TFP - 10. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Budula

Ben

Probudím se a třesu se. Tápavě hledám deku, aniž bych otevřel oči. Teprve, když ji nenahmatám, otevřu jedno oko a zjistím důvod, proč mi je zima. Dalovi se nějak podařilo mi mojí část deky ukrást a teď je v ní na rozdíl ode mě zamotaný. Spí šťastný v teple a pohodlí..

Marně tahám za jeden roh. „Dej mi zpět mojí deku!“ Dale je v ní zamotaný pevněji, než ruské dítě v zavinovačce. Zabručí, jako bych ho rušil, ale nevzbudí se a chytne ji ještě pevněji, což mě rozzuří. „Je mi zima. Dej mi tu zatracenou deku!“

Tahám a tahám, dokud Dale lehce nepovolí, abych se mohl zase zakrýt. Povzdechnu si nad potěšením ze znovu nabytého tepla. Pak se Dale převalí a omotá se kolem mě. Uvažuju, že ho shodím, ale je jako chlupatý ohřívač s teplou vodou.

Včera jsem si chloupků na jeho těle nevšiml. Otevřu oči a zamračím se. Včera v noci byl oblečený. Teď, jsem si zatraceně jistý, že to nejsou trenky, které mě šťouchají do zadku.

„Dobré ráno,“ zamumlá a přitulí se mi ke krku. „Už je ti tepleji?“

„Ne díky tobě.“ Zatlačím proti Dalovu teplu, pořád je mi zima.

„Jo, měl jsem tě varovat. Mám ve zvyku krást deky.“ Zní spíše samolibě než omluvně. Obejme mě a pevně drží.

„Už to znovu nedělej,“ zamumlám a mé podráždění mizí spolu s teplem, které mě zaplavuje.

„To nemůžu slíbit.“ Zavrtí se proti mně. „Teď už jsem vzhůru.“

„To vidím. A nahý.“

„Jsi vzhůru.“

„Jo?“ zeptám se pobaveně.

„A stále oblečený.“

„Je mi zima.“

„Možná bych tě mohl trochu zahřát?“ pronese nadějně.

„Teď už je mi dobře.“

„Nechceš si hrát, než vstaneme?“ Pozvedne jedno obočí a kousne mě do ramene.

„Můžeme si dát snídani, pokud máš hlad,“ poukážu.

„Nebo bych mohl sníst tebe.“

V ptákovi mi nadějně zacuká, plně souhlasí s Dalovým návrhem. Co to do prčič? Zní to jako skvělý nápad. Převalím se na záda a vykroutím z oblečení. Pak se protáhnu a ujistím se, že má výhled na celé mé tělo.

„Jdi na to.“ Zhluboka se nadechnu a uvolním se. Tohle mi chybělo, když jsem byl se Sabrinou. Tahle syrová niterná mužská energie, díky které se cítím naživu. Zavřu oči a čekám…

„Sakra.“ Jeho naštvaný tón mě vytrhne z omámeného snění. Otevřu oči a vidím, jak zírá na dveře.

„Co se děje?“

„Někdo právě zaklepal na dveře s informací, že je snídaně hotová.“

Zamrkám. Nic jsem neslyšel.

Zlost v jeho hlase nahradí pobavení. „Ty jsi je neslyšel?“

Zavrtím hlavou, snažím se posadit, jen aby mě zase shodil zpět do postele.

„Zůstaň tady,“ zavrčí.

„Snídaně –“

„Bude muset počkat!“

Zakřením se při jeho dotčeném hlase. Znovu zavřu oči. Snídaně může pár minut počkat. Zdá se, že ho můj tichý souhlas potěšil, protože se vrátil zpět k práci a olízl mi krk.

„Pro boha živého!“

„Co zase?“ zakňučím.

„Tvůj komorník je kazišuk. Polije nás ledovou vodou, pokud nepůjdeme dolů.“

„To říkal?“ zeptám se pochybovačně. Colson je ztělesněním dobrých mravů.

„Ne, jen to naznačil svým klepáním.“

S povzdechem se posadím. „Necháš se příliš snadno rozptýlit.“

V jeho očích se objeví bouřkové mraky. „Napiš mu, že to probereme, až si zašukáme.“

„Kéž bych mohl.“ Náš okamžik už je nenávratně pryč, přehodím nohy přes okraj postele. „Příště, Dale.“

Zamíří do koupelny, z jeho zad vyzařuje otrávenost.

