TFP - 12. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Budula

Ben

Sedím u dlouhého stolu v přední části fary a jsem si vědom všech očí, které si mě prohlížejí. Nejedná se o první setkání vesničanů, které jsem uspořádal a nebude ani poslední. Připojili se ke mně velitel policejního oddělení Dan Verne a velitel hasičského oddělení Lee Fang. Na konci stolu sedí vikářka místního farního kostela. S Rosemary Taylorovou mám tak málo společného, jak jen lze u ženy s homofobními sklony. Předchozí farář byl nejúžasnější muž, jakého jsem kdy poznal. To samé bohužel nemůžu říct o jeho nástupkyni. Taky vím, že netuší, proč se jí vyhýbám. Možná se to brzy dozví.

Sleduju, jak se sál pomalu plní vesničany, když vchází do dveří a setřásají ze sebe dlouhotrvající večerní déšť. U dveří je odložená hora deštníků, která čeká, až si je jejich majitelé při odchodu vyzvednou. Dale už sedí vzadu s Tankem a Mickem. Jako obvykle si ti samí lidé sednou do předních řad. Zbytek se posadí za ně. Kývnu na paní Wilsonovou a pana Hamiltona, kteří vejdou dovnitř společně s Colsonem. Rád bych, aby Dale seděl vedle mě. Při představě, že by byl vesničanům představený jako můj partner, se sám pro sebe pousměju. Dokážu si představit, jak v hrůze zdrhá a znovu se uchechtnu.  Lee Fang se na mě zvědavě podívá.

„Senná rýma.“ To je jediná výmluva, která mě tak rychle napadne.

Fang přikývne. „Jo, alergie jsou jak osina v zadku.“

Rozhodnu se nevysvětlovat, že jsem vlastně myslel na někoho, koho bych rád měl v zadku.

Když se místnost naplní, zvedne se Rosemary a upoutá pozornost všech. Má pronikavý hlas, který přehlušil klábosení a hluk brzy utichne. Podívá se na mě.

„Chcete začít Lorde Calminstere?“

Postavím se. „Děkuji, reverendko Taylorová. Dobrý večer všem. Děkuju, že jste sem v tomhle počasí přišli. Doufám, že to tu nebude trvat dlouho.“ Odmlčím se a podívám se na Dala, který sedí na místě se založenýma rukama. Jen jeho přítomnost mi dodává sílu. „Všichni víme, že se ve vesnici stupňuje počet požárů. Jsem vděčný, že máme tak výkonný hasičský sbor.“ Podívám se na pana Hamiltona. „Bonnie je mi líto, pane Hamiltone.“Z davu se ozývá souhlasné mručení a paní Wilsonová poplácá starého muže po koleni. Přísně pohlédnu do davu. „Pokud je to práci jednoho člověka, musí s tím okamžitě přestat, než bude někdo zraněn.“ Ani na okamžik nevěřím, že by žhář byl v sále, ale doufám, že oslovím někoho, kdo by měl informace vedoucí k jeho chycení. Dav hledí zpět na mě a já si v duchu povzdechnu. „Nechám policejního náčelníka a velitele hasičského sboru převzít slovo, aby vám poskytli praktické rady. Mezitím jsou mé dveře otevřeny pro všechny, kteří si se mnou chtějí důvěrně pohovořit.“

Posadím se a pohlédnu na Dala, který se na mě usměje. Další hodinu se snažím dávat pozor a pořád na něj nezírat, ačkoli mám pocit, že selhávám, když zaregistruju, jak Colson neustále protáčí oči.

Na konci schůze uteču tak rychle, jak jen můžu, jelikož vím, že se lidé uvolní hned, jak budu pryč. V chladném nočním vzduchu se zachvěju. Vyjdu z areálu kostela ven na trávník. Netušil jsem, co se děje, dokud se nevynoří z temnoty jeho stín.

„Uvažoval jsem, kam jdeš,“ řeknu a jdu k němu.

„Myslel jsem, že se vypařím dřív, než si toho někdo všimne.“ Natáhne ke mně ruku a přitáhne si mě k sobě. „Chvěješ se.“

„Je zima a prší. Nevšiml sis?“ Otřesu se, když mi kapky stečou po zátylku.

