Loyalty - 16. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Jo, tady Matteo.“

„Ahoj tati, to jsem já.“

„Sieno?“ zeptal se táta.

„Jo, vadilo by ti, kdybych si dneska vzala volný den a nepřišla do restaurace?“

Zabručel. „No, měla bys být dopoledne v restauraci, že?“

„Jo,“ řekla.

„Tak v čem je problém?“ zeptal se.

„Nic se neděje. Chtěla jsem prostě jen den volna.“

„Je to nabitý měsíc, Sieno. Pro obě stránky byznysu, pokud chápeš, co tím myslím.“

Věděla, co tím myslel, a měl pravdu. Stále byl únor. Blížila se lhůta pro odeslání daňového přiznání. I když většina účetních knih podniků byla za předchozí daňový rok uzavřená, stále jich ještě pár zůstávalo. Nemluvě o nelegální stránce byznysu, která probíhala v novém roce a to jí jen přidávalo práci v tom, aby čísla protáhla účetnictvím. I když v tom byla eso.

Nešlo o to, že by jí to dělalo starosti. Opravdu potřebovala prostě jen na jeden den vypnout.

„Pořád pracuji, tati,“ řekla. „O volno žádám jen zřídka. Občas pracuji sedm dní v týdnu. To nejmenší, co můžeš udělat, je dát mi jeden volný den, když o to požádám. A nežádám o to příliš často.“

„Ne, to nežádáš.“

„Přesně,“ řekla.

„Co přesně máš v plánu dneska dělat?“ zeptal se.

„Chtěla jsem strávit den s Johnem.“

„S Johnem.“ Dokonce ani nezněl překvapeně, prostě ho to jen zajímalo. „A jak se v poslední době má?“

„Je mu… fajn.“

„Fajn?“

„Jo.“

Sám pro sebe si cosi zabručel. „Minulý týden se tví bratři zmínili, že vypadal trochu mimo. Ne jako jeho normální já nebo něco takového.“

„Mimo?“ zeptala se.

„Ano, mimo.“ Se zasmáním dodal: „Všichni muži v našem byznysu se občas dostanou mimo. To není neobvyklé. Prostě se jen zmínili, že nevypadal naprosto v pohodě.“

„Se mnou je v pohodě. Ničeho jsem si nevšimla.“

Nebo spíše ničeho, co by chtěla tátovi říct.

„No, možná to byli prostě jen Darren a Kev.“

Tátův předpoklad uchlácholila, ale uvnitř věděla, že to bylo jinak. Poté, co před pár dny mluvila s Johnovou mámou, ho sledovala víc. Všímala si věcí, které by jinak mohla přehlédnut. Věnovala větší pozornost jeho chování a věcem, které dělal, když si myslel, že se nedívala.

Občas to bylo znepokojující.

Nejvíc ji znepokojovala skutečnost, že si toho začínali všímat ostatní lidé. Bylo jasné, že si toho lidé všimli. Johnova rodina. Její bratři, pokud představoval tento rozhovor s tátou nějaký náznak.

Byla si jistá, že John nechtěl, aby lidé jako její táta nebo bratři věděli, že něco bylo špatně, pokud to tak bylo.

„S Johnem není nic špatně, tati,“ řekla. „V poslední době je jen trochu unavený. Stejně jako já až příliš mnoho pracuje.“

„Jistě,“ odpověděl. „Muži jako my vždycky pracujeme až příliš.“

Přála si tátovi věřit. Něco v tónu jeho hlasu – něco, co hned nepoznala – bylo cítit, jen jako by ji chlácholil. Matteo tyhle věci neuměl příliš dobře skrývat. Nebo většinou se o to ani nesnažil.

Byl typem muže, který věřil, že ženy by měly být viděny, ale ne slyšeny. Zvláště ženy v jeho životě. Nikdy od ní nečekal, že se na cokoli zeptá, nebo ho bude konfrontovat s jeho lží. Nebyla vychována tak, aby to dělala, ale právě teď to vyžadovalo každou špetku její vůle, aby to neudělala.

