Pillaged - 24. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Toraan

„Právě nakládáme raketoplány, Raasi.“ Můj majak se ke mně připojil na velitelské palubě, když jsem pozoroval planetu, kterou jsme obíhali na přední obrazovce.

Zabručel jsem na souhlas. Naši nájezdníci sestoupili na povrch – několik raketoplánů od každého válečného ptáka – a poté, co jsme zajistili potřebné zásoby pro naši cestu, dostali jsme zprávu, že mají naloženo a připravovali se k návratu. Nebylo třeba zůstávat déle, než bylo třeba. Planeta T’Ploc byla malá planeta třídy M s vyprahlým klimatem a častými větrnými bouřemi.

Pozoroval jsem béžový povrch pokrytý vířícími mračny stejné barvy. V půdě planety toho moc nerostlo, takže domorodci se naučili získávat zásoby z jiných světů a pak je přerozdělovat těm, kteří si přáli zůstat mimo radar říše. Nebylo to poprvé, co jsme na T’Ploc doplňovali zásoby, a pochyboval jsem, že to bude naposledy.

„Našli jsme všechno, co jsme potřebovali?“ zeptal jsem se a prohrábl si vlhké vlasy.

„Všechno kromě vína a samic.“

Zadusil jsem smích. „Ani jedno z toho na téhle skále nenajdeme.“ Domorodci na T’Ploc byli vysocí, hubení tvorové bez vlasů s vykulenýma očima, které ani nemrkly. Moji nájezdníci ještě nebyli tak nadržení, aby po těch mimozemšťanech toužili.

„Blíží se loď, Raasi.“ Jeden z mých válečníků z velitelské paluby se odvrátil od svého pultu.

„Identifikátor?“ zeptal jsem se, když se Rolan vedle mě posunul.

Oba jsme sledovali, jak se v dohledu objevila mohutná šedá loď. Byla masivní, ale nebyla to válečná loď. Nevšiml jsem si žádných zbraní na vnější straně a pohybovala se pomaleji, než bylo optimální pro jakýkoli druh taktického plavidla.

Válečník se vrátil pohledem ke svému pultu, rychle ťukal a švihal ocasem. „Dolorani. Žádná výrazná zbraňová kapacita a omezená obrana.“ Lehce si povzdechl. „Volají nás.“

„Dolorani?“ Hlas mého majaka překypoval zvědavostí. „Opravdu máme takové štěstí?“

Sevřel jsem ruce za zády a zhoupl se na patách. „Na obrazovku.“

Obrazovka blikla a pak obraz zaprášené planety nahradila ohromující samice. Seděla na pozlaceném kapitánském křesle, obklopená polštáři v přepychových tónech drahokamů. Bílé blond vlasy jí spadaly po ramenou v propracovaných copech a nejčistší látky pokrývaly její bujné tělo, bleděmodrá pleť prosvítala pavučinou.

Rolan zavrčel a několik dalších válečníků z velitelské paluby tiše souhlasně zamručelo.

„Vandare,“ předla žena, posadila se dopředu a svůdně se usmála.

„Jsem Raas Toraan z Vandaru. A ty jsi…?“

„Silaria z lodi rozkoše Conkarra.“ Její úsměv se rozšířil. „K tvým službám, Raasi.“

„Vy jste všichni Dolorani?“ Můj majak se zeptal. Dolorané byli známí po celé galaxii svými hrdly, která se mohla libovolně rozpínat a smršťovat, což neuniklo jedinému členu posádky mé velitelské paluby.

Silaria na něj přesunula pohled a pozvedla dokonale vyklenuté obočí. „Ne všichni, ale mnoho. Ujišťuji vás, že máme dost pestrosti, abychom uspokojili i hordu vandarských nájezdníků.“

„Raasi?“ Rolan mluvil potichu a neotočil se ke mně. „Tohle by nám ušetřilo jednu zastávku navíc.“

„Ty bys byl ochoten vzdát se celé planety rozkoše?“ zeptal jsem se stejně hlasitě jako on.

„Myslím, že mluvím za posádku, když řeknu ano.“

Zašilhal jsem očima na Rolana. „Opravdu už je to tak dlouho?“

„Jestli se musíš ptát, pak vím, že se ti líbí tvoje nová družka Raasi.“

Na to jsem neodpověděl, vzpomínky na to, jak jsem opustil Rachael, mě naplňovaly lítostí. Neměl jsem reagovat tak, jak jsem reagoval. Byla jen upřímná a já byl nespravedlivý, pokud jsem čekal, že se její motivace změní jen proto, že jsem ji párkrát přiměl vykřiknout rozkoší.

