Beast - 10. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Brooke

Po večeři v podobě studeného sendviče s krůtím masem a špatném spánku na příliš měkké matraci sedím ve sterilní snídaňové zóně svého hotelu. Usrkávám špatnou kávu, žvýkám zvětralý bagel se sýrem a snažím se naladit na zpravodajskou stanici, která se line z televize připevněné na zdi.

Sedím u jednoho ze šesti stolů. U jediného dalšího, který není prázdný, sedí starší pár, který vypadá na šedesát nebo sedmdesát let. Muž se snaží číst noviny, zatímco žena si s ním povídá. Z toho, co se dá vyčíst, vyplývá, že jsou na návštěvě u svého syna a snachy. Žena se zlobí, že je ubytovali v tomto hotelu, místo aby zůstali u nich doma.

„Vždyť to není tak, že by neměli pokoj navíc,“ rozčiluje se. „Proboha, jedeme takovou dálku navštívit vnoučata, a nakonec strávíme celý výlet tím, že sedíme v hotelovém pokoji a kroutíme palci.“ Žena čeká na manželovu odpověď. Když se nedočká, pokračuje. „Nikdy nás neměla ráda, víš. Robbie by za tím nestál. Byl to její nápad. Jsem si tím jistá.“

„Rose, to je v pořádku,“ řekne muž unaveně. „Včera jsme se celý den viděli s dětmi. Kromě toho si nebudu stěžovat, že nemusím spát na dětské posteli, která je dva metry nad zemí a o šest centimetrů kratší.“

„To je vedlejší.“ Žena nad ním mávne rukou, a odbyde tak jeho slova. „Jde o to, že nás tu nechtějí. Ona nás tu nechce. Po tom všem, co jsme pro ně udělali. Vždyť jsme jim prakticky zaplatili svatbu!“

Pár pokračuje v hádce a já přestávám poslouchat a věnuji se plánování dnu, který mě čeká. Mou první zastávkou by měla být opět prádelna, abych zkontrolovala, zda mají otevřeno. Včera večer jsem strávila nějaký čas hledáním informací o tom, komu patří E-Z Wash Express. Podnik jsem našla ve státní databázi, kde je jako majitel uveden jistý M. L. Stephanos. Žádné křestní jméno, jen iniciály. Když jsem jeho jméno (za předpokladu, že je to on) zadala do vyhledávače, nepřineslo to žádné výsledky. Ať už je to kdokoli, na internetu o něm není vůbec zmínka. Není ani v žádné databázi FBI. Je možné, že se jedná o luddistu, který se drží dál od počítačů. Je také možné, že to jméno je falešné.

Než se pokusím znovu navštívit prádelnu, musím se podívat, jestli tam na mě dnes ráno nečekají chůvy náčelníka Crupa. A taky by se mi hodilo trochu pohybu, abych ze sebe shodila, jak jsem v noci mizerně spala. Rozhodnu se zabít dvě mouchy jednou ranou a jdu si zaběhat. Zbavím se kávy a bagelu, jdu nahoru do svého pokoje a z tašky si vezmu běžecké oblečení. Obléknu si šortky, sportovní podprsenku, tričko a běžecké boty. Vezmu si čelenku, abych neměla vlasy v obličeji, do malé skryté kapsičky v šortkách si strčím kartu s klíči a se sluchátky a telefonem vyrazím ze dveří.

Dálnice, u které stojí můj hotel, není zrovna vhodná pro příjemný běh, ale domnívám se, že když po ní poběžím asi půl kilometru do města, je tam vedlejší silnice, na kterou můžu odbočit a která mě zavede do klidné čtvrti. Udělám pár protahovacích cviků opřená o dřevěnou lavičku před vchodem do hotelu a pak se rozběhnu pomalým tempem, abych si zahřála svaly.

