Thorn - EPILOG

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Thorn

„Myslím, že se mi asi doslova usmažil mozek,“ zasténá Isabel a zavře notebook.

„Ale poslední, ne?“ Zeptám se. „Teď máš měsíc na zotavení před jarním semestrem.“

„Možná to nebude dost dlouho,“ povzdechne si. „Tohle byla nejtěžší zkouška, jakou jsem kdy dělala. Bože, nesnáším statistiku.“

„Tak to je dobře, že jsi z ní zavřená,“ řeknu a skloním se, abych ji políbil na temeno hlavy. „Je čas oficiálně zahájit vánoční prázdniny. Jdi nahoru. Pojďme se pohnout.“

„O čem to mluvíš?“ Isabel se na mě otočí a ve tváři má zmatek.

„Beru tě na vánoční prázdniny,“ odpovím. „Tašky jsou sbalené a v autě. Pojď, jdeme.“

„Děláš si srandu?“ Vypadá zmateně.

„Vypadám snad, že si dělám legraci?“ Vystřelím po ní a přísně se na ni podívám. „A teď vzhůru s tebou. Nenuť mě, abych se přestal ovládat. Nejsem člověk, který je zvyklý na to, že ho někdo neposlouchá.“

Tenhle výlet jsem plánoval víc než měsíc. Nějak se mi podařilo udržet ho před Isabel celou tu dobu jako překvapení. Je to konec jejího prvního semestru zpátky na vysoké škole a úspěšné absolvování všech předmětů si žádá oslavu. Zapsala se do online programu pro získání titulu zdravotní sestry. Momentálně ještě pracuje na svých zkouškách, ale - s výjimkou statistiky - se zdá, že se jí to zatím opravdu líbí. Když zrovna nepracuje na online kurzech, sbírá dobrovolnické hodiny v místní nemocnici. V tomto semestru pracovala neuvěřitelně tvrdě a já na ni nemůžu být víc pyšný.

„Kam jedeme?“ zeptá se Isabel, když ji odvedu do garáže a naložím do auta.

„To je překvapení.“

„Vážně?“ Isabel se na mě podívá, když jí zavřu dveře a obejdu ji z druhé strany.

„Ano, vážně. Teď se usaď a přestaň se vyptávat. Chvíli budeme v autě.“

K místu, kam jedeme, je to asi hodina jízdy, ale to Isabel neřeknu. Vlastně jí neříkám vůbec nic jiného, přestože se mě prvních dvacet minut snaží zlomit jako šílená. Nakonec jí dojde, že jí své tajemství opravdu neprozradím, a začne viditelně trucovat, dokud se jí nevysměju a neřeknu jí, že je horší než malé dítě.

Ve skutečnosti jí trvá mnohem déle, než by měla, než zjistí, kam jedeme. Ale nemůžu říct, že bych jí to vyčítal. Koneckonců, když sem jel naposledy, měla celou cestu zavázané oči. Pořád na ni kradmo koukám, abych zjistil, kdy se jí rozsvítí žárovka. Konečně si dá dvě a dvě dohromady, když zpomalím na dvouproudé dálnici a odbočím na příjezdovou cestu, která je ze silnice sotva vidět.

„Thorne!“ vykřikne a oči jí září. „Panebože, jedeme do bezpečného domu!“

„Říkáme mu Connegut,“ řeknu jí. „Kvůli řece, na které leží. Myslel jsem, že tu strávíme asi týden. Den nebo dva po Vánocích se vrátíme do Tanner Springs.“

Vypustí ze sebe malý výkřik a několikrát poskočí na sedadle nahoru a dolů. „To je tak dokonalé! Tohle se mi tak líbí!“

Tenhle výlet do Connegutu je pravděpodobně poslední společná dovolená, než na jaře vypukne peklo se svatbou. Plánujeme ji hned po skončení Isabelina vyučování v květnu. Alix, Samantha, Sydney, Jenna a Isabelina kamarádka Deb odvedly většinu práce, abych pravdu řekl. Máma mi každý týden volá, aby se ujistila, že Isabel nedostala rozum a všechno to nezrušila. Máma odkládala koupi letenky z Irska na poslední chvíli, i když ji Isabel opakovaně ujišťovala, že nikam neodejde. Dokonce i samotná Isabelina matka se kvůli obřadu vrací z Venezuely.

Všichni Lords of Carnage tam samozřejmě budou, stejně jako jejich staré dámy a jejich rodiny. A také Death Devils. Isabel žertuje, že to bude jako královská svatba. Spojení dvou rodů a takový ty kraviny.

