Loyalty - 18. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

John strčil nohy do kalhot. „Jsi si jistá, že jsem se sem včera v noci dostal kolem půlnoci?“

Siena vylezla ven z postele. „Jo, tak zhruba.“

Kolem hrudi si držela omotanou přikrývku. Ne, že by se před ním snažila skrýt své tělo nebo cokoli jiného. Většinu předchozí noci strávili v posteli spolu. Dorazil k ní a vypadal, jako by byl mimo a neměl co říct.

Nechtěl mluvit. Chtěl jen šukat.

Nedokázala se k němu otočit zády. I když jí zabíjelo vidět ho v takovém stavu a nechat ho, aby ji takhle využil, pustila ho dovnitř. Už ho pustila do svého srdce, postele i do života.

Co by včerejší noc představovala za rozdíl?

Vůbec žádný.

Skutečností bylo, že byla sobecká. Chtěla ho. Zbytek ji nezajímal – to byly detaily, které mohli zvládnout jindy. Potřebovala ho mít blízko a chtěla ho mít u sebe. Bez ohledu na stav jeho mysli, prostě ho jen chtěla.

Když se tedy objevil u jejích dveří, neptala se. Netlačila na něj ohledně žádných informací, ani se ho neptala, kde byl. Nepožadovala dozvědět se, proč nezvedal její telefonáty ani neodpověděl na žádnou z jejích textových zpráv. Byl tam a to bylo to jediné, na čem záleželo.

„Byl jsem cítit kouřem?“ zeptal se.

Zamračila. „Kouřem?“

„To je to, co jsem řekl!“

Na svém místě se napřímila, přikrývku kolem sebe sevřela ještě pevněji.

„Nemusíš na mě křičet, Johne.“

„Nekřičel jsem.“

„Právě teď neslyšíš ani sám sebe, že?“

Popadl svou košili a zaváhal. Místo toho, aby si ji oblékl, na ni zíral. Dlouhou chvíli tam jen tak stáli a zírali jeden na druhého. Pak konečně jeden z nich promluvil a ticho přerušil.

„Chodíš na schůzky se svou terapeutkou?“ zeptala se.

Polkl. „V pondělí, možná. Nebo v úterý.“

„Nejsi si jistý?“

„Jeden z těch dnů.“

Krátce přikývla. „Když jsi ji skutečně viděl, řekl jsi jí, že nebereš své léky?“

Napjal se. V mžiku mohla vidět, jak se celé jeho chování při té jednoduché otázce změnilo. Pochybovala, že se ho na to někdo v poslední době někdo otevřeně zeptal, pokud kdy vůbec. Byl vůbec někdy v přítomnosti někoho, kdo by se ho na tu otázku odvážil zeptat?

„Řekl jsi jí to?“

„Beru své léky,“ řekl.

„Ano?“ zeptala se. „Viděla jsem je, Johne. Počítala jsem prášky. Neodpovídají dávkování a datu vyzvednutí.“

Čelist mu ztvrdla, rty znovu stáhl do svého úšklebku. Otočil se na ni s tím pohledem a věděla, že chystal vypustit ze svých úst něco ošklivého. Možná šlo o obranný mechanismus. Nebo se tak dokonce mohla jeho mánie projevovat ve verbální podobě.

Opravdu nevěděla.

Nemohla to tak nechat být.

„Než promluvíš,“ řekla mu, „velice dobře si rozmysli, co mi chceš říct. Uvažuj o tom, zda se tě na tyto věci ptám proto, že ti chci ublížit, nebo proto, že o tebe mám starost, Johne.“

Jeho držení těla změklo.

Stejně jako jeho výraz.

Brala to jako dobré znamení.

