S&B - 1. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Terez, Lucka

Burn

Na misi se prodírám centrální částí naší klubovny, stáhnu si zakrvácený šátek ze rtu a hodím ho na Raffa. Plácne ho do zjizvené hrudi, než ho chytí a zavrčí. „Seru na tebe, Burne.“ Hodí látku do koše na prádlo, který nese přes naši velkou klenutou místnost. Pokoj vypadá spíše jako z nějaké luxusní chaty a méně jako místo, kde se poflakují motorkáři.

Jmenovitě my, podělaní zkurvysyni z Royal Bastards MC, z Idaho Springs, coloradská pobočka. S veškerou úctou viceprezident. Můj otec, tlustý zkurvysyn si užívá šukačku v rohu místnosti se svým novým, sotva zletilým kusem zadku, je nejlínější a nejbezcennější prezident, kterého kdy Bastardi měli. Ignorujte ho, my ostatní to děláme.

Složitě vyřezávané, obrovské dvojité dveře se otevřou těsně předtím, než se po nich natáhnu a vejdou dovnitř naši poslední hosté spolu se dvěma bratry z klubu, jako doprovodem.

Mávnu na své bratry, aby pokračovali dál, a zastavím se dál od návštěvníků, abych nevyděsil pěkně tvarovanou zrzku, kterou jsem nikdy předtím nepotkal, svým hnusným ksichtem. Hned vedle ní je pěkný pohled pro mé bolavé oči.

„Bonezi,“ kývnu hlavou na přivítání. „Přinášíš mi cenu?“

Tetovaný bratr z motorkářského klubu Corrupt Chaos, kterého jsem potkal před desítkami let, po mě hodí úsměvem, který jakoukoli mrchu přiměje, aby si klekla a vykouřila mu péro. Podle způsobu, jakým se pohupuje, tak i pár chlapů.

„Burne, seznam se s Johnem.“ Šedovlasý bratr ustoupí na stranu, aby mi poskytl ničím nerušený výhled na dítě, kterého se klub ujme.

Jo, vidíte, Bonez a jeho dámská společnost jsou dobří lidé. Dohodli se s klubem, jehož jméno já neznám, že se ujmou těch, kdo byli osvobozeni z obchodu se sexem a nabízejí jim nezávazný návrat do nového života. Skutečná Matka Tereza. Krmí je, oblékají, poskytnou jim domov, vzdělání, pokud to potřebují, dají jim práci, která jim pomůže se začlenit do společnosti, po pekle, které prožili. Zní to perfektně, že?

Jde o to, že je to dobré pro ty, co se dokážou přizpůsobit. Pak je tu pár, kteří nedokážou.

Bonez mávne na vysokého, štíhlého kluka s porcelánovou pokožkou. Zelenooký kluk to bere jako narážku a zatne čelist. Nosní dírky se mu agresivitou rozevřou, když se rameny prodírá do otevřeného prostoru mezi mnou a těmi, kdo ho přivedli. Pěsti má zaťaté po bocích, kluk se narovná, ramena dá dozadu a pozvedne bradu. Tričko, které má na sobě mu přiléhá k tělu a džíny mu volně visí na bocích.

Hněv, bolest a jdi do prdele, mu doutná v páru očí, které zírají skrze mě, jako bych si nezasloužil s ním sdílet stejný vzduch. Nebylo by to poprvé, co by se v mé přítomnosti takhle někdo cítil.

„Jméno?“ adresuju problémovému klukovi.

Ignoruje mě.

Zrzka s povzdechem promluví. „Nemluví.“

„Vůbec?“ Znovu pohlédnu na onoho zrzavého kluka pro potvrzení. Upřu pohled na něj.

John tam jen tak stojí a s tělem připraveným na boj. Cítím, jak vzduch kolem něj vře zoufalou snahou ho vypustit do akce. Proto je tady. Bonez ho nedokáže zvládnout, a já vidím proč. Muži, jako John se nedají ochočit. Každopádně ne do formy, kterou společnost nazývá normální.

