Beast - 23. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Beast

Jestli jsem to předtím posral, když jsem Brooke vzal do klubu, tak teď jsem to posral ještě víc, když jsem ji vzal k sobě.

Ale nemůžu jinak. Nehodlal jsem ji nechat v hotelu.

Po tom všem, co se dneska stalo, jsem příliš nabuzený na to, abych usnul. Brooke je ale během chvíle v limbu. Místo toho ležím ve tmě a přemýšlím. A přistihnu se, že ji pozoruju, jak spí.

Pořád si pamatuju, jak jsem byl kurevsky naštvaný, když opustila Tanner Springs. A když na mě tehdy v bistru doslova narazila, vztek, o kterém jsem si myslel, že za ta léta zmizel, se vrátil. Bylo to, jako by se rána znovu otevřela a jizva se protrhla až k masu pod ní.

Teď? Nevím, co si mám sakra myslet.

Svým způsobem je to ta poslední osoba, které bych měl věnovat čas. Zasraná federální agentka, proboha. Angel by mě měl nakopat do prdele už za to, že jsem s ní vůbec mluvil, natož abych ji vodil do klubu.

Ale já Brooke znám. Vím, co je zač, hluboko uvnitř. A ty sračky, které vyšetřuje, jsou pravdivé. Ať už jsou ti zmrdi kdokoliv, zaslouží si shnít ve vězení. Chci, aby je dostala. Chci, aby uspěla.

A chci se ujistit, že ji při tom nezabijou.

Tiše si odfrknu, když se na ni podívám. Vím, že kdybych to řekl nahlas, byla by naštvaná. Řekla by mi, že se o sebe umí postarat sama, děkuju pěkně. Čímž jsem si jistý, že to dokáže. Do FBI se nedostaneš tím, že budeš blbec.

Ale staré zvyky se těžko odbourávají. A byly doby, kdy jsem chtěl Brooke chránit před vším špatným na světě. Myslel jsem si, že to taky dokážu. A myslel jsem si, že ona to chce.

Ukázalo se, že jsem se mýlil. Ona mě nepotřebovala. Vůbec ne. A to mě asi bolelo ze všeho nejvíc.

 

VZPOMÍNÁM SI, když jsem se z doslechu dozvěděl, že Brookina máma zemřela. Tehdy jsme se ještě neznali, ale občas jsem ji sledoval na chodbách, když si myslela, že se nedívám. V té době jsem si docela pravidelně užíval, takže jsem té stydlivě vypadající holce s divokými blond vlasy a devadesátkovým grunge stylem nevěnoval moc pozornosti. Ale rozhodně jsem si jí všiml.

Nevěděl jsem, že nemá tátu, když jsem se dozvěděl, že jí nečekaně zemřela máma. Vlastně jsem o její situaci nic nevěděl.

Pak jsem jednou po škole vyšel z východu u parkoviště a uviděl ji tam sedět samotnou. Vypadala, jako by čekala, až ji někdo vyzvedne, ale ten se neukázal.

Než jsem si uvědomil, co udělám, zeptal jsem se jí, jestli nechce svézt. Podívala se na mě pohledem, který jsem nedokázal přečíst, a myslel jsem, že mě odmítne. Ale pak – právě když jsem se chtěl otočit – pokrčila rameny a řekla ano. Dodnes si pamatuji, jak se tvářila, když si vzala batoh a zařadila se vedle mě.

Prvních pár minut toho moc nenamluvila. Pak jsem ale pronesl nějaký vtip, který ji rozesmál. Zaklonila hlavu a pramen světlých vlasů jí kaskádovitě spadl na ramena, výrazný na červené kostkované flanelové košili. Vzpomínám si, že jsem si říkal, jak je zatraceně nádherná. Mohl bych se na ten obličej dívat celé hodiny a neomrzelo by mě to. Líbila se jí písnička, která hrála z reproduktorů – Wasteland od Ten Years –, tak jsem ji zesílil a ona začala kývat hlavou a pobrukovat si.

Když jsem ji vysadil, nabídl jsem se, že ji odvezu domů, kdykoli bude chtít. A druhý den jsem se přistihl, že se po škole poflakuju u její skříňky a doufám, že ji zastihnu. Když se její oči setkaly s mými, zlehka se na mě usmála.

Tak začalo naše přátelství. A pak, postupně, mnohem víc než to.

Věděl jsem, že nesnáší pobyt u pěstounů, kam ji umístili po smrti její matky. Neřekla mi moc podrobností, ale věděl jsem, že to není dobré. Vždycky jsem tušil, že se dějí věci, o kterých mi možná neříká. Ale nikdy jsem ji nechtěl tlačit dál, než chtěla. Měla v sobě takový ten tvrdý rys, ale pod ním byla jemná. Chtěl jsem se dostat na to měkké místo. A byl jsem ochotný počkat.

Vzpomínám si, jak jsem ji poprvé políbil. Brooke se zatraceně třásla. Sakra, holky, na které jsem byl zvyklý, předstíraly, že jsou panny, ale bylo to jenom divadlo, aby si mohly chvíli hrát na nedobytné. Brooke byla jiná. Při tom prvním polibku jsem věděl, že to chce, ale taky jsem věděl, že musím postupovat pomalu. Z pobytu v šatnách a z toho, co říkaly ostatní holky, jsem věděl, že jsem větší než průměr – mnohem větší – a nechtěl jsem Brooke vyděsit. Chtěl jsem, aby na mě byla připravená a aby to pro ni bylo poprvé.