„Moje léky teď nejsou důležité,“ řekl nakonec. „To, co potřebuji vědět, je to, co se stalo minulou noc.“

„Ukázal ses tady.“

„Nic jiného? Nic jsem neřekl? Nic jsem ti neřekl?“

„Ne, to jediné, co jsi opravdu chtěl, bylo šukat.“

Se zavrtěním hlavy si oblékl košili. „Potřebuji vědět, co se včera v noci stalo.“

„Nemůžu ti to říct.“

„Takže jsi to šukání využila?“

Tvrdě se nadechla. Jeho slova ji bodala do kůže a vyřezávala jí srdce ven z těla. Stejně tak by ji mohl prostě praštit do hrudi a srdce jí rovnou vytrhnout ven. Bolelo by to naprosto stejně.

„Omlouvám se,“ řekl John rychle. „Nemyslel jsem to tak.“

A přesto, dokonce i když se omlouval, se stále oblékal. Nedíval se na ni, takže neviděl, jak moc jeho slova bolela, když na ni dopadla.

Vůbec to nevěděl.

Jeho ovládání impulzů, úsudek i empatie zmizely, byly vyhozeny ven z okna.

Úplně.

„Já vím.“

A věděla to.

Ale stejně to bolelo.

Stále ji to znepokojovalo.

Pak ze svých úst vychrlil slova. Byl v nich slyšet zmatek jeho myšlenek a pocity, kdy mohla jen stát a poslouchat, ale nic moc jiného. Bylo to mnohem víc, než jí už dlouho řekl.

Opravdu moc dlouho.

Myslela si, že to byla pravděpodobně nejčestnější věc, kterou za tak dlouhou dobu řekl.

„Ta děvka si pořád pohrává s mými léky,“ řekl. „Nejdřív to bylo, že musím vyzkoušet tohle, a pak zkusit tamto. Zvýšit tuhle dávku a pak snížit tamtu. Pokud to nebyla jedna věc, byla to jiná. Všechny ty léky mě dostaly do téhle zatracené mlhy, ze které jsem se nedokázal dostat ven. Spal bych dvanáct hodin denně a když jsem byl vzhůru, sotva jsem dokázal myslet. Říkal jsem jí to – zas a znovu jsem jí to říkal. Znovu jsem jí to řekl, ale to jediné, co udělala, bylo to, že mi řekla, abych tomu dal čas. Jako bych musel nechat ty zkurvené léky udělat to, co dělaly, nechat je se usadit. Ani jim nedala zkurvený čas se ustálit.“

Rukou si přejel po tváři. „Vypadalo to, jako by mě zkurveně nechtěla poslouchat, když jsem jí řekl, že ten jeden stačil. Když jsem byl poslední tři roky ve vězení, lithium pro mě fungovalo. Pořád říkala, že tohle nebylo vězení. Připadal jsem si jako její zkurvená laboratorní krysa.“

Přistoupila k němu o trochu blíž, nicméně své kroky dělala opatrně a s rozvahou. I když to chtěla udělat, nenatáhla se, ani se ho nepokusila dotknout. A ach, jak moc to chtěla udělat.

Bolelo ji srdce touhou se ho dotknout.

Prsty ji svědily nutkáním cítit ho.

Všechno v ní ho chtělo.

Dokonce i v tomhle stavu.

„Když jsem šel tehdy za svou sestrou, byl jsem už nějakou dobu bez léků.“ pokračoval a s hořkým smíchem zavrtěl hlavou. „Je to podivné, jak s tebou takhle vyjebává tvoje vlastní hlava – nutí tě myslet si, že jsi bez léků v pořádku, protože na zlomek vteřiny se cítíš lépe. Když jsem šel tehdy po Lucii, nepřipadal si jako v mlze. Takže jsem začal vynechávat ty koktejly léků, kterými mě ta mrcha stále krmí.“

„Johne,“ řekla, „dovol mi, abych ti pomohla. Miluji tě. Ty to víš, ne? Musíš vědět, že tě miluji.“

Svými lískově oříškovýma očima se na ni podíval. „Opravdu?“

„Myslíš, že nemůžu?“

„Myslím, že byste možná neměla.“

„Miluji tě.“

Tehdy se po ní natáhl a pažemi ji objal. Přitáhl si ji k sobě. Tam, v jeho objetí, byla znovu šťastná. Znovu byli v pohodě.

I když jen na okamžik.

Nikdy to netrvalo věčně.