Letmo mě políbí. „Když jsi poblíž, tak si ničeho jiného nevšímám.“

Ačkoli kostel je plný lidí, vím, že jsme dostatečně chráněni a natáhnu se pro polibek. Dale je na okamžik pasivní, jako by byl překvapený, pak tiše hrdelně zavrčí a přitáhne si mě k sobě. Při jeho nečekané akci klopýtnu, mávám rukama a přitom ho povalím. Leží na zemi na zádech a já přistanu na něm. Na okamžik omráčeně ležím na něm, a on zamručí.

„Na tohle se určitě najdou lepší místa,“ ozve se k mému zděšení suchý hlas velitele hasičů Fanga. Vzhlédnu a zjistím, že na nás spolu s Vernem zírají.

„A do prdele,“ zašeptá mi Dale do ucha.

„Já… já…“ Slezu z Dala a vyškrábu se na nohy.

Dale na okamžik zůstane, kde je, až se začnu bát, jestli jsem mu skutečně neublížil, když znovu zamručí. „Pomůžeš mi vstát?“ Spolu s Fangem ho vytáhneme na nohy. Masíruje si záda. „Nečekal jsem, že se to stane. Jsi zatraceně těžký.“

„Co to… ne, nechci to vědět,“ zamumlá Verne.

„Co jste chtěli?“ zeptám se vděčný za tmu, která skrývá mé divoce planoucí tváře.

„Mohli bychom na slovíčko, Vaše Lordstvo?“ zeptá se Fang.

Dale mi řekl o jeho rozhovoru s velitelem hasičů ohledně našeho 'přátelství'. Jen si můžu představovat, jak se Dale teď musí cítit. Podívám se na něj a vidím, že kouká do země, jako by si přál, aby se otevřela a spolknula ho.

„Půjdu domů dát si horkou sprchu a převléct se do suchého. Zavoláš mi později?“ pozvedne na mě obočí.

„Ano.“ Sleduju ho, jak kulhá ke své chatě a pak si uvědomím, že Fang s Vernem stále čekají na moji pozornost. Nadechnu se, abych se uklidnil, a pevně se na muže usměju. „Omlouvám se. O čem jste chtěli mluvit?“

Fang se zamračením sleduje svého odcházejícího zaměstnance, než znovu promluví. „Jen jsme chtěli mluvit o té schůzi.“

 

O týden později přecházím přes Charing Cross Road směrem ke stanici metra. Je skoro konec dubna a je zatracená zima a já si zapomněl vzít zateplenou bundu. Mám za sebou dva dny schůzek s akcionáři Calminster Enterprises, kdy jsem se snažil uhasit požáry, které se pokouší založit Barett. Dale mi slíbil, že půjde se mnou; pak ho na poslední chvíli požádali, aby vzal směnu za kolegu, kterému zemřela matka. Stěží jsem se kvůli tomu mohl zlobit, ale zoufale mi chyběla jeho přítomnost. Známe se teprve několik týdnů a přesto mám pocit, jako bych ho znal už celou věčnost. V určitém okamžiku už budeme muset náš vztah završit. Nedostatek času kvůli žháři a problémům s obchodem způsobil vážný zlom v našem sexuálním životě.

Projdu skrz turniket a uhnu se páru s obrovskými kufry na kolečkách a skupince studentů nevšímajících si ničeho jiného kromě nich. Stanice metra byla jako vždy přeplněná, ale aspoň  už jsem pryč z větru. Jsem na cestě na schůzku s Edmundem Freelym, kromě Barretta dalším majoritním akcionářem a starým otcovým přítelem.

Freely mi byl už od smrti otce oporou, ale tehdy si myslel, že si vezmu Sabrinu. Freely je katolík ze staré školy a Barrett neváhal všem sdělit důvod, proč jsem se se Sabrinou rozešel. Většině akcionářů je jedno, kde smáčím svůj… no – kéž bych jen měl takové štěstí – jak se jeden z nich vyjádřil, ale Freely je jiný materiál. Pozval mě na oběd – no, spíš si mě předvolal – a dal jasně najevo, že by nebylo moudré ho odmítnout.

Další závan studeného větru způsobí, že se zachvěju, když jdu ulicí do kanceláře Freely & Sons. Už se chystám vkročit do budovy, když mi zavibruje telefon.

