TD - 1. kapitola

Překlad: Trish

ČÁST 1 - VÝZVA

Po střední škole se spousta věcí změní. Z jedničkářů se stávají flákači, z plachých šprtů jsou najednou ženatí a mají děti, kluci, kteří přísahali, že se přidají k americkému fotbalu, nakonec vstoupí do námořní pěchoty. Lidé dělají různá podivná rozhodnutí, jakmile dosáhnou dospělosti - jako například Daniel Peters, který se rozhodl začít zvát na své večírky podivíny.
            Bylo to koncem října, přesněji o halloweenském víkendu. Noc byla chladná, ledový vítr hnal do tichých předměstských ulic chuchvalce zlatého listí. Danielova čtvrť byla uzavřená a vyžadovala kontrolu na vrátnici, než jsme vůbec mohli projet autem. Bodyguard pečlivě zkontroloval seznam hostů, když jsem mu ukázala občanku.
            "Jessica Martinová, hm?" řekl a opakovaně ťukal perem do desek. Napjatě a netrpělivě jsem se na něj usmála a ohlédla se na řadu aut, která se začala tvořit za námi. Daniel byl známý svými večírky - desítky, ne-li stovky hostů zaplňovaly obrovský dům jeho rodičů, bazén a rozlehlou zahradu. To byla jediná věc, která se po střední škole nezměnila: nikdo z nás se nevzdal večírků.
            "A vy jste...?" Bodyguard se podíval kolem mě na spolujezdkyni v Corolle, mou nejlepší kamarádku od prváku.
            "Ashley Garciová," řekla a při psaní se zadívala na svůj telefon. "Potřebujete... můj průkaz nebo tak něco?"
            "Ne, ne, v pořádku. Takže vy jdete na halloweenskou párty, dámy?" Cítila jsem, jak se strážný upřeně dívá na mé tělo - alespoň na to, co z něj viděl přes okno. Obě jsme se s Ashley převlékly za anděly - rozpustilé, sexy anděly. Moje průsvitná bílá podprsenka by odhalovala piercingy v bradavkách, kdybych si je nepřelepila a kdybych se náhodou v krátké saténové sukni předklonila, lidem by se určitě naskytl pohled na moje tanga. Naše andělská křídla byla malá, vyrobená z bílých peříček, připevněná vzadu na podprsence.
            Už mě vážně unavovalo, jak se tenhle starý úchyl snaží navázat konverzaci. Nepochybovala jsem, že už naše jména viděl na seznamu a jen se nás snažil přimět ke konverzaci. Netrpělivě jsem se ohlédla, když do fronty vjelo další auto. Náklaďák hned za námi se otřásal a hučel, naprosté peklo pro mé uši. Něco mi na té staré ošklivé bestii připadalo povědomé...

            Pak jsem uviděla toho chlápka co řídil, a hned jsem si vzpomněla, kde jsem ten náklaďák už viděla.
            "Zasranej Manson Reed je za námi!" Vyhrkla jsem, jakmile nás bodyguard konečně pustil.
Ashley okamžitě vzhlédla od telefonu, otočila se a napjala se na sedadle, aby se podívala do auta, které jsme nechali za bránou.     

