Loyalty - 13. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Potetovaná blondýnka, která otevřela hlavní dveře Andinova domu, nebyla tím, koho John očekával. Vysoká a štíhlá, s jemným a vítajícím úsměvem. S tou ženou se v minulosti setkal jen párkrát. A nic z toho nebylo nijak hluboké setkání. Andino nijak aktivně nevítal přítomnost své rodiny kolem této dívky.

„Johnathan, že?“ zeptala se.

Dokázal pochopit, proč tahle žena zachytila bratrancovu pozornost. Měla hezkou tvář a na první dojem byla ve všech směrech jedinečná. Rozhodně na sebe dokázala upozornit. A ať už byla ta pozornost dobrá nebo ne, pro Andina by to mohl být, vzhledem k jeho… postavení v la famiglia, problém.

Přikývl. „Ano. A ty jsi Haven.“

„To jsem.“ Modrooká žena se podívala na ženu, která stála vedle něj. „Neříkal, že s sebou někoho přivedeš.“

Siena, i když k ní Haven natáhla podanou ruku, se držela poblíž Johnova boku. Svou vlastní ruku ji však nabídla. „Ráda tě poznávám. Jsem Siena. Ty jsi Andinova manželka?“

John ztuhl.

Haven s hořkým zasmáním mávla rukou. „Ne. Víš, na to, abych byla manželkou, nejsem dost vhodná, Sieno. Jsem jen… něco.“

„Au,“ zamumlala Siena.

Přesto nemrkla ani řasou.

Haven se ušklíbla. „Zatím je to ve vývoji.“

Dobře.

To víc než stačilo.

„Pojďte dál,“ řekla Haven, ustoupila od dveří a otevřela je o něco víc. „Johne, Andino je nahoře ve své kanceláři.“

„Tady dole bude v pohodě,“ řekla mu Siena.

Ani nepomyslel na to, že by ji nechal dole samotnou. „Jsi si tím jistá, lásko?“

S pokrčením ramen se usmála. „Ano, jsem si jistá.“

Rychle jí políbil na ústa a nechal ji spolu s Haven stát na chodbě. Nahoře našel dveře Andinovy kanceláře otevřené. Přešel až k nim a klouby dvou prstů zaklepal na jejich zárubeň.

Andino od svých papírů ani nezvedl hlavu.

„Konečně jsi za mnou přišel na návštěvu, hm?“ zeptal se Andino.

„Nakonec ses rozhodl vytáhnout svou kartu underbosse a přiměl mě přijít za tebou,“ odpověděl suše.

Andino se na něj lhostejně podíval, jeho postoj křičel: co to s tebou je?

Bratranec byl vždycky složitým člověkem. Hodně jako John, ale bez duševní choroby, která by k jeho různým problémům ještě přidávala víc.

„Pokud bys mi dal na výběr, stejně bych nakonec přišel,“ řekl John.

Koneckonců, snažil se mu odpustit. V jistém bodě by skutečně došlo na mluvení s bratrancem.

„Kdy by to bylo?“ zeptal se Andino.

„Nakonec.“

„Urychlil jsem to za tebe, Johne. Jedna z výhod toho, když jsi rodinným underbossem – nikdo nesmí můj zadek ignorovat.“

John se zasmál. „Jo, to máš štěstí.“

Andinovo pobavení rychle vyprchalo. „Štěstí je diskutabilní. Sedni si, Johne.“

„Raději bych postál.“

„Proč, chystáš se nasrat, když ti řeknu něco, co se ti nelíbí?“

John se ze sebe pokusil to prohlášení setřást, ale bylo to tak zatraceně těžké. „Dole jsem potkal Haven. Siena si tam s ní povídá.“

Andino přimhouřil oči. „Přivedl jsi ji sem?“

„Když jsi mi zavolal, byl jsem s ní. Slíbil jsem jí, že s ní strávím den, protože to jediné, co jinak dělám, je práce, která se mi furt lepí na zkurvený zadek. Jednou za čas jí to dlužím, ne?“