„Dobré ráno, zlato.“ Dalovo tiché zavrčení způsobí, že se znovu zachvěju, tentokrát z jiného důvodu. „Mám přestávku, tak jsem si myslel, že ti zavolám.“

„Dobré načasování, právě jsem před Freelyho budovou.“

„Jak šly ostatní schůzky?“

„V pohodě, jeden či dva si mysleli, že jsem blázen, že jsem se rozešel se Sabrinou, ale když jsem jim řekl, že je teď mojí právničkou, uznali, že jde o mnohem lepší vztah.“

„Tvá bývalá má svoji pověst.“

„Nemáš ani tušení.“

„Kdy se s ní sejdu?“

Promnu si oči. „Brzy.“ Nikdy.

Uchechtne se. „Ty vážně nechceš, abych se s ní sešel, že?“

„Je to tak zjevně?“

„Nakonec se to stane, Bene.“

„Nakonec je dlouhá doba, příteli a čím to bude trvat déle, tím lépe.“ Když si jen představím Dala a Sabrinu v jedné místnosti, vždycky se otřesu.

„Měkkoto.“

„Nevím, co tím myslíš,“ řeknu povýšeně.

„Á, nastoupil lord Calminster.“

„Huš!“

„To mě vzrušuje. Jako když jsi zmínil moji tyč.“ Jeho hlas klesne o oktávu níže.

„Jo?“ zeptám se skepticky.

„Určitě. Pořád na to myslím.“

Poslední, co potřebuju je ztvrdnout při pomyšlení, jak projíždím jeho zadek. „Musím jít.“

„Nějaký problém?“ zasměje se mi do ucha.

„Nebudu čelit svému nábožensky založenému obchodnímu partnerovi s erekcí.“ Žena, která právě opustila budovu, mi věnuje šokovaný pohled. „A ženě, která mě právě slyšela.“

Vybuchne smíchy.

„Jsem rád, že se bavíš,“ vyštěknu.

„Ale no tak, vždyť je to vtipné.“

Nemám na to náladu. „Ne, není.“

„Ale je, aspoň trochu.“

„Možná trochu,“ připustím. Pak si všimnu hodin nad recepcí. „Musím jít, zavolám ti, až bude po všem.“

„Bude to v pohodě, jen přivolej svoje vnitřní lordstvo.“

„Jak jen jsem to zvládal, než jsem tě potkal?“ zeptám se popuzeně.

„Tak to netuším.“

„Jdi už!“

„Ty jsi ten, kdo musí jít.“

Přeruším hovor. „Ha! Tak sleduj!“ Někdy je fajn chovat se jako huberťák.

Vstoupím do budovy a přivítá mě teplo. Přejdu k recepci.

Zde mě přivítá mladý muž. „Dobré ráno, pane. Mohu vám pomoci?“

„Ben Raleigh, jdu za panem Freelym.“

„Lorde Calminstere, pan Freely vás očekává. Jessica bude za vteřinu dole. Zatím se můžete posadit támhle,“ ukáže k pohovkám v jednom rohu velké vstupní haly.

Nejsem překvapený, že muž znal můj titul. Znal jsem Freelyho dost dobře, abych věděl, že recepce byla o mém příjezdu informována.

Freely tuhle budovu vlastní a jediné firmy, které využívají ostatní podlaží, jsou nějakým způsobem jeho. Doufal jsem, že budu stejně úspěšný, ačkoli jsem nikdy nepracoval v Londýně. Jsem prostě šťastný na venkově s občasnými výlety do města. Začalo pršet a lidé drželi hlavy dole kvůli nepříznivému počasí.

„Lord Calminster?“

Vzhlédnu a uvidím Freelyho osobní asistentku, jak se na mě usmívá. Znám Jessicu většinu života, protože je u Freelyho už více jak třicet let. Osobně netuším, jak může pracovat pro toho muže, ale je mu oddaná pravděpodobně víc, než jeho vlastní manželka, která strávila většinu života v cizině.

„Jessico, rád vás zase vidím.“ Postavím se a potřesu jí rukou.

