CH - 16. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Jitka

Kapitola 16 – Leah

Prostě řekni ano

            Nakloním se dopředu a upravím teplotu, pak větrací otvory. Opřu se a pak se zase nakloním, abych v rádiu přepnula stanici. Jakmile najdu něco, co stojí za poslech, vezmu kabelku a hrabu se v ní.

            „Uvolni se.“ Tyler se uchechtne a já otočím hlavu, abych se na něj zamračila.

            „Neříkej mi, abych se uvolnila, když se chystám sedět u nóbl večeře s tvojí a mojí rodinou,“ odfrknu si, stáhnu si clonu a nanesu si lesk na rty.

            Předminulou noc dorazili jeho rodiče těsně před půlnocí. Byli vyčerpaní z cesty, tak jsme jim pomohli ubytovat se u něj doma a řekli jim, že se uvidíme ráno, ale jen na chvíli. Oba jsme s Tylerem ještě museli pracovat. Ve čtvrtek ráno jsme s nimi snídali, a zatímco jsme jedli, Tyler navrhl, aby se naše rodiny sešly v pátek. Hned na to začal volat mámě, aby ji požádal, jestli by nám všem zarezervovala stůl. Máma samozřejmě byla ráda a slíbila, že všechno zařídí; já jen prostě nebyla tak šťastná jako ona. Chtěla jsem, aby první setkání našich rodičů bylo mnohem víc neformální a osobní. Bůh ví, co by na to řekla moje babička nebo třeba některý z mých bratrů.

            „Je to jenom večeře, bejby.“ Pokrčí rameny a já přimhouřím oči na jeho profilu.

            „Já vím, ale já… Jen jsem chtěla, aby se naši sešli sami. Mohli jsme pozvat moje rodiče, nebo…“

            Přeruší mě. „Ty pořád nemáš gauč. A já nemám jídelní stůl. Přijde mi, že večeře v restauraci bude pro všechny nejjednodušší.“

            „Musíš si koupit jídelní stůl,“ povzdechnu si a upravím si vršek šatů. Malé černé šaty, které jsem si koupila, abych s ním mohla jít na večeři. Jen jsem nikdy nečekala, že naši rodiče, moji sourozenci, jejich manželky a moje neteř a synovci budou s námi, až půjdeme na zmíněnou večeři.

            „Hned, jakmile budu mít zaplacené naše alarmy a plotu, který mi zrovna začali stavět.“

            Počkej… cože?

 

            „Táta říkal, že mi zaplatí poplašný systém,“ řeknu tiše.

            „Jo, a já jsem mu řekl, že ho zaplatím já.“

            „Mám nějaké peníze. Jen mě nech…“

            „Ne.“ Odmítavě zavrtí hlavou, ten zatracený, tvrdohlavý, jeskynní muž.

            „Tylere,“ zasyčím.

            „Ne, Leah, jsem v pohodě, a jestli si myslíš, že skutečně potřebuju v jídelně stůl, který nikdy nepoužíváme, tak si ho zítra po práci půjdeme koupit. Ale.“ Podívá se na mě. „Bylo by asi dobré před tím, se domluvit, který z našich domů si necháme. Můj je modernější, ale má nedokončený sklep, který by doplnil čtvercový půdorys, kdybych ho dokončil, přidal bych tam dole koupelnu.“

            „Cože?“ Dýchám, moje mysl se snaží dohnat váhu našeho rozhovoru. „Říkáš, že bychom měli bydlet spolu?“

            „Bejby, už teď spolu v podstatě žijeme. Nedává smysl, abychom každý měsíc platili dvě hypotéky. Mohli bychom ty peníze šetřit.“

            „Svatá prostoto.“

            Cítím, jak se na mě dívá. „Opravdu jsi čekala, že budeme až do konce života sousedi a jednoho dne se k sobě nenastěhujeme?“ Zasměje se.

            Vážně? Nejsem si jistá. Žila jsem s ním pouze přítomným okamžikem. Brala jsem každý den tak, jak přišel. Vím, že ho miluju a že on miluje mě, ale až doteď jsem nikdy neuvažovala o tom, jak by naše budoucnost mohla vypadat. Chce, abychom bydleli spolu, a to znamená, že bychom se nakonec mohli vzít a mít děti. Vím, že to řekl své mámě, ale tehdy jsem o tom moc nepřemýšlela, protože mi to připadalo jako něco, co se v příštích letech nestane. Zřejmě tomu tak není.