„Jistě, Johne, ale víš, co cítí –“

„Představuji si to, že to samé, co si oni myslí o Haven, ne?“

Andino se napjal, široká ramena mu ztuhla. „Máš bod.“

„I tak je tady, jak jsem si všiml.“

„Zníš jako rozbitá deska.“

„Dej mi něco, na co bych se mohl vysrat, bratranče. Už jsou to týdny a to jediné, co stále chci, je rozmlátit ti ksicht. Takže jo, dej mi teď něco dobrého.“

Andino zvedl hlavu a odkašlal si. „Možná u tebe prostě jen obracím list.“

„To je co?“

„Dělám, co chci.“

John se zasmál. „To nebude snadná cesta.“

Andino se ušklíbl. „Ne, rozhodně ne. Nechtěl jsem tu na tebe vytahat tu kartu s underbossem, abych tě sem dostal, Johne. Upřímně. Vím, že právě teď si o mě myslíš, co jsem to za zkurveného kreténa, ale byl jsem v pohodě nechat tě za mnou přijít, až budeš připravený.“

„Takže?“

„Měl jsi pocit, že jsem překročil hranici, a já to chápu.“

John se naježil. „Tu zkurvenou hranici jsi překročil, člověče.“

„Už měli někoho, kdo tě sledoval, Johne. Dostal jsem se do toho, protože Dante měl chlápka, který na tebe byl nasazený, a myslel si, že bych možná mohl něco vědět.“

John okamžitě našel nejbližší židli a posadil se na ni. Měl pocit, že ať už se mu Andino chystal dál říct cokoli, bude ji potřebovat.

Andino se opíral ve svém křesle, prsty měl propletené. „Takže jo, Dante a tvůj otec za mnou přišli s dotazem ohledně Calabrese a čehokoli dalšího. Myslel jsem si, že když se jim pokusím vysvětlit, že Siena byla opravdu prostě jen náhodné setkání, které jsi měl, pak to nechají na pokoji.“

V Johnově nitru se vznítil hněv.

Horký, těžký a plný jedu.

Nějak to skryl.

„Nepomyslel jsi na to, že bys mi dal zkurvené echo, že mě takhle sledovali?“ zeptal se. „A proč kurva prostě nedokážou věřit mě?“

Andino zavrtěl hlavou. „Myslím tím, že úmysly byly dobré, nebo tak to Dante zamýšlel, ale už tehdy jsem ho varoval, že u tebe překračoval hranici. Tyhle sračky se ti pak motají v hlavě.“

John odvrátil pohled.

Kurva jo, zahrávalo si to s ním v hlavě.

„Měl jsem ti to dát vědět, Johne,“ řekl Andino. „Omlouvám se, že jsem to neudělal.“

John se na bratrance podíval. „Nikdy nebudou mít pocit, že dokážu zvládnout tenhle byznys, aniž bych měl na každém kroku chůvu. To mě dostává na hranu jako nic jiného. Nesnáším to, Andi.“

„Nebude to tak věčně, Johne.“

„Opravdu?“ ušklíbl se John. „Jsou to už roky, co jsem měl větší epizody. Dělám všechno, co po mně chtějí, a přesto na mě i tak vytáhli tuhle sračku.“

Andino přikývl. „Já vím, ale nebude to navždy, Johne. V tom mi věř. O tom se kurva ujistím, chlape.“

Teď se svým způsobem cítil trochu špatně, že bratranci vyhrožoval.

I když Andino byl takhle v pohodě.

Johna znal.

„Každopádně,“ řekl Andino a praštil dlaněmi do stolu, „důvodem, proč jsem musel vytáhnout kartu underbosse je to, že teď jsem to já, kdo je tvou chůvou.“

Johnova obrana byla v mžiku zpět. „Prosím?“

„Boss chce, abych na tebe dohlížel. Vypadá to, že se vyhýbáš svému otci, bossovi a dokonce i mému tátovi.“

„Víš, co udělali,“ řekl John.

Andino mávl rukou. „Na tom nezáleží, Johne.“

„Na tom kurva záleží.“

„Jak jde práce?“

Andino prostě jen tak změnil téma hovoru.

Johnovo podráždění se pro ten okamžik uklidnilo. „Práce je práce. Svůj gang zvládám. Peníze chodí v pohodě. Všechna práce s Calabrese je v pohodě tak, jak by měla.“

„Dobře,“ řekl Andino.

