TD - 4. kapitola

Překlad: Trish

ČÁST 2 – VÝZVA

Zábavní místnost zabírala velkou část předního rohu domu, ale dnes večer byla světla zhasnutá a dveře sotva pootevřené. Na stěně visela obrovská televize, v níž běžel nějaký klasický horor z osmdesátých let. Dívka s dlouhými blond vlasy prchala před maskovaným vrahem předměstskou čtvrtí a zbytečně ječela. V rozích blikala černá světla a na každém dostupném povrchu, včetně obložení kulečníkového stolu a police nad dlouhou rozkládací pohovkou, byla pověšená alespoň jedna lucerna. Místnost byla izolovaná, temná a momentálně prázdná. Později ji pravděpodobně obsadí páry hledající soukromí a ospalí opilci, kteří se budou chtít schoulit. Prozatím jsme však měli pokoj sami pro sebe a Manson za námi zavřel dveře.

         Dívka na obrazovce se skácela ve spršce krve. Vrahův nůž se leskl a kapala z něj krev, jak se do ní znovu a znovu zabodával. Manson se posadil na pohovku, přesně doprostřed, a rozprostřel ruce na opěradle.

         "Dobří otroci nesedí na nábytku, Jessiko," řekl, když jsem se odvrátila od televize. Za jeho vážným výrazem se stále skrýval úsměv. Užíval si každou vteřinu mého ponižování.

         Sebrala jsem svou chvějící se, krčící se hrdost. "Kam si tedy mám sakra sednout?"        "Na zem, na kolena, k mým nohám. Jako hodná holka."

         Pomalu jsem zavřela oči. Pokaždé, když jsem na něj zaklela, byla jsem si jistá, že tím svůj trest ještě zhoršuji - ať už to bylo cokoli. Musela jsem si lépe hlídat pusu. Alespoň jsme tu byli sami, bez davu lidí, kteří by viděli mé ponížení. Klekla jsem si a plazila se k němu, až jsem klečela u jeho nohou, čelem k němu. Usmál se.

         "Mnohem lepší, Jess. Není to příjemné? Nechat se unést a přijmout tu potupu? Je to jedna z mých nejoblíbenějších věcí..." v tichosti mě pozoroval, nejspíš čekal, jestli budu mít ještě nějakou chytrou odpověď, ale kousla jsem se do jazyka.

"Mám tě donutit, abys mi znovu políbila boty? Hm? Když už jsi tam dole..."

         "Prosím, nedělej to," slova mi vyklouzla šeptem, v zoufalství, strach rozkvetl při vyhlídce na další ponížení. Kousla jsem se do rtu a litovala, že jsem Mansonovi dovolila slyšet ten tón v mém hlase. Naklonil se dopředu, lokty opřené o kolena, tak blízko, že jsem z jeho dechu cítila mátu.

         "Prosím?" vysmíval se mi. "Už prosíš, Jess?" Jeho oči pátraly po mé tváři. Bylo zvláštní vidět tu jednu bílou čočku zblízka. Bylo to strašidelné, jako když na rodinné fotce vidím v pozadí stín, který tam neměl být. "Taková hloupá holka. Proč jsi tam dole, na kolenou, a prosíš mě, abych ti nenařizoval, že se máš ztrapnit?"

          "Nevím," řekla jsem tiše. Ale věděla jsem to: S každým rozkazem, s každým blaho

sklonným pohledem a posměšným slovem jsem to chápala víc a víc. Líbil se mi pocit, že nemám na výběr. Líbilo se mi, že mám omluvu pro to, abych se zbavila své hrdosti a dělala ty špinavé, ponižující věci, při kterých se mi svírá břicho a kunda. Nemohla jsem odolat, abych se neponořila hlouběji; nemohla jsem odolat, abych si toho pocitu neužila víc.