Nemohlo.

„Miluji tě,“ zamumlal jí do čela.

To jí stačilo.

To bylo to jediné, co potřebovala.

Díky tomu všechno ostatní stálo za to.

***

Zatímco mířili do restaurace, která vypadala, že byla uprostřed rekonstrukce, John si držel Sienou blízko po svém boku. Ten podnik nepoznala, a vzhledem k tomu, že když si táta nebo bratři koupili nový podnik, byla si toho vždy vědoma, věděla, že tahle konkrétní restaurace rodině Calabrese nepatřila.

„Neutrální půda,“ řekl, jako by jí dokázal číst myšlenky. „Tenhle podnik patří muži z rodiny Donati. Souhlasili, aby se tu pro tohle setkání setkali rodiny Marcello a Calabrese. Takhle, tak říkajíc, nikdo nikomu nešlápne na špičky.“

Přikývla. „To dává smysl.“

Uvnitř restaurace našla mnohem víc lidí, než očekávala. Téměř všechny z nich poznala. Muži z rodiny jejího táty a pár lidí z Johnovy strany.

V čele místnosti stáli těsně u sebe její táta a Dante Marcello, prakticky se dotýkali špičkami bot. Oba muži vypadali, jako by byli připraveni ke rvačce. Brala to jako zatraceně špatné znamení.

Když se objevili Siena s Johnem, oba muži od sebe konečně odvrátili zrak. Nebyla si jistá, že se jí jejich pozornost, která se teď upínala na ně, obzvlášť líbila.

„Johne, přesuň se kamkoli jinam kromě místa, kde se právě nacházíš,“ řekl Dante.

John se nepohnul ani o píď. „Ne, nemyslím si, že to udělám.“

Matteo se podíval na Sienu. „Dneska ráno jsem ti pětkrát volal.“

Pohledem přejížděla mezi svým tátou a bratry, kteří stáli na místě spolu s ostatními muži z rodiny Calabrese. Cítila jejich odsouzení a jejich mlčenlivé názory se jí vrývaly přímo do kůže. Nepotřebovala je slyšet to říct, ne, když to cítila.

„Byla jsem zaneprázdněná,“ řekla.

Matteo se rozkašlal, svým pohledem se zařízl do Johna. „To se vsadím.“

„Proč jsi sem vzal tu ženu?“ zeptal se Dante.

„Přivedl jsem ji sem, protože mě požádala, aby mohla přijít.“

Siena pevně sevřela Johnovy prsty. Už ho nechtěla nechat jít dál. Měla pocit, jako by jí něco bodalo přímo do srdce. Její nejhorší strach, že jí ho někdo vezme – kvůli tomuto nebo kvůli něčemu jinému.

Nezáleželo na příčině, protože konečný výsledek by byl stejný.

Nebyl by s ní.

Předtím se stihla stěží obléknout, a Johnovi znovu začal vyzvánět telefon. Tentokrát mu nevolal Andino, ale jeho strýc. Jím, bylo to jediné, co řekl.

Měl tam být – na setkání.

Bez ohledu na cokoli.

Byl to rozkaz.

Ani nepřemýšlela o tom, co by to znamenalo, kdyby šla na setkání s ním. Věděla jen to, že s ním chtěla jít. John souhlasil a tak tady byla.

„Vypálil moje skladiště,“ řekl Matteo a pohledem znovu zajel zpátky na Danteho. „Za to se budeš zodpovídat ty, nebo on. Je mi jedno, který z vás to bude.“

„Nevíš jistě, že –“

Matteo udělal další krok vpřed, v očích mu plála hrozba.

„Kdo jiný by to kurva udělal, Marcello, ty? Možná jeden z tvých mužů? Nařídil jsi to, protože jsi cítil, že jsem byl až příliš blízko? Nikdy se ti nelíbilo, když se Calabrese dostal blízko k tvým mužům. Měl jsi toho konečně dost?“

Danteho čelist ztvrdla, ale výraz jeho tvář nic neprozrazoval. Žádné emoce, vůbec nic.

