Pillaged - 40. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Rachael

Admirál Kurmog mě odstrčil stranou v okamžiku, kdy byl přenos s Vandary přerušen, a já se zachytila rohu bílého pultu, ještě než jsem dopadla na podlahu. Kapka krve mi kapala na ruku a další na hruď. Otřela jsem si krev na ruce, pak můj pohled padl na skvrnu tmavnoucí zlatou látku mého roucha. Krev na pavučinkovém živůtku byla skoro stejně tmavá jako černé skvrny kroutící se po mé kůži.

Zalapala jsem po dechu a přitiskla si prst na kůži, která byla na dotek horká. Měla jsem pářící znamení. Toraanovo pářící znamení.

„Odveďte ji do mé pracovny,“ vyštěkl admirál a švihl kostnatou rukou po mně. „Vyřídím si to s ní později.“

Přitiskla jsem si ruce k obličeji a snažila se zakrýt si hruď rukama, když mě dva Zagrathští vojáci popadli za lokty a hnali přes můstek. Nechtěla jsem, aby Kurmog ta znamení viděl. Už teď byl vzteky bez sebe a můj obličej byl toho důkazem. Nechtěla jsem ho zažít rozzuřeného.

Admirálova pracovna byla připojena k můstku, takže mě spěšně strčili dovnitř a dveře se za mnou se svištěním zavřely. Na rozdíl od zbytku zářivé a zářící bitevní lodi impéria admirálův soukromý prostor připomínal Vandarského válečného ptáka – byl tmavý a matně osvětlený, s tmavým nábytkem a modrým okolním světlem zářícím ve výklenku stropu. Ale moc dobře jsem věděla, že Kurmog není vůbec jako Vandar.

Jakmile jsem byla sama, zatahala jsem se za výstřih šatů, abych lépe viděla. Černé vířící čáry, které jsem tak často vídala na Toraanově hrudi, teď ležely na mé. Přitiskla jsem si ruku na kůži, vyděšena tím palčivým pocitem. Raas se nikdy nezmínil, že získání pářících znamení bude bolestivé.

Bodnutí touhy po Toraanovi mě přimělo potlačit vzlyk. Vidět ho na obrazovce bylo mučivé. Vypadal impozantně a hrozivě jako vždycky, ale já v jeho očích viděl bolest. Zradila jsem ho a dovedla jsem nepřítele k jeho lidem. Lidem, kteří se po generace skrývali před hněvem Zagrathů. Všechny zničí jeden hloupý člověk.

Byl to skoro krutý vtip, že se má pářící znamení objevila až teď, když jsem byla znovu zajata říší. Jaká byla šance, že ještě někdy Toraana uvidím nebo že přežiju Kurmogovo mučení? Admirál se mnou neskončil – dal to dokonale najevo – a jakmile uvidí znamení na mé kůži, pravděpodobně mě nechá popravit. Jestli budu mít štěstí, neudělal by to na obrazovce, zatímco by se Toraan díval.

Hrubě jsem zavrtěla hlavou. Teď nebyl čas se sesypat. Možná Toraan ta znamení viděl. Možná pochopil, že jsem neodešla, protože mi na něm nezáleželo.

Poškrábala jsem se na své pálící hrudi, když jsem došla k protější skleněné stěně, která vyhlížela do vesmíru, a sesula se na pohovku před ní. Nebyly tam žádné stopy po jiných lodích kromě těch imperiálních, lemovaných před admirálovou bitevní lodí, ale Vandaři tam byli. Toraan tam byl. Cítila jsem ho.

Škrábala jsem se na prsou silněji, snažila se zmírnit pálení svého masa. Nebo možná ty stopy na mé kůži jen způsobily, že jsem si myslela, že ho cítím. Byla jsem si zatraceně jistá, že je cítím.

Inkoustová obloha vybuchla ve spršce rudého laserového ohně, až jsem nadskočila. Z něčeho, co vypadalo jako nicota, létaly paprsky, ale věděla jsem, že to byla horda Vandarů. Srdce mi bušilo, jak byly zasaženy imperiální lodě, a zvenčí se ozýval křik.

Vandaři útočili, což znamenalo, že se Toraan nevzdává. Nemohla jsem odtrhnout oči od bitvy, i když bylo neskutečné sledovat, jak Zagrathské lodě útočí na neviditelné cíle. Není divu, že se Vandarům říká přízraky – byly to skutečně jako smrtící chuchvalce, které se vynořovaly z ničeho.

Když palba ustala, zadržela jsem dech. Neviděla jsem žádnou velkou explozi z místa, odkud Vandaři stříleli. Ustoupily útočné lodě, nebo se jen přeskupovaly?

„Neopustil by mě,“ zašeptala jsem a přitiskla si prsty na značky.

Pak mě mohutná exploze odhodila z divanu na podlahu. Dvě lodě před naší vyletěly do povětří, výbuch roztřásl okno, jak kolem prolétaly kousky trupu. Zvedla jsem se, abych se postavila, a zírala na obrovské množství laserové palby, která bombardovala flotilu impéria ze všech stran.

Obloha rudě pulsovala, jak horda neúnavně pálila, a další lodě impéria se trhaly na kusy. Zagrathové se pokusili palbu opětovat, ale jejich zbraně jako by letěly naslepo a téměř se nedotýkaly.