Na čekání bylo něco, co mě vlastně vzrušovalo. Byla to muka, nechápejte mě špatně. Trávil jsem honěním víc času, než si dokážete představit, jen abych neměl modré koule. Ale dělal jsem s ní pokroky. Když jsem ji vzal do kina nebo jen tak někam ven, častěji jsme skončili muchlováním na korbě tátova auta nebo na odlehlém piknikovém stole v městském parku. Poznal jsem, jak se jí zrychluje dech, když dělám něco, co se jí líbí. Ale taky jsem se naučil to malé zaškobrtnutí v jejím hrdle, když už to začínalo být příliš intenzivní a já musel ustoupit.

Jednoho dne se mnou přestala mluvit.

Nepohádali jsme se. Nic se nestalo. Prostě se úplně stáhla. Po škole jsem šel k její skříňce a ona tam nebyla. Rozhlédl jsem se kolem, ale nikde nebyla k nalezení. Jel jsem k ní domů, ale její pěstouni říkali, že není doma.

Další dva dny se mi ve škole úplně vyhýbala, i když jsem její rozvrh znal jako své boty. Třetí den jsem ji přistihl, jak vychází z hodiny matematiky. Konfrontoval jsem ji, ale ona se dívala skrz mě jako bych byl úplně cizí člověk. Všechno světlo, které se jí kdysi objevovalo v očích, když se na mě dívala, bylo pryč. Měla sevřená ústa a ztuhlou čelist. Úplně mě zazdila.

Nejdřív bylo moje ego tak zkurveně pošramocené, že jsem předstíral, že je mi to jedno. Dělal jsem, jako by mi na ní nikdy nezáleželo, i když nic nemohlo být dál od pravdy. Ujistil jsem se, že mě vidí, jak se poflakuju po chodbách a směju se s kamarády. Holky se mnou vždycky flirtovaly a já to hrál a doufal, že to uvidí a začne žárlit.

Pak, o tři týdny později, měla osmnácté narozeniny. Byl to školní den, ale ona se neukázala. Celý den jsem ji hledal a porušil tak slib sám sobě, že budu předstírat, že neexistuje.

Nakonec jsem to ten večer už nevydržel. Jel jsem k ní domů a doufal, že ji překvapím. Myslel jsem, že ji třeba přesvědčím, aby mi dovolila vzít ji na oslavu nebo tak něco.

Dveře otevřel její pěstoun pan Bonner a vypadal naštvaně. Říkal, že ráno utekla, ještě než se vzbudili. Nechala vzkaz, že už se nevrátí.

Utekla z města. Beze stopy.

Myslel jsem, že už ji nikdy neuvidím.

 

DÍVAL JSEM SE TEĎ na Brooke a sledoval její pomalý, rovnoměrný dech. Víčka se jí chvějí, jako by se jí něco zdálo.

Je to dobrý pocit, že se mnou polevila v ostražitosti. Způsob, jakým se ztrácí v okamžiku, když ji šukám – je to víc než sexy. Zdá se, že to potřebuje, tu ztrátu kontroly.

Můj penis se pod prostěradlem pohne. Přemýšlím, že ji vzbudím, ale ona potřebuje spát.

Zatraceně.

Zamilovávám se do holky, která mě už jednou opustila.

Co se to říká o definici šílenství? Dělat pořád dokola to samé a čekat jiný výsledek?

Musím být asi tak šílený, jak jen to jde.

 

DALŠÍ RÁNO JSEM ji nechal dlouho spát. Kolem desáté se vynořila z mé ložnice, na sobě jen jedno z mých triček a vypadala tak sexy, že mám chuť přestat s tím, co dělám, a stáhnout ji zpátky do postele.

„Proč jsi mě nevzbudil?“ stěžuje si mrzutě.

„Potřebovala jsi to. Co tvoje hlava?“

„Není to špatné. Jak to vypadá?“ Otočí obličej, aby mi ho ukázala. Přímo v místě, kde má lícní kost, jí vykvétá purpurově zelená modřina, ale otok už ustoupil.

„Dneska je to lepší.“ Kývnu směrem ke kuchyni. „Je tu káva, jestli chceš.“

Zavrtí hlavou. „Máš nějaký chleba na toasty?“

„Jo, posluž si. Hej, volala Jewel. Natalia už je u ní doma. Dnes ráno ji pustili z nemocnice. Isabel věděla, že ji propouštějí, tak zavolala Jewel, aby ji přijela vyzvednout.“

„Do prdele.“ Brooke po mně střelila ustaraným pohledem. „Doufám, že Jewel nikdo nesledoval. Po včerejší noci se bojím o Nataliino bezpečí.“

Chápu, kam tím míří. „Myslíš, že potřebují ochranu?“

„Možná.“ Kousne se do rtu. „Mohli bychom tam jít? Třeba hned? Cítila bych se lépe, kdybych viděla, kde Jewel žije.“

„Jistě, to můžeme.“

„Jdu si dát rychlou sprchu.“ Brooke se zatváří a zamíří do koupelny. Když odchází, přetáhne si tričko přes hlavu a odhalí, že je pod ním nahá.

„Ty mě zabiješ,“ zavolám za ní.

„Nikdo neříká, že se ke mně nemůžeš přidat,“ zavolá zpátky s úsměvem v hlase.

No, kurva.

Ta sprcha je sotva dost velká pro mě.

Ale zatraceně, jestli nám to nevyjde.