Žádné policejní auto nevyrazí ze stínu, aby mě sledovalo. Vypadá to, že policie v Tanner Springs se rozhodla nechat mě dnes ráno na pokoji. Možná, že sledovat mě včera v obchodě s občerstvením se ukázalo být natolik nudné, že ztratili zájem. Po pár minutách běhu zrychlím tempo a zahlédnu boční ulici, do které chci odbočit. Ulice je nakonec rušnější, než jsem si myslela. Je širší, než si pamatuji – prakticky jako samostatná dálnice. Možná je na jejím druhém konci nějaká zástavba, která zvýšila provoz. Naštěstí je tu poměrně velkorysá krajnice, takže přejdu na hlínu a štěrk a běžím dál. Jsem na levé straně silnice a auta kolem mě projíždí dost blízko na to, abych cítila vítr, když mě míjejí, ale ne dost blízko, abych se znepokojovala.

Vidím ulici, která vede do čtvrti, a zahnu do ní. Začínám míjet řadu úhledných, středně velkých domů, před nimiž rostou velké listnaté stromy. Jak tak běžím, vzpomenu si, že tady dole bydlela kamarádka ze základky. Jmenovala se Amelie. Představuji si její dlouhé rovné vlasy a červené brýle a vzpomínám, jak mívala sbírku panenek American Girl, kterou jsem jí záviděla. Vzpomínám si, že jsem si k ní párkrát přišla hrát. Dokud její máma nezjistila, kdo jsou moji rodiče a kde bydlíme, a nerozhodla, že si se mnou Amelie už hrát nemůže.

V žaludku mě začíná svírat tíživý pocit. Úžasné, jak vás něco takového i po tolika letech dokáže rozrušit.

Zhluboka se nadechnu a vydechnu, pak zesílím hudbu. Zrychlím tempo, jako bych rychlejším během mohla utéct před duchy své minulosti. Dokončím svůj běh přes čtvrť a záměrně se vyhýbám ulici, na které stojí Améliin starý dům. Než se vrátím na dálnici, těžce dýchám a teče ze mě pot.

Jsem ráda, že už jsem v cílové rovince, a jak mi nohy buší po hlíně a štěrku, začínám snít o tom, jak příjemná bude sprcha. Modlím se, aby v pokoji, kde jsem ubytovaná, byl dobrý tlak vody, když moje pravá noha dopadne napůl na vyvýšený asfalt a napůl mimo něj. S překvapeným výkřikem jdu tvrdě dolů. Padám bokem a kyčlí dopadám na velký kus štěrku, přímo na kost. Bolest je tak ostrá, že mě na vteřinu znehybní. Do očí mi vyhrknou slzy, vyrazím ze sebe mimovolný výkřik a prohnu se.

Matně si uvědomím, že část mého těla skutečně leží na silnici. Přinutím se sesunout se úplně na rameno a čekám, až bolest z kyčle ustoupí. Když se tak stane, uvědomím si, že jsem si poranila i kotník, i když nedokážu říct, jak moc. Pomalu se nadechnu a vydechnu, prodýchávám bolest a snažím se nohu ohnout. Do nohy mi vystřelí ohnivý plamen, až zatnu zuby. Alespoň s ní můžu pohnout, takže není zlomená. Možná je vyvrknutá, ale když budu mít štěstí, je jenom špatně zkroucená. Rozhodnu se, že si tu pár minut posedím, než se pokusím o chůzi.

Vtom se v dálce za kopcem objeví motorka. Charakteristické burácení motoru mi napovídá, že je to Harley. Vzhlédnu a všimnu si, že jezdec nemá helmu. Dlouhé vlasy mu při jízdě vlají za zády. Nemůžu si pomoct, ale připadá mi trochu jako Travis.

Když se pak motorka přiblíží, uvědomím si proč.

Je to proto, že je to Travis.

Sakra.

Přistihnu se, že se rozhlížím kolem a hledám místo, kam bych se schovala. Jako bych se mohla skutálet do odvodňovacího příkopu a on by mě neviděl. Ale už je pozdě. Je jasné, že mě poznal. A co hůř:

Zpomaluje.

