Disgrace - 3. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.:Evička

Siena vyšla z chladného, klimatizovaného komplexu ven do vlhkého červencového vzduchu. Na kůži ji přetrvávala vlhkost z rychlé sprchy, kterou si dala, aby se zbavila potu ze cvičení, který se jí lepil na kůži. S každým nadechnutím čerstvého vzduchu se z plic zbavovala zápachu chlóru z komplexového bazénu.

Den byl nádherný a ulice byly tiché. Čistá obloha a jasné slunce naznačovaly, že navzdory vlhkosti ve vzduchu nebyl na obzoru žádný déšť.

Na to si nehodlala stěžovat. V létě déšť nikdo nechtěl.

Pak, stejně rychle, jako se její štěstí objevilo, stejně lehce zmizelo. Stačil pohled na muže, který na ni čekal vedle nastartovaného Mercedesu.

Ne, nebyl to její strážce.

Její bratr.

Zatímco pomalu scházela po schodech komplexu dolů, Darren si stáhl z obličeje sluneční brýle. Čím déle nemusela být v jeho přítomnosti nebo s ním mluvit, tím lépe. Zvědavým pohledem přejel po jejích jednoduchých černých šatech, které měla na sobě, a při pohledu na tašku, kterou s sebou nesla, přimhouřil oči. Jakmile se ocitla na jeho dosah, bez varování ji strhl z ramene a otevřel ji.

Co to sakra?

„Hele,“ vyštěkla. „Vrať mi ji, Darrene.“

„Za chvilku.“

Zatímco se prohrabával jejím obsahem, ani se na ni nepodíval. Bez jakékoli péče vytahoval její osobní věci. Jediné, co v ní měla, bylo oblečení na cvičení, plavky, pro případ, že by měla při návštěvě komplexu chuť využívat bazén, mobil, který jí bratři poskytli, a peněženka.

Nic víc.

Nic míň.

Přesto se stále tvářil, jako by čekal, že tam něco najde.

Nemohl.

Nebyla hloupá.

„Proč je to oblečení vlhké?“ zeptal se.

„Protože při cvičení se lidé potí,“ řekla. „Což bys věděl, kdyby ses oblékl do těch zatracených věcí, které nosíš, když cvičíš.“

Ne, že by její bratr o cvičení něco věděl. Jak Darren stárl, kolem svého středu byl čím dál kulatější. Tělo měl ve tvaru hrušky, vlasy na temeni hlavy mu řídly. Občas, když se příliš rychle otočila, ji zarazilo, jak moc se podobal tátovi.

Usoudila, že to byla pravděpodobně hodně velká část Darrenova problému, co se týče jeho zdraví. Byl tátou až příliš dlouho rozmazlovaný. Měl ve zvyku jíst si, co chtěl, a o své tělo se nikdy příliš nestaral. Mnohem raději seděl za stolem, přesně tak, jak ho to učil táta, aby dělal, a místo toho, aby něco udělal sám, jen vydával rozkazy.

Takovému chování se Kev dosud vyhýbal. I tak byl stále i on docela dost rozmazleným, náročným mužem.

„To je nechutné.“

Darren jí se zašklebením vrátil tašku zpátky, jako by mu z těch věcí bylo najednou špatně. Nasrat na něj. S ošklivým pohledem mu jí vytrhla z ruky a znovu si ji přehodila přes rameno.

„Co to sakra bylo?“ dožadovala se. „Nehrabu se ti ve věcech, jako bych o ně měla nějaký zájem.“

Darren se podíval na komplex a pak se stejně rychle vrátil svým ostrým pohledem zpátky k ní. Nelíbilo se jí, jak se mu v očích zablesklo cosi neznámého. Aby byla upřímná, nemohla věřit ani svým vlastním bratrům.

„Je to zvláštní – to je všechno,“ řekl. „Tvůj strážce říká, že pokaždé, když sem přijdeš, vyjdeš ven v těch samých sračkách, ve kterých vejdeš dovnitř. Problém je, že s Kevem oba víme, že pokaždé, když si jdeš zacvičit, si s sebou sbalíš oblečení.“

Stěží skrývala své zamračení.

