovce. „Mám na tebe otázku.“ Sáhnu do zadní kapsy a vytáhnu malý lesklý předmět, který jsem si přinesl s sebou. „Nepoznáváš to náhodou?“

Reflexivně se začnu ohlížet po Olze, aby mi to přeložila, ale než začne, Natálie mi předmět vzrušeně vytrhne z ruky. Drží ho v ruce a něco vykřikne, pak se na mě s očekáváním podívá.

„Říká, že to patří jedné z dalších dívek. Ashley,“ řekne mi Olga.

„Jsi si jistá, Natalie?“ Naléhám na ni. „Jsi si úplně jistá, že to prostě nevypadá jako nějaký podobný prsten?“ ptám se.

Další rozhovor mezi Olgou a Natálií.

„Nemaye,“ řekne Olga a zavrtí hlavou. „Natalia říká, že Ashley ten prsten milovala. Říkala, že to byl její kouzelný prsten pro štěstí.“

Panebože.

Jestli má Natalia pravdu, je to první skutečný důkaz, že překupníci operovali z prádelny. A že tam byla Natalia i ta druhá dívka – Ashley.

„Díky, Natalie,“ řeknu a stisknu jí ruku. „Musím si vzít ten prsten zpátky. Ale doufám, že ho Ashley brzy vrátíme osobně, už brzy“. Otočím se k Olze. „Děkuji ti za překlad. Pokusím se brzy vrátit.“

Zatímco jsem mluvila s Natálií, Travis odešel do Jeweliny kuchyně. Zrovna končí s telefonem, když vejdu.

„Angel pošle Bricka a Skida,“ říká Jewel. „U každého vchodu bude stát jeden chlap. Budeme hlídat čtyřiadvacet hodin denně, dokud to neskončí.“ Otočí se ke mně a pokračuje. „Ty a já se za hodinu setkáme s Angelem.“

Přikývnu. „Odvez mě k tobě domů,“ řeknu. „Potřebuju svoje auto.“