         Kdyby mi přikázal udělat ten nejvíc ponižující, veřejný akt, jaký by ho napadl - udělala bych to. Ať už by vymyslel jakýkoli trest - nechala bych ho ho vykonat. Házela bych kvůli tomu flintu do žita, nadávala bych mu, nadávala bych mu - ale udělala bych to. Udělala bych to, protože jsem chtěla, aby se mi to svírání v břiše sevřelo a žár uvnitř mě se změnil v plamen. Udělala bych to, protože to bylo to nejbližší svobodě, co jsem cítila: žádný prostor pro pýchu, žádný prostor pro pečlivě budovaný smích, žádné falešné úsměvy, žádné předstírání. Moje pokusy udržet si masku - sarkasmus, hádky, neposlušnost - rychle odpadávaly, rozebíraly se, kousek po kousku.

         Dát Mansonu Reedovi takovou moc nade mnou... možná to byla karma za to, jaká jsem k němu byl mrcha. Možná to bylo největší sebepoznání, s jakým jsem se kdy setkala. Ať už to bylo cokoli, nedokázala jsem tomu odolat.

         "Ty to víš, Jess," řekl Manson klidně. "Víš, že existují povrchní důvody: přijala jsi mou výzvu, chovala ses jako malý neposlušný spratek a teď musíš být postavena na své místo. Ale víš, že jsou tu i hlubší důvody: chceš prozkoumat něco, co je pro tebe nejspíš dost nové, něco, co v tobě vyvolává pocity, které jsi nečekala. Něco, co tě baví, i když si myslíš, že by tě to bavit nemělo." Čekal, nejspíš doufal, že ze mě vyrazí další agresivní reakci, ale moje rty zůstaly pevně sevřené. Pomalu, sadisticky se usmál. "Nerad bych tě připravil o něco, co tě baví, i když tě to děsí. Skloň hlavu, andílku. Jen levou botu. Polib ji. Očisti ji jazykem."

         "Prosím," zašeptala jsem znovu. Tentokrát pevněji, zoufaleji. Jen se zasmál.

         "Uděláš přesně to, co ti řeknu," řekl tiše. "Nezáleží na tom, jak moc kvůli tomu budeš fňukat a plakat, uděláš to, Jess."

         "Nebudu plakat."

          Představa, že se před ním rozpláču, zněla báječně. Představa, že budu plakat, prosit, nekontrolovatelně vzlykat, jen abych se nakonec musela podvolit a přijmout to. Chtěla jsem si představit, že mě k tomu nutí. Chtěla jsem si představit, že za odmítnutí budou hrozné následky, místo aby nebyly vůbec žádné. Chtěla jsem si představit, že ho nenávidím - přesně tak, jak jsem vždycky tvrdila, že ho nenávidím. Ta představa mě pohlcovala jako droga.

         Manson se znovu opřel na svém místě - klidný, vyrovnaný, vyčkávající.

"Poslechni mě, Jessico. Sklop hlavu a ukaž mi ta svá krásná křídla."

         Z hrdla se mi vydralo skutečné zakňučení. Znovu jsem se podívala na boty, které mi přikázal políbit. Viděla jsem, jak se na kůži leskne světle růžová barva mého lesku na rty, a stále jsem si dokázala představit jejich vůni - tu bohatou, sladkou vůni. Nutkání přejet po nich jazykem bylo silné, ta podivná touha se vracela s pomstou. Odvážila jsem se naposledy pohlédnout na Mansona. Usmíval se, když mě pozoroval.

         "Udělej to," řekl. "Tohle máš za to, že jsi zlobivá holka. To tě naučí."

         Žaludek se mi stáhl do klubíčka, když jsem sklonila hlavu. Přikrčená, malinko schoulená, jsem se nosem opřela o pomačkanou, obnošenou kůži u jeho kotníku. Nechala jsem drsnost jeho těsných tkaniček, aby se mi otřely o rty. Zhluboka jsem se nadechla, omamná vůně mi zaplavila mozek. Málem jsem zasténala, jen jsem ji ucítila. Co to se mnou sakra bylo? Odkdy mě něco takového jako boty vzrušuje? Nikdy mě to ani nenapadlo, nikdy se to nepropracovalo do žádné fantazie, které jsem se dotkla. Přitiskla jsem rty na kůži a setrvala tam, když už na mě nekoukaly oči celého davu.

