Disgrace - 7. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Kev a Darren nás dneska nebudou celý den sledovat?“ zeptala se Greta.

Siena se pobaveně podívala na starší ze svých dvou nevlastních sester. „Víš, že by ti hodně prospělo zmírnit postoj, zatímco používáš jedno z jejich jmen. Ne proto, že je musíš mít ráda, ale proto, že trocha respektu vůči nim tě dovede mnohem dál.“

Greta zvedla obočí. „Ale já je nerespektuji.“

„Jo, to chápu. Ani já.“

„Takže nechápu, kam tím míříš.“

Siena ze skříňky v chodbě popadla svou tašku a přes sebe si přehodila lehký kardigan. Venku stále panovalo hořící horko, dokonce i na konci července. V tuhle chvíli na sebe nepotřebovala přidávat další vrstvy oblečení.

Pak se otočila tváří v tvář sedmnáctileté teenagerce a řekla: „Ale máš ráda trochu svobody, ne?“

„Svobodou nazýváš to, že mě vzali z mé školy a strčili do soukromé? Nebo to, že jsem přišla o mámu a jsem nucena žít s tetou? Co skutečnost, že dokonce ani nemůžu jít s přáteli do kina, protože jeden z nich je kluk? To není svoboda, Sieno.“

Ne, to nebyla.

Každopádně ne normální svoboda.

Součást celého problému bylo to, že si to ani jedna z jejích dvou nevlastních sester neuvědomila. Nic v jejich životě nebylo normální a byla to opravdu zatracená škoda. Vyrůstaly téměř zcela mimo život, který ona sama žila jako principessa della mafie.

Možná proto, že to bylo to, co od Mattea jejich matka vyžadovala – on už měl jednu legitimní rodinu, kterou mohl využít k podpoře své mafiánské agendy. Nebo to možná mohlo být proto, že její mrtvý táta nevěřil, že ve velkém schématu věcí by byly jeho nemanželské dcery jakýmkoli přínosem.

Opravdu to nevěděla jistě.

Upřímně řečeno, na ničem z toho také nezáleželo.

Ne teď.

„Matteo je mrtvý,“ řekla.

Greta s sebou trhla. „Já vím.“

Sieně připadalo zvláštní, že viděla někoho – kromě své mámy a bratrů – nad smrtí svého táty truchlit. Nějak jí připadalo, že nevlastní sestry měly na muže, který jim pomohl dát život, jiný názor než ona sama.

Mattea zbožňovaly.

Mluvily o něm mile.

Sama o sobě to samé říct nemohla.

„A vaše máma taky,“ dodala Siena. „I ona je mrtvá.“

„Myslíš, že tohle všechno nevím?“

Rozzlobený tón hlasu Grety se shodoval s červení, která ji pokryla tváře. Siena očividně udeřila přímo na její nerv, ale to bylo přesně to, co chtěla.

S dívkami si nikdo pořádně nesedl a nevysvětlil jim, jaký odteď bude jejich život, pokud se nevzpamatují a něco neudělají. Nicméně otázka co, to záleželo přímo na nich.

„Přesně,“ zamumlala Siena a dívala se nevlastní sestře přímo do očí. Odmítala se odvrátit. „Jsou mrtví, takže to jediné, co ti slíbili, je to, že váš život už nebude dál pokračovat tak, jak byl dosud. Chceš jít na vysokou, Greto? Bude tě podporovat rodina – bude to dál Kev nebo Darren?“

„No –“

„Nebo ještě lépe, udělá z tebe vysoká lepší hospodyňku a manželku, až ti najdou muže, za kterého tě provdají tak, jak se to pokusili udělat v případě Ginevry?“

Greta zavřela ústa.

Siena přikývla. „Jo, už to chápeš, že?“

„Opravdu nám to udělají?“ zeptala se za Sienou Giulia.

Tohle bylo poprvé, co dívka od okamžiku, kdy si se Sienou vyrazili, promluvila. Ty dvě cosi drželo velice tichými a občas bylo umění z nich něco vytáhnout.

I když dnešek opravdu nebyl jedním z těch dnů. Dívky nevypadaly, že by měly zájem mluvit – tedy pokud by se nedal Gretin postoj považovat za povídání.