            "To si děláš srandu," řekla. "Jsi si jistá? V těch světlech nic nevidím."
            "Viděla jsem ho. A navíc, poznám jeho starej posranej náklaďák."
           "Snad... snad si nemyslíš, že..." Ashley se posadila zpátky na sedadlo a vážně se na mě podívala. "Nemyslíš si, že ho Daniel pozval, že ne?"
            "Bože, to sakra ne," zhnuseně jsem si odfrkla. "Daniel by toho podivína nepozval. Ne po tom, co se stalo."
            "Nezapomeň, že od té doby co Daniel chodil na hodiny filozofie, trvá na tom, že musí přijmout každého," řekla Ashley varovně.
"A pokud vím, tak Mason tu nebydlí. Takže proč by jinak byl v téhle čtvrti?"
            Zavrtěla jsem hlavou. "Danielovy standardy pro pozvání v žádném případě neklesly tak nízko. Kromě toho, z Masona jsou všichni vyděšení ze střední školy. Jo, už je to pár let, ale na kluka, který málem někoho ubodal, vážně nikdo nezapomene."
            Ashley se lehce zachvěla a založila si ruce přes prsa. Trochu jsem zrychlila, čímž se starý náklaďák posunul dál za nás. Všechny domy v Danielově čtvrti byly mohutné, stály na širokých trávnících za vysokými kovanými branami a byly zastíněné starými stromy. Hudbu jsem slyšela ještě dřív, než jsem zahnula za roh do Danielovy ulice. Chodník lemovala auta, ale mně se podařilo najít místo na zaparkovaní jen kousek od nich.
            "Takže, ne že bych chtěla vytahovat ostudné momenty," promluvila Ashley pomalu a než pokračovala, praskla žvýkačku. "Ale neměli jste spolu s Mansonem něco ?"
Těžce jsem si povzdechla. Proč to musela vytahovat? "Jednou jsme se líbali na záchodě, ale to nic neznamenalo."
"Cože?" zeptala jsem se. Skepticky na mě zvedla obočí.
"Líbání nic neznamená ?" Zašklebila se. "Chci říct... Kyle si myslel, že to rozhodně něco znamená."
            Uchechtla jsem se. "Kyle a já jsme spolu ani pořádně nechodili, ale on si zřejmě myslel, že jo ,proto se kvůli tomu choval jako kretén." Protočila jsem oči.
            “Jo, ale Manson na něj vytáhl nůž. Co je to za magora, který nosí nůž na střední školu?"

             Magor, který předvídal hněv mého bývalého a připravil se na něj. Kyle se k Mansonovi vždycky choval jako kretén - choval se jako kretén ke všem, ale k Mansonovi obzvlášť. Byl dokonalou obětí: tichý, se sklopenou hlavou, obvykle oblečený v černém, s džínovou bundou posetou záplatami. Manson se stýkal s emaři , se skejťáky, dokonce i s anime dětmi. Nějakým způsobem se mu podařilo dostat se do všech možných outsiderských skupin. Byl pro Kyla dobrým boxovacím pytlem, zvlášť když si Kyle uvědomil, že jsme s Mansonem... měli... Nic, ne.
            Ale stejně jako jsem já škádlila Mansona - malá namyšlená roztleskávačka, kterou jsem byla - Manson mi to oplácel. Měli jsme tu smůlu, že naše skříňky byly vedle sebe, takže se nedalo vyhnout pohledu na jeho otravný obličej. Byly dny, kdy jsme se na chodbách hádali celou cestu do třídy, nadávali si, uráželi se, smáli se - nebyla jsem si jistá, jestli je normální, že jsem se do své nemesis zamilovala, ale jedna věc vedla k druhé a... pak Kyle zjistil, že jsem Mansona vlastně políbila. Byla to pro mě společenská sebevražda, ale skvělý způsob, jak naštvat mého bývalého.

             Kyle a tři kamarádi zahnali Mansona do kouta na klučičích záchodech. Měli v plánu ho zmlátit - Kyle mi později řekl nějaké kecy o "obraně mé cti". Ale Manson přišel připravený.
Musel vědět, do čeho jde, když mě líbal: Byla jsem Kylova bývalá, kapitánka roztleskávaček, jedna z nejoblíbenějších holek na škole. Čtyři dny po rozchodu s Kylem jsem Mansona zatáhla do koupelny a líbala se s ním na studené kachličkové zdi.
            "Víš, že to všechno bylo jen proto, aby se Kyle naštval," řekla jsem rázně a znovu si v zrcátku ve stínítku nanesla lesk na rty. "On toho kluka nenáviděl. Navíc mě Kyle nechal kvůli Veronice Millsové! Samozřejmě jsem ho musela naštvat."
            "Jo, no, to se povedlo," pokrčila Ashley rameny. "Kyle se naštval, dali jste se zase dohromady a pak jste se stejně zase rozešli." Sklopila oči.
"Mohla sis vybrat někoho jiného, s kým bys ho naštvala. Manson vypadá, že by ho bavilo třeba... zabíjení malých zvířat."