Naše pobočka provozuje podzemní bojové ringy. Lidé z celé země sem jezdí, do hor, a odvázat se v našich klecích -  motorkáři, mafie, bohatí sráči a všichni mezi tím, jsou vítáni, pokud zaplatí poplatky. Já a mí kluboví bratři byli přijati na tuto pobočku z určitého důvodu. Naší potřebě násilí – syrového a špinavého, kde vám krev prosakuje do nehtových lůžek a pěstí střetávající se s masem. Je to naše potřeba. Všichni jsme byli svědky sraček, prošli si jimi a žijeme tu, abychom pomáhali vyhnat vnitřní démony způsobem, který nás udrží mimo vězení a hrozbu oběšením.

Johnova kůže září zdravým odstínem růžové, barvě skoro se shodující s jeho vlasy… jeho nekontrolovaný vztek je jasně hmatatelný. Ten druh, který můžete ochutnat na špičce jazyka. Je slaný a sladký, nejlepší kombinace.

Udělám krok vpřed, abych viděl, jak zareaguje.

Na čele mu vyskočí žíla a tepna na krku pulzuje. Abych se nestal příliš rychle kreténem, potlačím úsměv. Kdybych čelil komukoli jinému, neváhal bych ho naštvat, ale Johna ještě neznám. Jen čas ukáže.

Jako by četl řeč mého těla, zatne břicho. Zachytím jeho obrys pod látkou trička. Dobře, je štíhlý a dobře stavěný. Má na mě dobrých sedm centimetrů náskok ve výšce, což ale pro mě není na překážku, protože v botách ho dokážu zasáhnout i tak.

„Burne, má krátkou rozbušku,“ varuje mě Bonez, přikývnu, doufám, že má. Uvidíme, co v sobě tenhle zrzek má. Není tu s vyhlídkou na členství v klubu a nemá k tomu ani jméno, takže by tyhle pěsti měly čelit výzvě. Tank, trenér našeho klubu je drsný bastard. Pokud nedokáže zvládnout mě, tak kurva nezvládne ani jeho.

„Tak John, jo?“ posmívám se a učiním další krok vpřed. Právě jsem se vrátil ze sparingu v Iron Hell. Udržuje mě v kondici v mém pokročilejším věku, už jsem neviděl vnitřek klece téměř pět let. Sedmatřicet je zatraceně moc, abych se dokázal měřit s těmito novodobými psychopaty. Chci zůstat ve formě, vést tuto pobočku a dojednávat obchody.

Dítě nereaguje, ale už je na hraně.

„Pokud nemluví, jak znáte jeho jméno?“ zeptám se ženy s pěknými křivkami, protože vím, že John je v jejich péči už pět měsíců. Už od prvního dne nešel zvládnout. Bonez mi kvůli němu volal minulý týden, když zlomil nos další osobě bez zjevného důvodu.

„Neznáme, nepromluvil s námi ani slovo,“ vyjde od oné ženy. „Tak proč mu říkáte John?“

„John Doe,“ objasní Bonez a zní ohledně jeho jména ztraceně. Ach, to dává smysl.

John Doe. (pozn. používá se v Americe, pokud se neví jméno osoby – amnézie, neznámý mrtvý…)

Chytré.

Dlouho Johna hodnotím, zrzka, od nohou po konečky rozcuchaných vlasů. Stříbrné jizvy pokrývají každý kousek odhaleného krku. Jednu na spodním rtu má vybledlou, vleče se mu až k bradě. Jeho ruce mi však říkají nejvíc. Klouby se mu právě začaly hojit z bitky. Další jizvy vypráví příběh, který ještě nebyl odhalen. Bez obav. Tady se na něj neptáme. Tohle je domov pro zjizvené rebely. Naše příběhy jsou jen naše vlastní, můžeme je sdílet, nebo si je nechat pro sebe, já se však nebojím vyprávět svůj.

První rok, co jsem se přidal ke klubu, jsem byl několikrát těžce popálen, když mě zajal konkurenční motorkářský klub a mučil mě kvůli informacím, které jsem nikdy nesdělil, pak mi polili polovinu těla benzínem a zapálili mě ve snaze najít mého otce. Jenomže já nezemřel, i když jsem o to prosil, ani poté, co se na mě vychcali a smáli se, když jsem bolestí odpadl. Měsíce jsem se zotavoval na popáleninovém oddělení. Tehdy jsme žili v Michiganu.

