TD - 3. kapitola

Překlad: Trish

ČAST 2 – VÝZVA

"Takže ty to opravdu uděláš?"

         Večírek kolem nás zuřil. Začalo další kolo pivního pongu, které nás vytlačilo od stolu, takže jsme stáli stranou, uprostřed davu. Pořád jsem slyšela, jak se znovu a znovu přehrává zvuk mého ponižujícího videa, následovaný smíchem. Slyšela jsem šumění svého jména, pomluvy se už šířily.

         Ashley netrpělivě stála za mnou. Věděla jsem, že čeká, až se k ní připojím, bez ohledu na tu výzvu. Koneckonců, který člověk by přijal takovou výzvu a pak ji skutečně splnil? Být Mansonovým otrokem? Poslouchat ho na slovo? Znělo to směšně.

          Ale chystala jsem se to udělat.

         Mansonova otázka visela mezi námi. Tvářil se nejistě, dokonce trochu podrážděně, jako by byl šokován tím, že jsem se zdržela. Pokrčil jsem rameny, jako by odpověď měla být zřejmá. "Ehm, jo? Vyzval jsi mě. Co mám dělat? Vysmát se tomu?"

         "Jo, přesně to bych od tebe čekal." V jeho tónu zazněl náznak hořkosti, ale tiše se zasmál a hořkost se vytratila.

"Vážně si myslíš, že strávíš noc tím, že budeš dělat všechno, co ti řeknu? Vážně?"

         Věnovala jsem mu podrážděný výraz s rozšířenýma očima. "Tak ještě jednou... jo? Ledaže by sis to vymyslel, abys mě vytočil. Jestli si se mnou nevíš rady, ráda..."

         "Ne, ne," zavrtěl hlavou a jeho úšklebek jako by se změnil - potemněl. Zhladověl.

"Já tě zvládnu." Při jeho slovech se mi podivně zkroutil žaludek. Něco mě na tom vzrušovalo. Znělo to jako výhrůžka. "Spíš mě zajímá, jestli to zvládneš ty. Myslím, že si neuvědomuješ, co tě čeká."

         Přistoupila jsem k němu, tvář jsem měla pár centimetrů od jeho, hrudí jsme se téměř dotýkali. Musela jsem zaklonit krk, abych se na něj mohla podívat.

"Já se tě nebojím Mansone Reede, ať už chystáš cokoliv….” "Oči mi pomalu zklouzly dolů po jeho těle a zase nahoru. Prohlížela jsem si ho, celého dvoumetrového. "Já to zvládnu."

         Jeho úsměv nezmizel. Navzdory tomu, co jsem řekla, jsem pocítila drobný, náhlý záchvěv strachu. Byl to ten druh strachu, s jakým jsem se setkala před sledováním strašidelného filmu nebo před vstupem do strašidelného bludiště - bylo to vzrušení, nával, zásah adrenalinem přímo do žil.

         "Když to říkáš, Jess," řekl tiše. "Ale možná budeš hledat milost dřív, než si myslíš." Ustoupil a já si konečně dovolila dýchat. "Tak pojď za mnou."

         Mansonovy dlouhé nohy ho rychle nesly přes trávník zpátky k domu, musela jsem běžet, abych s ním udržela krok. Ashley mě dohonila a přinesla mi další pití. Strčila mi ho do rukou, zahákla mi ruku za paži a zasyčela: "Kašlem na to! Deset minut se zdržíme a pak..."

         "Já se nevzdám." Dlouze jsem se napila ovocného nápoje, který mi podala, a byla jsem vděčná za tekutou odvahu. Prudce se zastavila a její ruka mě strhla."

         "Nevykašleš se na to? Co tím sakra myslíš, že se nevzdáš? Jess!" Její nedůvěra mě přiměla k zamyšlení. Jak bych to mohla vysvětlit, jak bych to mohla udělat, aby to dávalo smysl? "Jess, jsi blázen, proč bys..."