            Náhle se ve mně vzedmula silná touha Masona bránit. Do očí jsem mu říkala i horší věci, ale když to řekl někdo jiný, rozčílilo mě to způsobem, který jsem nedokázala plně pochopit.

            Zatřásla jsem hlavou. To byla minulost, malicherné středoškolské drama. Bylo lepší se tím nezabývat. Natáhla jsem se na zadní sedadlo, abych si vzala tašku, a Ashley mi najednou sevřela ruku.

            "Manson na dvanácti hodinách," zamumlala. Pomalu jsem vzhlédla. Mansonův velký náklaďák zastavil a zaparkoval před námi. Panebože. Ne... ne, on vážně nemohl být na večírku...

            Dveře náklaďáku se otevřely. Manson byl vysoký, štíhlý chlap a v upnutých džínách a šněrovacích kožených botách vypadal ještě vyšší. Na sobě měl černé tričko, které mu obepínalo hruď a bylo překřížené nějakými koženými řemínky - postroj? Na střední škole měl číro, ale teď měl světle hnědé vlasy sčesané dozadu. Když vyskočil z auta a zabouchl dveře, pečlivě si na hlavu nasadil lesklou vinylovou policejní čepici.

            "Panebože, podívej se dolů, podívej se dolů, podívej se dolů!"
            Ashley se mě snažila varovat, ale přišla jsem pozdě. Manson prošel kolem našeho auta, upřel na mě oči a přimrazil mě na sedadle. V jednom oku měl bílou kontaktní čočku, která dodávala jeho tváři děsivý výraz, a druhé oko vypadalo v kontrastu s ním téměř černě. Zalapala jsem po dechu, když mě míjel, neschopná odvrátit zrak, neschopná zamrkat.

             Usmál se na mě - pomalým, hodnotícím úsměvem. Pak zmizel po chodníku směrem k večírku. Povzdechla jsem si a sesunula se na sedadlo. Možná mě nepoznal. Možná si mě vůbec nepamatoval!

            Ale já si vzpomínala. Pořád jsem si dokázala představit Mansonův obličej, když ho odváděli do ředitelny. Věděla jsem, co se Kyle chystá udělat, a večer předtím jsem Mansonovi napsala esemesku, jedinou, kterou jsem mu kdy poslala, aby do školy nechodil. Stejně přišel. Když všechny kluky konečně vyvedli ze záchodů, Mansona odvedli dva strážci areálu. Na levé tváři měl velkou fialovou modřinu, po bradě mu stékala kapka krve z rozříznutého rtu a na tváři měl zachmuřený úsměv.
            Cítila jsem se divně a nepříjemně, když jsem na to myslela. Na tom, jak vypadal, bylo něco děsivého, ale jeho tvář jsem nemohla dostat z hlavy. Nebál se. Ten den přišel s vědomím, co se stane, a vytáhl nůž na dvoumetrového Kyla Bagginse a jeho kamarády ze sportovního oddílu.

            Chtěla jsem ho znovu políbit, když jsem viděla, jak ho odvádějí. Chtěla jsem mu napsat, když jsem zjistila, že ho vyloučili. Chtěla jsem mu říct, že jsem hrdá na to, že se bránil, že si Kyle zasloužil ten strach, že mu nevyčítám, že si vzal nůž.
            Nikdy jsem to ale neudělala. Měla jsem pověst, kterou jsem si musela udržet, a Manson Reed do ní nezapadal.
            "Cože? Hnusák." Řekla Ashley a strčila do dveří. "Vyhýbáme se mu jako moru. Doufejme, že ho vykopnou."
            "Doufejme," zamumlala jsem a vklouzla do bot, které byly na pásky a vysoké, s bílým filigránovým vzorem, který se mi zapínal až ke kolenům. Zachytila jsem svůj odraz v okně auta a usmála se. Milovala jsem, když jsem upoutávala pozornost.