Bratři zkoumali její soukromé věci, a to na ní křičelo samé špatné zprávy. Bylo jí zatraceně nepříjemné myslet si, že by jeden z nich začínal mít podezření ohledně čehokoli, co udělala. Zvláště pokud by to znamenalo, že by jí mohli sebrat tu jedinou příležitost, kdy se od nich mohla skutečně dostat pryč.

Musela přemýšlet… a rychle.

„Chtěl bys nosit to samé oblečení, ve kterém cvičíš, i po zbytek dne?“ zeptala se. Stáhla si tašku z ramene a nabídla ji bratrovi. „Tady, vezmi si ji znovu a čichni si k věcem tam. Myslíš si, že pot voní po zatracených růžích nebo co? Bože. Jen do toho, Darrene.“

Tvářil se stále stejně znechuceně a odmítl si tašku vzít. „Chápu, Sieno. Zklidni hormony, dobře?“

Nebyla stoprocentně spokojená s tím, že přiměla bratra uvěřit, že v komplexu nedělala nic jiného, než jen cvičila. Pro teď to však stačilo. Do doby, než dostane jiný zatracený nápad nebo ji nechytnou při činu.

„Dneska jen jóga?“ zeptal se, když otevřel dveře od auta.

Vklouzla na sedadlo spolujezdce a přitom se na něj podívala.

„Dneska ano.“

„Neviděla jsi tam nikoho, koho bys poznala nebo tak nějak?“

Bože.

„Ne, dneska ne.“

Pokusila se dveře auta zavřít, ale pevně je držel. Než znovu promluvil, naklonil se dovnitř, aby se jí mohl dívat přímo do tváře.

„Viděla jsi tady od doby, co sem chodíš, někoho, koho poznáš?“

„Jen mé strážce.“

Lži.

Nikdy nebyla moc velkou lhářka, ale za posledních pár měsíců se jí stala obzvláště dobrou. Možná byla prostě stejně špatná jako její rodina – možná to dlužila svému příjmení stejně tak, jako její bratři.

Šlo o to, že Siena to nedělala kvůli jménu Calabrese. Nic z toho nedělala pro své bratry, dokonce ani pro svého mrtvého tátu.

Ne, dělala to pro někoho zcela jiného.

Pro sebe.

Pro Johna.

Pro ně.

„Jsi si jistá?“ tlačil na ni.

Snažila se zjistit pohledem do jeho očí, co hledal, ale na nic nepřišla. Stejně tak dobrá, jako byla ve skrývání věcí ona, byli i Darren a Kev. Bylo trochu znepokojující nevědět, jaká byla jejich hra. Kromě toho pro ni bylo mnohem snazší porazit bratry v jejich vlastní hře, když věděla, co přijde.

I když to znamenalo trochu podvádět…

Její poslední setkání s Andinem proběhlo minulý týden a bylo spojené s návštěvou Johna v Clearview Oaks. Když odešli, stěží se stihla dostat zpátky do komplexu, protože zatímco tam byla, až moc se to snažila natáhnout. Nechtěla Johna opustit, když nevěděla, kdy příště ho bude moci vidět. Ve skutečnosti se dostala zpátky tak pozdě, že když míjela pult recepční, její strážce právě vešel do budovy, aby ji přišel hledat.

Jistě, ten chlap ji neviděl přijít zadním vchodem. Díky běhu ze zadního parkoviště a následným proběhnutím budovy dopředu byla trochu zpocená. Měla rozcuchané vlasy a obličej bez make –upu, protože si ho během cesty zpět všechen setřela.

Nic nebylo mimo. Nic, o čem by se strážce zmínil. Ale na její vkus to stále bylo trochu moc na těsno.

Možná právě kvůli tomu v Darrenovi vzklíčilo podezření.

Kdo to měl zatraceně vědět?

