TFZ - 2. kapitola

Překlad: Kerris

Ivy

I když je to moje auto, poprosím Graye, aby řídil. A je šokující, že to prostě nepřijme jako svou mužskou povinnost. „Určitě?“ Klíčky mu visí na špičce dlouhého prstu, jako by čekal, až je seberu.

„Jsem schopná nás vytlačit ze silnice. Dělejte mi šoféra, pane.“

„Dobrá tedy.“ Odemkne mi dveře a rozmáchlým gestem je otevře. „Váš růžový vůz čeká, madam.“

Ach, můj malý růžový fiat. Stýskalo se mi po něm. Gray auto nesnáší a já to chápu. Je na něj příliš velký, což dokazuje i to, jak má sedadlo odklopené, co to jde, a přesto se musí cpát za volant a přitom mumlat nadávky.

Celé týdny jsem se snažila představit si Graye, jak řídí tohle auto. Nic z toho však neodpovídá skutečnosti. Jeho ztvrdlé svaly se shrnují a škubou, široká ramena se hrbí a dlouhé nohy se neohrabaně ohýbají. Volant pod jeho velkýma rukama vypadá křehce.

„Ach, to je tak parádní,“ řeknu a jen stěží zadržuji chichotání.

Gray se na mě otočí, ale jeho modré oči se usmívají. „Proto jsi chtěla, abych řídil, že jo?“

„Částečně. Prostě vypadáš tak roztomile.“ Šťouchnu ho do tváře.

S krátkým smíchem mi odstrčí ruku. „Malý spratku. Přísahám Bohu, že najdu způsob, jak se ti pomstít.“

„Mám strach. Opravdu.“

Za chvíli už jedeme po dálnici. Navzdory Grayově stísněné poloze manévruje s autem s lehkostí. Dokážu si ho představit na hřišti, jak ty jeho rychlé reflexy pracují v dokonalém tandemu s jeho tělem. Musí to být krásný pohled. Chtěla jsem si prohlédnout záznam jeho zápasů, ale stejně jako jsem se bála vidět jeho fotku, bála jsem se i sledovat, jak hraje. Nějaká část mého já to nechtěla vědět. Mohla bych se začít příliš stydět, příliš se zamilovat do jeho talentu, kdybych tyhle věci věděla.

Trochu stáhnu okénko a dovnitř vane studený, asfaltem provoněný vzduch. „Chyběla mi vůně Ameriky.“

Podívá se na mě. „Amerika má vůni?“

„Jo. Nechtěj po mně, abych to popsala, ale je to tak. Anglie taky voní.“ Opřu si hlavu o opěrku a sleduji svět kolem. „Auta působí jinak, když jedou na druhé straně. Víš, jak dlouho mi trvalo, než jsem zjistila, na kterou stranu se mám dívat, když přecházím ulici?“ Povzdechnu si a pocit návratu domů se mi ještě víc zaryje do kostí. „V Anglii se mi líbilo. Ale teď, když jsem tady, si uvědomuju, jak moc mi chyběl domov.“

Grayovo předloktí se mi dotkne kolena, když sahá po svém iPhone. Než se posadí, pohrává si s výběrem písniček. Prostor zaplaví American Girl od Toma Pettyho. Gray mi věnuje drzý úsměv a já mu ho oplatím. „Jsem jen napůl Američanka,“ řeknu. „Moje máma je Britka.“

Zasměje se. „Beru na vědomí.“

Celou písničku nemluvíme, jen prostě jedeme. Je to zvláštní a zároveň úplně normální. Mám toho tolik, co chci Grayovi říct, když už nejsme omezeni psaním SMS. Ale to může počkat. Něco na něm mě uklidňuje natolik, že si ten okamžik prostě užívám.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ řekne, když písnička skončí.