Siena se otočila tváří v tvář patnáctileté dívce. „Pokud jim to pomůže dostat se v jejich věci dál a budou si myslet, že se z toho dostanou, pak jim v tom nic nezabrání.“

„Nechápu, jak respekt k nim pomůže –“

„Protože, Greto,“ přerušila ji Siena a ohlédla se přes rameno, „pokud si myslíš, že čím víc je budeš dráždit, tím víc si tě budou chtít nechat ve své přítomnosti a na svých bedrech, nebo ti dají cokoli, co chceš, jsi na velkém omylu. A dokud nezmizí, nejlepší je dát jim to, co chtějí.“

„Dokud nebudou pryč, jo?“

Siena si odkašlala.

Sakra.

Tohle ji vyklouzlo ven omylem.

„Předstírejme, že jsi to neslyšela,“ řekla Siena. „Takže jdeme ven nebo ne? Myslela jsem, že jste se vy dvě chtěly jít koupat na pláž Jacob Riis a pak si dát zmrzlinu?“

Greta se nepohnula, místo toho si dala ruce v bok. Siena se nikdy nesetkala s matkou dívek, ale sakra, když to Greta udělala, vypadala zcela přesně jako Matteo. Vysoká, impozantní a nepříjemně neústupná. Dokonce i pohled v jejích očí byl úplně stejný. Jako by ji vyzývala, jen ať přijde blíž a pokusí se s ní pohnout.

Hodně štěstí, Keve a Darrene, až s ní zkřížíte cesty, pomyslela si. Nicméně bratři si tyhle potíže každopádně zasloužili.

„S Ginevrou jsi byla v den, kdy se měla vdávat, ty jediná,“ řekla Greta.

„Takže?“ zeptala se Siena.

„Kev a Darren na tebe byli velice rozzlobení.“

„Hele, ti dva jsou na mě velice rozzlobení stále, jasný? Podle toho, co je zrovna za den a jakou mají náladu, se na mě ani nepodívají. Existuje důvod, proč říkají, že jsem skvrnou na téhle rodině.“

Greta přimhouřila oči. „Opravdu s tím začali až poté, co Ginevra zmizela. Říkají, že je mrtvá. Je to tak?“

Siena si znovu odkašlala.

Sakra.

Měla pocit, jako by se jí v krku vytvořil obrovský knedlík a ona se ho nedokázala zbavit. A čím déle se snažila přijít s přijatelnou odpovědí pro Gretu, tím víc narůstal. Nikdy nebylo nic jednoduchého ani snadného.

A taková nemohla být ani tahle odpověď.

„V den, kdy se měla Ginevra vdávat, se stalo hodně věcí,“ pokusila se říct. „A spousta věcí se stala i potom. Musíš vzít v úvahu –“

„Je naživu nebo ne?“

„To ti nemůžu říct,“ řekla.

„Proč ne?“

Greta si stejně tak při tom mohla dupnout nohou.

„Protože by to pro mě nebylo bezpečné,“ vysvětlovala.

„Já nic neřeknu a ani…“

„Nejsi to ty ani Giulia, kvůli komu si dělám starosti. Je to Ginevra. Ty víš, co by se stalo, kdyby najednou nezmizela?“ zeptala se.

Greta zamrkala. „Ne. Co?“

„Řekněme, že byste měly být vděčné, že zlost a nenávist Keva a Darrena je právě teď zaměřena na mě. Být nazývána ostudou této rodiny je ve srovnání s tím, co by udělali, kdyby se vaše starší sestra najednou ukázala zpátky, mírné a příjemné. Takže se to nestane. Každopádně ne dnes.“

„Možná někdy?“ zašeptala Greta.

„Možná.“

Giulia se zamračeně protlačila kolem Sieny a své sestry. „Dobře, už můžeme jít?“

„Jo,“ řekla Siena, aniž by odvrátila pohled od Grety, „můžeme jít.“

Venku stál u paty schodiště strážce, kterému před týdnem, když šla za Johnem, zmizela. Muž z toho stále nebyl příliš potěšený, ale podle toho, co mohla říct, zatím ještě neběžel za jejími bratry, aby žaloval ohledně toho, co udělala.

