Pillaged - 2. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Toraan

„Víš to jistě?“ Otočil jsem se na patě čelem ke svému majakovi, který stál u svého pultu, tmavé vlasy mu padaly dopředu, zatímco studoval údaje.

Jediným kývnutím hlavy vzhlédl, aby se mi podíval do očí. „Určitě, Raasi. Na palubě Zagrathského raketoplánu je jen lidská žena.“

Otočil jsem se, abych vyhlédl širokým sklem, které se táhlo přes vzdálený konec velitelské paluby. Matnou šeď nepřátelského raketoplánu bylo snadné sledovat v temnotě vesmíru a loď neletěla rychle. Od chvíle, kdy opustila nepřátelskou bitevní loď, příliš nezrychlila, skoro jako by se plížila pryč a snažila se neupoutat pozornost.

„A není to Zagrath?“ zeptal jsem se.

„Zagrathové jsou lidé, ale tahle žena mezi ně nepatří.“

Prsty mi bzučely, když jsem jimi bubnoval na železný jílec své bojové sekery. Proč by měl Zagrathský transport odletět během bitvy proti dvěma Vandarským hordám a proč by v něm byla jen jedna žena? Pokud jsem věděl, říše nezaměstnávala vojáky ani piloty a nikdy nikoho, kdo by nebyl čistokrevný Zagrath.

Přimhouřil jsem oči na malou loď, tak nevhodnou pro bitvu. Žena uvnitř očividně unikala a využívala žáru bitvy k tomu, aby nepozorovaně vyklouzla ven. Byla to chytrá strategie, která by fungovala, kdyby se moje horda nepozorovaně nevznášela těsně před bitvou.

V rohu obrazovky se na obloze rozsvítily červené laserové paprsky, zatímco bitva mezi hordami mých dvou bratrů a Zagrathskou flotilou zuřila dál. Usoudil jsem, že Vandaři mají výhodu a brzy nepřítele porazí, a tak jsem se rozhodl, že se štítu neviditelnosti nezbavíme. Už je to příliš dlouho, co jsem spočinul pohledem na některém ze svých starších bratrů, a bitva není vhodný čas na rodinné shledání. Alespoň ne pro mě.

Stěží jsem si na své bratry pamatoval. Byl jsem dítě ve zbrani, když odešli – nejdřív Kratos učedníkem pod naším otcem a pak Kaalek, aby sloužil vzdálenému Raasovi v dalekém sektoru. Ani jeden se nevrátil, než jsem se připojil k našemu strýci jako nájezdnický učedník, a tušil jsem, že ani nepoznají válečníka, kterým jsem se stal. I když jsme měli společné tmavé vlasy, bylo mi řečeno, že jsem jediný, kdo zdědil oříškové oči naší matky. Odsunul jsem myšlenky na matku a bratry stranou a soustředil se na lov, který byl před námi.

„Pokračujte v pronásledování, dokud nebudeme dost daleko od nepřátelské bitevní lodi,“ nařídil jsem a tep se mi zrychlil. „Pak se zaměřte a přivezte transport do našeho hangáru.“

Můj majak téměř neznatelně pozvedl obočí. „Přivedeme na palubu samici?“

Mezi hordami nebylo žádným tajemstvím, že můj nejstarší bratr Raas Kratos si vzal za zajatkyni lidskou samici a pak z ní udělal svou Raisu. Zpráva se rozšířila po Vandarských hordách, jako by naše lodě byly propojené sítěmi, místo aby se rozšířila po celé galaxii. A pak si druhý nejstarší z mých bratrů Raas Kaalek vzal lidskou sestru jako trest za to, že na Kratose poslala říši. Lidské samice už tedy pro Vandarské hordy nebyly tajemstvím, kterým bývaly, i když se nedalo říct, že by byly samozřejmostí.

„Ano, Rolane.“ Setkal jsem se s jeho pohledem a spatřil zvědavost, nikoli výzvu. „Chci vědět, proč měla říše na své lodi lidskou samici a proč riskovala útěk během bitvy.“

Po tváři mého majaka přelétl vědoucí pohled. „Vidíš možnost pro strategickou výhodu.“

Rolan mě znal příliš dobře. Sloužil také pod mým strýcem Raasem Maassenem, který nás oba vycvičil v důležitosti dlouhodobé strategie. Místo abychom uvažovali v jednotlivých bitvách a vítězstvích, učil nás přemýšlet o mnoho tahů před protivníky a hrát dlouhou hru. Proto jsem zdědil největší hordu lodí ze všech Vandar Raasů a proto byly mé lodě technologicky vyspělejší než jiné.

„Možná si jen přeji nabídnout pomoc,“ řekl jsem.

Rolan potlačil smích. „Ano, Raasi. A co ta Zagrathská bitevní loď?“

Mávl jsem odmítavě rukou. „Nech to být. Kořist nepotřebujeme.“ Neřekl jsem však, že mnohem raději pronásleduji malou loď a prchající ženu. Krev ve mně pumpovala, když jsem se pustil do pronásledování, aniž by mě někdo viděl.