John pocítil zmatek a zvědavě si bratrance prohlédl.

„To je ono? Dobře.“

„Jo, proč?“

„Nebudeš na mě tlačit a zpovídat mě z každého zkurveného aspektu všeho, co dělám?“

„Ne,“ řekl Andino. „Pokud říkáš, že sračky jsou u tebe v pohodě, pak je to tak, jak to je, Johne.“

Nevěděl, jak se k tomuto prohlášení postavit. Nikdo nikdy nezval Johna prostě za slovo a nenechal to jen tak být.

Ale znovu, tohle byl Andino.

Jeho nejlepší kamarád.

V Johnově hlavě něco zapadlo na své místo. „Vidím, co jsi udělal.“

Andino se usmál. „Ano?“

„Jsem bipolární, ale nejsem blázen ani hloupý.“

„Tak jako tak bych tě ničím z toho nenazval.“

„Já vím.“

„A nebudu se k tobě chovat tak, jak se k tobě hodně času chová zbytek mužů v této rodině,“ řekl Andino a podíval se na bratrance. „Prostě se jen chci ujistit, že zvládáš všechno, co potřebuješ zvládnout. Podmínku, práci a terapie. Cokoli jiného – s kým šukáš nebo zbytek toho – nic z toho není mou zkurvenou věcí.“

John si odkašlal. „Jsi si tím jistý?“

Andino ukázal ke stropu, ale pohled měl upřený na Johna. „Tak jistý jako to, že obloha je modrá, člověče.“

„Pořád se mi to nelíbí.“

„Dej jim něco a oni se stáhnou.“

„Ale ne ohledně ní,“ oponoval mu John. „Ne ohledně Sieny, Andi. Tam neustoupí ani o píď.“

„S tou ženou jsi opravdu hodně zapletený, co?“

John se ušklíbl. „A jak pro tebe funguje ta věc s Haven?“

Andino mu úsměv opětoval. „Jo, pochopil jsem, Johne.“

„Ale jo,“ dodal tišeji, „jsem, Andi.“

„Myslím, že na ničem jiném nezáleží.“

Ne.

Ani v nejmenším.

Celé toto setkání nijak neprobíhalo tak, jak John očekával. Nebylo to špatné, ale přišel sem připravený na válku s Andinem.

Jeho bratranec uzavřel mír.

Vtipné, jak to fungovalo.

***

„Vynechal jsi dvě schůzky a další tři přeložil na jiný termín,“ řekla Amelia.

John si znovu zkontroloval hodinky, protože ten zatracený čas neubíhal dost rychle. „Hodně práce, to je vše.“

Terapeutka poklepala špičkou pera o papír. Tím pro ten okamžik přitáhla Johnovu pozornost na sebe. „Tvá zkušební doby zahrnuje i terapii, Johnathane. Jednou týdně nebo i častěji, pokud řeknu, že je to potřeba.“

„Moje podmínka říká, že musím chodit na terapie,“ opáčil, „ale nemusí to být s vámi.“

A nebyl si zcela jistý, co ohledně své současné terapeutky cítil.

Měla ve zvyku vyjebávat s jeho léky – což vedlo k tomu, aby se se svými vlastními léky sám zahrával, aby reagoval na to, jak si s ním fyzicky i emocionálně pohrávaly.

Často měl pocit, jako by pro ni byl jen jejím pokusným subjektem, a to nepředstavovalo dobrý vztah mezi pacientem a lékařem. Bez ohledu na to, jak často ji říkal o tom, že nový léčebný režim, který chtěla vyzkoušet, nefungoval, nebo cokoli jiného, stále ho důsledně tlačila k tomu, aby v tom pokračoval.

Jako by se to mělo změnit.

Jako by se ta mlha měla zvednout.

Jako by to pomáhalo.

Nic z toho nepomáhalo.

Vůbec.

Ve vězení si vedl dobře jen s lithiem a terapií, a když to potřeboval, byly k tomu přidány antidepresiva nebo léky proti úzkosti se stabilizátorem nálady. Zatímco byl ve vězení, lékař mu dovolil používat jen léky, které v jakémkoli stádiu cyklu, ve kterém aktuálně byl, ke své léčbě potřeboval.