Rty se mi sevřou. „Když to někdo řekne, je to obvykle proto, že se tě chystá urazit.“

Zasměje se a koutky očí se mu v dobré náladě zvlní. „To je fér. A moje otázka bude nejspíš chápána jako urážka.“

„Mmm.“ Bojuju s úsměvem. Nemůžu si pomoct, jízda po dálnici s Grayem mě prostě baví. „Tak do toho. Ale pozor, když mě vyprovokuješ, koušu.“

„Sliby, sliby.“ Uchopí volant a provazovité svaly na jeho silných předloktích se mu při tom napnou. „Proč ti táta koupil tohle auto? Nechápej mě špatně, na to, jaké je, má skvělý design a dobře se řídí. Ale chci říct, že musíš mít kolik?“ Po tvářích mu stoupá růžová barva, jak jeho pohled přejíždí po mých nohách. „Přes metr osmdesát?“

Musel to nadhodit. Samozřejmě, že to udělal. Myslím, že jsem ještě nepotkala kluka, který by si nevšiml mé výšky. Ale já se tvářím, že se mě to netýká.

„Hele, musím ti říct, že měřím drobných metr osmdesát.“

Gray se mému vtipu zeširoka usměje. Je to pro něj dobrý výraz. Kolem úst se mu dělají vrásky. Jsou jako dolíčky, ale delší. Ale stejně neodolatelné.

„Roztomilé,“ řekne a sebejistě změní jízdní pruh. „Takže, slečno metr osmdesát, proč to klaunské auto?“

Povzdechnu si a opřu se o sedadlo ve snaze najít místo pro nohy. „Myslím, že mě táta pořád vidí jako svou holčičku. A v porovnání s ním jsem malá.“

„Sakra, já jsem ve srovnání s tvým tátou malý,“ řekne Gray lehce. Přehání, ale ne o moc. Táta má o pár centimetrů víc než on. Než se táta stal agentem, hrál jako centr v NBA. Mohl se dát na dráhu trenéra, ale tátovi se vždycky víc líbilo vyřizování kšeftů než stres ze hry.

„Dobře, ale růžová? Ta mi vážně nepřipadá jako tvoje barva,“ řekne Gray a ostře se podívá na moje oblečení.

Mám na sobě černé úzké džíny, vintage tričko z koncertu The Cure a červené Chucky. Ne, na růžovou moc nejsem.

„Taky je problém, že si mě často plete s Fionou. Jako že jsem jednou o Vánocích dostala Fionin vytoužený domeček Barbie snů a ona dostala mou tolik vytouženou sadu na výrobu mimozemšťana.“ Pokrčím rameny. „Teď jsou to auta. Já jsem uvízla s růžovým fiatem, do kterého se sotva vmáčknu, a malá Fi plave v černé Acure MDX.“

„Do prdele.“ Gray zavrtí hlavou. „To je na hovno, Mac.“

„Jediná útěcha je, že Fi je stejně naštvaná.“

„Proč si prostě nevyměníte auta?“

Otázka za milion dolarů. Zabubnuju prsty na okenní tabuli. „Zaprvé, koupil nám auta. Kolik dětí to může říct? Věděly jsme, jaké máme v tomhle ohledu štěstí. A nechtěly jsme ranit tátovy city. Navzdory jeho chybám by ho mrzelo, kdyby si uvědomil svou chybu. Táta se snaží, víš? Jen je... tak trochu bezradný, když jde o nás.“

Gray přikývne, ale v jeho výrazu je smutek, který říká, že nemá ponětí, co to znamená jednat se starostlivým, ale chybujícím rodičem. Až dosud jsme o rodině nemluvili. Já, protože Gray plánuje podepsat smlouvu s mým tátou jako svým agentem.