Když v pozdním odpoledni přijíždíme k domu, začíná se stmívat. Vracejí se mi nejrůznější vzpomínky a při pohledu na Isabel vidím, že se týkají i jí. Tady to pro nás všechno začalo. Kde jsem se ji naučil nenávidět. A pak jsem se ji naučil milovat.

Pracujeme jako tým, neseme naše tašky a nákup, který jsem sbalil do domu. Známý zatuchlý pach nás přivítá hned, jak vejdeme do dveří. Zapnu topení a jdu ven natěžit dřevo z hromady u domu. Když se vrátím s nákladem dříví na rozdělání ohně, Isabel se podívá na mě od ukládání potravin a usměje se.

„Víš, kdysi jsem tě pozorovala z okna, když jsi štípal dříví,“ usměje se.

„Šel jsem tam, abych se od tebe dostala co nejdál.“ Zavrtím hlavou.

„Bože, ty jsi byl kretén, když jsme sem přijeli,“ zasměje se Isabel. Stojí uprostřed kuchyně a točí se kolem dokola jako dítě, které se snaží dostat závrať. „Pořád takový mrzutý a zamyšlený.“

„Snažil jsem se nemyslet na to, jak moc se ti chci dostat do kalhotek,“ podotknu. „Snažil jsem se udržet si odstup. Přimět tě, abys mě nenáviděla, bylo součástí strategie.“

Její oči se třpytí. „Po tom prvním sexu jsem se začala oblékat skoupěji, abych tě k tomu zlákala znovu.“

Přistoupím k ní a zezadu ji obejmu. „Ty malá liško,“ pokárám ji a štípnu ji do ušního lalůčku. „No, fungovalo to jako kouzlo, tak doufám, že jsi spokojená.“

„Moc,“ vzdychne. „Víš, měli jsme začít se sexem mnohem dřív,“ pokračuje zasněně. „Pomysli na to, kolik hodin nudy jsme si mohli ušetřit. Bože, pamatuješ, jak jsme se nudili? A to jsi se mnou ani nechtěl hrát karty nebo tak něco!“

„Nepamatuju si, že bych s tebou odmítal hrát karty,“ zamračím se. „Proč bych to dělal? Jsi si jistá, že si nevymýšlíš?“

„Ano, nevymýšlím!“ trvá na svém. „Podívej, jasně si vzpomínám, že jsem tady v tom šuplíku našla karty a zeptala se tě.“ Isabel přejde pokoj a jde ke stolku vedle pohovky. Sklopí se na podlahu a otevře ho.

„Co to děláš?“

„Hledám nějakou hru!“

Jsem zmatený. „Ty si chceš zahrát nějakou hru? Děláš si legraci? Nemyslíš, že se dají najít lepší způsoby, jak trávit čas?“

Ale Isabel vidí, co chce, a vydává ze sebe triumfální výkřik.

„Candyland!“ vyhrkne radostně, drží v ruce krabici a třese na mě.

„Na co si to hraješ?“ Zamračím se. „Co je to sakra Candyland?“

„Děláš si srandu? Chceš říct, že jsi to nikdy nehrál?“

„Myslím, že bych si vzpomněl, kdybych hrál něco s tak debilním názvem, jako je zasranej Candyland!“

„Je to hra pro malé děti,“ vysvětluje. „Je to tak pro tříleté děti. Nemusíš umět nic jiného než počítat do dvou a znát barvy.“ Isabel vstane a položí hru na stolek. „Tohle si určitě zahrajeme později.“

„Nemůžeš po mně chtít, abych hrál hru pro tříleté děti, Isabel,“ namítnu a podívám se na ni co nejkřivěji.

Zakroutí hlavou a šibalsky na mě mrkne. „Co takhle svlékací Candyland?“

Isabel po mně střelí oslnivým úsměvem, a jen tak tak, že je po mně.

„Fajn,“ vzdychnu a posměšně zakoulím očima. „Zahrajeme si tvou hru.“

 

COŽ TAKY UDĚLÁME. Po večeři Isabel nachystá hrací desku, figurky a malé kartičky a já hraju zasraný strip Candyland, jako by to byl úplně normální způsob, jak strávit večer. Pravidla si samozřejmě musíme vymýšlet za pochodu, protože hra na to není zrovna uzpůsobená. Nejdřív lituju, že jsem s něčím takovým vůbec souhlasil. Ale pak si Isabel musí sundat tričko a věci začínají být zajímavější.

Někdy v polovině hry Isabel ukáže na něco z okna. Venku začalo sněžit, velké vločky jako kuřecí peří. Je to zatraceně krásné. Když se na to společně díváme, uvědomím si, že jsem zatraceně šťastný, že jsem tady s Isabel.