V týdnu, kdy jsem byl propuštěn, mě otec přivedl sem a založil tuto pobočku s povolením národního prezidenta. Tady jsem se naučil bojovat, abych znovu získal svoji důstojnost. Tady John získá tu svoji, stejně, jako všichni ostatní… všech dvanáct z nás. Teď třináct.

Udělám další velký krok vpřed, až už jsem na dosah klukovi.

„Ty jsi můj nový projekt, Johne?“ Provokuju a zachechtám se.

Což je fígl.

Bonez na mě křičí, abych přestal, ale John jeho slov nedbá. Rychleji, než bych čekal, vyrazí proti mně s úmyslem mi ublížit a uspěje. Pěst tvořená z emocionálně kované oceli mě udeří přímo do čelisti. Hlavu mám vrženu na stranu a z už tak rozbitého rtu se mi vyřine nová krev. Vítám ji. Každá dávka adrenalinu je vysokooktanové potěšení směřující přímo do mého systému.

Ještě se nenasytil, zhoupne se, aby udeřil podruhé, ale já ho snadno zablokuju.

Pak se karty obrátí jako vždy.

Možná jsem menší, můžu být i starší, dokonce pomalejší, ale má moudrost a zkušenost převáží jeho hněv směřovaný mým směrem. Chytím Johna za předloktí a odstrčím ho zpět s nulovým hněvem. Když jednáte se vzteklým psem, nemůžete mu ukázat slabost ani strach.

Také nelze s agresí bojovat agresí. Nikam to nevede.

Lekce, jež je třeba se naučit.

Formování důvěry.

Hierarchie převládne jako vždy.

Hladový udeří potřetí a já jsem na něj připravený.

John udeří doprava, já jdu doleva. Vzduch víří kolem našich tančících těl, než udělám, co je třeba udělat a umístím přesně mířenou ránu do malého prostoru mezi kyčlí a žebry. Stačí to, abych ho vyvedl z rovnováhy, což je pro dnešek nejdůležitější lekce…

Nevyjebávej. Se. Mnou.

Nedám mu čas na zotavení, naberu ho ramenem a shodím na dřevěnou podlahu. Jedná se pouze o lehké sundání – je za ním jen trochu síly, ale dost, aby ho lehce omráčilo.

Snaží se přesměrovat potyčku.

Udělám krok vpřed, abych sdělil, co slovy nemůžu, odkopnu nohy zpod něj, když se pokusí vstát, pak ho obkročím. Nohama mu přišlápnu stehna, ovinu mu ruku kolem krku a stisknu.

„Dost!“ zavrčím, ale on pokračuje v boji a poprvé od chvíle, kdy přijel, zamrká, a mrká a mrká, jako by démon uvnitř něj dal šanci vynořit se té zdravé části.

Kyslík mu uniká z plic a zase do nich vniká, hrudník se mu zvedá a klesá spolu těžkým dechem.

Po obou stranách čela mu stéká pot na spánky.

Podívám…

Do prdele.

Kurva.

Kurvaaaa.

Nízko v hrudi, zrozeno až v jámě samotného žaludku se ze mě vydere zavrčení, zatímco na něj zírám. Na ně.

Na…

Kurva.

Při potyčce se klukovi vyhrnulo tričko. Pod ním je zmar… čisté trosky, které mohly být stvořené pouze monstrem, které překypovalo nenávistí.

Neexistuje ani kousek kůže, který by nebyl poznamenán otisky biče. Dlouhé, silné, růžové jizvy. Neschopný se zastavit mu volnou rukou zvednu tričko ještě víc.

John se mě snaží shodit, ale upevním stisk na krku a zvednu pohled k jeho očím, které jsou naplněné panikou a strachem… rozbitých střípků muže.