         "Jessico!"

         Srdce se mi zadrhlo v hrudi. Manson se zastavil před zadními dveřmi. Luskl prsty a ukázal na zem u svých nohou. "Pojď. Hned."

         Ohlédla jsem se na Ashley a viděla, že se jí ústa stáhla do tenké čárky. "Jess," řekla napjatě. "Ty jsi vážně…"

          "Promiň, Ash, já jen..." Normální, logická část mého já křičela, že nehodlám dopustit, aby se mnou tenhle podivín jednal jako se psem.

Ale temná, potřebná část mého já naléhala na něco úplně jiného: říkala mi, že Mansonův blahosklonný tón zní sexy a jeho sebejistota je vzrušující a že běhání, abych uposlechla jeho výzvy, by bylo tak příjemné.

          "Dej mi chvilku, dobře?" Stiskla jsem Ashley omluvně paži, podala jí pití, pak jsem se otočila a vykročila k Mansonovi. Vlekla jsem nohy, jen abych nepůsobila příliš horlivě, a viděla jsem, jak mu s každým pomalým krokem  cuká v čelisti.

         Otravovala jsem ho. Dobře.

         Založila jsem si ruce na prsou a snažila se svým výrazem vyrovnat jeho podráždění. "Jo? Cože?"

         Znovu ukázal dolů a pomalu si povzdechl. "Moje tkanička, Jess. Zavaž mi ji."

         Jistě, šněrování jeho bot se rozvázalo. Chystala jsem se znovu klečet u jeho nohou. Na okamžik jsem skoro ucítila vůni kůže, skoro jako bych jí cítila pod rty. "Vážně?" polkla jsem ztěžka a vysmála se: "Tvoje tkanička? Kolik ti je, pět?"

         Ale klekla jsem si. Tam, na kolenou, ve světle, které se linulo ze skleněných zadních dveří, jsem mu zavázala tkaničku. Spěchala jsem, abych se zvedla, jazyk připravený s dalšími rýpavými poznámkami, ale jeho ruka na mém rameni mě strhla zpátky na zem.   "To, že jsi spratek, nic nemění na tom, že mě pořád posloucháš, Jess," řekl tiše a sklonil se, aby přiblížil svou tvář k mé. "To, že se chováš, jako by to pro tebe byla zatracená povinnost, nic nemění na tom, že to pořád děláš." Šibalsky se usmál. "Tím, že budeš předstírat, že se ti to nelíbí, to nezmizí. Když v tom budeš pokračovat, podaří se ti jenom vysloužit si starou dobrou změnu přístupu."

         Na okamžik se mi ztratila slova. Nakonec se mi podařilo: "Změnu přístupu... změnu přístupu? Co to sakra..."

         "Jen pokračuj a zjistíš to," narovnal se, sundal mi ruku z ramene a já se vyškrábala na nohy. "A odteď, když ti dám rozkaz, odpovíš "ano, Pane", rozumíš?"

         Stálo mě hodně sebeovládání, abych na něj znovu nevykulila oči.

 "To už vážně přeháníš..." Zavrčela jsem. Pak, když jsem viděla, jak mu cuklo obočí, jsem sarkasticky dodala: "Pane."

         Zavrtěl hlavou. "Jen tak dál, Jess. Vím, že ve svém životě potřebuješ trochu disciplíny. Brzy si ji zasloužíš." Vešel do domu a podržel dveře otevřené dost dlouho na to, abych vklouzla dovnitř za ním."

Trochu Disciplíny? Co to ma k čertu znamenat? Nebyla jsem si jistá, co tím myslel, ale najednou jsem byla pevně rozhodnutá to zjistit.

         Manson se nechal strhnout do rozhovoru s nějakými svými přáteli a já jsem rozpačitě stála za ním a snažila se předstírat, že s ním nejsem.

Když byl Manson otočený zády, mě Ashley chytila za ruku a táhla mě do kuchyně.