Bože, dřív jsem tohle místo nenáviděl. Teď se tomu skoro směju. Ale Isabel to změnila. Stejně jako změnila téměř všechny ostatní aspekty mého života. Teď bych tu mohl zůstat skoro donekonečna, pokud by tu byla se mnou. Jen my dva, schovaní před světem.

Ukázalo se, že jsem lepší ve striptýzovém Candylandu, než na co má člověk právo. Nakonec je Isabel v podprsence a kalhotkách a já se málem zblázním, jak tam sedím a nic s tím nedělám. Ale ona trvá na tom, že musíme hru dohrát, a očividně se skvěle baví tím, jak mě naštvat.

„Ha!“ řekne, když na ni přijde řada. Vytáhne kartu, kterou právě sebrala, a ukáže mi ji. Dva červené čtverečky - to znamená, že musím něco sundat. Jsem pořád ještě skoro celý oblečená, až na boty, ponožky a vestu, takže je čas sundat si tričko. Což znamená, že je čas ukázat jí své malé překvapení.

„Takže mám pro tebe předčasný vánoční dárek,“ říkám jí.

Isabel protočí oči. „Jen zdržuješ.“

„Vůbec ne.“ Sáhnu si na lem trika.

„Jé, už teď se mi ten dárek líbí!“ ušklíbne se. „Ale nebuď neupřímný. Vyhrála jsem tvé triko férově a poctivě.“

„Vypadni z té žumpy,“ vyštěknu na ni posměšně. „A vůbec, to triko není dárek. Tohle je.“

Stáhnu si triko až na doraz a odhalím obvaz na pravém prsu. Isabel zmateně sleduje, jak odstraňuji pásku, abych jí ukázal tetování, které jsem si nechal udělat dnes ráno v Rebel Ink, zatímco se učila na poslední zkoušku.

Je to hvězdice.

Isabel rozšíří oči a rty se jí roztáhnou v překvapeném úžasu.

„Zdálo se mi, že je nejvyšší čas nechat si udělat inkoust, který tě reprezentuje,“ řeknu. „Nic lepšího než tohle mě nenapadlo. Tvoje máma měla pravdu: jsi moře a hvězdy, Isabel. Ale jsi také tvor, který se regeneruje. Jsi odolná. Jsi nezastavitelná.“ Beru ji do náruče. „A nejlepší ze všeho je, že jsi moje.“

Isabeliny oči se ve světle ohně rozzáří. „Ano, jsem.“ Přitiskne se ke mně a oči se jí zakalí touhou. „Vzdávám se hry,“ zašeptá mi. „Vezmi mě do postele, pane O'Malley.“

 

„JAK SE UKÁZALO, MÁM tak trochu rád Candyland,“ řeknu potom.

Isabel se zasměje a stále přerývaně dýchá. „Takhle přesně to hrát nemáš. Takhle je to podstatně zábavnější.“ Položí si hlavu na mou hruď. „Je legrační, že se tady, v bezpečném domě MC, hraje dětská hra.“

Pokrčím rameny. „Někteří Lordi mají děti. Dokážu si představit, že je tu některá z rodin nechala.“

Proběhne mezi námi chvíle příjemného ticha. O dětech jsme ještě nemluvili, ale já vím, že dřív nebo později přijdou. Bývaly doby, kdy bych řekl, že to je to poslední, co bych kdy chtěl. Ale to bylo předtím, než jsem potkal Isabel. Než jsem měl domov.

„Umím si tě představit,“ zašeptá. „Jak si hraju Candyland s miniaturní verzí tebe.“

„Nebo tebe,“ podotknu.

„Ne. Nejdřív chci kluka.“ V jejím hlase slyším úsměv. „Jmenuje se James. Jimmy.“

Srdce se mi při zmínce o mém bratranci sevře až v krku. Bratrance, kterého jsem nedokázal ochránit. Poprvé od té doby, co se to před lety stalo, ve mně myšlenka na něj nevyvolá kousek bolesti.

Vždycky si budu přát, aby to bylo jinak. Že jsem mohl vidět Jimmyho vyrůstat. Aby se stal mužem. Mít vlastní rodinu. Být otcem. Možná lépe, než se to podařilo většině lidí kolem nás.

Kdybych mohl Jimmyho zachránit, nikdy bych do Států nepřijel. Nikdy bych se nepřidal k Lordům. Nikdy bych nepotkal Isabel.

„Jimmy, jo?“ zeptám se. Slova vypadnou ochraptěle. „Jo, to bych mohl.“

Nastal čas přestat litovat toho, co mohlo být.

Život v minulosti Jimmyho nikdy nevrátí. Nemůžu ho přivést zpátky.

Ale možná se to podaří, když po něm pojmenuji jeho budoucího bratrance.

Společně s Isabel můžeme udělat vše pro to, aby jeho památka žila dál.

Konec 5. dílu….