Jediný důvod, proč se to nestalo, bylo Johnovo dobro. Nechtěla, aby si táta myslel, že něco nebylo v pořádku. Nebo spíš, že ona něco věděla, jak řekl, proč byl John mimo.

Marcellos rodině Calabrese nevěřili. A to bohužel zahrnovalo i jí. S tím nemohla nic dělat, jen zůstat věrná té jediné osobě, na které jí záleželo nejvíc. Johnovi.

Bez ohledu na to, co Johnova rodina cítila, se o něj hodlala postarat. To znamenalo hlídat mu záda a dávat na něj pozor. Potřeboval mít někoho na své straně a ona byla tím člověkem. Nemuseli tomu věřit – nebo se jim to líbit – ale byla to pravda.

Co se jejího táty týče… dobře, musel existovat důvod, proč Marcellos rodině Calabrese nevěřili. A protože znala svou rodinu tak, jak jí znala, ani si nemusela klást otázku proč. Za ta léta už udělali víc než dost věcí, které viděla zpovzdálí, aby věděla, že udělají cokoli, aby se dostali kamkoli, kde chtěli být.

A její táta?

Její bratři?

Vždycky chtěli být na vrcholu.

Udělali něco Johnovi? Ne. Alespoň nic, co by viděla. Nic, na co by mohla ukázat prstem a říct, ano, to přímo souviselo s uškozením Johnovi nebo jeho rodině.

Nic takového neviděla.

O ničem takovém nevěděla.

Zatím.

Protože s muži z její rodiny bylo těžké říct, co mohou udělat dál, pokud k tomu dostanou příležitost. Nevěřila jim a rozhodně se jí nelíbilo, jak táta kopal do věcí ohledně Johna.

Zeptala se: „Je v pořádku, když si vezmu den volna?“

„Asi ano,“ řekl.

„Velký dík.“

„A dej Johnovi vědět, že pokud bude cokoli potřebovat, může za mnou kdykoli přijít.“

„Jo, vyřídím.“

Až na to, že to neudělá.

Ani náhodou.

Zavěsila telefon a odložila přístroj stranou. Na pultu jeho obrazovka potemněla. Ještě dlouho po skončení telefonátu se na to zařízení dívala. Něco na tom jí prostě nesedělo. Ne ohledně táty a ne ohledně Johna.

To jí přivedlo zpátky k věcem, kterých si na Johnovi všimla. Věci, které dřív přehlížela, protože změny nastávaly pomalu, a možná měla pocit, že pro něj byly vzhledem k tomu normální. S bipolárními lidmi neměla vůbec žádné zkušenosti.

Jen s Johnem.

Věděla, že pravda byla jasnější, než si chtěla připustit. Byla si s ním blízká. Velice blízká. Její vnímání jeho bylo zkreslené jejími city. Byla od jistých věcí ochotná obrátit tvář pryč, protože jí na něm záleželo a nechtěla ho rozrušit.

Měla strach, že už to možná dál nezvládne. Ne, pokud by to znamenalo, že budou v sázce jeho zdraví – ať už duševní nebo fyzické – a bezpečí.

V duchu nepochybovala o tom, že John si nebyl vědom změn, kterým se vystavoval. Pokud by to věděl, nepožádal by o pomoc? Nic by s tím neudělal?

Myslela si to.

Neslídila. Nebyla tím typem a nechtěla zradit ničí důvěru tím, že by to udělala.

Zejména ne jeho.

Ale v tomhle okamžiku zamířil ven si zaběhat, protože očividně potřeboval běh, i když byl únor. Cestou zpátky se jim staví pro snídani, nebo alespoň tak to řekl.

Pro Sienu to však znamenalo, že měla v jeho bytě pár minut o samotě. A přitom by si mohla buď potvrdit, nebo vyvrátit podezření ohledně jeho aktuálního stavu.

Když na to pomyslela, bylo jí špatně.

Při té úvaze ji bolelo u srdce.

Přesto věděla, že neměla na výběr. Pokud byl uprostřed hypomanické epizody, případně se propracovával přímo do plnohodnotné mánie, pak by mu další ignorování toho všeho jen ubližovalo.