„Sakra,“ zamumlám si pod nosem. „Sakra, sakra, sakra.“

Travis zastaví motorku asi pět stop od místa, kde sedím. Vypne motor.

„Tohle není silnice, po které by se mělo běhat,“ zavrčí a nesouhlasně se zamračí, když si mě prohlíží.

„Ehm, taky ti přeju dobré ráno,“ odpovím. „A zvláštní, zdá se, že mám problém s pamětí. Nevzpomínám si, že bych tě požádala, abys sem přišel a řekl mi svůj názor.“

Travis přehoupne nohu přes sedadlo a sleze z motorky. Popojde pár kroků dopředu, až se nade mnou tyčí jako obr. „Co tady sakra sedíš? Čekáš na autobus?“

Protočím oči. „Když to musíš vědět, zvrtla jsem si kotník. Jen si ho na pár minut nechám odpočinout, než se pokusím vstát.“

„Když tam budeš sedět, sejme tě náklaďák.“

„Mrzí mě, že jsem si ke zvrtnutí kotníku nevybrala vhodnější místo,“ odseknu. „Asi jsem se měla nejdřív poradit s tebou.“ Dívá se na mě, jako bych byla nějaké hloupé děcko. Vaří se mi z toho krev, i když má pravdu. Tohle není zrovna nejbezpečnější místo k sezení. Ale to mě na něm nijak neštve.

„Měla jsi mít aspoň tolik rozumu, abys neběhala po dálnici.“

Odfrknu si. „To je docela legrační, když to říká někdo, kdo se neobtěžuje nosit helmu.“

Očekávám, že ho to naštve, a připravím se, že na mě začne řvát. Ale k mému překvapení se mu jeden koutek úst zvedne v samolibém úsměvu. „Možná. Ale je to moje volba. Ne tvoje.“

„Takže jenom muži mají na výběr?“ Odporuji. „Ty si můžeš vybrat, jestli budeš riskovat, že si při každé jízdě rozprskneš mozek po chodníku, ale já musím žádat o svolení, abych si mohla vybrat běžeckou trasu?“

Travis zavrtí hlavou a povzdechne si. „Vidím, že ani léta tě neudělala menší osinou v zadku.“ Natáhne ke mně velkou ruku. „No tak. Uvidíme, jestli se dokážeš postavit.“

Zvažuji, že odmítnu, ale nakonec se rozhodnu, že toto chvilkové příměří je lepší než otevřené nepřátelství. Natáhnu ruku, abych jeho nabídku přijala. Jeho silné prsty mi obepnou ruku a obemknou ji v sevření, o kterém vím, že by mi mohlo rozdrtit každou kost, kdyby se mu zachtělo. Při kontaktu s jeho kůží mi do mozku vtrhne příval vzpomínek. Najednou je mi zase sedmnáct a on mě poprvé bere za ruku.

Přestaň.

Soustředěně se zamračím a pevně položím na zem zdravou nohu. A pak mě s překvapivou jemností zvedne, jako bych pro něj nebyla lehčí než pírko.

Jakmile stojím a balancuji na jedné noze, nepustí mě. Místo toho, když se k němu postavím čelem, mě druhou rukou uchopí za opačné rameno, aby mě stabilizoval.

„Zkus dát nohu dolů,“ říká.

Jeho hluboký baryton je tak bolestně povědomý. Vyvolává ve mně vzpomínky na dobu, kdy jsem si myslela, že možná – jen možná – je na světě někdo, kdo mě může milovat takovou, jaká jsem. Někdo, komu bych mohla svěřit i ty nejmenší části svého já.

Jako ozvěna mnou projede malé zachvění touhy, ale já ho zaženu.

Opatrně položím pravou nohu na zem. Travisův stisk se mi napne na rameni, když se na něj snažím přenést váhu. Nohou mi projede jehlička bolesti a já se zavrtím, ale není to tak zlé, jak jsem se obávala. Na vteřinu ztuhnu a pak ji trochu víc zatížím.