          "Dobře, a teď vážně, co to sakra děláš?" řekla. "Nemusíš dělat tu zatracenou výzvu, Jess. Jako... já se s ním budu prát -"

"Ne, ne, Ashley, to je v pořádku, jen..." Nepochybovala jsem, že se s ním popere, ale nepotřebovala jsem, aby mě takhle bránila. "Hele, prostě... si ten večírek užij, jo? Danielle a Katlynn jsou tady, mohla bys..."

         "Woah, woah, počkej," její zamračení se prohloubilo. "Ty jako... tobě se tohle líbí? Protože ti doslova nic nebrání v tom, abys za ním prostě nešla. On tě nemůže nutit, abys to dělala, ale ty jsi jako..." Nakrčila nos. "Holka, jestli je to nějaká divná fantazie..." Zavrtěla hlavou. "Hele, věděla jsem, že lžeš, když jsi říkala, že se ti nelíbí. Líbala ses s ním. Byla jsi do něj udělaná, jasný? A to je v pořádku, to je fuk, neodsuzuju tě. Ale prostě jako..." Ztišila hlas, jako by nás přes hluk večírku vůbec někdo mohl slyšet. "Jestli si s ním snažíš užít, musíš mi to dát vědět. Jako myslím si, že je to fakt divný, ale... nebudu ti bránit."

         Moje ústa se otevírala a zavírala jako ryba na suchu. Nebyla jsem "udělaná" do Mansona Reeda, to bylo směšné, to bylo... to bylo...

         Těžce jsem si povzdechla. "Nemusíš se o mě bát, jasný? Já jen... zkusím tuhle... výzvu..." Ashley vykulila oči, ale její smích mě zbavil ostychu. "Výzvu? Chceš říct, že zkusíš být jeho otrokyní? To je jako... super perverzní, víš?"

         To bylo, věděla jsem to. Každá interakce, kterou jsem s Mansonem tu noc měla, byla tak nabitá sexuálním napětím, až to bylo mučivé. Ačkoli zvenčí způsob, jakým jsme spolu komunikovali, neukazoval nic jiného než nenávist. Škádlivá slova, ponižování, posměšky - to všechno ještě umocňovalo erotickou energii, která se ve mně hromadila. Moje snaha o další vyhrocení situace mi připadala zoufalá a směšná, ale dostala jsem ochutnat něco nového a musela jsem to prozkoumat.

         "Jo, je to... je to divný," řekla jsem. "Já vím. Nedokážu to... nedokážu to vysvětlit."

         Ashley mávla rukou a podala mi zpátky pití, které jsem u ní předtím nechala. "Bez obav, děvče. Dám na tebe pozor. Napiš mi, kdybys mě potřebovala, ano?"

        Než odešla, pevně mě objala. Díky bohu za Ashley. Jakkoli byla svéhlavá, všechny soudy si nechávala pro sebe. Po dnešním večeru bychom se tomu možná mohly obě dobře zasmát. Možná bych si to zapsala jako další divný zážitek a žila dál, jako by se nic z toho nestalo. Zapomněla bych na Mansona - zapomněla bych na jeho rozkazy, na jeho namyšlený úsměv, na jeho boty... Byla bych zase jen Jessica Martinová, která má svůj život srovnaný, která je oblíbená a normální a vůbec se nezabývá divnými sexuálními sračkami.

         Vklouzla jsem zpátky do vedlejší místnosti, ale ne dřív, než si Manson všiml mé nepřítomnosti. Kamarádi, se kterými se bavil, už šli dál, ale jeho oči se rozhlížely po místnosti a ve chvíli, kdy mě našly, se na mě zaměřily.

         "Promiň," postavila jsem se vedle něj a dlouze se napila. "Musela jsem si odskočit."     "Do kuchyně?" řekl suše. "Myslím, že už jsi s tím skončila."