Kev a Darren se ve skutečnosti stále ještě nevrátili domů, ať už tehdy odjeli kamkoli. Skrývali se jako zbabělci. Pravděpodobně doufali, že Marcellos dostanou ze svého krevního oběhu všechno své násilí a odplatu za smrt manžela Celly, nebo tak nějak.

Problémem bylo, že to nemohlo tak snadno skončit. Bude to pokračovat dál. Bude to narůstat. Taková válka byla.

„Kam jdeš?“ zeptal se strážce a pohnul se, aby otevřel zadní dveře černého městského auta.

Podívala se na toho muže. „Pojedu svým autem, díky.“

Svůj Lexus už moc často nepoužívala.

„Tví bratři dávají přednost –“

„Vezmu si svoje auto,“ řekla. „Až se Kev a Darren dostanou zpátky domů, budu znovu jezdit s tebou. Dobře?“

Strážce zaťal čelist a pak zamumlal: „Tuším, že to je tvůj zadek, o co tady jde.“

Bratři ohledně toho budou ječet. Pramálo jí to zajímalo. Jejich křik mohla zvládnout, a kromě toho, jejich soustředění bylo v tomhle okamžiku někde úplně jinde.

Navíc ani nebyli doma.

„Mohly bychom si dát nejdřív zmrzlinu?“ zeptala se Giulia, když vklouzla na zadní sedadlo. „Ještě před pláží?“

Siena přikývla. „Vlastně to zní skvěle.“

Než vklouzla do auta i Greta, na strážce se zamračila. Siena se sama pro sebe ušklíbla, zabouchla dvířka Lexusu a zůstala tak s dívkami uvnitř sama.

Chudák dítě.

Greta si prostě nedokázala pomoct. V tomhle ohledu se hodně podobala Sieně. Doufejme, že se jí to nikdy nevrátí a nekousne ji to přímo do zadku.

Netrvalo to dlouho a Siena se už proplétala ulicemi Brooklynu, všem koupila zmrzlinu a mířila k pláži Jacob Riis. Všechny tři sestry seděly na parkovišti na pláži, s dveřmi Lexusu otevřenými dokořán, takže se autem proháněl teplý vítr.

Z většiny zůstávaly v tichosti.

Dívaly se na lidi. Na děti, které tu ječely, a rodiče, kteří se za nimi honili. Ve vzduchu byla cítit voda a kolem se nesla směsice zvuků.

Bylo to hezké i smutné zároveň.

Na okamžik mohly předstírat, že byly obyčejnými lidmi, kteří dělali normální věci. A přesto byly od toho všeho na hony vzdálené.

Tohle byla jen další iluze.

Taková, která bude brzy roztříštěná.

„Žárlíš, že jsme měly dobrého tátu?“ zeptala se najednou Giulia.

Siena se ohlédla na mladší ze dvou sester. „Myslíš Mattea?“

Greta vedle ní na sedadle spolujezdce si strčila do úst lžíci zmrzliny. Starší dívka vypadala jak zaujatě, tak trochu znepokojeně z toho, jaká by mohla být Sienina odpověď.

Giuia pokrčila rameny. „Ano, myslím tím, že vidím, jak se tváříš, když o tátovi řekneme něco hezkého.“

Siena si vůbec neuvědomovala, že by se nějak tvářila.

Nijak ji to však nepřekvapovalo.

„Ne,“ řekla po chvíli, „nežárlím. Pokud něco, jsem šťastná.“

„To štěstí vypadá podivně,“ zamumlala Greta kolem své lžíce.

„Nemůžu být ráda, že byl pro vás dvě dobrým otcem? Že na něho máte krásné vzpomínky a že jste ho zbožňovaly?“ Slabě usmála a přes čelní sklo se podívala na děti, které si tu hrály, a lidi, kteří odpočívali. „Jsem ráda, že na něj budete mít dobré vzpomínky, které vás budou doprovázet celým životem. Nemůžu říct, že mám to samé – ale nepřála bych si, aby byly vaše vzpomínky na něj stejné jako ty moje.“

„Ach.“

Tichem se nesla Giuliina mlčenlivá odpověď. Siena už k tomu opravdu měla víc co říct. Ne ohledně Mattea nebo svého život jako jeho dcery. I když přemýšlela nad tím, co řekla svým nevlastním sestrám ohledně života, které s ním žily.