Fungovalo to.

Tak to měl rád.

Příliš mnoho léků v něm vyvolávalo pocit, jako by byl neustále v nějaké bublině. Bralo mu to energii a vyčerpávalo ho to. Příliš mnoho léků najednou špatně reagovalo s chemií v jeho mozku a on to věděl.

Tahle mrcha si myslela, že je potřeboval všechny najednou, nebo že potřeboval změnit dávkování, když to nefungovalo k její spokojenosti. Nebyl si jistý, zda si myslela, že on nechápal svou poruchu, nebo zda prostě věřila, že ona ji umí zvládnout lépe. Ať tak či tak, nelíbilo se mu, jak zacházela s jeho léky, terapií i vším ostatním.

„Našel sis pro svou týdenní terapii někoho jiného?“ zeptala se Amelia. „Víc než šťastně bych mu přeposlala tvou složku.“

Výraz své tváře zachoval prázdný. Koneckonců, potřeboval se prostě jen dostat přes tuhle zkurvenou schůzku, aby uspokojil probačního úředníka. Nic víc.

„Ještě ne,“ rozhodl se říct.

Ale hodlal se po něm podívat.

Brzy.

„Vypadáš roztržitě,“ řekla tiše.

John sklouzl pohledem mezi ní a hodinky na své zápěstí. „Mám dneska věci na práci, to je celé.“

„Jako co?“

„Práce.“

„Něco dalšího?“

„Lidé, se kterými se mám sejít.“

Siena.

Jeho máma.

„Taky jsi strašně nervózní. Poskakuje ti koleno. To je nové.“

Oba na sebe zírali, dokud terapeutka nepokračovala dál: „Co máš v plánu, až odsud dneska odejdeš?“

John se díval na ženu, zvědavý, kam se snažila touhle linií dotazů dostat. Obvykle se snažila soustředit na to, jak u něho léky fungovaly – nebo spíš typicky ne – a na jeho minulost nebo rodinu.

„Dneska ráno musím být na jedné straně New Yorku a večer na druhé,“ odpověděl John.

„Je to pro tebe v poslední době každodenní záležitost?“

Pokrčil rameny. „Může být. Častěji ne, než ano.“

„Musíš být vyčerpaný.“

„Spíš ne.“

„Máš dost spánku?“ zeptala se.

„Dost.“

„Několik hodin?“

„Pár,“ řekl.

Terapeutka si perem do složky něco zapsala a řekla: „A dál bereš své léky, správně?“

Tehdy zalhal. „Každý den.“

Snížil její dávky na polovinu, a když to nefungovalo, aby se konečně zbavil mlhy ve své hlavě, vysadil další tři z léků, které mu nasadila. Nesouhlasila s tím, že mu přestane předepisovat léky na úzkosti a deprese, když s nimi pro začátek ani nebojoval.

Jistě, vypadalo to, že prášky užíval, ale nebylo to tak. Každý měsíc si vyzvedával předepsané léky přesně tak, jak měl. I když ve skutečnosti je neužíval.

„Všechny?“ tlačila na něho. „Zvedla se ta mlha, o které ses zmínil?“

Pokrčil rameny. „Nijak zvlášť.“

Nic dalšího nenabídl. Ani když se na něj dívala, jako by čekala, až bude ve svém vysvětlování pokračovat.

„Myslíš si, že ti léky pomohly s tou úzkostí a depresí, která tě den po dni dostávala nahoru a dolů?“

Ano.

Díky mixu se dvěma stabilizátory nálady a anticonvulsantu také cítil, jako by ve špatných dnech nedokázal dát dohromady jedinou souvislou myšlenku.

„Odvedly svou práci,“ řekl místo toho.

„Děláš toho hodně?“ zeptala se terapeutka po chvíli. „Pracuj moudře a dělej tak i vše ostatní.“

„Vždy,“ odpověděl.