         “Ehm, promiň?" Nevěřícně jsem se na něj podívala, když mi vytrhl pití z rukou, dal si malý doušek a hodil ho do koše. "Co to kurva děláš, vole? Ještě jsem nedopila..."

         "Dopila jsi, protože jsem řekl, že jsi dopila," řekl tiše a naklonil se ke mně blíž, abych ho slyšel nad hudbou a hlasitým hovorem. "Nechci, aby ses opila, Jess."

         "Co to kurva je?" dupla jsem si nohou a rozhodila rukama. "Chceš mi snad zkazit večer? Nemůžu se tu potulovat, nemůžu pít. Chceš se ke mně chovat jako kretén?"

         "Ááá, to se chudák malá Jess nudí?" Hřbetem ruky mi přejel přes bradu a já byla v pokušení vycenit na jeho ruku zuby. "Tak mi běž pro pivo."

         "Pff, jdi do prdele!" Přehodila jsem si vlasy přes rameno a ztěžka jsem dupla nohou, když jsem udělala dva kroky zpátky ke kuchyni - než mě zastavil.

         "Jessico."

          Otočila jsem se na něj. "Co zase, Mansone?"

         "Plaz se."

Rychle jsem zamrkala. "Promiň, asi jsem tě přeslechla. Cože?"

         Na tváři se mu pomalu rozlil potěšený úsměv. "Slyšela jsi mě dobře, Jess. Plaz se. Odplaz se do kuchyně, přines mi pivo a doplaz se zpátky. A nezapomeň na svoje chování."

         To nemohl myslet vážně. Nemohl si myslet, že bych se opravdu... opravdu plazila... před všemi těmi lidmi... nemohl. V hlavě se mi ozývala jeho slova z dřívějška: Vím, že potřebuješ v životě trochu disciplíny. Brzy si ji zasloužíš.

         Kdybych neposlechla, zasloužila bych si tu disciplínu, o které se zmínil?

         Opřel se o zeď za sebou, klidný, s tváří upřenou na mě. "Čekám, Jess. Mám strašnou žízeň."

          Vrátila jsem se k němu a píchla ho prstem do hrudi - do jeho tvrdé, překvapivě svalnaté hrudi. "Jsi blázen, jestli si myslíš, že se budu plazit na téhle zatracené party, abych ti přinesla zatracené pivo, před všemi těmi zatracenými lidmi..."

         Chytil mě za zápěstí a zastavil mé vzteklé šťouchání. "Ale no tak, Jessico. Děláš scény. Díky tobě se na nás dívá ještě více lidí. Děláš to ještě horší, až nakonec poslechneš."

         "Nebudu tě poslouchat, kreténe..."

         "Tak proč jsi ještě tady? Myslel jsem, že to zvládneš?" Jeho stisk na mém zápěstí byl volný, dostatečně jemný, abych se od něj mohla snadno odtáhnout. Cítila jsem mozoly na jeho dlaních, drsnost jeho prstů. Dokonce jsem ho cítila: voněl sladce jako doutník, smíšený s mužnou kolínskou, která byla svěží, ale pižmová.

         Na tu vůni jsem byla fixovaná. Zaplňovala mi hlavu, omamovala mě. Chtěla jsem se k němu přiblížit, chtěla jsem přitisknout tvář na jeho hruď a zhluboka se nadechnout, úplně se do něj zahalit. Ale nemohla jsem prozradit, jak moc mě zaujal. Nemohla jsem vypadat příliš dychtivě. Stejně jako jsem nemohla poslechnout, aniž bych se vztekala.

         "Zvládnu to v pohodě," zamumlala jsem.