Koutkem oka zahlédla, jak k nim zamířilo strážcovo auto.

„Co?“ zeptala se ho. „Bože, dorazily jsme sem teprve před pár minutami.“

„Musíme jít,“ řekl chlap, aniž by jí dal jakýkoli prostor k dohadování. „Hned teď.“

„Ale –“

„Hned, Sieno. Domy tvých bratrů jsou vypáleny do základů. Nemáme čas na dohadování. Lexus nech tady – později pro něj někdo dojede. Bylo mi nařízeno doručit dívky zpátky k jejich tetě a tebe odvézt k tvé matce.“

Siena se na sedadle řidiče napřímila. Slyšela všechno, co strážce řekl, ale opravdu ji zaujala jen jedna věc. „Oba jejich domy?“

„Tuším, že tak.“

„Hoří?“

„Vypadá to,“ řekl muž.

No kurva.

Kde by tedy měla žít? Ach, mělo ji vůbec záležet na tom, že Marcellos na její bratry nakonec po tom, co jim provedli, zaútočili?

Protože jí na tom nezáleželo.

***

Siena stála na kraji ulice a sledovala, jak dělníci začali odklízet trosky po nepořádku, který zůstal po požáru Kevova domu. Od požáru uběhly dva dny a doutnající trosky byly konečně zcela dohašeny.

Teplo nepomohlo.

A ani to, že nepršelo.

Byly sem dovezeny dva velké kontejnery, aby do nich mohly být odklizeny sutiny a popel, které se rozprostíraly na prostoru mezi dvěma dalšími domy. Na vyčištění místa bude potřeba pár týdnů, nebo tak to alespoň řekli, a pak, jakmile skončí vyšetřování, bude Kev moci dům znovu postavit, pokud by chtěl.

Netušila, zda to měl bratr v plánu.

Alespoň, že se hasičům podařilo zachránit domy, které byly spojené s tím Kevovým. Zadrželi oheň natolik, že hlavní zdi, které ho spojovaly s vedlejšími domy, byly poškozené jen minimálně a u nich bude stačit jen trocha rekonstrukce. Jakmile si totiž uvědomili, že dům byl odsouzený k celkové zkáze, hlavní důraz kladli na záchranu okolních budov.

Kevův dům byl však úplně pryč.

Zůstala po něm jen hromada trosek.

Na část spálené trávy dělníci rozložili velkou plachtu a následně se začali oblékat do svých ochranných obleků. Očividně měli v plánu vše, co v troskách najdou, vyskládat na plachtu, aby si to Kev mohl projít.

Cokoli, co dokázalo odolat plamenům.

Na první pohled to vypadalo, že takové nebylo vůbec nic.

Všechno bylo pryč.

O pár stop dál na sebe Kev s Darrenem syčeli. Jejich hovor tak jako obvykle nebyl dost tichý, aby slova zůstala jen mezi nimi. Stále zatraceně netušili, co znamená soukromí.

Ne, že by ji to překvapovalo.

„Podívej se na to,“ zavrčel Kev.

„No, opravdu není nic moc, na co se dá dívat, Keve,“ odpověděl Darren.

„Ach, dneska jsi zkurveným vtipálkem, co?“

Darren si povzdechl. „I můj dům je pryč, člověče. Co chceš, abych řekl? Podnikli jsme útok na jednoho z jejich lidí, podařil se a pak co? Čekal jsi, že budou jen tak sedět a všechno to kurva nechají být?“

„Dobře, ne –“

„Tohle je to, co udělali,“ přerušil ho Darren hrubým mumláním. „Teď odpovíme nebo vymyslíme něco jiného.“

„Něco jiného, jo?“

„Co chceš dělat, Keve? Soustředit se na místo, které pro tebe nic neznamenalo? Co jsi tam měl kromě pár dokumentů, zbraní a oblečení? Není to tak, že bys tam měl cokoli, na čem by ti kurva záleželo. Postav to znovu nebo si běž koupit něco jiného.“