„Jsem si jistá, Darrene,“ řekla. „A teď zavři ty zatracené dveře. Venku je horko.“

Sotva stačila větu dokončit větu a bratr to prostě udělal. V poslední vteřině uhnula prsty, aby jí nepřirazil do dveří. Z okénka po něm střelila ošklivým pohledem, ale v odpověď se jen usmál.

Zasraný debil.

Až příliš brzy vklouzl na sedadlo řidiče, a bez jediného ohlédnutí přes rameno odlepil auto od krajnice. Dlouhou dobu mlčel a sakra, to jí zneklidňovalo ještě mnohem víc. Jako by se snažil přijít na to, co chtěl říct nebo tak nějak.

Všechno v jejím životě i v životech bratrů teď bylo velice pečlivě promyšleným procesem. Nic nebylo vyřčeno, aniž by to něco znamenalo, a jen velice zřídka jí něco řekli, pokud nešlo o nějaký požadavek nebo oznámení.

Sračky.

Vlastně si přála, aby na ní mluvili méně.

„Někdo se zmínil, že v téhle části Brooklynu byl možná několikrát viděn Andino Marcello,“ řekl Darren. „Kev chtěl, abych se tě zeptal, zda jsi toho blázna neviděla i ty. Víš, v čem jezdí, ne? Černý Mercedes, něco jako tenhle.“

Andino ve skutečnosti jezdil ve dvou autech. Jedním z nich bylo bílé Porsche a další černé SUV Mercedes. A bylo hezčí než bratrovo.

Ztěžka polkla. „Ne, neviděla.“

A měla podezření, že bratři tím někým mysleli jednoho z jejích strážců. Neobtěžovala se zeptat, zda to tak opravdu bylo. Příliš mnoho otázek z její strany a Darrenovo podezření by se mohlo dokonce ještě zvýšit. Takové potíže teď nepotřebovala.

Dívala se na chodníky a lidi, které cestou míjeli. Teď, když už bylo po čtvrtém červenci, mnoho obchodů sundávalo svou výzdobu. Jí to poskytovalo možnost držet pozornost na něčem jiném než na bratrovi.

Možná by mohl pochopit ten náznak.

Nechtěla si povídat.

Jeho to nikdy nezajímalo. „Musíme si na ně dávat lepší pozor, to je celé.“

Dobře, to v ní vzbudilo zájem.

„Na Marcellos?“

„Jo.“

„Proč?“

Pokrčil rameny. „V té rodině se dějí věci, to je všechno. Je důležité, abychom s nimi udrželi krok a přiměřeně na to reagovali.“

„Věci jako co?“

Příliš tlačila.

Vypadala až příliš zvědavě.

Vypadalo to, že Darren byl příliš soustředěný na cestu, než aby si toho všiml. Buď to, nebo ho cokoli v souvislosti s rodinou Marcellos dovedlo rozptýlit. „Tuším, že Marcellos oznámili zásnuby Andina s nějakým kuřátkem – dali to ve známost na jejich party na oslavu Čtvrtého července. Kurva, dokonce s tím opravdu ani nečekali.“

„Nechápu.“

Přejel ji pohledem. „Se svatbou, Sieno. Prostě to jen oznámili a tak, a se svatbou nečekají. Kurva, držet krok. Obvykle nejsi tak hloupá.“

Au.

Tu urážku nechala sjet po ramenou pryč.

„Kdy se budou brát?“

„Dvacátého.“

Počkat…

„Tohoto měsíce?“ zeptala se.

Přikývl. „Jo.“

„A právě to oznámili?“

„Jak jsem řekl, nečekají s tím. Zní mi to tak, že někdo chce, aby se malý Andino posunul v rodině trochu výš, a na tu pozici se potřebuje vhodně připravit.“

„On není opravdu malý, že?“

Mnohem spíš vypadal jako zatracený obránce.

Ušklíbl se. „Ty víš, co tím myslím.“

„Nevím, co z toho – ať už to, že se žení nebo cokoli jiného – má ale co do činění s námi.“

Bratr se usmál. „Ne, to bych ani neočekával, Sieno. Jsi jen žena.“

Jen žena.