„Nemyslím si, že je to vymknuté,“ řeknu mu s úlevou. „Jen jsem si to trochu natáhla.“

„Dobrý postřeh,“ přikývne. Nesundává ruku z mého ramene. Teď, když už se o svůj kotník tolik nebojím, si začínám velmi dobře uvědomovat, jak zpoceně a nechutně teď asi vypadám.

„No,“ pokračuju trochu rozpačitě. „Díky, že jsi zastavil. Teda, nemusel jsi.“ Poprvé se mu podívám do očí, opravdu poprvé. Ty elektrizující modré na mě hledí zpátky, nečitelné. Cítím, jak mi rudnou zpocené tváře, a odolávám nutkání odvrátit pohled.

„Neměla bys chodit,“ zamumlá. „Ne, dokud si to nedáš nahoru a nedáš si na to led.“

„To je v pořádku. Není to daleko.“ Ve skutečnosti je vyhlídka, že půjdu posledních tři čtvrtě míle zpátky do hotelu, skličující, ale když půjdu dostatečně pomalu, zvládnu to.

„Kašlu na to. Pojď.“

Rukou, kterou mě stále drží, jemně škubne, když udělá krok ke svému Harleji. Instinktivně se odtáhnu a bráním se.

„Potřebuješ, abych tě nesl?“ zeptá se.

„Cože? Ne!“ Skřehotám.

„Tak pojď.“

„Nepotřebuju, abys mě vezl, Travisi.“

„Nenechám tě jít zpátky pěšky.“ Ztvrdne mu čelist.

„Jsem dospělá žena,“ opáčím. „Ty mi nebudeš nic přikazovat.“

„To tě mám zvednout a posadit na motorku sám?“ vyhrožuje mi.

„To by sis nedovolil,“ odseknu, ale i když to říkám, vím, že se mýlím.

„Chceš mě vyzkoušet?“

Podrážděně si odfrknu. „Roky tě neudělaly o nic méně tvrdohlavým, že?“

To ho rozesměje. „Ještě víc, než myslíš,“ zavrčí a věnuje mi jen náznak úsměvu. „Tak toho nech a pojď.“

V očekávání se na mě podívá. Když se hned nepohnu, nakloní se a sehne se, jako by mě chtěl zvednout.

Vydám ze sebe výkřik. „Dobře, dobře!“ Protestuji a připadám si směšně. Znovu mi podá ruku a já se o ní opřu. Udělám kulhavý krok vpřed. Pak další. A pak ještě jeden. Když konečně stojím vedle motorky, Travis mě pustí a rozkročí se nad sedadlem.

„Polož mi ruku na rameno, abys udržela rovnováhu,“ poučí mě a sleduje, jak nemotorně zvedám zraněnou nohu přes sedadlo. Počká, až se mi podaří usadit a položit obě nohy na kolíky.

„Kam jedeme?“ zeptá se.

„Do hotelu Courtyard.“ Mávnu rukou tím směrem.

Travis nastartuje motorku. Když zařadí rychlost, trochu se vymrští dopředu a já se instinktivně chytnu jeho pasu, abych ho podepřela. Moje ruce vklouznou pod kůži jeho motocyklové vesty a usadí se na měkké bavlně jeho trička. Přes látku cítím tvrdé svaly jeho břicha a teplo jeho kůže.

Něco se ve mně pohne: prvotní fyzická reakce, která mi podlomí kolena a zrychlí dech, ještě než si uvědomím, co se děje.

Nakloním se k Travisovi a cítím, jak mu při řízení motorky pracují svaly na zádech. Celou cestu zpátky do hotelu bojuju s bušením srdce a horkem, které se mi hromadí mezi nohama. Snažím se nemyslet na to, jak závratné je být mu tak nablízku – a si představuju si, jak mu vklouznu pod tričko a rukama mu přejedu po kůži svalnatého břicha.