         "Ach, vážně?" řekl a zúžil oči. Pořád byl tak klidný. Jeho hlas nezesílil, ani nezměnil polohu ležérního opření o zeď. "Nemůžu tě k ničemu nutit, Jess. Můžeš klidně odejít, zvlášť když se zdá, že tě ty rozkazy tak rozzlobily. Ale... ty neodejdeš. Stojíš tady a hádáš se se mnou. Předvádíš záchvaty vzteku. Snažíš se mě přimět, abych si to rozmyslel a vzal svou výzvu zpět. Ale já to nevezmu zpět. Uděláš to, Jess. Poslechneš, protože to chceš, bez ohledu na to, jak moc se to snažíš skrývat. Běž - klekni si a přines mi pivo."

         Zatnula jsem zuby, ruce zaťaté v pěst po stranách těla. Něco se ve mně zachvělo, děsivá a nečekaná věc: byla to ta svíravá, mravenčí rozkoš, radost z toho, že jsem postavena na své místo, vzrušení ze zjištění, že veškerý můj boj je naprosto zbytečný.

         Nechtěla jsem odejít. Měla jsem pocit, jako bych se snažila sebrat odvahu. Věděla jsem, že to chci. Věděl jsem, že to bude bolet. Prostě jsem to musela udělat. Poslechnu.        Samozřejmě, že poslechnu.

         Přiblížila jsem se k jeho tváři. Tak blízko, že se mi na okamžik zadrhl dech v hrudi. Ale můj hlas byl pevný. "Moc se omlouvám za své způsoby, Pane. Hned vám dojdu pro pivo, Pane." Z mého hlasu odkapával sarkasmus. Nemohla jsem si pomoct a poslední drzá replika se mi probojovala mezi rty: "Jo, a jděte do prdele, Pane."

         Nechtěla jsem se zdržovat a sledovat, co z té poslední věty vyplyne. S pevně sevřenou čelistí jsem klesla na kolena a pak položila dlaně na podlahu. Tolik opilých, potácejících se lidí; budu mít štěstí, když mi někdo nerozšlápne prsty. Dovedla jsem si představit, jak se na mě budou divně dívat, jak se budou smát na můj účet, jak se na mě budou všichni dívat svrchu. Žaludek se mi sevřel a kunda se mi sevřela, moje vzrušení se vyžívalo v ponížení.

         Za sebou jsem znovu uslyšela ten rozzuřený hlas: "Neposlušnost nese následky, Jessico. Pospěš si."

          Plazila jsem se dopředu a klepala lidem na nohy, aby se kvůli mně pohnuli. Moje krátká sukně nebyla pro plazení ideální: ohnutá na kolenou, lem sukně byl vyhrnutý dost vysoko, takže mi každý mohl snadno vidět zadek, a kdyby se podíval dost zblízka, určitě by se podíval i na mou kundičku.

         Následky... kázeň... věděla jsem, že něco musí přijít. Přitvrzovala  jsem a přitvrzovala, odhodlaná vidět, jak Mansonovi dojde trpělivost. Za hranicí klidu v něm byla šelma; byla krutá a nebezpečná a já nechtěla nic jiného než ji vytáhnout ven. Viděla jsem to ten den, kdy ho vyloučili, když konečně vytáhl nůž na ty kretény, kteří do něj léta šťouchali. Takovou bestii jsem chtěla, takového Mansona jsem musela zažít. Nedokázala jsem tu touhu plně vysvětlit, ještě ne. Ale možná až se jednou naplní, pochopím to.

         Doplazila jsem k chladicímu boxu a klekla si vedle něj. Červenala jsem se, nedýchala, žaludek se mi svíral v uzlech. Možná kdybych do té ledničky ponořila celou hlavu, tak by to přešlo, nebo by mě to aspoň přimělo myslet jasně. Ponořila jsem ruku do studeného, vodnatého ledu a vytáhla pivo. Láhev byla ledově studená, sklo orosené. Mohla bych ji držet v ruce, když se plazím... možná uchopit uzávěr zuby... zastrčit si ho do podprsenky? Jak jsem se sakra měla plazit a nést jeho pivo?