Nemohla to ignorovat.

Musela to vědět.

Každý den slyšela v hlavě slova Jordyn, které pronesla na té večeři.

Vypadá v pohodě, řekla. Vypadá produktivně. Bude pracovat a pracovat. Pokud se ho na to zeptáš, bude to popírat, protože on si opravdu nemyslí, že je něco špatně. Někdy svůj problém dokáže rozpoznat a někdy ne. Je to jako hod kostkou.

Jordyn, ať už z jakéhokoli důvodu, měla pocit, že jí to musela říct. Jedna její část jí za to byla vděčná, protože díky tomu jí všechno to, co se s Johnem skutečně dělo, dávalo lepší smysl, a možná i to, jak pomoci. Její menší část od té noci uvízla v neustálém stavu obav.

Protože…

Co by to znamenalo, kdyby se John blížil k plnému výbuchu manické epizody? Co by to znamenalo, kdyby v ní už byl? Jak by mu mohla tehdy pomoci?

Nevěděla a tak se pro tu chvíli rozhodla tyto myšlenky zatlačit stranou. Hodlala se s nimi vypořádat později.

Procházela malým dvoupatrovým domem v Queens, který udržoval pečlivě čistý, a vše si prohlížela zbrusu novým pohledem. Nebyla tu vidět žádná špína, nebyla tu jediná věc, která by nebyla na svém místě. Knihovna i police s vystavenými filmy, které byly v obývacím pokoji, vypadaly uspořádané podle jeho oblíbenosti. Na černých policích nebylo jediné smítko prachu.

Ne, že by to zkoušela, ale byla si dost jistá, že by tu klidně mohla jíst přímo z podlahy. Vše bylo čisté, zorganizované a vypadalo skoro jako výkladní skříň. Ne tak, jako by tu někdo žil, ale jako by to všechno bylo připraveno na to, aby mohl dorazit kupující a rozhlédnout se tu.

Svým způsobem chladné. V jeho domově toho nebylo z jeho osobnosti ve skutečnosti příliš vystaveno. Jistě, tu a tam měl věci, které měl rád. Umělecká díla, drobnosti a různé věci. Ale nic jiného. Nic, co by řeklo, že právě strávil dobrých osm hodin tím, že se pohyboval ve svém domově a znovu ho od přízemí až po střechu celý uklidil.

Osm hodin, protože věděla, že znovu nespal. Pokaždé, když u něj strávila noc, případně on u ní, se ráno vzbudila a našla ho toulat se po chodbách. Možná procházet něco ve svém telefonu, možná sledovat televizi. Někdy něco uklízel nebo jen tak prázdně zíral ven z okna.

Když se ho zeptala, ujistil ji, že není unavený. Nedělal nic, co by tuto skutečnost popíralo. Byl plný energie, neustále něco dělal a neušlo mu jediné cvaknutí. V jeho očích nebylo ani stopy po vyčerpání. Ani jednou si nezívl.

Takže ne, nemyslela si, že byl unavený. Alespoň ne fyzicky.

I když psychicky?

Psychicky musel být vyčerpaný.

A to byl možná ten problém. Jeho mysl se možná prostě nezastavila. Možná proto nemohl spát, protože jeho mysl nezpomalila natolik, aby dovolila jeho tělu odpočinout si.

Právě byla nahoře a prohlížela si pečlivě uspořádanou šatnu, když se zezdola ozval zvonek u dveří. Rychle seběhla do přízemí a aniž by se obtěžovala s předchozí kontrolou příchozího pomocí kukátka, otevřela dveře.

Na jejich druhé straně čekal doručovatel. A před sebou měl horu krabic. Velkých i malých.

Rychle je spočítala.

Celkem patnáct krabic.

„Podepište se, madam,“ řekl muž.

Podal jí tablet a pero, kterým na něj mohla psát.

„Jste si jistý, že máte správnou adresu?“ zeptala se.