            „Svatá prostoto,“ opakuju a on se směje ještě hlasitěji, když zajede na parkoviště k restauraci a zaparkuje náklaďák na prázdném místě.

            Když vypne motor, otočí se ke mně, pak se natáhne, vezme mě za ruku a přitáhne si mě blíž. „Myslím, že bychom se měli nastěhovat spíš k tobě, protože máš dům prostorově větší.“ Očima pátrá v mých. „Opravím kuchyň, předělám hlavní koupelnu a dodělám sklep. Až budeme mít dítě, máš pokoj dole v hale, který můžeme předělat na dětský pokoj.“

            Dítě. Ach můj bože. Myslím, že bych mohla začít hyperventilovat.

            „Nemusíme hned prodávat můj dům,“ pozoruje mě. „Můžeme ho pronajmout, dokud nebudeš připravená, že ho pustíme.“

            „Jsem připravená.“ Zavřu oči a skloním čelo k jeho bradě. „Já… Chci s tebou žít. Chci s tebou začít žít. Je mi jedno, kde budeme bydlet. Je mi dokonce jedno, jestli se chceš přestěhovat zpátky do Tennessee. Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“

            „Bejby.“

            „Můj domov jsi ty. Kdekoliv jsi, tam patřím, jediné místo, kam patřím.“

            „Kurva… Nebyl jsem… sakra, nechtěl jsem to udělat teď. Chtěl jsem počkat, až budeme mít kolem sebe naše rodiny, ale seru na to.“

            Protože netuším, o čem to mluví, zmateně zakloním hlavu, abych se na něj podívala. Pak se dívám, jak zaloví v kapse svých kalhot. Jeho oči se naplní úlevou, když najde to, co hledá. Chytí mě za levou ruku a podrží ji mezi námi, sklopím oči dopředu a sleduji jeho prsty, jak přejíždějí po mých.

            „Tylere,“ zašeptám, jak mi zmatené vzrušení plní žaludek.

            „Miluju tě, Leah.“ Oči mi vyletí vzhůru a podívám se do jeho. „Miluju tě víc než cokoliv na tomhle světě. Nedokážu si představit, že bych se každý den probouzel bez tebe po svém boku, a kurva doufám, že to nikdy nebudu muset udělat.“ Srdce mi buší, když si všimnu třpytu něčeho, co se třpytí mezi jeho prsty, a pak se zdá, že se můj svět zastavil, když jsem poznala, že je to prsten – nádherný prsten se silným zlatým kroužkem a diamantem oválného tvaru. „Vezmi si mě, bejby. Vezmi si mě a udělej ze mě nejšťastnějšího muže na světě.“

            „Ano,“ zašeptám a on mi navlékne na prst dech beroucí prsten. „Ach můj bože, ano.“ Zasměju se, obejmu ho rukama a pevně se ho držím.

            „Díky bohu.“

            Zasměju se ještě víc. „Opravdu sis myslel, že je nějaká šance, že řeknu ne?“

            „Nebyl jsem si jistý. Vypadala jsi dost šokovaná představou, že budeme bydlet spolu, i když už to nějakou dobu děláme,“ řekne a odtáhne se, aby se na mě podíval.

            „Chvíli mi trvá, než mi to dojde.“ Usměju se.

            „To vidím.“ Usměje se taky, než mu oči sklouznou k mé ruce.

            Když se jeho palec dotkne okraje diamantu, zalijí mi oči slzy. „Nemůžu uvěřit, že je to skutečné, že ty jsi skutečný,“ vydechnu a on vzhlédne ve stejnou chvíli jako já. „Nikdy jsem si nemyslela, že budu tak šťastná nebo tak nadšená z budoucnosti. Nemůžu se dočkat, až s tebou strávím zbytek života.“ Nakloním se dopředu a přitisknu svá ústa na jeho. „Děkuju,“ řeknu mu a pak vyskočím, když někdo zabuší na okno za Tylerem, až mě to vyleká.