Ať už pro to měla jakýkoli důvod, dál pokračovala v této linii otázek. Zaměřovala se na věci, které dělal denně, a na to, jak trávil svůj čas. Ptala se ho na různé otázky ohledně jeho rodiny a o tom, jak se jim v poslední době dařilo. Ne, že by jí ohledně této stránky věcí měl hodně co říct.

Věděl, že tlačila kvůli něčemu – možná se snažila něco vyčmuchat – ale nedokázal na to ukázat prstem.

Cokoli.

Nechal ji kopat.

Brzy čas jeho sezení vypršel.

„Ne, že si schůzku na příští týden přeplánuješ, Johnathane,“ řekla mu terapeutka do zad, když opouštěl její kancelář. „Nebo tě nahlásím tvému probačnímu úředníkovi za třetí porušení terapie.“

No… kurva.

***

„Mami!“ zavolal John.

Zabouchl za sebou vstupní dveře domu v Amityville, kde bydleli jeho rodiče. Ženské mumlání, které vycházelo odněkud z chodby, téměř okamžitě utichlo.

„V kuchyni, Johnathane,“ zaslechl máminu odpověď.

Zul si boty a sundal bundu. Oboje odložil stranou a pak zamířil do kuchyně, odkud už se nesly libé vůně. Něco sladkého, s nádechem skořice. Máma uměla vařit – zatraceně, fakt uměla vařit. Celé jeho dětství bylo plné vzpomínek na věci, které mu máma vařila.

Zvláště v těžších dobách svého života dokázal vytáhnout silné vzpomínky na sladkosti Jordyn a další věci, které mu připravovala. Byl to její způsob, jak ho přimět mluvit nebo cokoli jiného.

Mámu našel sedět spolu se svou druhou nejmladší sestrou u kuchyňského stolu. Cella v náručí kolébala zabalené miminko. Zavinuté v růžové. To bylo poprvé, co John ve skutečnosti viděl svou dvouměsíční neteř.

Ještě ani nebyla pokřtěna.

„Mami,“ pozdravil John a přešel prostorem, aby Jordyn políbil na tvář.

„Jaký jsi měl den?“

„V pohodě.“

„Pozdrav Tiffany,“ řekla Jordyn s mávnutím k miminku.

John střelil pohledem po Celle, ale sestra jen pokrčila rameny. Když se naklonil, aby jedním prstem poodhrnul přikrývku stranou, ti dva spolu dokonce ani nepromluvili. Spící novorozenec se při doteku svého strýčka jen stěží pohnul. Ten pohled na krémovou kůži a dlouhé

řasy byl sladký. Jedna malá pěstička pevně sevřela svou zavinovačku.

„Vypadá jako ty, Cello,“ řekl. „Je nádherná. Gratuluji.“

Sestra se slabě usmála. „Díky, Johne.“

Jordyn přejížděla pohledem mezi nimi – její úsměv říkal jednu věc a oči další. Věděl, že mámu bolelo, že starší dcery svého bratra nevítaly s nadšením. John věděl, že se to ani nikdy nezmění. Co se Celly a Liliany týče, během svých epizod řekl a udělal spoustu věcí. Jejich problémy zasahovaly hluboko a takové rány se nikdy řádně nezahojí.

„Myslela jsem, že dorazíš o něco později,“ řekla Jordyn.

Otázku, kterou nepoložila, slyšel nahlas. Chtěla, aby byl v domě v době, kdy tu bude i táta.

John měl jiné plány.

Muži z rodiny už se mu nebudou vměšovat do byznysu ani do života. Ne, pokud tomu mohl pomoci.

„Něco se objevilo, mami,“ řekl a posadil se na druhý konec stolu. Cella, kterou od něj dělilo pár židlí, vypadala, že se konečně trochu uvolnila. Vina, kterou se obvykle pociťoval při představě toho, že bude poblíž sourozenců a způsobovat jim úzkost, se ještě umocnila, ale prostě ji ze sebe setřásl. Co se stalo, stalo se. „Nemyslím si, že by to tátovi vadilo.“

„Tvůj táta se těšil na to, že s tebou dneska povečeří, Johne.“

Pokrčil rameny. „Pokud chce informace, mami, má spoustu svých způsobů, jak toho dosáhnout, když přijde na mě.“

Při tom se Jordyn otevřeně zamračila. „O čem to mluvíš?“

„Zeptej se táty.“

Nechtěl mámě takhle ubližovat.