Nechci nám kazit veselou náladu, a tak se na něj usměju. „Kromě toho už jsem si na svou pudřenku zvykla. A jen si pomysli...“ Šťouchnu ho loktem do tvrdého boku. „Nikdy bych tě v něm neviděla nacpaného, kdyby to táta udělal správně.“

Gray se zasměje, než trochu skloní hlavu. „No jo, jasně, to za tu bolest stojí.“

„To víš, zlato.“

V jeho modrých očích se zablýskne humor a než se vrátí na silnici, přejíždí mě pohledem. „A možná bychom se ani nepotkali.“

Něco se mezi námi rozhostí, vřelé a něžné. Jsem z toho celá sentimentální, už jen pomyšlení na to, že Graye neznám, mě nutí k pláči. Nebo jsem možná přetažená.

Gray si odkašle. „Kam tě mám vzít?“

„Do City Diner.“

Když překvapeně zvedne obočí, věnuji mu pohled, který musí hraničit s divokostí. „Mám chuť na pořádný kýbl křupavého smaženého kuřete s přílohou keksů, že bys nevěřil.“

„A ona jí,“ řekne k autu. „Dívka podle mého gusta.“

„Prostě jeď, Koláčku.“

„Klid, speciální omáčko, seženu ti to kuře.“ Usmívá se, když stáhne okénko a znovu zapne rádio. Vítr mi čechrá vlasy a z reproduktorů se line hudba. Štěstí mi zaplaví žíly, lehké a šumivé jako šampaňské. Je dobré být doma.

Když jsem končila střední školu, věděla jsem přesně, kam půjdu. Na Sarah Lawrence, abych nasála vysokoškolský život. Ta vyhlídka mě tak nadchla, že jsem si balila kufry ještě v maturitní čepici a taláru. Po celou dobu studia jsem se držela při zemi, držela jsem se při zemi a za své úsilí jsem skončila o rok dřív.

Teď je vysoká škola u konce a já se cítím na suchu. Přátelé, které jsem si našla, se rozutekli do všech stran a všichni se vydali na další životní cestu. Je to osamělá záležitost, když člověk promuje. Tak osamělá, že chápu, proč se mnoho lidí automaticky hlásí na postgraduální studium, aby znovu pocítili ten pocit kamarádství. Ale já teď potřebuju akademickou pauzu. A už nejsem osamělá. Jsem tu s Grayem, který jako by vyplňoval prostor kolem sebe - doslova, protože je zatraceně obrovský, ale také svou energií, jako by byl vlastní sluneční soustavou, vířícím vírem planet, hvězd a sluncí.

Pohodlně se krčí v boxu, kde sedíme, a dlouhou ruku má přehozenou přes opěradlo sedadla. V tmavě blond vlasech se mu třpytí sluneční světlo a na rtech mu hraje drobný úsměv.

„Co?“ Zeptám se, než si ukousnu další sousto smaženého kuřete. Možná mi uniklo zasténání. Už dlouho jsem toužila po pravém smaženém kuřeti, křupavém, zlatavém, šťavnatém, chutném. Zkrátka nebe.

Gray se naplno usmívá. „Jen tak se dívám, jak si na tom kuřeti pochutnáváš.“

„To zní jako něco nedovoleného.“

Zasměje se. „S tebou to vypadá nedovoleně.“

Chystám se ho poslat do háje, samozřejmě tím nejpříjemnějším možným způsobem, když si vyhrne rukávy až k loktům a něco na jeho vnitřním předloktí mě zaujme.

„Hej, co je to?“ Chytnu ho za zápěstí a jemně jím otočím, abych si naplno prohlédla tetování, které mu zdobí kůži od zápěstí až po vnitřní loket. Jsou to matematické symboly provedené indigovým inkoustem.