„Věř mi,“ zašeptám a on se podvolí, jako by tato slova potřeboval slyšet už celé věky. Zavře oči a z koutku mu skane jedna osamělá slza, když mu zvednu tričko až k bradavkám.

Ty jsou také poškozené. Jeho kůže už není nadále hebká a světlá.

„Krucinál,“ zasyčí Bonez, když uvidí to, co já.

Je mi z toho špatně – zírají na něj, stane se objektem pozornosti.

„Ven!“ nařídím všem v blízkosti. „Vypadněte. Kurva. Odtud.“

Další slza se přidá k té první, steče Johnovi po tváři, než steče k uchu a zmizí za ním jako přízrak.

Ozývají se kroky a vzdalující se zvuky hlasů, dokud nezůstaneme sami.

Dítě pode mnou jen dýchá. Dovnitř a ven, dovnitř a ven pomalu a pravidelně. Obrysy žeber se mu vyklenou při každém nádechu. Tep pod mými prsty pulzuje, takový ostrý kontrast – kořeny asijské a původních Američanů obalené kolem severoevropské bledosti. Tetování a popáleniny podél vystouplých jizev.

Co ti to udělali, chlapče? Jak dlouho tě ti zkurvysyni měli? Dokonce ani Boz neměl ponětí, když jsem se ho zeptal.

Pustím tričko a sleduju to, co jak mohu jen předpokládat je značka na jeho žebru.

RW

Na boku má její dvojče. Té samé velikosti, písma, vytvořena litinou, která se dává do ohně a používá se na značkování dobytka.

Zvrácený.

Ať už mu tohle udělal jakýkoli hajzl, doufám, že je mrtvý. Bolestivým způsobem, ne tím mírumilovným. Mučící značka spravedlnosti. Ten hodný John… fuj… to jméno se k němu vůbec nehodí. Pode mnou neleží John.

  Můj mozek odmítá ta čtyři písmena, když se na něj dívám. Opravdu dívám.

Přeživší. Skutečný bojovník. Ti, kteří vydrželi a bojovali, aby zůstali naživu, ti se nerodí se jmény. Zrodí se v pekle.

Stejně jako moje, Burn (pozn. hořet).

Jako Raff, Tank, Nose a zbytek mých bratrů.

Přinutím to dítě, aby otočilo hlavu vzhůru, lehce mu poklepu na tvář a John otevře oči. Jsou ostražité a odhodlané neukázat mi kultivovanost. Ne, že bych ho vinil. Jsem ošklivý zkurvysyn, na kterého nelze koukat moc dlouho. „Takže chlapče, nejmenuješ se John ani nemluvíš. V pohodě. Tady máš návod, jak to bude fungovat. Já vstanu a ty se budeš chovat slušně. Už se mnou nebudeš bojovat… pak se budeme chovat mile k Bonezovi a jeho dámě. Možná se najíme. Jsem si jistý, že se nám oběma bude hodit nějaký dlabanec.“

Čekám na trhnutí, přikývnutí, jakoukoli jinou reakci, nedostanu od něj nic jiného, než zírání do zdi.

Abych byl spravedlivý, je to krásný strop – dřevěné trámy, světlíky a zabijácký rustikální kruhový lustr.

„Budeš se mnou v pokoji, dokud ti nebudu důvěřovat natolik, abys měl svůj vlastní. Neměj strach, je dost velký. Ráno půjdeme do Iron Hell a setkáme se s tvým trenérem… souhlas?“

Jediné mrknutí, pomalé a odměřené.

Usměju se, tak nějak. Tak to funguje v mém světě. Úsměv a většina výrazů tváře je způsob, jak přežít. S poškozenými nervy ve tváři, víte díky benzínu a ohni se ne všechny svaly pohybují správně. Přidejte napjatou, zvrásněnou kůži, zvláštní cit a máte polovinu funkčního celku.

Zdá se, že si to dítě nevšímá zjizvení, nebo je mu jedno.

Tvrdohlavý až do morku kostí.

A protože rád tlačím na štěstí, lehce obkreslím značku na boku, abych viděl, co udělá, jestli vůbec něco.

Nic.

Fajn.