„Existuje důvod, proč se byznys Marcellos a Calabrese nemíchá,“ řekl Dante. „A ty moc dobře víš, co je tím důvodem, Matteo.“

„A přesto,“ řekl Matteo, „jsi neměl žádný problém s mou dcerou a svým synovcem.“

„Měl jsem s tím všechny problémy.“

Matteo se ušklíbl, oči znovu upřel na Johna. „Kdo může říct, že to neudělal? Každý ve vaší rodině ví, že ten muž je nestabilní. Zatraceně, každý, kdo s ním strávil trochu času, to ví.“

John vedle Sieny ztuhl. Stiskla ho ještě pevněji, cítila, jak se mu všechny svaly napjaly, jako by se chystal vyrazit vpřed. Jeho tělo vypadalo napjaté jako drát, který se jen tak tak držel, aby se nepřetrhl.

„Johne,“ zašeptala až příliš tiše, než aby to mohl zaslechnout kdokoli jiný, „to je v pořádku.“

Jako by ji vůbec neslyšel.

„Zopakuj to,“ řekl John.

Matteův pohled zůstal upřený na Johna a řekl: „Není žádným tajemstvím, že jsi blázen, Johne. To, jak se občas chováš, a ty sračky, které děláš… není to žádné překvapení. Překvapením je, jak dlouho to tvoje rodina dokázala udržet pod pokličkou.“

Po tom prohlášení už Siena Johna nedokázala udržet. Vytrhl se jí a jako kulka vystřelená ze zbraně vyrazil vpřed. Dřív, než byl někdo dost rychlý, aby stihl zasáhnout a zadržet ho, byl jen stopu od jejího táty.

Vlastně se pohnulo několik lidí.

A právě tak se setkání, které mělo proběhnout v klidu a míru, teď změnilo na chaos a násilí.

„Zopakuj to!“

Johnova slova se ozývala nad křikem mužů.

Odpovědí mu byl jen smích.

Drželi ho jeho bratranec, otec a strýc, a přesto ho stěží zvládli udržet, aby se nevrhl vpřed. Matteo mu věnoval další ze svých posměšků. Pohled, který byl pro jejího tátu typický. Takový, kterým se vždy podíval na někoho, oproti komu se cítil nadřazený a kdy chtěl, aby dotyčný věděl, že byl mnohem méně než on.

Nijak ji nepřekvapilo, když ho uviděla použít na Johna.

„Myslím, že toto setkání skončilo,“ řekl Dante.

Matteo se otočil a mávl rukou na své muže. „Skončilo mnohem dřív, než vůbec začalo, Dante. My oba to víme. Odcházíme.“

Siena se pohnula směrem k Johnovi, ale nedostala se daleko.

Kev ji popadl za paži tak silně, až jí po tom stisku zanechal modřiny, a táhl ji s sebou. Její protesty a výkřiky, aby ji nechal být, zůstaly nevyslyšeny. Jediné, co viděla, byl planoucí pohled oříškově hnědých Johnových očí. Pak se dveře restaurace zabouchly.

***

Siena měla pocit, jako by měla srdce těžké stejně jako nohy. Jako by jí oboje bylo zalité do betonu a teď jí to svou váhou stahovalo dolů.

Ohlédla se na strážce, který stál, s rukama založenýma na hrudi, u auta. Zatímco stála na chodníku, sledoval ji – výhružným pohledem. Její nový nejlepší přítel, jak rád říkal její táta.

Nemohla nikam jít, aniž by ji strážce buď nevezl, případně ji nedoprovázel.

Dnešek nebyl výjimkou.

Od minulého týdne strážce představoval jen jednu z nových změn v jejím životě. Táta ji také sebral mobilní telefon a odmítl ji poskytnout nový. Svoboda, kterou získala díky tomu, že žila sama, ji byla náhle vytržena z dosahu. Bez jakéhokoli vysvětlení byla přestěhovaná do domu svých rodičů.

Její dny se teď skládaly z toho, že se ráno probudila, pracovala kdekoli, kde ji táta řekl, že musela pracovat, a pak se vrátila zpátky do domu rodičů.