Jordyn se s povzdechem natáhla, aby pohladila novorozence po vršku hlavičky, a pak znovu promluvila. „Dobře, co se tedy objevilo? Protože jsem se i já těšila, že k nám dneska večer dorazíš na večeři.“

„Jsem tady.“

Na mámu by si vždycky udělal čas. Jistě, za ty roky se své rodině odcizil. Vztyčil zdi a dovolil, aby se ta vzdálenost postupem času zvětšovala. Máma nikdy nedolila, aby to mělo nějaký vliv na ni. Nikdy. Když přišlo na mámu, tak kolem čehokoli, co bylo v cestě, vymyslel cestu. Jednoduše proto, že ji tak zbožňoval, aby to dokázal.

Koneckonců, Jordyn ho neustále milovala.

Přes to všechno.

Bez ohledu na to, jak příšerný mohl být.

Milovala ho.

„Vím, že jsi tady, Johne,“ řekla Jordyn, zvedla se ze své židle a zamířila k troubě, která právě začala pípat. „Taky tě tu mám ráda, když jsou tu i všichni ostatní. Vždycky přicházíš a odcházíš, když jsem tu prostě já, ale v této rodině to o víc než jen o mě, můj chlapče.“

Jordyn se otočila a ukázala na něj prstem. „A i tvůj táta tě miluje.“

„Jistě, že ano.“

Také Johnovi nevěřil.

Jak by mohli ti dva někdy opravit spálené mosty, když přišlo do hry něco takového? Mámě to nevysvětloval, protože by to nikdy nepochopila. Milovala je oba – Luciana i Johnathana. Jejich chyby nebyly něčím, na co by se ráda dívala příliš dlouho.

„Také jsem nezapomněla, že jsi se vyhnul mé otázce ohledně toho, co ti do toho skočilo,“ řekla máma.

Při tom se Cella usmála a podívala se dolů na svou dceru. „Nikdy jí nic neunikne.“

„O tom mi povídej,“ zamumlal John. A pak, hlasitěji, pro jeho mámu dodal: „Vlastně jsem Sieně slíbil, že jí vezmu do nové restaurace a baru, který je na Manhattanu. Zapomněl jsem, že otvírají dneska večer.“

Obvykle na nic nezapomínal, ale v poslední době se to stávalo. Drobnosti – nedůležité věci. Usoudil, že dokud to nevnikne do byznysu, tak na tom nezáleželo.

Jordyn vytáhla z trouby dortovou formu a zaváhala: „Ty jsi zapomněl?“

„Jo. Dneska ráno mi to připomněla.“

Mámě se v očích objevilo cosi ostražitého, ale nakonec se jen rozhodla zeptat: „Ona byla dneska ráno s tebou?“

„Obvykle bývá.“

Nic dalšího nenabídl.

Vydala tichý zvuk, ale nic jiného neřekla.

„Je to dort se skořicí?“ zeptal se.

Věnovala mu úsměv. „Je – tvůj nejoblíbenější.“

„Možná tedy, že než budu muset běžet, si dokážu ještě chvilku najít.“

Zasmála se.

„Takže se s ní stále vídáš?“ zeptala se, zatímco pracovala u linky. „Myslím tu Calabrese dívku.“

„Prosím, nezačínej s tím, mami. Nebuď jako ostatní.“

„Oni?“ Přes celou místnost se setkala s jeho pohledem. „Za prvé, jsou tvoje rodina. Ne oni. Za druhé, není to rodina, o koho si dělám obavy, Johne. Jsi to ty.“

„Jsem v pořádku.“

Cella si odkašlala.

John svou sestru prostě ignoroval, plnou pozornost upíral na mámu. „Opravdu, jsem.“

„Vztah by mohl…“

„Není co říct, mami,“ přerušil ji ostře. „Ne o mě a o ní.“

Jordyn přikývla. „Jistě. Ale co o tobě vlastně ví, Johne? Ví všechno? Byl jsi k ní upřímný?“

Při té poznámce se naježil. „Pokud se ptáš, zda jsem jí řekl o své poruše, pak ano. Řekl jsem jí to.“

Máma si oprášila ruce. „Dobře. Jen jsem se o tom chtěla ujistit. V neděli bys ji měl možná přivést na večeři. A také do kostela. Předpokládám, že je katolička.“

John se na mámu podivně podíval.