         Mezi nohama se mi rozhořelo horko, moje vzrušení zesílilo, když jsem své polibky umístila níž, k zaprášené podrážce jeho boty. Na rtech jsem cítila chuť špíny, ale ani to mě neodradilo. Při líbání jsem přitiskla čelo na jeho kotník, úplně ztracená v tom podivném světě kůže, tkaniček a vlastní degradace.

         Na hlavě jsem ucítila tlak, něco mě přitisklo k zemi a drželo mě tam. Během chvilky jsem poznala strukturu podrážky a uvědomila jsem si, že mi Manson přitiskl nohu na hlavu. Cítila jsem, jak se posunul, a podle blízkosti jeho hlasu jsem poznala, že se opět naklonil dopředu. "Použij jazyk. Vyčisti je."

         Chtěla jsem ho prosit: Prosím, prosím, nenuť mě, prosím, nenuť mě to dělat, budu hodná, prosím... Srdce mi bušilo, dech se mi zrychloval, vzrušení bylo bolestí, která se mi šířila po celém těle a rozpalovala všechny nervy. Nechtěla jsem říct ne, chtěla jsem jen prosit. Ale s tváří přitisknutou na jeho botu jsem se nezmohla na žádná slova.

        Poslušně jsem vyplázla jazyk a olízla koženou látku. Hladká, příjemná a téměř bez chuti, až na tu opojnou vůni, kterou jsem teď vdechovala ústy. Olízla jsem botu kolem špičky, těsně nad podrážkou, přes otisky rtěnky, až k jejím tkaničkám. Vychutnávala jsem si každý centimetr. Cítila jsem se špinavá, odporná, naprosto nechutná...

         Cítila jsem se v jednom ohni, živá, naprosto pohlcená tím opojením. Smála jsem se závratí. Lízala jsem a smála se a smála se ještě víc. Tak moc jsem se chtěla dotknout sama sebe...

         "Hlavu nahoru."

         Jeho protější noha mě už nedržela dole. Pomalu, prosebně jsem se vytrhávala z jakékoliv bizarní jámy, do které jsem spadla, a zvedla jsem hlavu. Stále na kolenou jsem se na něj dívala a čekala.

        "Máš žízeň?" Natáhl láhev piva. V ústech mi vyschlo a dychtivě jsem po ní sáhla, jen aby ji stáhl zpátky. "Nene, žádné ruce." Pomalu a nejistě jsem ruku položila. "Otevři pusu, andílku."

         Ani jsem se nenamáhala neposlechnout. Bylo to, jako by se svět propadl a zůstal jen jeho pohled a zvuk jeho hlasu. Naplnil si ústa pivem - naplnil je, ale nepolykal. Naklonil se dopředu... Věděla jsem přesně, co se chystá udělat. Neucukla jsem. Neustoupila jsem.        Nezavřela jsem ústa.

         Naklonil se tak blízko, že se naše rty téměř dotýkaly. Vyplivl mi pivo do úst, celé, nevylil ani kapku. Bylo ještě studené, osvěžující na jazyku, ale chutnalo... chutnalo jako on. Věděla jsem, že je to jeho chuť, pamatovala jsem si to a v celém mém těle to vyvolalo záchvěv rozkoše. Vzrušení ze mě kapalo, jak jsem to hltala.

         Na obrazovce nešťastný teenager prosil vraha, aby ho nebodal, a z reproduktorů se ozýval jeho křik.

         "To je mnohem lepší, andílku," řekl Manson. "Kdybys byla celou dobu takhle poslušná, nemusel bych tě teď trestat."

         Zděsila jsem se, že po mně zůstane na koberci mokrá skvrna. Pokaždé, když se zmínil o "trestu", bylo to ještě horší. Už jsem to nezvládala. Byla jsem příliš vzrušená, příliš ponížená, příliš zoufalá.

         "Vrať mi moje tanga," řekla jsem rychle. "Prosím."