Povzdechnu si. Budu mu to muset později vynahradit, ale nejdřív ho budu muset vzít dolů k těm nejbližším, co můžu považovat za rodinu.

Bůh pomáhej tomu chudáčkovi.

 

PAN Colson sedí s paní Wilsonová u vydrhnutého borovicového stolu a dělí se o velkou konvici s čajem.

Paní Wilsonové stačí jeden pohled na nás a povzdychne si a odšourá se k zakrytým talířům na žulové desce. „Co chcete k jídlu, pane Bene? Pane Maloney?“

S radostí bych si sám udělal toast a čaj, ale z odhodlaného výrazu na její tváři je jasné, že chce splnit svoji povinnost. „Všechno, paní Wilsonová, a Dale si dá to samé.“

Dale ztuhne a jen přikývne. „Dobré ráno, paní Wilsonová.“

Střelím po něm pohledem a prosím ho, aby to přešel. Později se mu omluvím, že jsem rozhodnul i za něj. Je stále nabručený z našeho přerušeného milování. Pro teď musíme být k paní Wilsonové milí. Když se posadíme, krátce přikývne.

Sandra se na nás šklebí a Colson zírá do hrnečku s čajem.

„Už jsem se chystala pana Colsona poslat znovu nahoru,“ napomene nás, když před nás pokládá talíře naložené slaninou, vejci, houbami.

„Bylo by lepší postříkat je hadicí,“ uchechtá se Sandra.

„Sandro!“ zamlaská nesouhlasně paní Wilsonová, ale vidím na ní, že se snaží potlačit úsměv. Přinese na stůl toasty a plácne Sandru po ruce, když se po jednom plátku natahuje. „Ty už jsi měla. Tyhle jsou pro Jeho Lordstvo a pana Maloneyho.“

„Co musím udělat, abych vás přemluvil, abyste mi říkala Dale, paní Wilsonová?“ Zní uvolněněji, než před pár minutami.

Předtím, než odpoví,  mi nalije šálek čaje. „Normálně neoslovuju přátele Jeho Lordstva jmény.“ Chystám se do něj šťouchnout, aby přestal, ale paní Wilsonová pokračuje. „Ale ty jsi jedním z nás. Takže, Dale, dal by sis čaj?“

„S radostí. Tak silný, jak zvládnete.“ Dale vypadá v pohodě a já si úlevně oddychnu. Sabrina se nikdy nechovala k paní Wilsonové a Colsonovi jinak, než jako k personálu a nikdy je nepožádala, aby ji oslovovali křestním jménem.

Dale udělal za pár dní na Calminster Hall víc dobrého, než Sabrina za celou dobu, co jsme spolu chodili. Už záchranou paní Wilsonové získal náskok. Ačkoli to není úplně přesné; vzpomenu si na první den, co přišel, a na rozhovor s Timem. Je přirozeně přátelský.

Dojím snídani, posadím se nazpět a sleduju paní Wilsonovou. Ze způsobu, jakým se sklání a jakým se jí chvějí ruce, je mi jasné, že se snaží, ale zachytím Colsonův pohled a on zavrtí nepatrně hlavou.

Kývnu, jako že rozumím. Paní Wilsonová nechce být rozmazlována nebo považována za invalidu, obzvláště před svojí dcerou a Dalem. Později si s ní v klidu promluvím.

„Paní Wilsonová, jídlo bylo úžasné.“

Při jeho chvále se rozzáří a dodá: „bylo ještě lepší, když bylo čerstvě uvařené.“

Dale na ní teatrálně mrkne. „Zapamatuju si to pro příště. Můžu vám pomoct s úklidem?“

Zavrtí hlavou, ale je očividně potěšena, že se zeptal. „Je pěkné vidět, že má Dale vychování, pane Bene, na rozdíl od některých jiných vašich přátel.“

Protočím oči. Nejednou už dala najevo svůj názor na některé z mých bývalých 'kámošů'. „Jsi připraven, Dale?“

„Připraven na co?“ zeptá se Sandra a mrkne na mě. „Na rychlovku?“

„To by stačilo,“ prohlásíe škrobeně paní Wilsonová.