Gray trochu ztuhne a prudce se nadechne. Lehce však vydechne a lehkým hlasem odpoví. „Tenhle támhle“ - gestem brady ukáže na kousek, který mu sleduji konečky prstů na zápěstí - „se jmenuje Eulerova identita.“ Jeho modré oči se setkají s mýma. „Jak dobře znáš matematiku?“

Ušklíbnu se. „Dostala jsem se až k počtům, protože to byl požadavek na hlavní předmět. Ale prošla jsem jen díky vůli a krátkodobé paměti. To bys mohl rovnou mluvit cizími jazyky.“

Gray mi věnuje rychlý, chápavý úsměv. „Dobře, tak tedy stručně řečeno, matematici často označují Eulerovu identitu za nejkrásnější matematickou rovnici na světě, protože je elegantně jednoduchá a protože spojuje to, čemu říkáme pět základních konstant neboli polí matematiky.“

„Budu ti věřit.“ Pohladím prstem po rovnici a pak sleduji další tetování - dlouhou číselnou posloupnost plnou zlomků a písmen a spoustu věcí, které mi připadají jako hatmatilka. „A tohle?“

„Aha, to je základní důkaz Eulerova vzorce.“ Pobaveně si mě prohlíží. „Mohl bych ti to vysvětlit, ale...“

„To je v pořádku,“ řeknu rychle a on se zasměje. Pomalu pohladím tetování. Jsou dobře udělaná, písmo je elegantní, svým způsobem skoro ženské. A přestože jsou důkazy a rovnice naházené nahodile, je v nich jistota, jako by to celé bylo napsané volným tempem bez přestávky. „Nevěděla jsem, že tě baví matematika.“

Grayovi se zježí kůže, jemné zlaté chloupky na předloktí se mu zvednou, když mu sáhnu na vnitřní stranu lokte. „Je to prostě něco, co mi jde snadno,“ pokrčí rameny. „Pro mámu to bylo taky tak. Mohla se věnovat jakémukoli oboru - fyzice, inženýrství. Ale milovala historii a teoretické studium, takže nakonec byla historička matematiky. Euler byl matematik a fyzik osmnáctého století, génius. Máma pro něj měla tak trochu slabost.“

Usmívám se. „To je roztomilé.“

Gray se ke mně nakloní blíž. Naše hlavy se téměř dotýkají, když si oba prohlížíme jeho tetování. Jeho hlas je téměř šepot, je tak jemný. „Ona... umřela.“

Zpomalí se mi dech. „Kdy?“ Při představě, že se trápí nad ztrátou mámy a já tu pro něj nejsem, se mi sevře žaludek.

„Když mi bylo šestnáct. Rakovina prsu.“ Jeho hrdlo se snaží polknout. „Ke konci měla velké bolesti. Seděl jsem s ní, držel ji za ruku.“

Jeho husté řasy se spustí a skryjí přede mnou jeho oči. „Potřebovala ten fyzický kontakt. Ale měla velké bolesti. Potřebovala spíš rozptýlení než mě držet za ruku.“

Grayův široký hrudník se zvedá a klesá, jak zpomaluje dech, ovládá se. Ztěžka polkne a já mu položím ruku na paži a držím ji pevně.

„Jednoho dne jsem vzal pero a řekl jí, aby mi udělala přednášku. Dělávala to se mnou, vykládala mi krásy matematické teorie prostřednictvím důkazů, funkcí a rovnic.“ Nejistě se zasměje. „Moje pohádky před spaním.“

Grayova ruka se zatne v pěst a svaly na paži se mu napnou. „Kreslila mi na ruku. Pokaždé. Smyl jsem to a ona začala znovu. Tyhle kérky. Byly její poslední... Nechal jsem někoho přepsat její písmo inkoustem. Aby to zůstalo.“

„Je to krásné.“ Nepřemýšlím, jen mu zvednu ruku a vtisknu mu jemný polibek na hebkou kůži.

Jeho předloktí se napne a já zjistím, že na mě zírá širokýma očima. Je v nich bolest, ale i jakási touha. Poznávám ji v sobě - tu potřebu, aby někdo pochopil, jak prázdný může být život, jako byste byli jediní ve svém vesmíru.

