TFP - 11. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Budula

Dale

Slzy rozmazávají saze na tvářích pana Hamiltona. „Musím jít za ní. Potřebuje mě.“

„Nechte záchranáře, ať vás ošetří. Přinesu Bonnie sem.“

K mé úlevě zůstane, kde je, a záchranář pokračuje v obvazování jeho rukou, zatímco jdu k Bertě. Pan Hamilton má z toho, jak se snažil zachránit svého kamaráda z hořící kůlny, popálené a poškrábané ruce. Hasiči se pokoušeli Bonnie zachránit tím, že jí dali kyslík, ale už bylo příliš pozdě a ona už si nezaskáče.

Tohle je poslední z dlouhého seznamu výzev za poslední týden. Začínáme si myslet, že vše je dílem jedné osoby. Všechny požáry zahrnovaly zahradní kůlny, kontejnery a popelnice, ale dnes si požáry vyžádaly první oběť– krásnou modrošedou králičici Bonnie, která byla kamarádkou pana Hamiltona, jeho pýchou a radostí. V létě obývala jeho zahradní kůlnu a on trávil celé dny tím, že u ní seděl.

Sevřu bezvládné tělíčko Bonnie v náručí a vydám se k panu Hamiltonovi. „Je mi to moc líto, přál bych si, abychom ji mohli zachránit.“

Znovu se rozpláče a neobratně natahuje ruce pro králíka. „Snažil ses, synku. Udělal jsi, co jsi mohl.“ Pohlédnu na zdravotníka, který pokrčí rameny, a tak ji položím panu Hamiltonovi do klína. Ten ji začne jemně hladit po srsti. „Byla jsi nejlepší, holka.“

Dojatý starcovým smutkem se snažím mrkáním potlačit vlastní slzy,. „Je něco, co bych pro vás ještě mohl udělat?“

Zavrtí hlavou. „Jsme v pohodě, synku. Díky za optání.“

Tank na mě mávne, aby upoutal moji pozornost, a ukáže dolů na cestu. Kráčí k nám Ben. Nečekal jsem, že ho uvidím, ale ve vesnici se toho nestane moc, o čem by nevěděl.

„Co se tu stalo?“ Připojí se k nám.

„Všichni jsme v pořádku, až na chudáčka Bonnie,“ kývnu k mrtvolce králíka v klíně pana Hamiltona.

„Moje Bonnie to nezvládla.“ Pohladí Bonnie po srsti.

Ben si klekne k jeho židli. „Je mi to líto, pane Hamiltone.“

„Byla moje rodina, pane Bene.“ Po špinavé tváři mu steče další slza.

„Já vím, že ano, pane,“ zamumlá a já si všimnu, jak je k starému pánovi milý. „Jste zraněný?“

„Popáleniny a škrábance,“ odpovím mu. „Nemohl otevřít dveře, aby se k ní dostal.“

„Musím si promluvit s hasiči, pane Hamiltone, ale zase se vrátím. Colson hned přijde se šálkem čaje.“

Ben se postaví, odstoupí od truchlícího muže a  zavrčí pod vousy „odpoledne přivedu paní Hamiltonovou, přátelí se spolu.“

V odpověď se mi podaří zívnout. „Omlouvám se. Bože, jsem šíleně unavený.“

Ben ustaraně zamručí „vypadáš vyčerpaně. Vyzvednu tě, až ti skončí směna.“

„Právě teď se moc společensky necítím, zlato. Zítra mám volno. Můžeme to nechat na zítra?“

„Potřebuješ jídlo a vyspat se. Nech mě, ať se o tebe postarám.“

„Nemusíš –“

„Sklapni.“

Unaveně se nad jeho panovačností usměju. „Dobře, uvidíme se později.“

„Maloney, pospěš si,“ zařve na mě Tank.

Když odcházím, otře se mi Ben o ruku. Odjíždíme a poslední pohled, co se mi naskytne, je na pana Hamiltona, jak sedí na rozkládací židli s Bonnie v klíně a na Bena sedícího vedle něj s rukou položenou v uklidňujícím gestu na jeho paži.