„Rozhodně,“ řekl muž. „Poslední týden sem doručuji zásilky každý den.“

Ztuhla. „Každý den?“

„To je to, co jsem řekl, že?“

Rychle se podepsala a pak ho nechala, aby všechny krabice přemístil dovnitř. Když muž dům opustil, ani se neobtěžovala rozloučit se, jen za ním zavřela dveře.

Byla až příliš zaneprázdněná zíráním na hromadu krabic. Tohle bylo tenhle týden poprvé, co v Johnově domě strávila noc. Od večeře s jeho rodinou, která proběhla minulý týden, byla zaneprázdněná svou prací.

Zatímco zírala na ty krabice, dokonce o tom ani nepřemýšlela. Neuvažovala o tom, že by to možná mohlo představovat zradit Johnovu důvěru. Slíbila mu, že nepřekročí jeho osobní hranice, ale tohle jí dělalo starosti.

Jeho máma zmínila jednu konkrétní věc, která nad ostatními opravdu vynikala. Jedem ze vzorců jeho chování, když se potýkal s mánií, bylo utrácení peněz. Hodně peněz. Občas si ani nevzpomínal, že je utrácel. Věci, které koupil, nemusel potřebovat, chtít ani cokoli jiného.

Prostě to jen byly věci.

V kuchyni odtáhla židli od stolu a přemístila ji k lednici. Vylezla na ni a otevřela dvířka skříňky nad lednicí. Tam našla jeho léky. Od pohledu to vypadalo, že jich tam bylo víc, kolik jich tam měl minule, když na ně narazila omylem. Ale nebylo to tak, jako posledně.

Tentokrát léky ze skříňky skutečně vytáhla. Procházela jimi. Pročítala data, kdy byly vydány, a u některých dokonce otevřela lahvičky a spočítala pilulky.

Jedna lahvička měla datum z minulého měsíce a podle množství prášků, které byly předepsány, by měla být téměř prázdná.

Přesto byla stále napůl plná.

Lithium, bylo tam psáno.

Další předepsané lithium, které vytáhla ze skříně, mělo být vydané před týdnem. A přesto lahvička nebyla ani otevřena.

A další lahvička, také čerstvě naplněna, a také nebyla otevřená.

Vlastně několik z nich.

Tehdy to věděla s jistotou.

John měl problémy.

***

Když se John konečně objevil na chodníku, Siena na něj čekala u dveří. Jeho hodinový běh s příslibem donesení snídaně se protáhl na tři hodiny. Už se blížilo poledne. Snažila se nedělat si obavy, ale teď už byla hodně daleko za tím bodem.

Dveře otevřela ještě dřív, než se stačil natáhnout po klice. Jeho široký úsměv, se kterým se na ni podíval, jí řekl, že on na tom neviděl nic špatného. Nic na ní, nic na sobě samotném.

Věděla, že to byla polovina problému. Alespoň pro Johna.

„Co se stalo se snídaní?“ zeptala se.

Zasmál se. „Sakra, zapomněl jsem.“

„Zapomněl jsi?“

„Jo, cestou mě rozptýlilo něco jiného.“

„A co to bylo?“

Pokrčil rameny. „Cestou zpátky jsem zahlédl někoho, koho znám. A ještě dřív, než jsem si toho všiml, jsme už spolu mluvili zatracenou hodinu.“

Ustoupila zpět, aby mohl vejít dovnitř domu. Pohledem stěží přejel po hoře krabic, která byla vyrovnaná v chodbě. Jako by pro něj nebyly překvapením, ale ani ho nezajímaly.

„Johne, přišly dneska ráno,“ řekla.

S mávnutím ruky přikývl. „Jo, dobře.“

„Kdy jsi je objednal?“

„Nejsem si jistý.“

Zamračila. „Dobře, co je v nich?“

„Tuším, že sračky.“

A s těmi slovy prostě jen tak zamířil do kuchyně a zmizel jí z dohledu. Krabice byly zapomenuty a on se přesunul k něčemu novému.

Zamířila za ním a snažila se ovládnout svou nervozitu, aby mohla vytáhnout téma s jeho léky. Uvnitř ho našla vyndat si sklenici a naplnit ji studenou vodou. Byla s ním vzhůru od šesti ráno. Díky tomu věděla, že si je dneska nevzal. Bral je se snídani.