Gray ještě vteřinu drží můj pohled a pak si odkašle. „Sakra, Macu, za chvíli budu brečet jako malý.“ Věnuje mi pokřivený úsměv.

Opětuji jeho úsměv, pouštím ho a opírám se na sedadle. „Takže bláznivě složitá matematika je pro tebe snadná, co? Nikdy jsi mi neřekl svůj obor.“ Napadne mě, že to není to, co jsem čekala.

Grayův pohled sklouzne jinam a ukousne si extra velké sousto kuřete. „Strojní inženýrství a nanotechnologie,“ zamumlá kolem sousta.

A já se zadusím svým nápojem. „Do prdele,“ řeknu, když se zase můžu nadechnout.

Gray jen pokrčí rameny.

„Jak jsi sakra mohl stihnout studovat tyhle obory a ještě vynikat ve fotbale?“

Ještě víc se nahrbí na židli. „Přidal jsem nanotechnologie, aby to bylo zajímavé.“

„Protože jsi proplouval strojním inženýrstvím?“ Vypísknu.

A on si pohrává s ubrouskem. „Jo, no... Jak jsem říkal, je to pro mě docela snadné. A opravdu jsem se chtěl dozvědět víc o nanotechnologiích. Víš, jaký super věci z toho oboru vycházejí? Když se dostaneš k hierarchickým architekturám nanostruktur...“ Náhle se zarazí, tvář mu trochu zrudne, jako by se bál, že blábolí. Je to tak, ale mně se to líbí.

„Mohl jsi přece jít na školu z Ivy League, nebo ne?“ Zeptám se.

„Tahle univerzita má nejlepší fotbalový program v zemi a velmi slušnou katedru fyziky,“ pokrčí rameny. „O nic nejde.“

Zaražená tím, jak zjevně chce skrýt svou inteligenci, zírám. Zjevně si myslí, že ho odsuzuji - zamračí se a jeho velké ruce se na stole zkroutí v pěst. „Nezeptáš se mě, proč riskuju, že hraju hru hloupých sportovců, když bych mohl být víc?“

„Na to bych se neptala. Vím, že existují vysoce inteligentní muži, kteří hrají fotbal.“

Trochu se uvolní. Pak si prohrábne rukou světlé vlasy. „Promiň. Jsem háklivý. Nemám rád pozornost. Chci říct, jsem sakra pozice šest. Jsem hvězdný hráč týmu, který vyhrál mistrovství. Už takhle toho mám dost i bez otázek na moje IQ.“ Zasměje se, ale není to veselé. „Každopádně fotbal miluju. Miluju matematiku a vědu. Takhle se mi dostane obojího. A kdyby to s fotbalem nevyšlo, vím, že mě čeká dobrá budoucnost v nanotechnologiích.“

„To je slabé slovo roku, Koláčku.“ Šťouchnu ho nohou a on se ještě víc uvolní.

„Tak co chystáš teď, když jsi doma, Ivy Mac?“

Mluvili jsme o mnoha věcech, ale z nějakého důvodu ne o našich plánech do budoucna. Nějak máme s Grayem vztah zaměřený na přítomnost. Myslím, že pro nás bylo jednodušší si jeden druhého prostě užívat. Ale když mu musím říct o svých plánech, v břiše se mi nadouvá neklid. Zmapovala jsem si svůj život, ale právě tady a teď se nechci dívat na cesty, které jsem si nakreslila.

Než se dlouze napiju limonády, otřu si ruce do ubrousku. „Technicky vzato nejsem doma. Víš, jak jsem poslední rok byla u mámy a učila se vést jednu z jejích pekáren?“ Máma je prvotřídní pekařka. Vlastní a vede tři velmi úspěšné pekárny po celém Londýně. Její specialitou jsou chleby a dorty.

Gray přikývne a já se nadechnu, vnitřnosti se mi najednou chvějí a je mi zima.