 

Unaveně spadnu na pohovku v odpočívárně hasičské stanice, rád, že na pět minut můžu zavřít oči. „Kriste, jsem hotový.“

Tank něco nesrozumitelně zamručí na jedné z židlí. Mick leží obličejem dolů na další pohovce a ani se neobtěžuje něco říct. Ostatní zmizeli, nikdo neměl chuť mluvit.

„Maloney, na slovíčko, prosím.“

Otevřu oči a uvidím ve dveřích stát velitele stanice.

„Ano pane.“ Cestou do jeho kanceláře se snažím nezívat. „Je všechno v pořádku?“

„Posaď se, Maloney.“

Sednu si a přemýšlím, co jsem udělal špatně.

Fang chvíli čeká, než promluví. „Jak dlouho už tu jsi?“

Zamyslím se. „Uh, čtyři týdny?“

„A už ses zabydlel? Vím, že jsi měl krušné začátky.“

„Nic, co bych nezvládnul.“

„Dobře, dobře.“ Dlouze se odmlčí, než pokračuje. „Lord Calminster…“

„Ano?“ zeptám ostražitě.

„Zdá se, že jste se spřátelili.“

„Ano.“

„Jsem tu už pět let a ty jsi první, který je v jeho přítomnosti v pohodě.“

Přinutím se k úsměvu. „Je to hodný chlap.“

Zacukají mu koutky. „To jistě je.“

„Čeho se bojíte?“ Chci, aby přešel k jádru věci.

„Co tě přimělo myslet si, že se něčeho obávám?“

Protočím oči. „Jsem ve vaší kanceláři se zavřenými dveřmi. Něco vás trápí. Nelíbí se vám, že se s Benem kamarádím?“

„Jste přátelé nebo… něco jiného.“

Chladně zírám na svého velitele. „Při vší úctě, pane, to není vaše věc.“

„Se vší úctou, Maloney,“ odsekne, „vše, co má vliv na tuto stanici je moje věc. Jsi tu pět minut a už sis omotal kolem prstu pána tohoto panství.“

„Bojíte se o mě, nebo o stanci?“

Fang ostře vydechne. „Je mi jedno, s kým se přátelíš, ale musí to být lord Calminster?“

„Je to vážně milý chlap a je osamělý.“ Povzdechnu si. „Kdo jiný z vesnice se s ním spřátelil?“

„Pohybuje se v jiných kruzích, než my.“

„Možná je načase to změnit.“

Zavrtí hlavou. „Nezáleží na tom, jak je milý. Calminster není jeden z nás. Pokud se naštve, může nám hodně ublížit.“

Stisknu rty k sobě a spolknu zlostnou odpověď, než přijdu o práci. „Je to všechno?“

„Jo.“ Při cestě ke dveřím Fang znovu promluví. „Dale, jen buď opatrný, jo? A jestli si potřebuješ promluvit, dveře mám otevřené.“

Radši mlčím, abych neřekl nějakou pitomost.

Tank vzhlédne, když vejdu do kuchyně. „Jsi v pořádku, Maloney?“

„Ne!“

„Chceš si o tom promluvit?“

„Ne.“ Zamířím ke konvici. „Ale díky za optání.“

Tank přikývne. „Nalij nám šálek.“

Než stihnu čaj dodělat, zavolají nás kvůli dalšímu požáru, tentokrát k přístřešku s kontejnery v zadní části školy.

„Musíme toho idiota chytit,“ řekne Tank, když se vracíme zpět na stanici.

„Eskaluje,“ podotkne trefně Mick. „Máme štěstí, že nebyl někdo ošklivě zraněn.“

„Všimli jste si, že ty požáry začali potom, co hořelo v domku paní Wilsonové?“ zeptám se jich.

„Myslíš, že to souvisí?“ zajímá se Tank.