         "Seru na to," zašeptala jsem a vstala. Vyndala jsem z šuplíku otvírák, odzátkovala uzávěr a dlouze se napila tolik potřebného nápoje. Studená, hořká tekutina mi sklouzla do krku a zklidnila mé napětí.

          Za tohle mě potrestá. Nepochybovala jsem o tom. Ať už pro něj "následky" a "disciplína" znamenaly cokoli, chystala jsem se to zjistit.

         Víš, že to chceš. Ten zlý hlásek se mi v hlavě rozchechtal. Potrestá tě za porušení pravidel hry, za to, že jsi zlobivá, neposlušná holka. Potrestá tě přede všemi, rozpláče tě...       Otřásla jsem se. Při té představě mi přejel mráz po zádech, všechny svaly v podbřišku mi pulzovaly. Moje kunda byla jedna věc - nadržená zrádná mrcha! - ale teď se můj vlastní mozek obracel proti mně. Myšlenky na Mansona, jak zklamaně kroutí hlavou a říká mi že jsem zlobivá holka, a přikazuje mi abych se mu ohnula přes koleno-

         Ne, ne, ne. Přestaň. Špatné myšlenky, špatné myšlenky! Kdybych si nedala pozor, začala bych znovu vlhnout.

         Jít zpátky k Mansonovi po vlastních nohách, místo abych se plazila, mi připadalo mnohem nemravnější, než by mělo. Byl přesně tam, kde jsem ho nechala, a smál se něčemu, co mu řekla dívka s obarvenými modrými vlasy. Byla hezká: menší než já, s nádhernými křivkami, pod šedou kostkovanou sukní roztrhané síťované punčochy, prsa jí prakticky vylézala z těsné bílé halenky. Projel mnou překvapivý záchvěv žárlivosti, i když odešla, když jsem se k nim přiblížila.

         "Myslel jsem, že jsem ti dal rozkaz, Jess," řekl Manson a úsměv mu pohrával kolem úst, když jsem si stoupla vedle něj. "Použila jsi nohy překvapivě rychle."

         Znovu jsem si lokla piva. Ale když mi vynadal, usmála jsem se, přiblížila láhev zpátky ke rtům a vyplivla plnou pusu piva zpátky do lahve. Pak jsem mu ji strčila do rukou. "No jo, promiň. Zapomněla jsem na celou tu věc se zákazem pití a plazení se.” Pokrčila jsem rameny. "Ups."

         Mansonovi jako by zmrzl úsměv na tváři. Znervózňovalo mě to a najednou jsem si říkala, jestli je to opravdu dobrý nápad. Dodržovala jsem svou část výzvy - ale jen stěží. Jak dlouho by mi to mohl tolerovat? Neodešel by prostě pryč a celou věc odvolal? Nebo by mě skutečně "zvládl", jak tvrdil.

         Manson se napil piva a mně se obrátil žaludek. Plivla jsem do té láhve a jeho to ani nerozhodilo.

         "Ach, Jess. Jess, Jess, Jess. Už to chápu. Chápu. A neboj se: tohle se vyřeší pořádně."

         Zamračila jsem se v naprostém zmatku. "Co... co chápeš? Co myslíš tím, že se to vyřeší...?"

          "Tohle spratkovské chování kvůli každému malému příkazu nemůže pokračovat," řekl skoro smutně. "Věř mi, že je zatraceně zábavné sledovat, jak bojuješ sama se sebou a snažíš se zachránit svou hrdost nadáváním a vztekáním, ale..." Pokrčil rameny. "Jenže to opravdu ztrácí smysl téhle hry. Potřebuju od tebe vidět lepší poslušnost a no… Myslím, že je jen jeden způsob, jak ji získat."

         Nervózně jsem šoupala nohama. Mohl ten rozhovor slyšet ještě někdo jiný? Sledoval mě někdo, jak dostávám vynadáno jako zlobivé dítě? Říkala jsem si, že nikdo, ale ta myšlenka tam pořád byla a hlodala v mé hlavě. Ztišila jsem hlas, najednou jsem se cítila nesvá. "Podívej, já... se omlouvám... dobře? Omlouvám se. Dělat tohle je divné a..."