„Na jaře se vrátím do Londýna a převezmu její pekárnu v Notting Hillu.“ Vedle jejího sídla v Chelsea je to její nejlukrativnější obchod. Nechat mě to místo vést je obrovská zodpovědnost a obrovský projev důvěry.

Přivítá mě naprosté ticho. Gray se zamračí, jako by mě neslyšel, ale pak se mu na nádech zvedne hruď a on si odkašle. „Zase chceš odejít? Do Londýna?“

„Jo.“

Sluneční světlo dopadá na jeho tvář a zvýrazňuje silné linie nosu a čelisti, když se otočí a podívá se z okna. Křivka jeho spodního rtu se zvětší, než stiskne ústa do linky. A pak se podívá na mě. „Kdy se vracíš?“

„V březnu.“ Prsty se mi stočí kolem mastného ubrousku v klíně. „Vystudovala jsem obchod. Vždycky jsem ráda pekla. Všechno to do sebe zapadá. A takhle můžu trávit víc času s mámou. Byla tak šťastná, že jsem s ní poslední rok byla.“

Přikývne a nedívá se na mě, ale na trosky kuřecích kostí rozházené v červeném plastovém košíku před ním. „To je dobře, Mac. Opravdu... dobré.“ Trochu se zavrtí a pak zvedne hlavu. Jeho úsměv je široký, bezstarostný. Možná je nucený. Nevím. Cítím jen podivný pocit ztráty a viny. Ale on mě nenechá se v tom utápět.

„Takže máme ještě pár měsíců, než ovládneš svět pečení. Co tady budeš dělat?“

Uvolnila jsem se na sedadle boxu. „Budu se poflakovat s Fionou. Chodí sem na vysokou, a proto tady zatím bydlí i táta. Má byt v New Yorku a dům v Los Angeles, ale táta vždycky Fi přehnaně ochraňoval a nevěří jí, že by dokázala být samostatná.“

Gray se zamračí a odmlčí se, než si vezme další sousto kuřete. „Ale o tebe se nebojí?“

„Kdepak, jsem jako guma, vždycky se odrazím ode dna. Fi je ta křehká.“ Pokrčím rameny. „Vždycky to tak bylo. 'O Ivy si nedělej starosti, ona je ta stabilní.' 'Chraň Fiiny city za každou cenu; jestli to neuděláš, zlomí se.' Upřímně řečeno, jsou to kecy. Fi a já jsme si víc podobné. Ale takhle nás vidí naši rodiče.“

„To chápu,“ řekne Gray. „Tak to rodiče dělají. 'Vidíš nás tak, jak nás chceš vidět. V těch nejjednodušších termínech, v těch nejpohodlnějších definicích.“

„To jsi mi právě citoval Snídaňový klub?“ Zeptám se pobaveně.

„Dobrý postřeh.“ Ušklíbne se, což přitáhne mou pozornost zpět k jeho ústům. Jsou svěží - sladce zakřivené, ale přesto mužné. I když je uvolněný, jeho rty se usmívají. „Takže budeš bydlet s Fionou?“

„Jo. Fi bydlí v domě pro hosty za tátovým barákem. Budu bydlet u ní.“

Gray se napije. „Počkej, tvůj táta má dům dost velký na to, aby k němu patřil i domek pro hosty, ale vy dvě s ním nebydlíte?“

„Fi odmítá 'bydlet s tátou'. Ale miluje domek pro hosty, takže...“ Zavrtím hlavou. „Já vím. Jsme divné káčátka.“

„Jsi roztomilá kachnička.“ Gray se natáhne, aby mi rozcuchal vlasy. Jeho dotek je hřejivý, v postoji důvěrně známý, a přesto je pro mě úplně nový. Nemůžu si pomoct, ale zírám na něj, stejně jako od chvíle, kdy mě zvedl.

Zachytí můj pohled a jednoduše se usměje. „Já vím.“

„Co víš?“ Můj hlas se podivně zjemní, rozlévá se ve mně teplo a štěstí.