Žena v nepřátelském transportéru neměla tušení, že ji horda Vandarských nájezdníků pokradmo sleduje, i když by si mohla gratulovat k útěku z říše. Představil jsem si, jak to stvoření letí nepřipravené, kontroluje senzory a obrazovku a nevidí žádné známky toho, že bychom tam byli. Dravec ve mně si vychutnával pronásledování, srdce mi bušilo, když jsme se přiblížili k plavidlu a nic netušící ženě.

Můj bojový náčelník se vynořil ze svého obleku na jedné straně velitelské paluby. I když neměl žádné zajatce, které by mohl vyslýchat, často pracoval na bojové strategii v temné komoře, kde na řetězech na stěnách visely zbraně.

„Vikene.“ Sklonil jsem hlavu ke dveřím vedoucím z velitelské paluby. „Připojíš se ke mně a přivítáš našeho zajatce?“ Pak jsem se podíval na Rolana. „Máš velitelskou palubu, zatímco budu pryč.“

Můj majak klapl podpatky a prudce se otočil zpátky ke svému pultu.

Zornice mého bojového náčelníka zazářily zájmem, když ke mně přistoupil. „Zajatec? Nepřátelský bojovník?“

Udělal jsem dlouhé kroky, abych mu vyšel vstříc. „Lidská žena utíkající před nepřítelem.“

Tváří mu prolétl zmatek, následovaný zklamáním. Nebude mít žádný výslech a žádná nepřátelská tajemství, která by si mohl opatřit. „Bereme na palubu ženu?“

Pokrčil jsem rameny, když jsme opouštěli můstek a klikatili se temným labyrintem železných schodů a visutých lávek, které tvořily vnitřek Vandarské lodi. Můj strýc ji kdysi popsal jako pavučinu se schopností se posouvat a měnit, na rozdíl od většiny lodí s uzavřenými chodbami a vnitřními pracemi ukrytými za zdmi. Rozhodně to našim nepřátelům ztížilo vstup na palubu našich lodí, protože většina bojovníků, kteří nikdy nebyli na Vandarské lodi, byla přemožena a snadno se v bludišti ztratila.

Přeskočil jsem poslední dva schody točitého schodiště, boty se mi rozléhaly ozvěnou, když narazily na tvrdou ocelovou lávku, a čekal, až Viken přistane vedle mě. „Potřebuju vědět, proč před naším nepřítelem utíká samice.“

Viken vydal souhlasný zvuk. „Nepřítel našeho nepřítele je náš přítel.“

„Něco takového.“

„Obvykle nebereme zajatce, Raasi. Pokud není určena pro můj oblek, kam ji dáme?“

I když jsem měl ve zvyku přemýšlet několik kroků dopředu, v tomto případě jsem to neudělal. Věděl jsem jen, že musíme sledovat transport a zajmout ho. Dokonce jsem si myslel, že si představím otázky, které položím, ale nenapadlo mě, že zůstane.

„Pokud nám nemůže poskytnout žádné informace o našem nepříteli, nebude důvod ji tu držet. Vandaři nevedou s lidmi žádnou válku.“

„Jen s těmi, kteří kolaborují s Impériem.“

Hněv mi rozpaloval tvář, když jsem myslel na ty, kteří umožnili Impériu udržet si nad galaxií své sevření. Už jsme z oblohy sestřelili dost těch zrádců. „Jen ty.“

Když jsme došli ke dveřím hangáru, Viken se zastavil. „A co když je špiónem Impéria?“

Zarazil jsem se. To mě také nenapadlo. Mě, který jsem byl tak pečlivě vycvičen ve strategii a přechytračení svého nepřítele a dokonce i svých Vandarů, štvanice tak vzrušila, že jsem nehodnotil situaci s chladným odstupem, který potřebovala.

„Máš pravdu, Vikene.“ Položil jsem ruku na rameno svému bojovému náčelníkovi. „Možná to není tak, jak to vypadá. Může to být chytré Zagrathské spiknutí.“

„Nestávají se často, Raasi, ale stávají se.“

Dovolil jsem si úsměv. Viken neměl o svých imperiálních protějšcích valné mínění, ale věděl, že má být podezíravý. Zagrathům se nikdy nedá věřit.

„Budeme postupovat opatrně.“ Vedl jsem nás do rozlehlého hangáru, kde čekaly řady štíhlých, černých plavidel, na něž se dalo nastoupit. Jejich zakřivená křídla se táhla jako drápy a jejich nosy směřovaly k otvoru do prostoru – jen stěna pulzující energie bránící tomu, aby vše bylo vysáváno z otevřených úst na vzdálenějším konci.

Viken se ke mně připojil a stál ve středu prostoru, zatímco náš vlečný paprsek táhl nepřátelský transportér energetickým polem a položil ho před nás. Když se paprsek uvolnil, loď seděla zcela nehybně. Rampa se nesnížila a zevnitř se neozýval žádný zvuk.

Vyměnil jsem si s Vikenem pohled, než udělal dlouhý krok k lodi a udeřil rukou do trupu. Další dlouhý okamžik a rampa se začala spouštět, kov dopadl na podlahu s hlasitým žuchnutím. I když jsem pochyboval, že žena bude ozbrojena, položil jsem si ruku na sekeru a viděl, jak můj bojový náčelník udělal totéž.

„Vaes!“ zvolal jsem. „Nyní jsi v doméně Vandarů. Ukaž se.“

Když se vynořila a stála na vrcholu rampy, přestal jsem dýchat.