Vnitřně si povzdechnu a doufám, že z toho kluka něco dostanu. Cokoli kromě vzteku, pár slz a mrkání.

Zdá se, že máme před sebou hodně práce. Bonez nežádal o snadnou laskavost, to je jisté.

Odkašlu si. „Jsem rád, že jsme na stejné vlně, takže… jsem přemýšlel, protože tvé jméno není John a hádám, že nikomu z nás v nejbližší době neřekneš své skutečné jméno, budu ti říkat Switch (pozn. spínač, změna), John je nuda a nikdo z nás takové jméno nemá. Necháš mě, abych ti říkal Switch?“

Dítě přivře oči, zhluboka se nadechne, pak ty zelené očka zase otevře, září a jeho červené, téměř průsvitné řasy jsou vlhké. Břicho se mu lehce zachvěje, ale dost jako by skrze něj putovalo ke mně.

Otázka zodpovězena.

Tak tedy Switch. Pokud jeho reakci čtu správně. Kdo sakra ví? Nejsem expert na tyhle sračky.

Máme zjizvené bratry, hodně z nich, jednoho dokonce polohluchého. Němého ještě ne.

Nic dalšího neřeknu, vrátím jeho tričko na místo a slezu z něj. Následuje moje pohyby, dokud nestojí na pevné zemi. Ukážu palcem k baru a zamířím k němu. Switch klopýtá za mnou, odtáhnu mu židli a on se posadí. Beru to jako dobré znamení, obejdu bar a vezmu nám lahve s vodou a chipsy. Uschováváme tu spoustu občerstvení a dalších těchto sraček. Na večerech, kdy máme party naše hlavní klubová děvka, Chelsea, podává alkohol. Ona a její kamarádky děvky nám taky vaří a uklízí. Jsou místní obyvatelky Idaho Springs. Opravdoví motorkáři milují typy se snahou opravit věci. Jako by kdokoli z nás se mohl dát dohromady jen díky kundičce.

Pocity a takový druh pitomostí jsou vyhrazený ženám. Muži se o takové blbosti nestarají. My jíme, spíme, kecáme, bojujeme, jíme a šukáme. Není tu místo pro lásku ani jiné pocity. Láska je pro ty, co mají srdce. A žádný z nás na ni nemá čas. Ne tady. Na tomto místě.

Položím láhev před kluka a k tomu dva pytlíky chipsů. Switch nezaváhá a pustí se do nich.

Spokojeně ho sleduju jíst. Opřu se o pult, kde skladujeme alkohol v barevných flaškách v řadě. Zdá se, že dítěti pozornost nevadí. Jí, dokud nevdechne oba pytlíky. Najdu na baru pár granolových tyčinek a hodím mu je. Přijme je jako hladové štěně. Ve stálém proudu dojídá a já mu házím další.

V určité chvíli se Bonez a jeho stará vrátí do místnosti a ze široka nás obejdou.

Dobrý nápad. Switch je teď krotký, ale není radno šťouchat do zjizveného medvěda, pokud to není nutné. Můj kamarád zvedne ruku k uchu v gestu, že zavolá, než jeho ženská společnice ústy naznačí děkuju.

Tiše jim oběma kývnu na rozloučenou. Pak jsou pryč, následováni dvěma členy našeho horského komplexu. Hádám, že se tu taky nechtějí zdržovat.

„Tak to vypadá, že jsme zůstali jen sami dva,“ okomentuji, dítě má před sebou kupu prázdných obalů.

Prohrábne si rukou zrzavé vlasy a ztěžka si povzdechne. Zní kurevsky plně.

„Jsi připravený se podívat do naší ložnice?“

Switch posbírá po sobě ten nepořádek a sleze ze stoličky.

Odmávnu jeho snahu. „Nech ty odpadky být, někdo se později staví a uklidí je.“

Poslechne, jen vytvoří úhlednou hromádku, kterou pak klubové děvky uklidí. Odhodím prázdnou lahev do dřezu, aby se postaraly i o ni.