         "Děláš to dobrovolně, Jess," řekl jemně. "Nehodlám přijmout žádnou z výmluv, které si vymyslíš, protože jsi spratek. Nebudu takové chování tolerovat."

         Řekl to tak sladce, ale mně začalo bušit srdce. Myslel to opravdu vážně. Opravdu se mě za to chystal potrestat. Těkala jsem očima kolem sebe a hledala únik... dokud jsem si neuvědomila, že žádný únik neexistuje. Chtěla jsem tohle. Dobrovolně jsem s ním bojovala na každém kroku a teď... jsem ho nechala, aby mě potrestal.

         "Potřebuju, abys pro mě byla hodná, poslušná holka," řekl, když se mi rozšířily oči, srdce mi bušilo silněji a dech se mi začal pohybovat v rychlých, mělkých nárazech. "To byla dohoda, se kterou jste souhlasila. Myslím, že pro mě chceš být hodná, Jess." Natáhl ruku a jeho prsty se pomalu a jemně dotkly mé brady. Jeho dotek byl chladivý a po zádech mi naskočila husí kůže.

         To bylo ono: přesně to, co jsem chtěla... čeho jsem se bála... v co jsem doufala? Nebyla jsem na to ani zdaleka dost opilá. Moje zábrany mě drtily. Opravdu jsem se měla nechat potrestat zrůdným Mansonem Reedem? Co to mělo znamenat? Co jeho trest obnášel? Neodvažovala jsem se zeptat, sotva jsem dokázala promluvit.

         "To nevíš," zašeptala jsem. "Nic o mně nevíš... Možná se mi jen líbí být pro tebe mrcha. Možná jsem..." Jeho dotek se změnil v sevření. Držel mě za bradu a mírně mi naklonil obličej. Jeho pohled mi připadal jako prsty, které mě zkoumají hluboko uvnitř.

          "Vím toho dost, Jess. Vím, že jsi tak opatrná na to, jak tě všichni vnímají. Vím, že nerada necháváš tu masku lepšího já sklouznout ani na vteřinu. Vím, že si ji udržíš, i kdyby to mělo znamenat, že si odepřeš něco, po čem toužíš, pokud to něco neodpovídá společenským konvencím ."

         Polkla jsem a naštvaně se kousla do vnitřní strany tváře. Skutečnost, že měl pravdu, mi ještě víc ztěžovala neodpálit nějakou hanlivou poznámku. Vztek a povýšenost byly mými štíty. Bez nich byla moje obrana přinejlepším chabá.

         "Takže, Jess, ve tvém vlastním zájmu ti tu masku musím strhnout. Nejlepší způsob, jak to udělat..." Naklonil se ještě blíž a natočil mi hlavu mírně na stranu, aby mi mohl šeptat do ucha. "Je trestat tě tak dlouho, dokud ti na tvé hloupé pýše přestane záležet. Nejlepší způsob... je donutit tě plakat."

         Složila jsem ruce, což byl jediný způsob, který mě napadl, abych zabránila jejich třesu. Uvědomila jsem si, že mám našpulený spodní ret, a když jsem promluvila, můj hlas zněl jako kňouravý, slabý protest. "Nepotřebuju, aby mě někdo trestal. To je hloupost."

         "Přesně to potřebuješ, Jess. Ještě lepší je, že i když se toho teď děsíš, stejně mě budeš následovat." Pustil mi bradu a zasmál se. "Budeš mě poslouchat a přijímat svůj trest jako hodná holka, ano?"

         Nedal mi příležitost odpovědět. Místo toho se otočil zády a procházel chodbou. Stála jsem tam jako přimrazená ve svém váhání, rozpolcená mezi touhou utéct a nutkáním následovat ho.

         Měl pravdu, vydala jsem se za ním.