Extended - 10. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

O osm týdnů později…

„Ach, můj bože, Johne,“ vydechla Siena. „Musíme se připravit na večeři. Všichni tu budou v –“

„Ne,“ odpověděl jí manžel do ucha drsným a chraplavým hlasem. „To, co potřebuji, je, aby ses znovu udělala. A pak možná znovu, ale jestli budeš můj penis dál svírat svou kundičkou tak, jak to děláš, tak mi rozdrtíš koule ještě dřív, než tě dostanu k potřetí.“

Po celém těle se jí rozběhl mráz. Každé jedno jeho slovo bylo doprovázeno jeho tahy. Šukal ji zezadu, ohnutou přes stůl, kdy ruce ji svázal jednou ze dvou hedvábných kravat, které mu předtím přinesla.

Věděla naprosto přesně, jak k tomuto okamžiku došlo – ty zatracené kravaty. Nebo spíš jen ta jedna. Přinesla mu na výběr dvě varianty, ze kterých si mohl na večeři, kterou chystali pro jeho rodinu a kdy chtěli oznámit těhotenství, vybrat. Vyzvala ho, aby si vzal cokoliv jiného než jednobarevnou, a on se jí odvážil zeptat, zda by prostě místo toho mohl s kravatou prostě něco udělat.

Takže tady byli.

Ne, že by si na to chtěla stěžovat. Do prdele. Nic nezbožňovala víc, než když se zbavil vší kontroly a popustil svou uzdu.

Opravdu ji šukal.

Stejně jako to tak dělal.

Nebylo zcela chybou kravaty, že ji viděl v dosahu, když věděl, že byla těhotná a on se jí prostě nedokázal dost nabažit. I ve svých dobrých dnech dokázal být nenasytný, ale tohle bylo něco zcela jiného.

Zbožňovala to.

„Jo,“ zamumlal za ní, „ještě jednou, nebo možná dvakrát.“

„Bože.“

Její sténání přešlo do vysokého kňučení.

„Dneska večer jen John, zlato.“

Takhle by ji mohl zabít.

Byla by to však slavná smrt.

***

 

„Nemusíš tak spěchat. Sedni si a dovol mi, abych nějaké talíře s jídlem donesla já. Nemáš žádný důvod, aby ses kvůli večeři roztrhala, Sieno. Můžu ti pomoci. Vím, jak zdrcující může být vaření pro tuhle rodinu, když se všichni sejdeme v jednom domě.“

Ve stejný okamžik, kdy se ji tchyně snažila přimět, aby se uvolnila, se znovu ozval zvonek u jejich domova. Přejela Jordyn pohledem a pro dobrou míru dodala povzdech. Jen proto. Jako by nestačilo těhotenství, aby ji dostatečně vyčerpávalo – dobrý bože, mohla by spát ještě víc, než už teď spala? – k tomu byla tahle večeři, kdy chtěli spolu s John oznámit těhotenství jejich rodině jako celku, a měla chuť prospat dobrý den nebo ještě více. Už by o tom mohla vyprávět.

Ne, že by Jordyn věděla, že je těhotná.

Každopádně ještě ne.

Brzy.

„Díky,“ řekla Jordynovi, když hluk v obývacím pokoji a jídelně zároveň nabral na obrátkách. Když se všichni sešli na jednom prostoru, rodina Marcello byla skutečně obrovská. Když byli rozprostření, člověk by to tolik nevnímal, ale John se Sienou neměli usedlost v kopcích, aby jim poskytla trochu víc místa. Možná by měli mít, i když…

„Ale věděla jsem, k čemu jsem se tímhle upsala. Nicméně kdybys mohla přinést další talíře, zatímco zajdu ke dveřím, byla bych ti navždy vděčná.“

Jordyn se zasmála a z místa za kuchyňským ostrůvkem, kde stála, přikývla. „To rozhodně zvládnu. Bez obav.“

„Zachránila jsi mi život.“

„Ne. Jsem jen milující tchyně, která tě zbožňuje.“

Siena se usmála. „S tebou jsem měla svým způsobem štěstí, co?“

Jordyn pokrčila rameny. „No, abych byla upřímná, my manželky jsme pro to měly dobrý vzor. Běž ke dveřím – slibuji, že kuchyň je vyřízena.“

„Perfektní.“

Tak rychle, jak do kuchyně vešla, z ní odešla. Možná, že v tom, proč byla z dnešní večeře tak úzkostná, sehrály svou roli nervy. Ne, že by ji k tomu dal kdokoli z nich důvod – zatraceně, o těhotenství zatím ještě ani nevěděli, ale stejně… přimělo ji to zastavil se. Jejich rodina se na všechno vyptávala jen z lásky, ale jejich otázky občas nevycházely tak pozitivně, jak zamýšleli.

Zeptají se někteří, zda byli připraveni? Nebo na Johna? Možná na jeho duševní zdraví nebo jeho aktuální stav?

Otázky jako tahle by nepochybně utlumily štěstí dnešního dne a to jí dělalo starosti. Větší, než si chtěla připustit, i když mu o ničem z toho neřekla. Ne, že by mu to nějak pomohlo. Bylo dost špatné, že se tím neustále trápila sama. Nepotřeboval, aby tyhle myšlenky utkvěly i v jeho hlavě.

Naštěstí to vypadalo, že John se stihl dostat ke dveřím ještě dřív, než se sama dostala na chodbu, která k nim vedla. Připojila se ke svému manželovi, který se aktuálně s podáním ruky a přikývnutím zdravil se svým terapeutem. Neslyšela, co ti dva muži řekli, než dorazila, ale stihla konec, když John řekl: „A díky, že jsi dneska přišel.“

„Samozřejmě, že jsem přišel. To přátelé dělají.“ Pak, když objala Johna kolem pasu, se Leonard s úsměvem otočil k ní. „A Sieno… jak se daří?“

„Dobře. Unavená, ale v pohodě.“

Usmál se na ní. „Dokud to vždy skončíš s v pohodě, tak to je to, co se počítá.“

„Vypadáš velice dobře,“ poznamenala, když přejela pohledem jeho oblek šitý na míru; něco, co nenosil často, protože se obvykle si vybíral kalhoty a košili.

„Tak to je dobré znamení.“

Dobré znamení?

„Proč?“ zeptala se.

„Johne!“

Její pozornost odvrátil příchod nejnovějších hostů. Ve dveřích už čekali Andino, jeho žena Haven a jejich batole a miminko – každý v náručí jednoho z rodičů. Odpovědi od Leonarda se už nedočkala, protože John jim slíbil, že si později promluví a vydal se vpřed, aby pozdravil svého bratrance, mužovu manželku a děti.

To bylo v pohodě.

Měli čas.