V zadní části velkého pokoje projdeme dveřmi a zabočím doleva směrem k mému pokoji. Jakmile se dostaneme na konec chodby, vyjdeme po dřevěných schodech do druhého patra, kde jsou ložnice.

Moje je první zleva.

Kartou odemknu dveře a otočením koule se dostaneme dovnitř. Pokynu mu, ať jde jako první, aby měl jasný výhled na celou ubikaci.

Switch pochopí moji narážku a váhavě vstoupí dovnitř. Jsem hned za ním. Tiše kovové dveře zavřu a tu zatracenou věc zamknu. Nepotřebuju, aby nás kterýkoli z bratrů dnes večer rušil. To dítě potřebuje čas, aby se zabydlelo.

Uprostřed mé postele královské velikosti leží bágl, předpokládám, že je jeho. Jeden z mých chlapů ho sem přinesl, jeho přistýlka je postavená do rohu. Odnesu bágl k jeho posteli, ani ne třicet cenťáků od mé postele. Pak se zády opřu o stěnu a pozoruju ho. Nepohnul se, zvědavým pohledem těká po každém centimetru pokoje. Pravděpodobně kontroluje pasti, nebo omezení. Možná zbraň či dvě. Nic z toho tu nenajde. Když jsem se dozvěděl, že přijde, všechny jsem odstranil.

Nechci skončit s nožem v krku, zatímco budu spát.

Nepotrvá dlouho, než si to dítě uvědomí, že má štěstí, že se mnou může být. Mám největší pokoj z celého domu. Rohové apartmá s velkými okny a výhledem na hory.

Každé ráno se probouzím s tímto milionovým výhledem. Miluju ten výhled tak moc, že před ním i snídám u malého stolku pro dva.

Switch si zamračeně prohlíží mé zelené povlečení. Totéž dělá s podlahou a poličkami až po strop. Jsem čtenář. Vždycky jsem byl. Když bydlíte v horách, máte hodně volného času. Je to způsob života. Je to tu uvolněnější, méně shonu, než který byste měli ve velkém městě, jako je Denver. Někteří hrají kulečník, šipky, videohry, nebo stolní tenis v naší společenské místnosti.

Ostatní bydlí v tělocvičně. Pár drinků a prošukat se do zapomnění. Můj otec, Dog (pozn. pes), je jeden z těch bastardů. Já dávám přednost čisté hlavě. Alkohol vám zastře mysl… no… stejně jako kuřby, někdy. Ale já neměl sex už roky. Řekněme, že se mi nelíbí, když se mě někdo dotýká a buďme realisté, ženské se vás chtějí dotýkat, když jim bušíte do kundy. Mé jizvy jsou citlivé. Navíc všichni víme, že ženské dávají přednost krasavcům. Kromě Nose, jsem nejošklivější bastard tady.

„Tvoje postel,“ kopnu do kolečka jeho lůžka.

Se zmatenou vráskou mezi obočím si prohlíží bílé prostěradlo a zelené povlečení shodující se s mým, pak si všimne otevřených dveří vedoucích do dalšího prostoru.

„Pokračuj, obhlídni si to tu.“ Ukážu bradou oním směrem.

Switch na mě pohlédne s nevinným zaváháním. Láme se mi kvůli němu srdce.

Tak dobře. Fajn. Půjdu jako první.

Vedu ho a po cestě rozsvěcuju světla.

Je zde malá kuchyňská linka, která slouží jako provizorní chodba, s ledničkou, dvěma hořáky, dřezem, myčkou, mikrovlnou troubou a několika skříňkami pro skladování potravin. Nic přepychového. Zaparkuju prdel na gauči ve vedlejší místnosti, zvednu nohy na konferenční stolek a počkám, dokud to dítě neudělá, co potřebuje.

Tenhle pokoj je pěkný. Další veliká okna s výhledem na hory a obrovským gaučem. Televize visí nad zdobeným krbem. Naproti oknům jsou vyřezávané dřevěné sochy medvědů a další divoké zvěře. K celkovému dokreslení atmosféry, jedna z klubových děvek umístila vysoký koberec před kamenné ohniště. Po celé straně zdi je další knihovna. Staré houpací křeslo je mé oblíbené místo pro čtení.