S jídlem.

Vždy.

Dneska ráno to neudělal. Přemýšlela, kdy naposledy si je vzal, nebo vůbec byl na schůzce se svou terapeutkou.

V teplácích, svetru a vlněné čepici, kterou měl jen na samotném vršku hlavy, nevypadal, že by na něj venkovní chladné počasí mělo sebemenší vliv. Jako by ho možná ani necítil.

„Johne –“

Její otázku přerušilo zaklepání na vstupní dveře. Vyhlédla ven z okna v kuchyni, ale ze svého místa neviděla, kdo venku byl.

John, když ji míjel, jí políbil na tvář, a zamířil otevřít.

Do chodby vklouzla právě v okamžiku, když dveře otevřel. Muže, který za nimi, s obálkou v ruce, stál, nepoznala.

Obálka měla barvu krve a jasně kontrastovala s černým oblečením muže a sněhem, který kolem něj padal.

„Kente,“ řekl John. „Co tu dneska ráno děláš?“

Kent mu obálku předal. „Dneska mi to někdo strčil s tím, že ti to musím doručit, co nejdříve je to možné.“

John si ji vzal a poklepával si jí do dlaně. „Díky chlape.“

Muž přikývl. „Není zač, Johne.“

Kent se otočil a bez dalšího slova odešel. John za ním zavřel dveře a otočil se tváří v tvář Sieně.

„Kdo to byl?“ zeptala se.

„Strážce,“ řekl. Přitom se stále díval na obálku ve svých rukou. „Jeden z těch, který pracuje pro Marcello Capo na druhé straně města.“

„Přišel až sem jen proto, aby ti dal obálku?“

„To je jeho práce. Dělá to, co je mu řečeno, ne to, co chce dělat.“

Proklouzl chodbou kolem Sieny dál a cestou obálku otevřel. Uběhly ani ne dvě vteřiny a jeho uvolněný postoj se změnil. Z bezstarostnosti a klidu se prostě jen tak stal ztuhlým jako prkno.

„Johne?“

Mlčel. Otočil se k ní zády. Neviděla jeho oči, nemohla podle výrazu jeho tváře usoudit, co se dělo.

Byl tak tichý.

Tak smrtelně tichý.

„Co to kurva je?“

To bylo to jediné, co řekl.

Jako by na svém místě přimrzla. „Co je to?“

„Já… nevím. Chci říct, já vím – kurva.“

Jeho výbuch ji poslal přímo do srdce ostré bodnutí chladného děsu.

Složkou i obálkou mrštil přímo proti zdi. Všude kolem se rozletěly papíry. V dalším nádechu popadl malý stolek, na kterém byly serepetičky a ozdobná skleněná miska, a pouhým švihnutím zápěstí ho převrátil na zem.

Po celé podlaze se roztříštilo sklo. Domem se nesly jeho kletby.

Stále byla na svém místě jako zmrzlá.

Nevěděla, co dělat. Pohnout se nebo zůstat tam, kde byla. Hluboko v útrobách se jí usadil strach. Ne strach z Johna, ale z něčeho neznámého. Protože v tu chvíli si uvědomila, že nevěděla, jak mu pomoci.

„Johne,“ řekla, „jsi –“

„Proč by mi to kurva poslali?“ Pěstí narazil do zdi, až z místa dopadu opadala omítka. Ani s sebou necukl. Nemyslela si, že by cítil bolest. Rychle se otočil a s divokým pohledem v očích a vyceněnými zuby stál přímo před ní. „Jako by si mysleli, že už nevím, co tvoje rodina udělala té mé? Jako bych teď každý den potřeboval zkurvenou připomínku nebo co?“

Nechápala, o čem mluvil. Nedokázala pochopit, co tohle všechno spustilo.

„Johne –“

Bez ohledu na cokoli, co se dělo, tohle pro ni byl stále John. Její John. Dokonce i když byl rozzlobený, zmatený a iracionální. Stále to byl její John. Viděla jeho výbuch a přímo mu čelila.