Tuhle urážku nebylo tak snadné ignorovat, ale tak jako tak se k tomu donutila. Jednoho dne se bratři dvakrát rozmyslí, než si budou myslet, že protože byla jen žena, tak jim nemohla ublížit. Sakra, už by si to měli uvědomovat.

Podívejme, co se stalo s jejich tátou. Jistě, nebylo to ona, ale ani nezastavila Johna, aby Mattea nezabil. Dokonce se ani neomlouvala za to, že se ho před tím nepokusila zastavit. A na Matteově pohřbu ani nebrečela.

Táta její slzy nepotřeboval. Nechtěl by je.

I pro něj byla vždy jen ženou.

Kromě toho měla pro tenhle okamžik na zvažování něco lepšího. To, že se Andino měl ženit tak brzy, pravděpodobně znamenalo, že toho měl hodně na talíři, což byl pravděpodobně důvod, proč se dneska v areálu neukázal, aby si s ní promluvil.

Občas se to stalo.

Andino byl Johnathanovým nejlepším kamarádem a platilo to i naopak. Zatraceně by muselo zamrznout peklo, pokud by se Andino oženil, aniž by tam byl i John.

Tehdy to věděla. Měla datum, ke kterému mohla odpočítávat, kdy bude John konečně znovu venku. Byli o krok blíž k dokončení tomuto navždy.

Její navždy bylo skoro tam…

***

Poprvé za delší dobu, než si pamatovala, seděla v kostelní lavici sama.

No, ne úplně sama.

Po pravé straně seděla máma. Vlevo, o pár míst dál, seděl její strážce. Máma ani na okamžik nespustila pozornost z kněze, který mluvil před oltářem. Strážce vypadal, že se mnohem víc než o mši zajímal o telefon ve své ruce.

Siena využila těch pár okamžiků, kdy se jí strážce ani máma nedívali přes zatracené rameno k tomu, aby zkontrolovala displej svého telefonu. Tuhle příležitost nedostávala často. Na domovské obrazovce displeje na ní svítilo datum: dvacátého července.

Odpočívala dny. Až příliš mnoho pozornosti věnovala kalendáři, který ji visel doma na zdi. Každý den ráno, hned poté, co se probudila, a pak znovu, než šla spát.

Ten den byl konečně tady.

John se dostal ven.

S jistotou věděla, že se dneska dostal ven, protože jí přišel hovor od někoho ze špatného čísla. Hovor jí přišel na mobil pokaždé, když Andino posílal zprávu. Nějaký náhodný člověk se zeptal na špatné jméno. Siena se omluvila a řekla, že šlo o chybné číslo. Pak člověk na druhém konci rychle doručil ať už jakoukoli zprávu, kterou musel říct, načež bez jediného přemýšlení zavěsila.

Takhle, pokud by byl někdo u ní, když by zvedla hovor z chybného čísla, si nikdo nepomyslel, že něco nebylo v pořádku. A pokud by ten hovor zvedl někdo jiný, jako to třeba jednou udělal Kev, pak by člověk na druhém konci pouze omluvil za to, že vytočil špatné číslo.

Dnešní zpráva byla jasná.

Tři hodiny. Waldorf, Manhattan. Pokoj 403. Klíč bude čekat na recepci.

Věděla, že čas se shodoval s Andinovou svatbou. Když byla oznámena ve společenských plátcích, bylo tam zmíněno datum a čas, ale ne místo události. Nemluvě o tom, že tu informaci dostali i Kev a Darren.

Siena odposlouchávala mnohem víc, než bylo bezpečné.

V tuhle chvíli svým způsobem dávala sázku na svůj život.

Dnes ráno však nebyl nikdo poblíž, kdo by mohl slyšet její hovor se špatným číslem. Nikdo nebyl kolem už od předchozí noci, kdy si Kev i Darren oba sbalili svou tašku a vyklouzli ven z domu. O tom, kam se chystali, jí neřekli jediné slovo, jen to, že se nevrátí dřív než další den nebo možná ještě později a že její strážce bude poblíž.