„Požár v jejím domě byl nehoda. Ale tyhle ostatní? Všechno to jsou drobnosti - popelnice, zahradní kůlny. Zajímalo by mě, jestli žhář viděl požár v jejím domě a rozhodl se to zkusit. Začít něčím malým a propracovat se k většímu.“

„Promluvím si s Dalem Vernem. Uvidím, jestli něco neslyšel.“ souhlasí Tank.

Vím, že Verne je policejní strážmistr, který má na starosti Calminster, ale ještě jsem se s ním nesetkal.

Mick si odfrkne. „Víc bys toho zjistil v Crooku.“ Mick nemá o místní policii vysoké mínění.

Nechci strašit, ale nedá mi to. „Někdo bude brzy těžce zraněn.“

„Už se stalo,“ nesouhlasí se mnou Tank. „Chudáček Bonnie. Byla Hamiltonovou nejlepší kamarádkou.“

„Ty požáry začaly, když ses přistěhoval, Dale.“

Mickovo křenění mě ujistí, že to nemyslí vážně.

I tak zavrčím, protože jsem tím posledním, kdo by zakládal pitomé požáry.

„Nejsem to já.“

„To my víme, sněhová vločko.“  vezme mě Tank lehce do kravaty.

„Hej!“ Uhnu a málem do něčeho narazím.

„Jako děcka.“ Tentokrát zavrčí Mick, když ho naše hašteření rozptýlí.

Posadíme se, ale pořád mi to šrotuje v hlavě. Dost na to, abych zapomněl, že mě má Ben vyzvednout. Už jsem v polovině hlavní silnice, když vedle mě zazní klakson a já málem vyletím z kůže. Se zamračením se rozhlédnu, jen abych viděl, jak na mě Ben mává. Land Rover zastaví a já nastoupím.

„Zapomněl jsi, že tě mám vyzvednout?“ Rozjede se a omluvně mávne na auto za ním, které zdržel.

„Měl jsi?“

„Mluvili jsme o tom. Předtím, na zahradě?“

Zasténám, když si vzpomenu. „Promiň, měli jsme další požár a úplně mi to vypadlo z hlavy.“

Ben se zamračí. „Už zase?“

„Jo, ve škole. Tentokrát bez dětí. Hej, právě jsme minuli moji silnici.“

„Já vím, jedeme zpátky ke mně. Sklapni a nehádej se,“ oznámí mi Ben, když otevřu pusu.

I když mám panství rád, vážně bych ocenil ticho své chajdy a vlastní postel. Ale Ben to myslí dobře a bylo by pěkné s ním strávit nějaký čas. Zívnu a na chvilku zavřu oči.

Další co vím je, že se mnou třese, abych se probudil.

„Hej, Dale, budíček.“

Naštvaný, že mě budí, zasténám a pokusím se udeřit do svého polštáře.

„Tak pojď, nabručenče. Tady nemůžeš spát.“

Zamrkám a narovnám se. „Co? Já usnul?“

Ben protočí oči. „Radši bys měl spát, jinak chrápeš i když jsi vzhůru.“

„Nechrápu.“

„Samozřejmě, že ne,“ prohodí tím nanejvýš blahosklonným tónem, který zvládne.

Něco zamručím a neochotně vylezu z auta. Jsem tak unavený, že jsem v pokušení požádat Bena, aby mě nechal v autě na pár hodin prospat.

Musí si uvědomit, jak jsem unavený, protože obejde auto a vezme mě kolem pasu. „Tak pojď. Dostaneme tě do postele.“

„Myslel jsem, že mě nakrmíš.“

„Taky že jo. Můžeš se najíst v posteli.“

Vejdeme do domu, kde zažene psy dožadující se pozornosti. Unaveně se sehnu, poplácám každého psa a pak nechám Bena, aby mě vzal nahoru.

V ložnici mě postrčí k posteli. Chci si sundat tričko, ale zastaví mě. „Ukaž, já to udělám, ty seď.“

Nechám ho, aby mi sundal boty a svléknul mě. Možná bych se měl cítit jako dítě, když mě takhle svléká, ale jsem příliš unavený. Jakmile jsem nahý, povzbudí mě, abych si stoupnul, a odhrne deku. Přitulím se k polštáři a on mě zakryje.