Růžová barva se mu rozlije po tvářích, když se nakloní dopředu a opře se předloktími o stůl. A všimnu si na něm ještě jedné věci, jeho tělo se pořád nějak pohybuje. „Dobře, asi to bude znít urážlivě,“ řekne, „ale tak to není myšleno.“

„Už teď jsem naprosto uklidněná,“ odtuším.

Ušklíbne se, ale neudrží se. „Když mi bylo šestnáct, koupil jsem si první auto. Svůj truck. Byl to kus hovna, Ford F100 z roku 1983.“

„Nelíbí se mi, jak to zní, ale pokračuj.“

Na tváři se mu objeví úsměv. „Byla to rachotina, ale dokázal jsem si představit, jak bude jednou vypadat.“

„Ona?“

„Jo, ona. Mohla bys dávat pozor na ten příběh, Mac?“

„Promiň.“ Ušklíbnu se. „Pokračuj.“

„Takže jsem strávil léto v Drewově domě, opravoval jsem ho s pomocí Drewa a jeho táty. John Baylor byl v tomhle směru úžasný. Dohlížel, učil mě a Drewa, co jsme potřebovali, ale nechával na nás, abychom se to naučili. Přestavěli jsme motor, opravili karoserii, našli pro ni nový interiér. Přišel den, kdy byl truck hotový.“ Grayův výraz se obrátil dovnitř. „Bože, byla dokonalá, leskle černá s krémovým interiérem. Celý den jsem seděl v autě, jen jsem si prohlížel její linie a přejížděl rukama po kožené lavici. Nemohl jsem přestat zírat.“ Jeho oči se setkají s mými a já zjistím, že zadržuji dech. „Protože ten sen byl konečně skutečný.“

Stáhne se mi hrdlo a ztěžka polknu. „Koláčku...“

Gray zrudne ještě hlouběji do růžova a dloubne do okraje našeho košíku s kuřecím masem. „Je to otřepané, já vím. Ale napadlo mě to.“ Jeho pohled zalétne k mému. „Konečně jsi tady a já na tebe nemůžu přestat zírat.“

Najednou je toho na mě moc. Křiklavě červené linie retro stolu se rozmazávají, když na něj zamrkám.

„Do prdele,“ zamumlá Gray. „To jsem neměl říkat. Byl to kompliment, přísahám. Vezmu to zpátky, jestli...“

„Neopovažuj se,“ odseknu a zvednu hlavu, abych se na něj podívala. „Byla to ta nejhezčí věc, kterou mi kdy kdo řekl.“

Jeho úsměv je pokřivený a trochu nejistý. „Tak to budeme muset zapracovat na vylepšení toho rekordu.“

Vím, že se snaží situaci odlehčit, a nejspíš lituje, že mi tu historku vyprávěl. Já toho taky trochu lituju, protože ze mě udělal kašovitou kouli. Při pohledu na toho šíleně nádherného, roztomile pozorného muže, který je teď mým přítelem, cítím záchvěv ztráty. Od začátku jsem ho pevně zařadila do zóny přátel, nechtěla jsem si k němu vypěstovat hlubší city, protože vím, že je to hráč a chová se ke mně jako ke své nejlepší kamarádce. A to bylo v pořádku, protože jsem o Grayovo přátelství stála. Cením si ho.

Jenže teď si říkám, jestli jsem neudělala chybu. Byli bychom víc než přátelé, kdybych neudělala tu čáru v písku? Ale na tom, co by bylo, nezáleží; teď jsme přátelé a v žádném případě bych neriskovala, že to zničím tím, že budu snít o něčem víc. Kromě toho budu za pár měsíců zpátky v Londýně a mezi námi bude celý oceán.

S úsměvem se na Graye podívám, nenápadně si přiložím ruku na bolavou hruď a snažím se ten pocit ztráty vytěsnit.