Také dali jasně najevo, že se měla s mámou zúčastnit bohoslužby v kostele.

Dobře…

Byla tady.

Stejně tak i máma.

I když nemohla slíbit, že zůstane. Ne, když věděla, že John byl na dosah a že cítila chuť svobody. Dokonce i když ta trocha svobody nebude trvat dlouho.

Nezáleželo na tom.

Ta příležitost byla až příliš dobrá, než aby ji promarnila.

Telefon vrátila zpátky do kabelky a přejela dalším pohledem po svém strážci. Mužova pozornost byla stále pevně na jeho vlastním telefonu, který měl v ruce. Vypadalo to, jako by na něm hrál nějakou hru.

Přísahala by, že vzadu v mysli slyšela odtikávat hodiny. Každou vteřinou to bylo hlasitější.

Dokonce se jí vysmívaly.

Sakra.

Přinutila zaměřit svou pozornost zpátky na knězi. Jeho kázání o víře a lásce k rodině pro ni bylo naprosto mimo. Nebo možná prostě jen v tomhle okamžiku neměla tu správnou rodinu, které by mohla tyhle věci dát.

Bohoslužba brzy skončila. Lidé se zvedali z lavic a Siena je následovala. Přinejmenším měla možnost jet do kostela ve svém Lexusu sama, což pro ni pro tenhle okamžik představovalo o jednu starost méně.

Musela se jen dostat pryč…

„Měla bys přijít na večeři,“ řekla za ní máma.

Siena ztuhla. „Dneska v noci ne, mami.“

Otočila se, aby se ocitla Coraline tváří v tvář. Máma natáhla ruku, aby ji upravila zbloudilou kudrlinu, ale Siena rychle ustoupila pryč z jejího dosahu. Neměla zájem o projev falešných náklonností té ženy. Kromě toho, mámina láska byla vždy podmíněna tím, jak dobře se Siena chovala a jak byla loajální vůči jejich rodině.

„Stýská se mi po čase stráveném s tebou,“ řekla máma.

S úsměvem přikývla. „Jsem si jistá, že ano, mami. I když na dnešní noc mám už jiné plány.“

„Jaké? Vím, že tvoji bratři jsou mimo město. Když jsi v Kevově domě zcela sama, musíš se nudit. Určitě tě nebaví…“

Hlas Coraline se s přikývnutím směrem k čekajícímu strážci vytratil. „Ani jeden z tvých bratrů nepotřebuje tenhle druh problémů, Sieno.“

Proboha, ne.

Ani neskrývala, jak se jí ta představa hnusila.

„Ne, to ne, mami,“ zamumlala. „Myslím tím jen to, že bych chtěla klidnou noc. Já, moje kniha a možná i víno.“

To rozhodně nebyly její plány, ale pokud by ji to dostalo mámu ze zad…

Hořkost Coraline byla v mžiku zpět. „Dobře, neříkej, že jsem se nepokusila.“

„To bych nikdy neřekla, mami.“

Protože to nezkoušela.

A ani Siena.

Tohle byla jen další hra.

Dovolila mámě, aby ji políbila na tváře, a pak na oplátku provedla to samé. Sledovala, jak se máma zvedla z lavice a zamířila do uličky. Pak se sama otočila tváří ke svému čekajícímu strážci. Muž vypadal, jako by byl připravený odejít.

Měla pro něj novinku.

„Potřebuji si na pár minut promluvit se svým knězem,“ řekla mu.

Strážce – mladý dvacátník, kterého dokonce ani neznala jménem – se zamračil. „Neslyšela jsi ho už dneska dost?“

„Nejsi moc dobrý katolík, že?“

„Chodím do kostela.“

„A chodíš i ke zpovědi?“

Muž se rozkašlal. „No, ne…“

„Já ano. Omluv mě.“

Za sebou slyšela strážcův povzdech, ale zvládla se jen usmát. Otočila se přes rameno a našla ho, jak se znovu posadil zpátky do lavice a vytáhl svůj telefon, aby se do něj znovu zadíval. Nevěnoval ji vůbec žádnou pozornost.