„O to tu nejde!“

„Dobře, pokud chceš řešit sémantiku ohledně toho všeho a čí byla skutečná chyba, že naše domy vyhořely, začni přímo u sebe, bratře.“

Kev se zamračil. „U mě?“

„Jo, u tebe.“

„Proč kurva u mě?“

„Ty jsi byl ten, kdo řekl, že po tom útoků by bylo nejlepší, kdybychom se nějakou dobu drželi nízko pod radarem. Víš, co tím myslím? Možná, že kdybychom ten týden nebyli mimo, tak by se tohle nestalo. Byli bychom tady mnohem víc přítomni a tak. Je těžké vypálit dům do základů, pokud do něj někdo neustále vchází a odchází, nebo pokud ho někdo sleduje. Tím myslím, že ty jsi to opravdu nedělal a ani tak já.“

„Někdo tu byl – Siena.“

Oba pohledy zabloudily jejím směrem. Rychle odvrátila oči, aby si bratři mysleli, že jejich rozhovoru nevěnovala žádnou pozornost.

Koneckonců, stále potřebovala dodávat Andinovi a zbytku rodiny Marcellos tolik informací, kolik jen mohla. Kev s Darrenem byli v jistém směru neustále předvídatelní. Nikdy se na ni nedívali – dokonce ji ani nikdy nepovažovali za dost chytrou nebo odvážnou k tomu, aby byla tím, kdo je zkurveně obcházel.

Jejich chyba.

Její zisk.

Darren upřeně zíral na prázdné místo, na kterém se kdysi vysoko a hrdě tyčil Kevův dům. S ostře červenými cihly oproti hnědým cihlám ostatních domů v bloku. Jistě, bylo toho víc než jen věci, co bylo ztraceno, ale musela přemýšlet, zda to nebyla jen část bratrova problému.

Možná, že si Kev začínal uvědomovat, že co se Marcellos týče, možná si ukousl mnohem větší sousto, než by dokázal skousnout. Nebo sakra, možná ne.

„Možná jsme na to s nimi šli špatně,“ řekl Darren.

„Na koho?“

„Na Marcellos – na koho jiného kurva?“

Kev si přejel rukou po čelisti. „Poslouchám.“

„Chci říct, že jejich kontrola nad tímto městem byla vždy díky tomu, že mají konexe a tolik území. Nemluvě o mužích. Největší rodina Cosa Nostra v Severní Americe, že?“

„Kam tím kurva míříš?“

Au.

Dokonce i ona sama slyšela v Kevově hlase žárlivost.

„Nebuď na mě nasraný,“ řekl Darren. „Prostě to jen říkám. Každopádně, tak říkajíc jsme se na ně vydali zpříma. Zaútočili jsme na ně a vyvolali v jejich ulicích násilí. Přitáhli na ně pozornost a cokoli dalšího. Myslel bych, že to by je mohlo přimět o krok se stáhnout nebo přehodnotit jejich obvyklý způsob řešení těchto druhů problémů.“

„A nic z toho se nestalo,“ zamumlal Kev.

„Ani v nejmenším.“

„Takže, jaký máš teď zkurvený plán?“

„No, pro začátek, tohle vůbec nebyl můj plán. Byl tvůj – a opravdu pro nás dobře nefungoval.“

„Jen se do mě dál trefuj, člověče.“

Darren zakoulel očima. „Chci říct, pojďme do nich z jiného úhlu. Svým způsobem zezadu. Dělejme jim problémy v byznyse. Drťme ulice, nad kterými mají kontrolu jejich Capos. Vstupme mezi jejich kontakty, díky kterým mají věci pod kontrolou.“

Mezi oběma bratry se na dlouhou dobu rozhostilo ticho.

Pak promluvil Kev. „To se mi líbí.“

„To jsem si myslel.“

„Víš, dostal jsem zprávu, že krátce před vypuknutím požáru tu někdo viděl Johnathana Marcella,“ řekl Kev.