Zachytím Dalův pohled, ale se odvrátí dřív, než bych ho mohl znovu uvést do rozpaků.

Jak procházíme chodbou, šťouchne do mě. „Neodpověděl jsi na Sandřinu otázku.“

„Huh?“

„Na co mám být připravený?“

Otevřu dveře své pracovny a strčím ho dovnitř; pak ho přitisknu ke dveřím. „Na tohle!“

Položí mi ruce na boky a pozvedne obočí. „Takže Sandra měla pravdu? Chceš rychlovku? Ačkoli v našem případě to stále bude naše poprvé.“

Políbím ho a přimáčknu ho na dveře. Nezdá se, že by mu to vadilo, obejme mě a nenechá mezi námi volný ani centimetr. Nakonec se odtáhnu, abych se nadechnul, zarudlý, udýchaný a připravený pokračovat, jakmile do plic dostanu dost vzduchu.

Zůstaneme ve stejné pozici dost dlouho, než si povzdychnu a opřu hlavu o jeho rameno. „Znovu se cítím naživu.“

Nepředstírá, že nerozumí. „Netuším, jak sis mohl myslet, že bys mohl být se ženou.“

„Už jsem měl pár holek.“

„Teenagerek.“

Zvednu hlavu. „Jak víš -? Mluvil jsi s paní Manningovou,“ řeknu s náznakem nenávisti.

„Možná.“

„Ona zná všechna má tajemství.“

„Jo.“

„Bůh žehnej její vousaté bradě. Naštěstí já znám pár jejích.“

Dale otírá svoji bradu o mojí, strniště škrábe o strniště. „Ale já nemám zájem o její tajemství. Zajímáš mě jen ty. Promiň, že jsem předtím měl tak špatnou náladu.“

„Příště už nebudou žádná vyrušení.“

Nelíbáme se, ale opíráme se o sebe a já vdechuji jeho mužnou vůni. Zdá se, že se netouží pohnout nebo pokračovat dál, takže zůstanu tam, kde jsem, přímo v jeho objetí.

Nepřekvapivě jsme vyrušeni lehkým zaklepáním na dveře.

„Pane Bene?“ ozve se téměř váhavě Lisa.

Povzdychnu si a ustoupím, rukou si prohrábnu vlasy a pokusím se je narovnat. Dale se odmítá ode mě vzdálit a zůstává blízko. „Ano?“

„Je tady Barry.“

„Dobře, za chvíli budu u něj.“

„Je v kanceláři.“

Poslouchám, jak se její kroky vzdalují. „Omlouvám se, vím, že jsem říkal, že jsem si vyčistil rozvrh, ale potřebuju s ním mluvit. Pořád se snažíme zařídit vhodné ubytování pro paní Wilsonovou.“

Než promluví, políbí mě. „To je v pořádku.“

„Musíš jít domů?“

„Ne, pokud chceš, abych zůstal.“

Kývnu. „Nepotrvá to dlouho.“

Přitáhne si mě k sobě a obejme; pak ho téměř neochotně vyvedu z místnosti.

„Promiň, že jsem tě nechal čekat, Barry,“ omluvím se, jakmile vejdeme do kanceláře.

„V pohodě, pane Bene. Pane Maloney.“

„Říkej mi Dale.“ Potřesou si rukama. „Půjdu najít Tima.“

Zdráhám se pustit ho z očí, ale přikývnu a on zmizí v zahradě.

Dalších třicet minut probíráme, kam přestěhujeme paní Wilsonovou. Pro kohokoli jiného by to bylo snadné, ale paní Wilsonová je paní Wilsonová, je náročná a chce mít svobodu a musí mít lepší úroveň péče. Ve vesnici máme řadu prázdných chat po lidech, kteří se odstěhovali, ale některé z nich mají šikmé schody a další jsou určené pro větší rodiny. Můj pradědeček, navzdory svým prostopášným způsobům, byl muž s vizí. Postavil vesnici tak, aby se v ní mohli ubytovat různé typy lidí, včetně těch starších. Když děda převzal titul, pokračoval v pradědečkově vizi a staral se o obyvatele Calminsteru.