„Za chvíli ti přinesu jídlo.“

Zamumlám, že by bylo lepší, kdyby zhasnul.

 

Když začnu zase vnímat okolí, je už v ložnici tma. Otevřu oči a zamrkám při jemné záři lampičky na nočním stolku.

„Jsi vzhůru.“ Ben si sundá sluchátka a usměje se na mě.

„Kolik je?“ Zamžourám na hodiny.

„Právě bylo deset.“

„Hádám, že jsem zmeškal večeři.“

Uchechtne se. „Vážně si myslíš, že zůstaneš vzhůru dost dlouho na to, aby ses najedl?“

„Asi ne.“ Posadím se, zívnu a poškrábu se v podpaží.

„Máš hlad?“

„Trochu.“ Zakručí mi v žaludku. „Obrovský.“

Ben vyskočí z postele a přinese podnos. „Lisa ti udělala sendvič.“

Snažím se skrýt zklamání, protože jsem hladový, ale pak Ben sundá poklop a v žaludku mi zakručí očekáváním.

„To není sendvič, to je mrakodrap.“

„Nechtěla, abys byl hladový.“

S odpovědí se neobtěžuju. Mám plnou pusu čerstvě upečeného chleba a hovězí pečeně.

Ben mě nechá zdolat dva sendviče, salát, opečené brambory a navíc ještě trochu mrkvového dortu, než znovu promluví.

„Už se cítíš líp?“

Hlasitě si říhnu.

„Beru to jako ano.“

„Jsem nacpaný.“ Znovu si říhnu.

„Velmi nóbl! Chceš se napít?“

„Za šálek čaje bych vraždil.“

Ben se nakloní a zapne konvici. Jsem pobavený, protože jsem si poprvé uvědomil, že má v pokoji lednici a konvici, ale pak si uvědomím, že do kuchyně se musí dostat přes dvě patra schodišť, což rozhodně dál než u mě v chalupě. Za pár minut spokojeně usrkávám horký čaj.

Opře se o polštáře a vyzve mě, abych se uvelebil proti němu, zatímco pijeme čaj. „Je pěkné, že tu jsi. Chybíš mi pokaždé, když jdeš domů.“

Měl jsem tendenci zůstávat přes noc v chatě, když jsem měl čtyřdenní směnu a ve dnech volna jsem zůstával tady.

„Taky mi chybíš.“ Chata uspokojuje mé potřeby, ale nestrávil jsem v ní tolik času, abych jí mohl nazývat domovem.

„Mohl bys tu zůstat napořád.“

Nakloním hlavu a podívám se na Bena. „Žádáš mě, abych se k tobě nastěhoval?“

„Příliš brzy?“

„Možná. Musím o tom popřemýšlet.“

Rozhostí se mezi námi ticho, ale nepřijde mi divné. Ben vyložil karty na stůl a teď je na mě, abych o tom přemýšlel. Nechci se do ničeho hnát, obzvláště po Bazovi, ale ani ten nápad úplně nezavrhuju.

Ben mi vezme hrneček z ruky a posunuje se tak, aby mě mohl obejmout. Nejsem nadšený, že teď jsem za malou lžičku já. I tak je ale hezké, když je o mě jednou za čas postaráno.

„Jsi unavený?“

„Teď už tolik ne.“

Pohladí mě po vlasech. „Chceš mi říct, co tě tíží?“

Znovu zívnu. „Co tě přimělo myslet si, že mě něco tíží?“

Stiskne mě trochu víc. „V autě jsi něco říkal.“

„Spal jsem. Co jsem říkal?“

„Řekl jsi, „to jsem nebyl já, já to neudělal.“

„Netuším.“

„Určitě?“ Zdá se, že je odhodlaný ze mě dostat odpověď.