„Pan Freely je stále na své schůzce, ale požádal mne, abych vás odvedla do konferenční místnosti.“

Vede mě k výtahům. Žádný návštěvník se nesmí po budově pohybovat bez někoho z personálu. Výtah nás rychle doveze do patnáctého patra, kde se nachází konferenční místnosti.

„Dal byste si kávu?“

„Ano, prosím.“ Posadím se do koženého křesla. „Víte, jak dlouho to panu Freelymu bude trvat?“

„Obávám se, že ne. Pokud byste chtěl pracovat, místnost má wi-fi.“

„Skvělé, udělám to.“

„Přinesu vám kávu,“ usměje se na mě a opustí místnost.

Povzdechnu si. Nechci u Freelyho strávit celý den. Doufal jsem, že si dáme oběd a vrátím se na panství včas na večeři s Dalem, ale bohužel nemůžu tuhle schůzku vynechat. Vytáhnu si tablet a kliknu na rozvrh. Potřebuju připravit nový program pro mladistvé ve vesnici na příští rok. Chci něco podobného, co jsem měl pro bývalé trestance, kteří by absolvovali kurz spíš, než abychom jim dali do ruky prachovku nebo motyku a řekli jim, ať v této práci pokračují. Moji zaměstnanci mě s nápadem podpořili, ale problém byl rozhodnout, jaké školení by měli absolvovat.

Pak jsem si potřeboval vyhradit čas na jednu z mých menších společností, které se teď nevede moc dobře. Ručně vyrábí zahradní techniku pro specializované uživatele. Šlo o luxusní zboží a vím, že jen živím umírající trh, ale někteří v té firmě pracují už od dob mého otce. Její uzavření by mělo pro hodně z nich špatné následky. Povzdechnu si. Miluju řízení podniků, ale nesnáším těžká rozhodnutíjako je propouštění lidí. To je ten rozdíl mezi mnou a Barrettem s Freelym. Ani jeden z nich neváhá ukončit provoz podniku, který už není ziskový. Pro ně je to prostě jen byznys.

Jessica se vrátí s konvicí na kávu. „Pan Freely říká, že tu bude do patnácti minut. Zařídila jsem vám oběd na 12:30 v Modrém pokoji.“

Poděkuju jí, ona se usměje a odejde ke svému stolu. Vím, že kdybych něco potřeboval, tak stačí jen zavolat.

Posadím se a prohlédnu si neziskové programy pro mladistvé. Než vejde do místnosti Freely, mám dobrý nápad, které dovednosti by měly děti trénovat. Všechny z nich budou ve svém životě potřebovat. Pevně věřím, že ne každé dítě je akademický typ. Ačkoli já jsem se rád učil, moje sestra školu nesnášela a nemohla se dočkat, až z ní vypadne. Teď vede velmi úspěšně svoji vlastní společnost. Ve skutečnosti ji často žádám o radu, protože má hlavu na obchody.

Otevřou se dveře a dovnitř vstoupí Freely. „Benedicte, chlapče, rád tě vidím.“

Postavím se a natáhnu ruku. „Strýčku Edmunde, jak se máš?“

„Och, dobře. Jessico?“ zavolá na svoji asistentku.

Spěšně vklopýtá do místnosti. „Ano, pane Freely?“

„Přines více kávy pro nás oba, prosím, a sušenky, mám hlad.“

Uklidím si práci a čekám, až Freely promluví. Vrhá po mě spekulativní pohledy.

„Přišel za mnou Barrett.“

„Myslel jsem, že to udělá,“ odpovím klidně.

„Není z tebe nadšený.“

„To je mi jasné.“

Odfrkne si a přestane mluvit, když vejde Jessica s podnosem. Nalije kávu, nechá nám tu sušenky a tiše odejde. Ulevilo se mi. Kdyby šlo o vážné jednání, zůstala by tady. Ve skutečnosti její odchod znamená, že mi Freely má co říct, ale není to nic podstatného.

„Řekl mi o tobě a Sabrině.“

Jsem ticho.