„Řekni mi, co se děje,“ řekla.

„Kurva.“

Po posledním zaklení a další věci, kterou hodil do zdi, se k ní otočil zády. Stejně rychle, jako byl před tím před ní, byl pryč. Slyšela, jak jeho kroky zamířily nahoru po schodech.

Stále byla na svém místě jako zamrzlá.

Pohnout se znovu z místa jí trvalo až příliš dlouho. Místo toho, aby zamířila nahoru za ním, přešla k papírům na podlaze. Zvedla jeden z nich a pak další. Zíraly na ní výstřižky z novin a podobné věci. Pohledem přejela po slovech a připojených fotkách.

Staré noviny. Staré zprávy.

I tak stále jasné jako den.

Záměr byl zřejmý.

Marco Grovatti, napsáno v jednom z titulků, zavražděn ve svém domě.

Další… další titulek… Johnathan Grovatti, syn zavražděného mafiánského bosse, na pohřbu svého otce s manželkou.

Mladý Calabrese Capo podezřelý z vraždy bývalého bosse.

Carl Calabrese přebírá rodinu Grovatti.

Zas a znovu.

Titule za titulkem.

Výstřižek z novin po výstřižku z novin. Vše posláno Johnovi. A pokud tomu správně rozuměla, vše posláno jeho vlastní rodinou.

Najednou ji přímo do tváře zírala všechna ta špatná krev mezi jejich rodinami. Nevěděla, co dělat. Jít nahoru za Johnem, nebo zůstat uvízlá ve svém vlastním strachu?

Jednu věc však věděla jistě.

John stále potřeboval pomoc.

***

„Andino.“

Andino se odvrátil od muže, se kterým právě procházel papíry, a pohledem našel Sienu, která stála jen o pár stop dál. Restaurace byla plná návštěvníků a zaměstnanců. Blížil se čas večeří a vypadalo to, že podnik byl naplněný až po okraj.

„Sieno?“

Zpocené dlaně si otřela o svůj tvídový kabát. Srdce jí bušilo jako o závod.

V tomhle okamžiku se jí nervy vymkly zpod kontroly. Chtělo se jí zvracet. Každá její část křičela, že je tohle bylo ošklivé a špatné.

Neměla by tu být. Tohle by neměla dělat.

Ne Johnovi.

Ale musela to udělat.

„Jak jsi mě našla?“ zeptal se.

Zhluboka se nadechla. „Slyšela jsem, jak se John do telefonu někomu o něčem zmínil. Říkal, že se za tebou možná později zastaví. A zmínil se o této restauraci.“

„John tu nebyl. Ne dneska.“

„Pravděpodobně zapomněl. V poslední době se to stává často.“

Zamračil se. „Co, zapomínání věcí?“

„Pro jednou.“

Odkašlal si a pak krátce kývl na muže po svém boku. „Dej nám pár minut. Najdi si stůl a až tu skončím, dorazím za tebou.“ A pak, směrem k ní, řekl: „Pojďme do mé kanceláře.“

Nic neříkala, jen ho prostě následovala. Prošel rušnou kuchyní a vyhnul se zaměstnancům, kteří byli v plné práci.

Jakmile se ocitli uvnitř kanceláře, zavřel za nimi dveře. Nesedl si za velký stůl, ale nabídl ji židli.

Zavrtěla hlavou. „Prostě… cítím se teď lépe, když stojím.“

„Dobře.“

„Myslím si, že John potřebuje pomoc.“

Andinovi během mžiku poklesla ramena. Byl to jemný pohyb a někdo jiný by si toho možná ani nevšiml. Jeho tvář nic neprozradila. Stále byl chladný a jako bez emocí.

„Jak pomoci?“ zeptal se.