         Zamračil se a stále se nakláněl blíž. "Proč?"

         "Prostě mi je vrať!" Zasyčela jsem a nepohodlně se posunula.

         "Budu potřebovat důvod, Jess," řekl Manson klidně. Zaťala jsem pěsti. Chtěla jsem mu dát facku, zakňourat na něj, zhroutit se do dalšího zbytečného, ubohého škemrání. Co mi to udělal? Jak se mu podařilo ponížit mě až k tomuhle?

        "Já...já..." Slova mi zkomolila v hrdle. Nemohla jsem to říct, bylo to příliš trapné! Ale zase tu byl ten zlý hlásek, šeptal a pobízel mě. No tak, řekni to, vyklop to všechno. Ať ví, jaká ubohá, zoufalá malá děvka se z tebe stala.

         Mansonovy prsty se mi ovinuly kolem brady a donutily mě zvednout pohled. Nedokázala jsem skrýt ruměnec ani zoufalství ve svém výrazu. Nic neřekl, jen na mě upřel svůj temný, děsivý pohled. Ani mi nemusel poručit, abych promluvila, prostě to ze mě vyprsklo.

         "Jsem mokrá a bojím se, že mi to ukápne na koberec, ano?" Přerušilo mě vlastní zalapání po dechu, přidušený zvuk plný šoku a hrůzy z mé troufalosti. Až na to, že jsem nebyla troufalá, ne doopravdy: byla jsem rozžhavená a ponížená.

         "Vážně?" Úsměv, který se mu rozlil po tváři, to jen zhoršil. Předtím jsem si nevšimla, jak ostré má špičáky, jako malé tesáky, které by se mi mohly zabodnout do kůže.

"Ach, Jess. Chudáčku andílku. Udělal jsem z tebe hříšnici. Užíváš si svůj trest tak moc, až z toho vlhneš. Roztomilé."

         Chtěla jsem odvrátit zrak. Místo toho jsem znovu začala kňučet, bezmocně jsem na něj zírala a tiskla nohy k sobě.

         "Teď ti musím udělit ještě horší trest," řekl a jeho hlas byl posměšně smutný. "Nemůžu dopustit, aby sis to tolik užívala." Poklepal si na klín. "Pojď sem. Sedni si."

         Rozšířily se mi oči. Bylo to tady, okamžik, kterého jsem se bála a po kterém jsem toužila. Ten hlásek v mé hlavě stále krutě jásal a posmíval se mi: "Dostaneš trest, dostaneš trest!"

         Všechny mé drzé protesty mi odumřely v hrdle. Všechny mé myšlenky na to, že z toho vyjdu s neporušenou hrdostí, byly odsunuty stranou živými představami o tom, jak mě Manson plácá, jak se jeho dlaň znovu a znovu dotýká mého holého zadku, dokud nebudu nekontrolovatelně brečet, zatímco on se bude smát.

         Nepochybovala jsem, že právě to bude můj trest. Nic jiného to být nemohlo a Mansonovi to poskytlo příležitost, aby mi ublížil, ponížil mě a ještě zhoršil mé vzrušení najednou. Jeho oči byly doširoka rozevřené, jasné v tlumeném světle blikající televize. Jeho bílé oko jako by zářilo. Z reproduktorů hrála strašidelná hudba a já jsem se mu vyškrábala na klín, zády k němu.

         Rukama mě chytil za boky, naklonil se dopředu, přitiskl se k mým zádům a tiše mi řekl do ucha: "Rozumíš, co je to záchranné slovo?"

          Zalapala jsem po dechu. "Ano."

         "Tvé je červená. Když budeš potřebovat, řekni ho. I když teď, když vidím, jaký jsi malý masochista, myslím, že ho nebudeš potřebovat. Víš, co si zasloužíš."