Dobře.

To bylo přesně to, co chtěla.

V jejich životě bylo jen velice málo věcí, které byly považovány za posvátné. A pro ni, jako ženu, která byla zneužívána svou rodinou a která zneužívala jejich důvěru, jich bylo posvátných ještě méně.

Rozhodně ne soukromí.

Samozřejmě kromě případů, kdy šlo o zpověď.

Mohla by zmizet jedním ze zadních východů a ještě dřív, než si strážce uvědomí, co se vůbec dělo, by byla ve svém Lexusu dávno pryč. Pravděpodobně by ani nevěděl, že byla pryč, než by přišel na to, jak dlouho tam seděl, zatímco na ni čekal.

Navíc zpověď mohla trvat dlouho.

Když zamířila kolem posledních pár lidí dál, telefon ji do kapsy propaloval díru. Chtěla ho vytáhnout a udělat jeden jediný hovor. Andinovo číslo znala – mohla by mu dát vědět, že tam dneska bude.

Chytřejší část jejího mozku věděla, že by to asi nebyl dobrý nápad. Bratři pravidelně procházeli historii jejích telefonních hovorů. Nemohla smazat ani ň, aniž by to zjistili. A nepotřebovala jakékoli potíže, až se vrátí.

Nechala ten zatracený telefon tam, kde byl.

Jejich kněz neměl nijak zvlášť velkou kongregaci, ale i tak měla poměrně solidní velikost. Po téměř každé nedělní bohoslužbě nabízel své služby, jen pro případ, že by toho chtěl někdo z lidí v kostele využít. Zpovědi prováděl v zadní části kostela, za oltářem. V soukromé místnosti, která byla zdobena bohatými gobelíny a ve které stály proti sobě dvě židle.

Když byl člověk nucený dívat se někomu do tváře, zatímco se vyznával z některých ze svých nejhlubších, nejtemnějších hříchů, bylo to trochu divné.

I když často pomáhala útulnost místnosti. Rozhodně nevypadala jako staré zpovědnice ve filmech. I tak Siena vlastně nemyslela na to, že by kdy jednu z těch zpovědnic využila.

Na ničem z toho nezáleželo.

Ke zpovědím se vůbec nechystala.

Alespoň ne dnes.

Spoléhala na skutečnost, že strážce, který ji hlídal, byl poměrně nový a ve velkém schématu věcí docela mladý. Doufala, že přesně tyhle skutečnosti mu zabrání zavolat jejím bratrům, aby je informoval, že mu zmizela. I kdyby jen proto, že byl jedním z mnoha mužů v jejich rodině, kteří, když přišlo na Keva a Darrena, z nich měli zdravý strach.

Nechtěl by se dostat do problémů.

Ne kvůli ní.

Vklouzla do zadní chodby, která vedla do zadních kanceláří, a do soukromé místnosti, která sloužila ke zpovědi. Kněz už zdravil muže, která tam stál a kynul mu, aby vešel dovnitř.

Sienu dokonce ani neviděl.

Neviděl, jak zahnula ostře doprava a zamířila k východu.

Podívala se dolů na své šaty broskvové barvy a k nim ladící lodičky, které měla obuté na nohou. I broskvový klobouk, který měla na hlavě, byl na nedělní bohoslužby vhodný. A stejně tak na svatbu, i když si nebyla jistá, zda se k ní vůbec připojí.

Když vklouzla do svého Lexusu a zapnula jeho zapalování, ty neviditelné hodiny vzadu v její mysli přestaly odpočítávat. Už nepočítala dny, minuty ani vteřiny, které uběhnou do doby, než Johna znovu uvidí.

Než bude znovu venku.

Konečně byla v tom zatraceném domácím prostředí. Dokonce i jen pár dní, kdy ho neviděla, bylo až příliš dlouho.

Ať už se kvůli tomuto dostane do jakýchkoli problémů…

Tohle za to stálo.