„Dneska něco dostal. Myslím tím dnes ráno. Tuším nějakou složku. Říkal, že byla od – nebo ten chlápek byl z vaší rodiny. Strážce.“ Doufala, že její klevetění dávalo smysl, protože se potýkala s více než hodně věcmi, a tohle bylo prostě něco dalšího, co pro tenhle okamžik musela přidat na svou hromadu sraček. „Tou složkou hodil do zdi a dostal záchvat. Rozmlátil pár věcí a pak odešel. Snažila jsem se mu volat. Nebere své léky.“

„Sakra, zpomal,“ řekl. „Hezky po řadě.“

Celá se chvěla. Prsty se jí chvěly, na ramenou cítila tíhu. Ruce nacpala do kapes kabátu a snažila se skrýt svou nervozitu.

Úzkost rozhodně nebyla její nejlepší kamarádkou.

Ne za těchto okolností.

„Myslím, že John je v manické fázi,“ řekla.

Prudce se nadechl. „Manický.“

„Jo.“

„Proč si to myslíš?“

„Proč jsi právě teď tak klidný?“ zeptala se. „Nevadí ti, že je manický?“

Povytáhl obočí. „Takový jsem a takový potřebuji být. A teď, proč si to myslíš?“

„Věci, které dělá. Věci, které udělal. Dneska. Včera. To všechno.“

„A řekla jsi, že nebere léky?“

Pokrčila rameny. „Ne, nemyslím si, že je bere.“

„Pokud jde o Johna, neřeším možná.“

„Rozhodně nebere své léky tak, jak by měl,“ řekla.

„A ta složka, která mu byla doručena,“ řekl. „Co v ní bylo?“

„Věci o jeho pradědečkovi. O tom, kterého zavraždil můj dědeček.“

Založil ruce na prsou. „A jsi si jistá, že mu ji doručil muž z rodiny Marcello?“

„Strážce. To je to, co John řekl.“

„Proč jsi přišla za mnou?“

Znovu o sobě dala vědět její nervozita. Chtěla být kdekoli jinde, jen ne právě tady. Nemohla Johna zradit, a přesto tady byla a přesně to dělala. Už neměla na výběr.

„Mohli by mi ho vzít,“ řekla.

Na dlouhou dobu ztichl. Prostě jen na ni zíral a nic neříkal. Její nervozitu to jen zhoršovalo, ale usoudila, že pro tuhle chvíli byla pravda lepší než jakákoli lež. Věděla, jak moc Johnovi na Andinovi záleželo i to, jak moc mu důvěřoval. Kdykoli o svém bratranci mluvil, vždy to bylo s velkým respektem a opravdovou láskou. Když mluvil o komkoli jiném, nikdy nic takového neslyšela. Možná až na jeho mámu.

„V neděli po večeři mi jeho máma řekla jisté věci,“ řekla. „O jeho mánii. Věci, které dělá, a jak to poznat. Vysvětlila mi, jak se chová a co to může způsobit.“

„Což může být někdy ta nejmenší maličkost,“ dodal.

Přikývla. „Ano, ale donutilo mě to zastavit se a věnovat tomu pozornost. Věci, které jsem předtím přehlížela, nebo cokoli jiného. Možná je to částečně moje chyba a nechci, aby mě – už teď mě nemají rádi – za to obviňovali a vzali mi ho. Udělali by to? Nevím a nechci to riskovat.“

„A tak jsi přišla za mnou.“

„Ano.“

„Říkala jsi, že odešel?“

„V záchvatu,“ potvrdila. „Byl opravdu naštvaný a dokonce ani nemluvil. Nevím, kam šel, a neodpovídá mi na hovory.“

Drsně si povzdechl. „No, to nejdůležitější, co musíme udělat, je najít ho, uklidni ho a pak ho zklidni natolik, aby opravdu mluvil.“

„Nevím, jak to udělat,“ řekla.

„S Johnem to není snadné a časem se to trochu naučíš. Přišla jsi za mnou, Sieno, a to bylo to nejlepší, co jsi mohla udělat. To byla správná věc.“

„Ano?“

„Rozhodně. Proč si to nemyslíš?“

„Protože mám pocit, jako bych ho zradila.“

„Věř mi,“ řekl, „že až to všechno skončí, to poslední, co si bude John někdy myslet, že to, že jsi ho zradila. Je celkem jasné, kam patří tvá loajalita, ženo.“

Co tím myslel?