Nevěděla, kde byl John, a několik dní s ním nemluvila. Ani nevěděla, zda byl v pořádku.

„Jdeš dovnitř?“ zeptal se strážce za jejími zády.

Zaťala zuby, donutila se být zdvořilá. Nepotřebovala, aby muž běžel zpátky za tátou a nahlásil mu její špatné chování. Tím by si vysloužila jen další dlouhou noc, kdy by Matteo nepřestával zuřit.

To nepotřebovala.

Nikdo to nepotřeboval.

Bojovala mezi tím, aby udržela tátu šťastného, a potřebou dozvědět se něco – cokoli – o Johnovi.

„No?“

Ohlédla se na strážce. „Jo, jdu dovnitř.“

„Budu tady čekat, než vyjdeš ven.“

O tom bohužel nepochybovala.

Zamířila do podniku, vděčná za to, že dnes nebylo v restauraci tak rušno jako obvykle. Místo toho, aby zamířila doprava dozadu do kanceláře, aby začala pracovat, nejdřív se stavila u baru. Blondýnka, která dneska pracovala jako barmanka, se na ni usmála.

„Dáš si drink?“

Siena se zasmála. „Byla by skvělá celá láhev.“

„Nejsem si jistá, že tohle dokážu zařídit.“

„A co něco, díky čemuž by stál dnešek za to?“

„Jeden z těch dnů, co?“

Ušklíbla se – ta dívka neměla ani ponětí. „Jeden z těch.“

Dívka přikývla. „Jo, něco na to mám.“

O necelou minutu později jí barmanka poslala přes bar nízkou sklenici s whisky na tři prsty. Siena si drink prohlédla, ale nezvedla ho. Opravdu nebyla velkou pijankou, ale opravdu potřebovala něco, díky čemuž by se dokázala dostat přes ten zatracený den.

„Nemáš ráda whisky?“

„Nijak zvlášť.“

„Rychle to se zadrženým dechem hoď do sebe.“

Udělala to, ale když se pak zhluboka nadechla, whisky v nitru ji stále pálila a měla pocit, jako by jí hruď doslova hořela. Zároveň se jí krví i tělem šířilo silné teplo. Stačilo to k tomu, aby měla pocit, že možná zvládne dalších pár hodin, aniž by se zhroutila.

Cokoli, jen aby se dostala přes ten zatracený den.

Sklenici posunula zpátky k barmance. „Viděla jsi už dorazit mé bratry?“

Žena krátce přikývla. „Ano, oba. Jsou vzadu.“

Skvěle.

Už nechtěla ztrácet čas, aby Darren nebo Kev nezavolali tátovi, takže zamířila do zadní části restaurace. Stále však šla o trochu pomaleji než obvykle, aby pro sebe získala tu minutu nebo dvě navíc, kdy nemusela být v přítomnosti jednoho z nich. Jak smutný bordel se z jejího života stal.

Jak se dostávala blíž ke kanceláři, chodbou se k ní nesly hlasy bratrů. Nejdřív Kevův, pak Darrenův.

„Marcellos dostali záchvat,“ řekl Kev.

„I když to fungovalo,“ odpověděl Darren. „Škoda, že jsme nedokázali dostat Johna do varu tak, jak to táta nejdřív chtěl.“

„Může udělat jen tolik, co zvládne. Když nezafungoval plán A tak, jak jsi chtěl, přejděme k plánu B. Táta se nedokázal dostat k Johnovi dost blízko, takže na něj trochu zatlačil tou složkou. I když toho z něho stále nedostal dost, takže jsme to zhoršili vypálením skladiště. Vidíš, co všechno to pro nás udělalo?“

„Nějakou dobu budeme muset být opatrní,“ řekl Darren. „Myslím tím na ulicích. Dostal jsem zprávu, že jakmile tohle všechno skončíme, bude po válce.“

„Kdo by si pomyslel, že rodina Marcello tak moc drží na sračkách, jako je Johnathan Marcello?“ Kev se zasmál. „Jako by to, že je zkurvený blázen, s jeho bipolaritou, nebylo dost velkou ostudou pro jeho rodinu. Teď ho hodlají podpořit i v tomhle bordelu.“