         "Já nejsem masochista!" Zasyčela jsem. Ale ta slova mi připadala falešná. Vlhkost mezi nohama se stupňovala, jak se stupňoval můj strach z trestu. Jestli se brzy nepohnu, udělám mu na kalhotách mokrou skvrnu a já věděla, že mě nehodlá nikam pustit. Snažila jsem se přitisknout nohy k sobě, ale nebylo to nic platné, protože jsem byla roztažená na jeho klíně. Když jsem se pohnula, ucítila jsem tvrdost v jeho rozkroku a ztuhla. Užíval si to, opravdu si to užíval - bože, připadal mi veliký.

         "Byla jsi zlobivá holka, Jessiko," zašeptal drsně. "Hodně zlobivá holka. Zasloužíš si trest."

         Zadržela jsem dech, abych nezačala lapat po vzduchu. Jeho slova mi pronikla do mozku a rovnou dolů k nervům, které ovládaly mou kundu. Mezi nohama jsem cítila neskutečné horko, příliš extrémní na to, aby to byla rozumná reakce na to, že jsem prostě slyšela někoho mluvit. Než jsem si opravdu uvědomila, co dělám, přitiskla jsem se k jeho rozkroku, takže se jeho tvrdý penis dotkl mého bolavého klitorisu a já se proti němu pohnula a dožadovala se jediné fyzické stimulace, kterou jsem za celou noc měla. Málem jsem zasténala jen z toho nepatrného okamžiku rozkoše, ten kontakt byl tak příjemný, že mi z něj přeběhl mráz po zádech.

         Mansonova ruka se mi zaťala do vlasů, přímo na zátylku.

         "Nezbedný andílek. Velmi nezbedný. Vážně si myslíš, že si to teď zasloužíš?" Přitáhl si mě zpátky, ústa měl blízko mého ucha a zašeptal. "Zasloužíš si, aby tě celou noc bolel klitoris. Zasloužíš si, abych ti ho přelepil lepicí páskou, aby ses ho nemohla dotknout, zatímco já budu drtit tvou krásnou kundičku pod botou."

         Zvuk, který ze mě vyšel, byl něco mezi vzlykem a zasténáním. Kurva, to bylo nechutné a špatné a tak... tak sexy. Bylo to děsivé a kruté a... sakra... jak jsem to mohla chtít? Jak mě ta myšlenka mohla vzrušovat?

         "Ale k tomu se dostaneme, viď, andílku?" Tlačil mě dopředu. Pak ještě dál... ještě dál. "Předkloň se. Hlavou k zemi."

         Musela jsem se přemístit, abych zvládla to, co požadoval. S trupem a obličejem visícím z gauče mě přinutil dát nohy nahoru, takže moje stehna se rozprostírala na jeho klíně a všechny mé intimní partie byly obnažené, otevřené a roztažené pro něj. Přesunul mi nohy za sebe, překřížil mi kotníky a opřel se, takže jsem byla zafixovaná v jedné poloze.    "Awww, andílku, jsi tak mokrá." Jeho ruce mi stiskly stehna, jeho drsné dlaně se posunuly výš, až jeho palce zapadly přímo pod křivku mého zadku. Otevřela jsem ústa v tichém vzdechu, vděčná za tmu a sklopený obličej, vlasy mi pomáhaly skrýt oheň, který mi plápolal po tvářích. Po všech těch sračkách, které jsem Mansonovi uštědřila, po všech těch hnusných věcech, které jsem mu řekla za zády, které jsem mu řekla do očí jsem se mu úplně rozplývala v rukou. Toužila jsem po jeho dotecích, toužila jsem po jeho sevření. Začala jsem se třást, jak mě tam držel, ohnutou, bezmocnou, kromě bezpečnostního slova, které čekalo schované vzadu v mém mozku, naprosto nežádoucí.

         "Cítíš se teď trochu vyděšená?" zašeptal, když se mi roztřásly nohy.

"Za chvíli se budeš bát víc, víš. Ale to je v pořádku: dveře jsou zavřené a venku hraje tak hlasitá hudba, že můžeš křičet a plakat, jak chceš, ale nikoho tím nebudeš rušit."

         "Jdi do prdele," zasyčela jsem. "Jdi do prdele, jdi do prdele, jdi do prdele." Ta slova nebyla naštvaná - byla zoufalá, potřebná, ztěžklá touhou. "Prosím, Mansone, ne... ne..."