Dítě si dává načas a nasává do sebe nový domov. Fascinovaně sleduju jeho počínání, doufám, že promluví a prozradí mi něco o sobě.

Neudělá to.

U posledních dveří se s úctou dotkne koule, než na mě pohlédne kvůli svolení.

„Jen do toho.“ Povzbudím ho s vědomím, že se mu bude líbit, co tam najde. Koupelna velikosti ložnice.

Sprcha s prosklenou zástěnou dost velká pro šest lidí s výhledem na úbočí hory, s oknem táhnoucím se od země po strop. Zapuštěná vana velikosti Mini Coopera. Dvě umyvadla a další řezbářské práce, které najdete v celé chatě. Více kamenů a dřeva… a střešních oken. Nebe.

Je to nejvíce uklidňující místo v areálu. Oáza. Bratři by obětovali kouli, aby to tu mohli použít, alespoň jednou. Jde o to, že nemám zájem sdílet svůj prostor.

Když se Switch po nějaké době nevrací, vstanu a jdu ho zkontrolovat. Zastavím se ve dveřích kvůli tomu, co uvidím uvnitř…

Tváří v tvář zrcadlu, nyní již bez trička, dítě zkoumá svou zjizvenou kůži jedním prstem. Slzy kanou po jeho zčervenalé tváři jako vadný kohoutek, spodní ret se mu třese.

Neschopný odtrhnout zrak od jeho těla, se opřu ramenem o futra a sleduju ho, i když vím, že bych měl odejít. Nemůžu. Já kurva nemůžu.

Jako by byl ve svém vlastním světě, si Switch rozepne kalhoty a upustí je na podlahu. To samé udělá s boxerkami, vše se mu shromáždí u kotníků, nad botami. Každý centimetr schovaný pod látkou je jako zbytek – katastrofa.

Podebere si koule a masíruje povadlé péro, každý okamžik sleduje v zrcadle a já dělám to samé – jako šmírák.

Sehne se, sundá si boty i zbytek oblečení, dokud nestojí úplně nahý. Pak se otočí a poskytne mi plný výhled na jeho poškození, jako by věděl, že tu stojím po celou dobu, jako by mě potřeboval, abych vydal svědectví o těchto nevyřčených hrůzách. Zasáhne to zjizvené místo uvnitř mě. Které navštěvuji jen zřídka. Existuje důvod, proč ho zamykám. Odtamtud nepřichází nic dobrého.

Hruď se mi sevře napětím, když si prohlížím jednu jizvu za druhou a zapamatovávám si jejich směr. Zatne pěsti u boků, to dítě se celé odhaluje. Jako bych ho soudil, jako bych ho tu už nechtěl.

Což není více vzdálené od pravdy.

Potřebuju, aby věděl, cítil, že není sám; přetáhnu si tričko přes hlavu a odhodím si ho k nohám.

Vidím zamračení a pak ostře vtáhne vzduch skrze zuby. Stejně jako u něj se mé poškození táhne po mé tváři, rukách, k trupu až… Shodím kraťasy a boxerky na podlahu.

Tak, vidí mě celého a já zase jeho.

„Nejsi sám, neznám tvůj příběh, ale musíš vědět, že nejsi sám.“

Chudák kluk nakloní hlavu na stranu a povzdechne si, ten zlomený zvuk mi trhá vnitřnosti.

Zažil jsem toho mnoho, viděl hodně, ale tohle je jiné. On je jiný.

Udělám jedinou věc, kterou můžu, odkopnu své oblečení a popadnu ručníky ze skříně. Položím je na zem před sprchovým koutem, otevřu dveře a pustím všechny čtyři hlavice.

„Byl to dlouhý den a já potřebuju sprchu. Chceš se přidat?“ Ukážu na místo v koutě. Jako bojovník, cudnost je pro ty, kteří sexualizují lidskou podobu. Sprchovat se vedle jiného chlapa je normální v našem světě. Prostě dva dospělí, co se snaží smýt své démony a zápach zpocených těl.