Na čem to proboha jela?

„Myslíš si, že je pro mě dobrý nápad přivést dívku Calabrese do kostela a na nedělní večeři s naší rodinou poté, co mi bylo tátou a zbytkem z nich řečeno, abych se od ní držel dál?“

Jordyn pokrčila rameny. „Dokud to nezkusíš, nezjistíš to.“

V tom měla pravdu…

***

„Johne!“ Tichou restaurací se nesl hlas Mattea Calabrese.

Mohutný boss seděl na barové stoličce a v ruce měl něco, co vypadalo jako sklenice whisky. „Můj chlapče, pojď sem.“

John dělal vše, co bylo v jeho silách, aby se při oslovení můj chlapče nenaježil. Matteo vždy vyžadoval respekt a John, takříkajíc, chodil s jeho dcerou.

„Jsi tu pro moje děvče?“ zeptal se Matteo, když se k němu John dostal blíž.

„Slíbil jsem jí večeři.“

„Doufám, že ne tady,“ střelil po něm pohledem muž. „Nemůžeš to nazvat řádným rande, když jde o stejné místo, kde pracuje.“

„Tady ne,“ řekl.

Matteo mávl ke stoličku. „Posaď se, Johne.“

Neměl důvod odmítnout, takže si sedl.

„Nikdy nemám možnost si s tebou sednout a povídat si,“ řekl Matteo a široce se usmál. „Stále někam běháš s mou dcerou, nebo pracuješ s mými chlapci. Měl by ses zastavit a jednou za čas pozdravit. Všichni jsme přátelé, že?“

Přátelé.

Správně.

Pokud podle něj byli přátele dva muži, které v dávné minulosti dělila špatná krev, tak jistě.

„Přátelé,“ donutil se říct.

„Ach, onehdy jsem viděl tvého otce. Ptal jsem se na tebe, protože jsem tě dlouho neviděl.“

John ztuhl. „A?“

„Neměl o tobě moc co říct. Opravdu škoda.“

Snažil se nedovolit, aby ho při tom přiznání uvnitř štíplo, ale prostě se tak stalo. Vypadalo to, že táta o něm nepřekvapivě nedokázal dát dohromady pár dobrých slov.

„Tady, napij se,“ řekl Matteo a mávl směrem k barmanovi.

Před Johnem brzy ležela sklenice s whisky na dva prsty. Neměl důvod, proč odmítnout, a stejně tak nemohl bossovi říci ne. Takže zatímco si Matteo hrál se svou sklenicí a rozhlédl se kolem po hostech, sám zíral na svůj drink. Dřív, než o tom mohl příliš přemýšlet – vlastně o tom nepřemýšlel vůbec – sklenici zvedl a hodil whisky do sebe. Pak ji s cinknutím postavil zpátky na bar.

„Další,“ zavolal Matteo a mávl prstem mezi Johna a sklenici.

Než konečně zamířil do zadní části restaurace, kde Siena pracovala, hodil takhle do sebe celé tři sklenice.

Siena se na něj se širokým úsměvem podívala přes monitor počítače. Sklonil se a rychle ji na její sladké rty políbil.

Když se odtáhl, zaváhala. „Ty jsi pil?“

„Pár skleniček s tvým otcem.“

„Ale ty nepiješ, Johne.“

„S tím si nedělej starosti, lásko.“ Byl to prostě jen drink. Ne, že by se alkohol skvěle snášel s jeho léky, ale s těmi už stejně tak jako tak vyjebával. Kývl palcem směrem ke dveřím. „Jsi připravena vyrazit odsud pryč?“

„Skoro.“

Všechny složky uložila a pak vypnula počítač. Následně si sbalila svou tašku a obešla stůl, aby se dostala vedle něj.

„Takže ahoj,“ řekl.