„Jsem rád, že jsi přišel k rozumu.“

Zírám na něj, to je ta poslední věc, co bych od něj čekal. „Takže ti to nevadí?“

„Sabrina by tě sežrala zaživa.“

„Víš, že je teď mojí právničkou?“

Zakření se. „Slyšel jsem. Barrett je pořádně naštvaný.“

„Je dobrý právník.“

„To je. Proto jí má Freely & Sons v záloze.“

Zakuckám se kávou. Není divu, že si byla Freelyho reakcí tak jistá. „To mi neřekla.“

„Neplatím ji za to, aby si pouštěla pusu na špacír. Bradshaw, Logan a Winslet pro nás pracují od chvíle, kdy založila novou firmu.“

„Proč jsi ji najal? Myslel jsem, že s Barrettem nemáte problémy?“

Freely se usměje. „Řekla ti to, co?“

Pokrčím rameny. „Bylo to tajemství?“

„Ne, řekl jsem jí, ať ti to řekne. Barrett je neotesanec, kterému se vede dobře samotnému. Nejsem snob…“

V duchu se zašklebím, protože jsem nepotkal většího snoba, než Freelyho. „Nemáš ho rád.“

„Nemám rád jeho způsob práce ani jeho chování vůči lidem.“

„Musíš uznat, že v obchodě je dobrý. Vybudoval Barrett & Barrett de facto od nuly. Barrett media a hotely jsou ve svém oboru špičkou,“ neodpustím si rýpnutí, protože stejně jako já Freely svůj podnik zdědil. Oba si vedeme dobře, ale vždycky jsem si uvědomoval, že jsem na čem stavět.

Mého rýpnutí si nevšiml nebo ho ignoroval, protože prostě pokračuje. „Barrett chce, abych mu prodal svoje akcie.“

Zamračím se. „Jaký má k tomu důvod?“

„Je odhodlaný naservírovat si tvé koule na talíři, Bene. Neodmítl jsi jen jeho dceru. Zamítl jsi taky všechny plány, které měl.“

„Řekl jsem mu, že bych byl šťastný ze sloučení našich podniků.“

„A pořád chce Calminster Enterprises, panství a tvůj dům.“

„To se nestane.“

Pokrčí rameny. „Možná jsi to řekl, ale on to neslyšel.“

„Neexistuje způsob, že by vztáhl své ruce na můj domov a udělal z něj jeho –“ zašklebím se „nový hotel v secesním stylu nebo co má v té své palici za plány.“ Možná jsem trochu snob, ale Calminster Hall byl domov mých předků a nebude nějakým zkurveným hotelem pro Barrettovi golfové kamarády.

„Víš, že s tebou souhlasím.“

„Takže jsi mu řekl, že mu je neprodáš?“

„Ne tak úplně.“

Hledím na něj. „Jak to myslíš, ne tak úplně?“

„Sabrina navrhla, abych s ním hrál dál. Nechat ho si myslet, že mám zájem.“

„Drž si své přátele blízko a nepřátele ještě blíž?“ zamumlám.

Nakloní hlavu na stranu. „Vždycky jsem to považoval za moudrou strategii.“

„A co ta skutečnost, že jsem gay?“

Sevře ústa. „Předpokládám, že nic, co bych řekl, nezmění tvé konání.“

„Moji orientaci už nebudu znovu tajit.“

„Pak nevidím smysl o tom mluvit.“

„Ale neschvaluješ to.“

„Můj souhlas je irelevantní, Benedicte. Nemůžu souhlasit s tvým výběrem životního stylu. Jsi ovšem synem mého nejlepšího přítele a dobrý podnikatel. Nechci tě vypudit ze svého života. Nechejme to tak.“

Vím, že tím je celá záležitost uzavřená. Nemá smysl ho nutit do hovoru na toto téma. Freely moji orientaci neschvaluje, ale bude ji ignorovat kvůli našemu vzájemnému vztahu a já to musím buď přijmout nebo nechat být. Rozhodnu se to přijmout – kvůli obchodu, a protože je Freely skoro rodina.

„Jdeme na oběd? Tam prodiskutujeme, co s Barrettem.“

Stoupnu si. „Máš nějaké nápady?“

„Vždycky mám nápady, chlapče. Ačkoli ne všechny jsou legální.“

„Není divu, že sis najal Sabrinu. Jste stejní.“

„Pojďme se najíst.“ Vyvede mě z konferenční místnosti. „Po smaženém pstruhovi se budeš cítit lépe, sám jsem ho chytil.“

„Jsem poctěn.“

„Samozřejmě, že ano. Nic menšího bych ani nečekal.“