         "Co ne?" uchechtl se. "Netrestat tě? Hmm? Je to tak? Můj nezbedný andílek nechce být potrestán?" Jeho hlas byl najednou vážný. "Jestli to opravdu nechceš, řekni to hned. Hned teď. Můžeš to udělat bezpečně, to ti slibuju."

         "Chci to," hlas se mi zlomil, ale musela jsem být upřímná. Musela jsem mu říct pravdu. "Použiju své bezpečnostní slovo, pokud to bude potřeba, ale já... já to chci."

         Stiskl mi zadek, hnětl a svíral mé tělo v dlaních. "Takový roztomilý zadeček, Jess. S modřinami bude vypadat ještě roztomilejší."

         Začala závěrečná scéna honičky ve filmu. Žena běžela prázdnými chodbami nemocnice, kulhala a širokýma, vyděšenýma očima se ohlížela za sebe, zatímco vrah se za ní pomalu, krkolomně prodíral. Nakonec ji dostihne. Vždycky se jim to podařilo.

         Mansonova dlaň mě pleskla přes zadek s prasknutím dostatečně hlasitým na to, aby bylo slyšet přes děsivý křik, který se ozýval z obrazovky. Nasála jsem dech a pak ho zadržela i přes další švihnutí a další a další - ale to páté - sakra! Manson byl odhodlaný mě zlomit. Cítila jsem to v síle, kterou vkládal do každého plácnutí. Kůže mě brněla, pak štípala, pak pálila. Takhle mě ještě nikdy nikdo neplácl. Drobné plácnutí po zadku při sexu, jistě, ale ohnutá a plácaná opakovaně, cíleně, bolestivě? Nikdy. Jeho šestá rána mě donutila vykřiknout a zavrtět nohama, což byl marný pokus vykroutit se z bolesti.

         "Je v pořádku bojovat, andílku." Mansonův hlas byl tichý, uklidňující. "Bojuj, jak jen budeš potřebovat, stejně ti to neprojde. Zůstaneš tady a poneseš svůj trest, dokud se nepoučíš."

         Plác, plác, plác! Teď už jsem se vážně vrtěla a mlela se mu po klíně. Můj klitoris se stále otíral o jeho džíny a ten propletenec bolesti a rozkoše mě nutil sténat. Manson pohnul nohama a já znovu ucítila ten tlak na zátylku - jednu nohu mi posunul přes záda a přitiskl na mě botu, přitlačil mi obličej ke koberci a držel mě přišpendlenou.

         "Není to lepší pocit, být spoutaná?" řekl a mluvil přes brutálně hlasitý zvuk pleskání, kterými mě stále zasypával.

"Není to dobrý pocit, když víš, že dostáváš to, co je pro tebe nejlepší? Učíš se být hodnou holkou."

         Vydala jsem dlouhý tichý výkřik, bolest a mé téměř nesnesitelné ponížení zvítězily nad mou hrdostí. Ještě pár ran, řekla jsem si. Jen pár dalších. Ale vždycky jich bylo víc a víc, bolest se stupňovala, jak můj zadek rudnul.

Manson měl pravdu: nějakým zvráceným způsobem se mi ulevilo, když jsem vložila všechny síly do boje a zjistila, že to nikam nevede. Nemohla jsem kopat nohama, nemohla jsem se vykroutit, dokonce jsem ani nemohla zvednout hlavu z podlahy. Nezbývalo mi nic jiného než se podřídit, podvolit se trestu a přijmout bolest.