Darren si odkašlal. Siena koutkem oka zahlédla, jak se Darren podíval jejím směrem. Pak se vrátil zpátky k probíhajícímu hovoru.

„Takže?“ zeptal se.

„Zřejmě.“

„Něco dalšího?“

„Vyšetřovatel zatím souhlasí s tím, že byl použit urychlovač hoření a nazvali to žhářstvím.“

„Stejně tak jako u mě,“ zamumlal Darren.

„Ale hele, víme, kdo to pravděpodobně udělal,“ řekl Kev.

„Jo, myslím že jo.“

„Tak ho dostaneme.“

„Mezi mnoha dalšími,“ souhlasil Darren. „Ale kde teď budeme prozatím bydlet?“

Kev se suše zasmál. „No, máma mě chce tam. A tebe taky.“

„Na chvíli je to v pohodě. Ale víš, jak to je.“

„Se Sienou to ale nepůjde,“ řekl Kev. „Ona je tou, kdo zvládá Gretu a Giulií. Víš, co tím myslím?“

„Máma nebude chtít, aby tátovi parchanti chodily do jejího domu. Ano, jistě, předvádí dobrou show, ale –“

„Zvládne jen něco.“

„Pro teď by ses mohl na ty holky vysrat,“ nabídl Darren. „Soustřeď se na zbytek.“

„Potřebuji je udržovat v příjemném stavu. Jen pro případ.“

„Jistě, jistě.“

„Sienin strážce říkal, že když jsme byli pryč, si vedla velice dobře – nikdy nevystoupila z lajny.“

Při tom se usmála – slabě, tak, aby to nebylo vidět. Celou dobu ani na okamžik neodvrátila pohled od mužů, kteří uklízeli nepořádek, který kdysi býval bratrovým domovem.

Věci hrály v její prospěch.

Mohla by o tom vyprávět.

„Stále má také svůj byt,“ dodal Kev tiše. „Pár měsíců se strážcem, který na ni dohlédne. V tom nebude žádný velký problém. Dokonce jsem toho chlapa donutil, aby zkontroloval budovu – o dvoje dveře dál od jejích je byt, který je volný.“

„Pošleš ji zpátky k ní domů?“ zeptal se Darren a v tónu hlasu byla slyšet nevíra. „Po tom všem, co udělala s Johnathanem, a dokonce i poté s Ginevrou?“

„Nevíme, že Ginevre pomohla –“

„Podezření je v tomto případě víc než dost, Keve! Kurva jsi zešílel, pokud ji chceš nechat z dohledu, a ty to víš.“

„Musím,“ zavrčel Kev, „každopádně pro teď.“

Siena se široce usmála.

Tenkrát to skryla tím, že se zadívala do jasné oblohy.

Tyhle věci pro ni byly dobré.

***

Po celodenním psaní a hodinách prosezených na nepohodlné židli u počítače, ji bolely prsty, krk i ramena. Měla pocit, jako by jí na těle spočívaly celé tuny balvanů. To poslední, co chtěla udělat, bylo vyjít po schodech nahoru, ale svoboda byla jen pár kroků na dosah.

Byl jí její byt.

Ve svém starém bytě byla zpátky už pár dní. Neexistovalo nic lepšího, než zavřít vstupní dveře bytu a vědět, že hned za rohem nebudou bratři nebo někdo jiný.

Jistě, tím zůstávala mimo hlavní dějství.

Neměla informace, které by mohla předat.

Něco vyhraješ, něco prohraješ.

Stále to považovala za vítězství. Alespoň pro sebe.

Zatímco stoupala po schodišti nahoru, ignorovala bolest v nohou. Konečně otevřela dveře do chodby, která vedla k celé řadě bytů v jejím patře. Těsně za ní ji následoval strážce, který měl stále za úkol držet se v její blízkosti.

Nemluvil.

To dělal jen zřídka.

U dveří vytáhla svůj klíč a zastrčila ho do zámku. Strážce se jako vždy rozhodl počkat přímo za ní až do doby, než otevřela dveře a vklouzla dovnitř bytu. Než pak zamířil chodbou dál, zahlédla jeho přikývnutí.

Ten chlap nakonec ten volný byt dostal.