            Chodník k domu lemovaly lucerničky, v jejichž širokých rozšklebených tvářích blikaly svíčky. Na sloupech vedle vstupních dveří do domu visely plastové kostry a na trávě před domem se válely falešné náhrobky. Když jsem zmáčkla zvonek, v hrudi se mi rozléhaly dunivé basy živého dýdžeje. Trvalo jen pár vteřin, než dveře otevřela žena středního věku s odbarvenými blond vlasy a sklenicí sangrie.
            “O můůůj bože, Jessicooo!" vyjekla a pevně mě objala, až jsem se přimáčkla k jejím umělým prsům. "A Ashley, panebože, vítejte dámy!"
            "Dobrý den, paní Petersová," usmála jsem se na ni, když jsme vstoupily do vchodu. Paní Petersová byla doslovnou definicí "cool mámy" - vždycky byla přítomná na synových večírcích, smála se, tančila a pila. Byla jedním z těch rodičů, kteří vlastně ani jako rodiče nepůsobili - ale čas od času utrousila nějakou moudrost, která mohla pocházet jen z desítek let zkušeností na této planetě.
            Světle krémové stěny a ozdobný mahagonový stůl ve vstupní místnosti byly posety falešnými pavučinami a žárovky v lustru nad hlavou byly vyměněny za černá světla. V rozích byly zastrčené realistické figuríny zombie dětí, které na nás zíraly ze schodiště. Dům byl plný, jak jsem očekávala. Byly tam desítky lidí, které jsem znala - někteří přátelští, jiní ne. To, že jsem byla kapitánkou roztleskávaček a chodila s hvězdným zadákem fotbalového týmu, mi rozhodně vyneslo pár nepřátel, a to i po maturitě. Věděla jsem, že ani na střední škole jsem nebyla zrovna nejhodnější - ale to je jedno. Minulost byla minulost.

            S Ashley jsme si nalily nějaké drinky a procházely se po večírku, potkávaly se s přáteli, povídaly si a obdivovaly strašidelnou výzdobu domu. Daniel si vždycky dával záležet na tom, aby si dal na výzdobě večírku záležet. Sangria byla v obřím čarodějnickém kotli, sýrový dip byl vytvarován do tvaru mozku a dokonce i předkrmy vypadaly jako strašidelní malí pavouci a useknuté prsty.

            Venku se lidé vrhali do vyhřívaného bazénu a hráli hry u několika stolů, které byly připraveny pro pivní pong a královský pohár. V altánku posetém pavučinami hrál DJ v jasně červeném obleku a s ďábelskými rohy.
Dvůr byl rozlehlý, porostlý trávou, s řadami keřů lemujících kamennou zeď, která ho obklopovala.

            U stolů na pivní pong jsme konečně našly Daniela, jak si dává panáka piva, než skočí - plně oblečený - do bazénu. Ale nepil sám. Chlastal po boku nikoho jiného než Mansona Reeda, který s úsměvem odhodil prázdnou plechovku od piva a smál se, když se Daniel vrhal do vody.

             Připadala jsem si, jako bych vstoupila do vlčí jámy. Od nástupu na vysokou jsem byla trochu mimo, ale tohle bylo všechno špatně. Proč sakra Manson pil s Danielem? Proč byl obklopen lidmi, kteří by se na něj na střední škole ani nepodívali? Proč -

            "Proč na tebe zírá?" Ashley si přiložila hrnek k ústům, aby si zakryla rty. Měla pravdu: Mansonův zrak padl na mě a upřeně se na mě zadíval. V jeho očích se objevilo poznání a mě zajímalo, jaká vzpomínka se mu vybavila jako první. Byl to můj mlčenlivý pohled na něj, když jsem procházela chodbami a držela Kylea za ruku? Nebo to byl můj obličej pár centimetrů od jeho, než jsme se políbili a já zašeptala "Slibuješ, že to neřekneš?"

            S náhlou ostrou bolestí v hrudi jsem si pomyslela, jestli mě nenávidí. Ne že by mi záleželo na tom, abych získala uznání takového podivína, jako je on, ale... způsob, jakým se na mě díval, mi nepřipadal nenávistný. Zdálo se, že je zvědavý, jeho oči se zastavily na mé tváři a pak dole, na mém těle. Samozřejmě že zíral. Všichni se dívali. Ale nějak jsem pořád cítila... co to bylo... vinu?