         Byla jsem z toho čím dál vlhčí. Vnitřnosti se mi svíraly, ale s Mansonovou nohou nahoře jsem už nemohla mnout rozkrok proti němu, a ta bezmoc byla úplně novým utrpením. Byla jsem tak napjatá, že jsem si byla jistá, že sebemenší dotek jeho ruky mě okamžitě přivede k vyvrcholení. Můj klitoris pulzoval potřebou, nervy jsem měla v jednom ohni.       Zoufale jsem chtěla, aby se mě dotýkal. Místo toho mě střídavě plácal nejdřív po jedné a pak po druhé půlce, pálilo mě to tak intenzivně, až mi oči zalily slzy. S každým úderem jsem se svíjela a ječela, a nakonec, když jsem věděla, že už víc nevydržím, aniž bych se rozplakala strašným štípáním, jsem začala prosit: "Prosím, přestaň, přestaň, přestaň, omlouvám se!"

         "Opravdu?" Švihnutí se zastavilo. Na obrazovce byla dívka zahnána vrahem do kouta v lese. Křičela, plakala, prosila o život.

         "Ano!" Třásla jsem se pod jeho botou a snažila se pohnout obličejem natolik, abych se na něj mohl podívat a on viděl, jak upřímně to myslím. "Je mi to líto! Už nebudu odmlouvat!"

         "Budeš hodná holka? Budeš poslouchat?" "Ano," zasténala jsem a vzpomněla si na něco, co mi řekl předtím. "Ano, Pane. Budu poslouchat."

         "Tak je to lepší." Jeho bota se pomalu odsunula z mé hlavy. Dívka na obrazovce byla přistižena. Každé zabodnutí nože do jejího hrudníku bylo přerušováno jekotem houslových strun. "Dej těm botám pusu, když už jsi tam dole. Ukaž mi, jak jsi vděčná za svou disciplínu, andílku."

         Políbila jsem jednu botu a pak druhou, na lesklé černé kůži se objevily další otisky lesku na rty. Manson mi pomohl pomalu se narovnat a přitáhnul si mě zpátky na svůj klín, přestože mě při kontaktu s jeho džínami štípal zadek. Opřela jsem se o jeho hruď, přezky postroje mě studily na zádech. Chvíli jsem chtěla jen ležet v jeho blízkosti a cítit tlukot jeho srdce na zádech. Jeho ruce mě objímaly v objetí - uklidňujícím, ale ne silném. Když jsem se na něj s těžkým, rozechvělým povzdechem usadila, jeho sevření zesílilo.

         Pomalu jsem se vracela do reality. Dům kolem nás mi opět připadal skutečný. Slyšela jsem basy dunící ve stěnách a vzdálené šumění davu. Mansonovy prsty mi obkreslovaly kruhy na paži.

         "Jsi v pořádku, Jess?" zašeptal.

         "Přikývla jsem a pak jsem řekla: "Nemůžu uvěřit, že jsi...že jsi mě vlastně..."

         "Nemůžu uvěřit, že jsi mě nechala," řekl tiše.

         Posadila jsem se natolik, abych se na něj mohla podívat. Utřel mi z oka slzu, než stačila ukápnout, a já se opřela o jeho ruku. Manson Reed - podivín, podivínský Manson Reed. Cítila jsem se díky němu bezpečně a vyděšeně, chráněná a vystavená zároveň. Ale nebylo to jen to.

         V tu chvíli jsem netoužila po ničem jiném, než se mu dostat do kalhot.

         "Budeš odteď hodná holka?" řekl a vzal mi bradu do dlaní. "Už žádná drzost?"

         Usmála jsem se. "Nemůžu slíbit, že už nebudu drzá. Ale... budu se snažit být hodná."

        "Tak brzy sklouzáváš do starých kolejí?" zasmál se. "Uběhly dvě minuty a teď se budeš snažit být jenom hodná?"

         "Být hodná je pro zlobivou holku těžké," řekla jsem. Přejela jsem mu prsty po hrudi a přemýšlela, jak by to vypadalo bez jeho trička. "Ale víš... možná mi pomůže být hodná... kdybys mě ošukal."

         Jeho klidný výraz byl narušený překvapením. Byla jsem zvyklá, že se do mě kluci bezhlavě zamilovávali a drali se za příležitostí se se mnou vyspat. Ale když jeho překvapení opadlo, Manson se jen pomalu usmál, jako bych řekla něco hloupého. Stiskl mi tváře a zatřásl mi obličejem.