Nikdy neopustila svůj byt, aniž by na ni strážce nečekal přímo před jejími dveřmi. Vozil ji do práce a z práce a kamkoli jinam, kam se potřebovala dostat.

Teď, když byli bratři zpátky, ji ten chlap ani na okamžik nespustil z očí.

Pravděpodobně proto, že věděl, že by se otočila a hned mu znovu zmizela.

Chytrák.

Zamkla za sebou dveře, z nohou skopla střevíčky a užívala si, jak se jí bolavé polštářky nohou chladily o podlahu. Svou tašku odložila do kouta a zvedla brožovaný výtisk románku ze současnosti, který ráno cestou ven odložila na stolek u dveří. Zalistovala stránkami knihy a vrátila se k místu, kam předtím dala záložku. Hrdinka v něm se chystala na rande s mužem, kterým pohrdala, ale zároveň cítila, že vzhledem k okolnostem neměla jinou možnost, než to udělat.

Tak moc se soustředila na svou knihu, že zatraceně skoro narazila hlavou do vysoké postavy, která stála přímo uprostřed jejího obývacího pokoje.

Ještě dřív, než zvedla hlavu, věděla, že to byl on.

Věděla to dřív, než vůbec promluvil.

„Johne,“ zašeptala.

Očima našla jeho a on se hříšně usmál.

„Vidím, že jsi zase roztržitá,“ řekl.

Ta důvěrná známost ji konejšila.

Obklopovala ji láska.

Držela ji naděje.

I tak zajela pohledem přes rameno směrem ke dveřím. „Jak ses sem sakra dostal?“

Jen pokrčil rameny. „Když šel někdo zadem, vešel jsem za ním, a pak jsem se dostal přes tvůj zámek. Mimochodem, koupím ti nový. Nikdo jiný klíč nemá, že?“

„Strážce, který mě hlídá.“

Přimhouřil oči. „Jo, toho kreténa jsem taky viděl. Chová se k tobě zatraceně slušně?“

„Je v pohodě.“

Nelhala.

Přikývl. „Můžeš mu vyměnit jeho klíč?“

„Pravděpodobně ano. Když někam běží, nechává klíče je v držáku na nápoj.“

„To mi hraje do karet.“

Zavrtěla hlavou. „Co tady děláš, Johne?“

Jeho úsměv se prohloubil. „Nechceš mě tady, zlato?“

Jak by si to mohl myslet?

„Samozřejmě, že tě tady chci, ale je to nebezpečné –“

Její protesty přerušil tím, že ji popadl za zápěstí a trhnutím si ji přitáhl k sobě. A jakmile jeho rty narazily na její, její kniha spadla zapomenutá na podlahu.

Ten polibek stačil k tomu, aby utišil její starosti, zvlhla mezi stehny a přitom ji připomněl všechny důvody, proč tohoto muže s temnotou v jeho rozervané duši tak milovala.

„Viděli tě,“ zašeptala do jeho rtů.

Tiše zabroukal. „Viděli mě co?“

„Kolem Kevova domu. V ten den, kdy vyhořel.“

Ztuhl.

Pokrčila rameny. „Byl jsi to ty?“

„Ano, ale také i někdo další. Ale byli tam, aby na to dohlédli.“

„Kvůli tomu, co udělali Cellině manželovi?“

Zavrtěl hlavou a znovu ji políbil na rty. „Ne – možná částečně. Ale to nebyl hlavní důvod.“

„Tak proč?“

„Myslela sis, že budu čekat, až tě zase náhodou zahlédnu někde z dálky?“ Temně se zasmál a políbil ji na špičku nosu. Jeho láskyplné chování bylo v ostrém kontrastu s tím, jak chladný byl jeho hlas a slova, která pronášel. „V žádném zatraceném případě, bella. Jdu to toho naprosto. Myslím tím my. Vkládám do toho ruce tak, aby to hrálo v můj prospěch, ne naopak. Potřeboval jsem způsob, jak tě dostat tak trochu pryč zpoza jejich palce – a to se teď stalo. Vidíš, co jsem tam udělal?“

Zamrkala.

Usmál se.

Dobře, sakra.