            Vždyť jsem se s ním líbala a pak se hned vrátila ke klukovi, který ho od prváku šikanoval. Neustále jsem ho škádlila, šířila o něm pomluvy, smála se mu. Jestli jsem kvůli tomu nevypadala jako kretén, tak už nevím, co by mohlo.
           "Ahoj, dámy, vítejte!" Daniel přiběhl, kapal z něj voda z bazénu a místo objetí nám nabízel dlaně na plácnutí. Mansonův pohled se konečně zlomil, když mu Daniel družně stiskl ruku a řekl: "Dobrá práce, brácho. Jen ne dost rychle!"
            "Tohle je kurva divný," zašeptala Ashley. “Od kdy jsou ti dva přátelé?”

            Pokrčila jsem rameny a snažila se toto téma nerozebírat. Čím víc jsem o tom přemýšlela a čím víc jsem se na Mansona dívala, tím trapněji jsem se cítila. A "trapně" pro mě vůbec nebyl normální pocit.

            Právě skončilo kolo pivního pongu, takže jsme s Ashley nastoupily, abychom vyzvaly vítěze. Vždycky jsem byla soutěživý člověk - ať už šlo o roztleskávání nebo pivní pong, nerada jsem prohrávala. Během pár minut jsme rozdrtily ostatní soupeře a ještě jsme si u toho zvládly dát pár drinků. Když hra skončila, uvědomila jsem si, že se na naši hru shromáždil malý dav lidí. Manson se díval také.
Sledoval mě.
            Znovu mě sevřel strach, že mě nenávidí, ale nedokázala jsem si uvědomit, proč mi na tom záleží. Neviděla jsem ho a nemyslela jsem na něj už roky. Náš polibek ustoupil do pozadí mých vzpomínek, stejně jako všechny naše napjaté interakce, všechna moje krutá slova a povýšené pohledy. Vymizelo to - dokud jsem ho dnes večer znovu nespatřila.      Vzpomněla jsem si na modřinu pod okem, kterou měl poté, co po něm Kyle vyjel... na krev na rtu... ale nic z toho nebyla moje vina. Dobře, možná něco z toho byla moje vina... a jistě, většinu mých interakcí s ním jsem ho provokovala a nadávala mu... ale on mi to oplácel!

             Jediné, co jsem udělala, bylo, že jsem ho políbila a on mi to oplatil. Od té doby jsem strávila příliš mnoho času tím, že jsem se snažila přijít na to proč.

            Nebylo to proto, že by mě jeho tichý, zádumčivý pohled vždycky děsil, a věci, které mě děsí, jsou neodolatelné. Nebylo to proto, že jsem si byla jistá, že za tím plachým, uzavřeným zevnějškem číhá bestie. Nebylo to proto, že měl překvapivě měkké rty, a když jsem ho políbila, ovinul mi ruku kolem krku a mé srdce se na vteřinu zachvělo – Ne.

             Nebylo to kvůli ničemu z toho. Vůbec ne. Byly to jen malicherné středoškolské kecy, na které by bylo lepší zapomenout.
            "Kdo je na řadě?" Ashley se zasmála a dopila poslední doušek. "No tak, kdo je další vyzyvatel?"
            "Já to zkusím." Srdce se mi spadlo do kalhot. Manson vystoupil. Teď, když byl blíž, stál téměř přímo přede mnou přes stůl, jsem viděla, že od doby, kdy jsem ho viděla naposledy, zesvalnatěl. Nebyl mohutný, ale bicepsy se mu napínaly proti rukávům košile a pod koženým postrojem, který měl na sobě, se mu napínal hrudník. Co to s tím postrojem vlastně bylo? Za co měl být sakra oblečený? Byl to snad nějaký fetiš?
            "Ehm, jasně, dobře," Ashley zněl podrážděně. "Kdo je tvůj spoluhráč?" Manson pokrčil rameny.

"Jen já. Já proti ní." Ukázal na mě.