Podařilo se nám vytipovat tři samostatné chaty, které by pro ni mohly být vhodné. Jdeme ji najít a zastihneme ji při přípravě čaje. Usměje se na nás.

„Právě čas na šálek. Co pro vás můžu udělat, pánové?“

„S Barrym jsme našli tři chaty, o kterých jsme si mysleli, že by se vám mohli líbit. Máte čas si s námi sednout a promluvit?“

Paní Wilsonová pokračuje v nalévání čaje a nabídne nám domácí křehké pečivo, jako by naši otázku ani neslyšela.

Sandra se kousne do rtu. „Mami, slyšela jsi otázku pana Bena?“

„Můj sluch je v pořádku, díky, Sandro,“ řekne jízlivě. „Doufala jsem, že se vrátím zpět do svého domu.“

Nastane okamžik ticha, kdy se já, Barry a Sandra na sebe jen díváme, pak se Sandra ujme slova a snaží se skutečnost sdělit své matce tak, aby ji nevyděsila. „Ty jsi to místo neviděla, mami. Opravdu potřebuje zbourat a postavit znovu. Trvalo by měsíce, než by ses mohla nastěhovat zpět.“

Paní Wilsonová pohne rty, ale nic neřekne a zdá se, jako by klopýtla dozadu s rukou nataženou před sebou. Všichni se vrhnou dopředu, aby nespadla, ale Barry se k ní dostane jako první a ustálí ji a pak posadí na židli.

„Doufala jsem, že mi řeknete, že by se dala opravit,“ řekne zlomeně. „Stejně, jako když mě vyplavila jímka. Musela jsem se odstěhovat jen na pár týdnů.“

Posadím se do židle vedle její a vezmu jí za ruce.

„Když se to stalo, byla zničena jen část domu. Teď je pryč celá chalupa. Bylo by pro mě lepší ji zbourat a postavit novou.“ Cítím, jak sebou škubne, zatímco zpracovává má slova.

„Můj domov je vážně pryč?“

„Zbyla z něj jen skořápka.“ Věděl jsem, že má slova jsou brutální, ale musím ji přimět porozumět.

Její tvář se zkroutí a slzy jí začnou téct po tvářích. „Jen jsem zakopla o kočku a spálila toast.“

„Já vím, ale začala hořet utěrka a oheň se tak rozšířil po celé kuchyni.“

„Omlouvám se, pane Bene.“

„Nemáte se za co omlouvat. Byla to jen nehoda.“

„Co budu dělat? Nic mi nezůstalo.“

„Máš nás a Sandru a vesnici. My se o tebe postaráme, slibuju.“

Zase zkrabatí tvář. „Doma jsem se o sebe dokázala postarat sama.“

„A zase budeš, mami, až tobě a té tvé zatracené kočce najdeme pěkné místo k životu.“ Sandra ji obejme a my s Barrym ustoupíme, abychom jí dali trochu prostoru.

„Budeme pokračovat později,“ řeknu.

Barry přikývne a podívá se na hodinky. „Mám schůzku s hajným.“

„Jestli uvidíš Dala, řekni mu, že budu ve stájích.“

„Jistě,“ odpoví a nechá mě v přítomnosti obou žen.

Paní Wilsonová si otře oči a hlasitě se vysmrká. „Na pár dní bych chtěla zůstat u Sandry.“

„Myslím, že je to dobrý nápad,“ souhlasím.

„A co kuchyň?“

„Nech pana Bena, ať se o to postará, mami.“

Přikývnu. „Všichni si poradíme. Vy se jen soustřeďte na uzdravení.“

Paní Wilsonová se s dceřinou pomocí postaví. Je vidět, jak je teď, poté, co odezněl šok, traumatizovaná. Poprvé vypadá na svůj věk a uvažuju, zda bude schopná se na panství vrátit. Možná je na čase vyměnit kuchařku. Povzdechnu si a zavřu za sebou dveře. Další část mé minulosti končí. Změny moc dobře nezvládám. Pak prostrčí hlavu dveřmi vedoucími na verandu Dale a usměje se na mě. Úsměv mu oplatím a pomyslím si, že některé změny jsou fajn.