„To nevíš. Předpokládáš, že ho tady podpoří, ale možná by to pro ně mohlo být také tím posledním kamínkem, který to všechno drží,“ řekl Darren. „Jak dlouho už je takový – kolik bordelu po něm za všechny ty roky museli uklidit? John je blázen. Netrvalo nám moc dlouho, abychom to pro něj zhoršili. Myslím si, že tentokrát se nemůže tolik spoléhat na svou rodinu kolem sebe.“

Podruhé se Kevův smích rozezněl hlasitěji. „Doufejme, že je to zkurvená pravda. Ať tak či onak, všichni jdou do háje.“

Siena by nedokázala zastavit své kroky, ani kdyby se o to pokusila. Když vešla do dveří kanceláře, srdce měla plné vzteku a nenávisti. Oba bratři se na ni podívali, ale ani jeden z nich nevypadal moc překvapeně tím, že ji tam viděli stát.

„Jdeš pozdě,“ řekl Kev.

Příběh jejího zkurveného života.

„Vždycky chodím pozdě,“ řekla. „To není nic nového.“

„Jo, no, máš co dělat,“ řekl Darren. „Takže do toho.“

Teď měla na práci jiné sračky.

„Jak se kurva opovažujete?“

Darren přimhouřil oči.

Kev vyzývavě zvedl obočí. „Prosím?“

Nemrkla ani řasou. „Slyšeli jste, co jsem řekla, a já slyšela naprosto přesně to, co jste řekli vy.“

„Slyšela jsi to?“ zeptal se Kev a směrem k ní mávl rukou, jako by to potlačoval. „Hele, Sieno, o tomhle byznysu víš dost na to, abys věděla, že se rodiny Marcello a Calabrese nemohou mísit. To, že ti táta dovolil tak dlouho pokračovat v tom, co jsi dělala s Johnem, pro tebe mělo být náznakem, že se něco dělo.“

Mělo?

To si nemyslela.

„Jak jsi to věděl?“ zeptala se. „Myslím tím Johnovu poruchu.“

Darren se ušklíbl. „Měli jsme podezření. V tomhle byznysu se fámy šíří rychle a daleko, to víš.“

„A zapomněla jsi na tu maličkost, která se jmenuje historie procházení,“ dodal Kev.

Srdce se jí na zlomek vteřiny zastavilo. Věděla naprosto přesně, o čem bratr mluvil, aniž by ho vůbec musela požádat o vysvětlení. Tehdy, kdy hledala informace o svých podezřeních ohledně Johnathana, použila počítač v jedné z Kevových kanceláří. Jasně, prohlížeč stihla zavřít včas, ale moc dobře měla vědět, že se bratrovi nedalo věřit.

Soukromí pro ni bylo iluzí. Když přišlo na muže z její rodiny, ve skutečnosti jí to nebylo zaručeno vůbec nic. Neměla předpokládat opak. Hleďme, co se stalo.

Marcellos měli pravdu.

Rodina Calabrese byla plná hadů.

A ona se dívala na dva z nich.

„Bez obav,“ řekl Kev, „všechno to brzy skončí. Táta dostane to, co chce, a všichni se budeme moci pohnout dál. Už to nebude trvat dlouho, Sieno, a ty nebudeš tím, kdo bude zničený.“

„A co to znamená?“ zeptala se.

Kev ze své pozice za stolem pokrčil rameny a řekl: „No, Marcellos jsou dvě vteřiny od zahájení války s Calabrese. Války, o které si táta myslí, že ji může vyhrát. Potřebují jen trochu postrčit.“

„Stejně tak by možná mohl začít s Johnem,“ dodal Darren.

Měla pocit, že jí duše unikla ven z těla. Přísahala by, že se to stalo. Nikdy dřív necítila takovou bolest.

„Jsi Calabrese, Sieno,“ řekl Kev. „Opravdu by ses tak měla začít chovat.“