Na chvíli o tom přemýšlím. „Myslím, že by to mohlo být tou Tankovou prohozenou poznámkou.“

„Co řekl?“

„Že požáry začaly poté, co jsem nastoupil na stanici.“

„Co to sakra!“ Zatahá mě za vlasy.

„Jen vtipkoval.“

„To by radši měl.“ Zní naštvaně, což mě přiměje k úsměvu. Potěšila mě tak vášnivá obrana z jeho strany.

„Budeš tu jezdit jako rytíř na bílém koni a bránit moji čest?“

„Pokud budu muset.“ Rozesměju se a zatlačím proti němu a on mě drží ještě silněji. Po pár minutách zase usínám.

Ben zašeptá: „Co když je to jeden z nás?“

To mě znovu probere. „Ten žhář?“

„Jo. Musí to být někdo místní.“

Přetočím se na záda a všimnu si obav v jeho tváři. „Malé požáry většinou zakládají mladiství. Nudí se a myslí si, že je zábava, když zapojí hasiče. Musíme přijet bez ohledu na to, jak je požár velký.“

„Ale od požáru u paní Wilsonové jsou pravidelné?“

„Připadá mi to tak. Hádám, že ve vesnici bývá obvykle klid.“

„No měli jsme tu už spoustu vandalismu a jednou i vraždu.“

Zírám na něj. „Fakt? Vraždu?“

Věnuje mi ironický úsměv. „Mark Jones. Byl ubodán před třemi lety.“

„Do prkýnka dubovýho. A chytili jste vraha?“

„Ji,“ opraví mě.

„Vraždila žena?“

„Tessa byla jeho přítelkyně. Slíbil jí, že opustí svoji manželku, ale jen ji tahal za fusekli. Pil u Shepherda, když vešla a bodla ho do krku.“

„Do prdele. Chudák chlap.“

Ben pokrčí rameny. „Moc jsem s ním nesoucítil.“

„Teď zníš dost bezcitně.“

„Chodil jsem s ním do školy. Byl to čurák.“

„Šikanoval tě?“

„Někdy. Většinu času mě nechával na pokoji. Jeho manželka byla zničená, nejdříve jeho vraždou a pak zjištěním, že ji podváděl.“

„Kriste to je jak z Vražd v Midsomeru.“

„Byla to jediná vražda za padesát let. Myslím, že místní policisté nezažívají tolik vzrušujících okamžiků. Jsem si jistý, že v předchozí práci jsi toho viděl víc.“

„Někdy. Ačkoli bych byl šťastný, kdybych už neviděl žádnou mrtvolu.“

Některé věci mě stále pronásledovaly ve snech. Bazovi jsem nikdy nepotřeboval své noční můry vysvětlovat, protože viděl ty samé hrůzy. A s Benem ještě nejsem připravený je sdílet.

Ben se skloní a políbí mě. „Jsi hrdina.“

„Blbost. Je to moje práce.“ Už mi to bylo řečeno několikrát, ale já to tak nikdy neviděl. Prostě jen dělám svoji práci.

„Jsi hrdina. Můj hrdina.“ Ben mě na zdůraznění svých slov znovu políbí.

Zasténám mu do úst a sevřu ho v objetí. Pro mě za mě může klidně nazývat Keksíkem (pozn. postava mupeta ze Sezamovi ulice.). Líbáme se dlouho, ale na konci musím připustit, že jsem příliš unavený, abychom se posunuli dál.

„To je v pořádku,“ ujistí mě Ben, zhasne světlo a usadí se s hlavou na mé hrudi. „Vždycky je zítřek.“

Skoro spím, když ucítím, jak mi hladí břicho. „Já nejsem pes, víš?“

„Huh?“

„Hladíš mi břicho.“

Uchechtne se a já ucítím teplý dech na kůži. „Mám úchylku na chlupatá bříška.“

„Jsi prostě divný,“ zamumlám z polospánku.

„Já vím.“ Políbí mě na hruď a znovu si lehne. Usmívám se, ve tmě mě nikdo nevidí. Divný je za mě v pohodě.