Nečekám, až se rozhodne, zda se chce umýt, vejdu do sprchy a stoupnu si na své oblíbené místo. Na podlaze vedle mých nohou je prostor, kam si dávám mužně vonící sprchový gel, šampón a mycí houbu. Na moji obranu, je stejně černá jako moje duše.

Někde mezi drhnutím penisu a koulí můj nový spolubydlící přestane řešit světový hladomor a připojí se ke mně. Kopnu k němu mýdlo, které jsem použil spolu s houbou. Později mu dám jeho vlastní. Až bude připravený vidět malé městečko, u kterého žijeme.

Neztrácím čas, nechám ho se umýt, vylezu ze sprchy a osuším se, jako vždy. Před zrcadlem se namažu krémem od hlavy až k patě. Popáleniny je třeba udržovat hydratované. Jakmile skončím, smotám použité ručníky a hodím je do špinavého prádla a jdu do obývacího pokoje.

Zcela přirozeně si vyberu v knihovně knížku, kterou už jsem nějakou dobu nečetl a usadím se ve svém křesle. Zítra se musím pustit do rozvrhu pro nadcházející boje, ale až poté, co představím Switche Tankovi. Myslím, že spolu budou vycházet dobře. Po dobu, kdy Tank zvládne nemluvení a Switch ovládne svůj temperament.

V určité chvíli, dítě opustí koupelnu s ručníkem omotaným kolem pasu. Pozvednu obočí, chce se mi smát, ale rozmyslím si to.

Podívá se na můj výraz a pak si mě celého věcně prohlédne, než odhodí ručník do koupelny.

„Na stole je dálkové ovládání, jestli se chceš dívat na televizi.“ Pokynu bradou k černému obdélníku.

Nedá najevo, že by slyšel jediné slovo, ale vybere si knihu a rozvalí se na pohovce.

Sprcha a čtení bez ztráty krve, vůbec není špatné.

Usměju se sám pro sebe.

„Kdybys měl kdykoli hlad, ve skříňkách je jídlo a pokud bys potřeboval něco, co nemáme, dej mi vědět.“

Jak jsem čekal, Switch předstírá, že neexistuju a já jsem s tím v pohodě. Mluvení se přeceňuje.

Čteme v tichu, které narušuje jen tiché houpání mého křesla a vítr venku, zatímco jsme unášeni do fiktivních světů, které vyhledáváme. Kde je klid.

Nikdo, koho znám neoceňuje jednoduchost čtení a houpání. Jasně, jde o starou školu, ale jedná se o trochu útěchy na místě jako stvořeném pro sex a násilí.

Přetočím na další stránku a pohlédnu na kluka. Využívá područku gauče jako polštář, kolena má pokrčená, chodidla položená na polštářích a knihu opřenou o stehna.

Spokojeně si povzdechnu, lokty položené o opěrky křesla a nohy roztažené, aby mé koule měli dostatek vzduchu.

Čas plyne ve fiktivní mlze.

Poté, co slunce zapadne, vstanu a rozsvítím dvě starožitné lampy. Nechci ho rušit, vezmu si láhev s vodou a granolové tyčinky a dám je na stůl vedle něj, až bude hladový. Dítě vděčně vzhlédne a já zacouvám.

Mrknu zdravým okem a vytasím se s vlastní verzí úsměvu.

Lehce se mu pohnou koutky úst. Pouhý záblesk emocí, díky kterému se cítím tři metry vysoký.

Sednu si zpět do křesla, nejlehčí za několik dní. Možná měsíců.

Stále mě pozoruje.

„Jsem rád, že jsi našel domov,“ zamumlám, nechci, aby tahle sračka byla divná.

Příliš pozdě… kousne se do spodního rtu a odvrátí zrak zpět ke stránkám knihy, kterou jsem četl už snad tisíckrát.

A já ho nechám, protože víc než cokoli jiného chci, aby ten kluk byl v pořádku.

Jizvy jako ty jeho se nerodí jen tak z ničeho.

Jeho démoni jsou naši, kterým máme pomoct s vymítáním.

Zítra začne skutečný soud.

Dnes čteme, abychom zapomněli.