         "Ach, Jess. Takhle ti to přece nemůžu usnadnit, ne? To není žádná legrace. Rád se dívám, jak se trápíš." Nafoukla jsem se a zavrtěla se mu na klíně, abych se o něj mohla otřít. "Samozřejmě, že by to byla zábava! Jen rychlovka..."

         "Ne, andílku." Jeho hlas byl pevný. "Ještě ne. Až s tebou budu šukat - jestli vůbec-, nebude to žádná rychlovka na gauči. Donutím tě křičet."

         Obvykle jsem dokázala nad klukovskými sliby o ohromující sexuální zkušenostmi valit oči, ale Mansonovi - tomu jsem věřila. Neodvažovala jsem se pochybovat o tom, čeho je schopen, a chtěla jsem ho ještě víc. Ta touha mě přiváděla k šílenství. Jak bych po tomhle mohla zvládnout znovu se zapojit do party a chovat se normálně?

         Nebyla jsem zvyklá nedostávat, co jsem chtěla. Můj hlas se změnil ve skučení. "Prosím, Pane. No tak." Pohybovala jsem boky v pomalém, plynulém kruhu a cítila, jak sebou jeho penis škube. Ha! Jak by tomu mohl odolat? Ale místo aby mi rozepnul podprsenku, Manson se natáhl a chytil mě za vlasy. Bolestivé škubnutí mě okamžitě přimělo ztuhnout a zasyčet bolestí.

         "Když řeknu ne," jeho hlas zněl tiše, jako varování. "Znamená to ne. Rozumíš?"

         "Ano, Pane" byla moje rychlá odpověď. Jakkoli mě to vzrušovalo, nechtěla jsem, aby mě zase ohnul a naplácal mi.

         "Budeš muset být trpělivá" řekl a držel mi hlavu tak, že jsem nemohla odvrátit pohled od jeho tváře. "Budeš trpět se svou mokrou kundou a čekat. A pokaždé, když ti něco přikážu, budeš se cítit o něco hůř. Prostě to budeš muset vydržet."

          Vnitřnosti se mi chvěly očekáváním. Už jen to, že se odvážil mě odmítnout... odvaha toho chlapa byla obrovská. Najednou vstal, stáhnul mě se sebou, držel mě těsně u své hrudi a ruku měl stále zapletenou v mých vlasech. Při takovém pohledu na něj jsem se zachvěla, ale nějak jsem, zcela bez ohledu na pud sebezáchovy, zakňourala: "To není fér."     Povytáhl obočí a pomalu řekl. "Není to fér? Není to fér, andílku?"

         Zalapala jsem po dechu. Ach, okamžitě jsem zalitovala! "No... chci říct... ty... nemůžeš prostě..."

         "Nemůžu prostě co?" Jeho stisk na mých vlasech se napjal, stáhl mě dolů a přinutil mě kleknout si, jak se ke mně skláněl. "Můžu udělat cokoliv, co si zamanu, andílku. Můžu tě nechat trpět celou noc a nikdy tě nepustit. Můžu ti znovu naplácat jen proto, že mě baví poslouchat tvůj křik - a když křičíš, zníš tak krásně."

         Zadek mě pálil, jak se tiskl k mým složeným nohám. Nechtěla jsem další výprask, když už jsem měla tak rozbolavělou kůži.

"Tak já řeknu své bezpečnostní slovo," zakňourala jsem.

Nečekala jsem, že mu to bude připadat tak vtipné.

         "Tvé bezpečnostní slovo znamená, že tohle končí, andílku. Od toho to je. Není to způsob, jak získat to, co chceš, je to způsob, jak tě udržet v bezpečí."

         Ale já jsem nechtěla, aby to přestalo! Zoufale jsem chtěla uspokojení. Chtěla jsem ho dostat z jeho kalhot do svých kalhotek. Nešťastně jsem se zavrtěla: "Ty jsi tak zlý."

         Ušklíbl se a políbil mě na čelo. "Ach, andílku. Nemáš ani ponětí."