Je v tom víc, pomyslel jsem si. Bylo v tom víc než to, jak dychtivě její tělo reaguje na moje nebo jak dobrý pocit je být uložen hluboko v jejím nitru. Bylo v tom něco víc. Něco, co jsem nikdy necítil s mnoha potěšitelkami, které jsem ošukal. Něco, na co jsem nechtěl myslet.

„Raasi?“ zeptal se Rolan. „Jak ses rozhodl? Měli bychom zakotvit u Conkarry?“

Máchl jsem rukou po válečníkovi, který řídil vysílání – signál k umlčení zvuku – a otočil hlavu ke svému majaku. „Projeď loď, a ujisti se, že není žádná stopa, že byli v kontaktu s říší, a samozřejmě žádní vojáci impéria. Nechci vlézt do pasti, až nám budou viset ptáci.“

Nebylo to běžné, ale v minulosti říše používala lodě potěšení k přepadení svého nepřítele. Byl to jeden z důvodů, proč jsem dával přednost planetám potěšení s jasnou neutralitou.

Rolanovi zaškubalo v ústech. „Ano, Raasi. Hotovo.“

„Jakmile bude jasno, může Conkarra přistát u nás a poslat transportéry k ostatním lodím hordy.“

„Posádka bude potěšena, Raasi.“ Zaváhal, než znovu promluvil. „Budeš potřebovat potěšitelku pro sebe? Mohl bych zařídit, aby se k tobě připojila ve strategické místnosti, pokud…“

Mávl jsem rukou, abych ho přerušil. „Ne. Doloranky a jejich nadání přenechám jen tobě a ostatním nájezdníkům. Ale já budu ve své strategické místnosti procházet poslední zpravodajské zprávy a zachycené přenosy impéria.“

„Rozumím, Raasi.“

Dal jsem znamení svému válečníkovi, aby pokračoval v audio přenosu, pak jsem se otočil k obrazovce, kde trpělivě seděla potěšitelka s neochvějným úsměvem. „Ty a tvé dámy jste vítány na našich válečných ptácích.“

Sklonila ke mně hlavu. „Jsme ti nanejvýš vděční, Raasi.“ Pomalu si přejela jazykem po spodním rtu. „Těším se, až ti budu moci osobně poděkovat.“

„Není třeba. Pokud budou moji nájezdníci spokojeni, stačí to.“ Kývl jsem na Rolana. „Můj majak probere postup a tvou kompenzaci.“

Silaria se naklonila dopředu a odhalila dostatečné množství světle modrého výstřihu. „Jak si přeješ, Raasi.“

Kývl jsem na Rolana a jeho podpatky klapaly o sebe, když jsem odcházel z velitelské paluby a dveřmi na stranu, která vedla do mé strategické místnosti. Menší oddělení bylo po bzučení velitelské paluby uklidňující, a tak jsem se posadil za svůj masivní ebenový stůl.

Přílet lodi rozkoše neodvrátil mou mysl od Rachael, jak by měl. Vidět svůdnou potěšitelku způsobilo jen opak – podpořilo mou touhu po člověku. Srdce mi bušilo a můj pták ožil, jak jsem nechal své myšlenky bloudit k Rachael.

Praštil jsem rukou do stolu, ostré bodnutí mi pročistilo mysl. Nemohl jsem dopustit, aby mi city unikly. Potřeboval jsem se soustředit na dohodu, kterou jsem s ní uzavřel, a na nic jiného. Věděl jsem až příliš dobře, jaká bolest pramení z přílišných citů k někomu, kdo necítí totéž. Rachael souhlasila, že bude mou družkou, aby se vyhnula svatbě se starým mužem. Ne proto, že by mě milovala. Jak by mohla? Když s dohodou souhlasila, nevěděla o mně nic – jen to, že je to její jediná možnost, jak se držet mimo drápy admirála.

Souhlasil jsem, že ji vezmu za svou družku, abych ji ochránil a způsobil impériu ponížení. Pokud jsem k ní cítil víc – tah a touhu, jakou jsem nikdy předtím nezažil – pak jsem potřeboval ovládnout své emoce a uvědomit si, že tohle je jen strategie. Vzpomněl jsem si na ni, jak se rozprostírá pode mnou – roztáhla nohy a škádlila mě úsměvem – a zasténal jsem. Bylo to vůbec možné?