Napumpovala jsem pěstí do vzduchu. „Ano!“

Mohla jsem být na jedné z nepřátelských lodí, na kterou se střílelo, ale nemohla jsem si pomoct a zajásala jsem za Toraana.

Další prudký náraz mě vrávoravě odhodil na zeď, ale ten nepřišel z exploze. Po dalších výkřicích na můstku následovaly další nárazy do trupu.

„Naloďují nás!“ Zpanikařený výkřik důstojníka impéria na můstku mi rozechvěl hruď nadějí.

Vandaři se blížili. Toraan se blížil.

Na Zagrathu teď vládl chaos. Modrá okolní světla vystřídala blikající červená světla, před admirálovou pracovnou se rozléhaly rozkazy a ječely sirény. Stáhla jsem se zpátky, přitiskla se ke zdi a doufala, že na mě zapomenou.

Dveře se se zasvištěním otevřely a dovnitř vtrhl Kurmog, pohledem přelétl prostor a upřel se na mě. Tolik k tomu, že na mě zapomněli.

Přistoupil ke mně, popadl mě za paži a prudce mnou trhl. „Zdá se, že tě Vandaři hledají.“

„Jsem si jistá, že když mě vrátíš, ušetří tvou loď,“ řekla jsem a litovala svých slov, sotva jsem je vypustila z úst.

Admirál ke mně sklouzl chladným pohledem, zlomyslný úsměv z něj udělal spíš zvíře než člověka. „Nemám v úmyslu dát Vandarům to, co chtějí. To radši umřu.“

Přitáhla jsem se k němu, když se mě snažil strhnout s sebou. „Tak kam mě vedeš?“

Jeho plazí úsměv se rozšířil. „K nejbližší přechodové komoře, má drahá.“

Vzduch před místností proťaly výkřiky, když na můstku zaduněl těžký dusot dupajících nohou. Kurmog ztuhl, když se dveře otevřely a dovnitř vběhli tři Vandarští nájezdníci s válečnými sekerami, z nichž kapala krev.

Málem se mi podlomila kolena, když jsem si uvědomila, že nájezdník uprostřed je Toraan, i když dva stejně svalnatí a pancéřovaní nájezdníci vedle něj vypadali nápadně podobně.

„Tenhle je můj,“ zavrčel Toraan a vykročil vpřed, oči mu blýskaly vztekem.

Kurmog mi sevřel paži pevněji. „Nikdy nebude tvoje.“

Toraanův pohled na kratičký okamžik sklouzl k mým znamením. „Hotovo.“

Když admirál sáhl po svém blasteru, vytrhla jsem ruku z jeho sevření a vrhla se na podlahu, rukama jsem podepřela svůj pád ve stejném okamžiku, kdy Toraanovo ostří sekery useklo Kurmogovi hlavu. Admirálovo tělo zůstalo ještě několik vteřin vzpřímené, i když se jeho hlava kutálela po podlaze a zastavila se o zeď, chladné, mrtvé oči rozšířené šokem.

Toraan mě zvedl a přimáčkl k sobě, jeho silné paže zabránily, aby se mi podlomily roztřesené nohy. „Nejsi zraněná?“

Ruce mi sklouzly po krvi rozmazané na jeho hrudi a já jsem k němu vzhlédla. „Jsem v pořádku. A ty?“

„Jenom krev nepřítele.“ Držel mě od sebe, jeho soustředění se přesunulo na mou hruď.

„Mám je,“ vypravila jsem ze sebe, i když se mi třásl hlas.

Přejel prstem po stopách na mé hrudi, jak na ně zíral. Pak si odhrnul hrudní popruhy, abych viděla, že se jeho stopy zvětšily a teď se mu táhly přes ramena a dolů po břiše. „Já taky.“

„Hádám, že to znamená, že jsi se mnou uvízl,“ řekla jsem a pokusila se o úsměv, i když se mi rty chvěly.

Toraan zvedl mou ruku ke rtům a políbil mi otevřenou dlaň. „Moje Raiso.“

Než jsem stačila propuknout v pláč, jeden z nájezdníků, kteří stáli Toraanovi po boku, si odkašlal.

„Mohl bych ti navrhnout, abys v tom pokračoval, až se tvek dostaneme z téhle lodi a vyhodíme ji do povětří?“

Toraan se ohlédl na oba Vandary, kteří na nás mávli, abychom se k nim připojili a vycouvali z místnosti. Přitáhl si mě k sobě, když jsme všichni vyběhli z místnosti a loď otřásl výbuch.

„Kdo to je?“ Zeptala jsem se, když jsme běželi za dvojicí obrovitých nájezdníků. Měli na sobě pancíř na ramenou jako Toraan a vyzařovali z nich velení.

„Moji starší bratři,“ zahřměl přes burácející výbuchy, které otřásaly lodí.

Jeden z Vandarů na mě pohlédl přes rameno a ani na chvíli nezpomalil. „Vítej do rodiny! Řekl bych, že to tak obvykle nebývá, ale lhal bych.“

„A Raas nikdy nelže,“ dodal druhý bratr s úšklebkem. „Připrav se na trnitou jízdu, člověče.“