Dvěma prsty zajel pod její bradu a zaklonil jí hlavu, aby ji přiměl podívat se na sebe. Když jí jemně políbil na ústa, modrá barva jejích očí potemněla chtíčem. Jazykem škádlila jeho a pak pro něj své rty konečně rozdělila.

„Ahoj,“ zašeptala, když se odtáhl.

„Přemýšlel jsem…“

„Myslela bych, že to jsi dělal dost často.“ Mrkla na něj. „Myslím, tedy jsem.“

„Roztomilé. Ne, měl jsem na mysli tenhle víkend. Co ty na to, že bys se mnou šla do kostela a potom na velkou večeři s Marcellos? Je to věc, která se dělá pravidelně a běžně.“

„Pro ně nebo pro tebe?“

Pokrčil rameny. „Nechodím tak často, jak jsem chodíval. Půjdeš se mnou, bella, nebo ne?“

Vytáhla se na špičky a znovu ho políbila. „Rozhodně půjdu, Johne.“

Něco v tónu jejího hlasu mu poslalo výstřel touhy přímo do krevního oběhu. O tom, co udělat dál, jen stěží přemýšlel – jeho racionální stránka naprosto zmizela a jediné, co k tomu bylo potřeba, byl její drobný úsměv a mrknutí.

V poslední době jeho chápání dobrých a špatných rozhodnutí mnohem spíš směřovalo k té bezohledné, hloupé stránce. A i tohle pravděpodobně spadalo do té samé kategorie. Prostě jen v sobě nedokázal najít dost zájmu, aby mu na tom záleželo.

Byl tím, kým byl.

Neprůstřelný.

Nedotknutelný.

Neporazitelný.

Zvláště se Sienou.

Nezajímalo ho, že její otec byl jen nějakých dvacet stop daleko. Tohle nepovažoval za veřejné místo, ani neřešil, jak neuctivé by to vůči její rodině možná mohlo být.

Ne, prostě jen zavřel dveře do kanceláře, zvedl ji a posadil na okraj stolu. Když jí vyhrnul sukni nahoru přes boky a padl před ní na kolena, bez dechu se zasmála. Černé bavlněné kalhotky ji snadno stáhl dolů a pak, aniž by potřebovala, aby jí to řekl, před ním sama roztáhla nohy ještě o kus víc.

Na jazyku mu chutnala jako med.

Jako droga, které chtěl víc.

Své výkřiky tlumila vlastníma rukama. Při každém tahu jeho jazyka, který udělal proti její hedvábné kundičce a horkému malému klitorisu, se mu snažila k ústům dostat blíž.

Tak dokonalé.

Všechno tohle byla samozřejmě obrovská nerozvážnost, když se tu na ni díval, zatímco z ní pojídal její med. I tak, díky nebezpečí a šílenství toho všeho to všechno bylo zatraceně mnohem lepší. Nemohl popírat, jak vysoko se díky tomu dostával. Jako by dostal injekci drogy přímo do žil.

Pro Johna to bylo všechno dobré i špatné.

Jedna jeho část to chápala – jeho život a činy, které v poslední době dělal, v sobě zračily příznaky mánie, a on to věděl. Od nedostatku spánku, přes nezodpovědná rozhodnutí až po divoké chování. Větším problémem bylo to, že tahle část, která to poznala, ve spirále klesala rychle dolů, k zániku. Kontrolu převzala iracionalita.

Jakmile se to pochopení objevilo…

Znovu bylo pryč.

Zapomenuté.

Místo toho cítil. Cítil všechno.

Bylo to přehlušující.

I když stále to bylo cítit jako vzduch. Prostě ho dál nasával.

Bez ohledu na to, zda šlo o jed.

Když opouštěli kancelář, Siena měla tváře stále rudé s krásným nádechem růžové. John při odchodu pomyslel na to, že by se měl rozloučit s Matteem – pro dobro respektu – ale boss Calabrese právě mluvil s někým po telefonu, a když odcházeli z podniku pryč, jen je přejel pohledem.

Bylo to zvláštní, ale John usoudil, že na tom nezáleželo.

To, co chtěl, měl zastrčené po svém boku.

A ona se stále usmívala.