            Vykouknu mu přes rameno a usměju se na jeho mámu, jejíž tvář je přitisknutá ke sklu. „Jdete vy dva dovnitř, nebo zůstanete tady venku?“ zeptá se, když Tyler stáhne okno.

            „Už jdeme. Dej nám chvilku.“

            „Dala jsem ti deset minut,“ informuje ho a pak se na mě podívá. „Nezapomeň, že jsme tě sem sledovali.“

            „Mami, potřebuju ještě pár minut se svou snoubenkou,“ řekne a já vidím okamžik, kdy jeho odpověď zazní. Vytřeští oči a já k ní zvednu ruku a pozoruju, jak jí oči zalévají slzy.

            „Panebože, já se rozbrečím.“ Zakryje si ústa a drží mě za ruku. „Mám z vás dvou takovou radost.“

            „Co to zdržení?“ zeptá se Tylerův táta a pak sklopí oči k mé ruce, kterou jeho žena stále drží, a on se zazubí. „Gratuluju, vy dva.“

            „Děkuju.“ Usměju se na oba.

            „Dáme vám ještě pár minut.“ Jeho máma si otírá tváře, zatímco táta vrtí hlavou a objímá ji.

            „Díky, mami,“ zamumlá Tyler a dívá se, jak odcházejí, než zase stáhne okno. „Měli bychom jít dovnitř. Tvoje máma s tátou vědí, že mám v plánu tě dnes večer požádat o ruku. Tvoje máma bude chtít vidět prsten; nikdy předtím k tomu neměla příležitost.“

            „Moji rodiče to vědí?“

            „Jsem z Jihu, bejby. Nemohl jsem tě požádat, aniž bych požádal tvého tátu o svolení.“

            „Správně.“

            „A je jednadvacáté století, takže jsem se musel zeptat i tvé mámy.“

            „Jsem si jistá, že se jí to líbilo.“

            „Vím, že tvoje rodina pro tebe znamená všechno. Chtěl jsem se ujistit, že jsou s tím nápadem spokojeni.“

            „A byli?“ Ptám se. Vím, že spolu nejsme dlouho. Nejsem si jistá, jestli to rodiče zajímá, ale mohli by si myslet, že je to příliš brzy.

            „Budeš jim muset ukázat prsten a zjistit to sama.“ Nakloní se dopředu, přejede svými rty po mých, než se zeptá: „Připravena?“

            „Určitě.“ Vystoupím z náklaďáku, přijdou k nám jeho rodiče. Obejmu je oba, když mi gratulují; pak všichni společně projdeme parkovištěm a do restaurace.

            Jakmile vejdeme dovnitř, hostitelka nás dovede ke stolu, kde už sedí moje rodina. Když si nás rodiče všimnou, oba vstanou a já se na ně usměju, pak zvednu levou ruku čelem ven a zakroutím prsteníčkem. Máma zařve z plných plic a řítí se tichou restaurací k nám a táta s hrdým úsměvem zavrtí hlavou. Zasměju se, pevně se držím Tylerovy ruky, zatímco všichni vstávají, aby nás objali a představili.

            Když se všichni usadíme na svá místa, cítím, jak Tylerovy prsty téměř bolestivě svírají ty moje. Podívám se na něj, pak sleduju jeho pohled k místu, kde o pár stolů dál sedí Charles s krásnou blondýnkou. Když se jeho oči setkají s mýma, pevně se na mě usměje, pak se podívá na Tylera a vrhne na něj nenávistný pohled.

            „Prostě ho ignoruj,“ řeknu Tylerovi a on se podívá dolů na mě. „Od toho dne v salonu jsem o něm ani neslyšela, ani ho neviděla. Neexistuje.“

            Zatne čelisti a pak zamumlá: „Máš pravdu,“ než mě něžně políbí.

            Když se odkloní, podívám se na Charlesův stůl a po páteři mi sklouzne neklid, když na mně uvidím jeho oči. Odvrátím se a pak se vyhnu pohledu na jeho stůl, jak postupuje večeře.

            „Kdo je ten chlap?“ zeptá se Tylerova máma a nakloní se ke mně.

            „Prosím?“

            „Ten chlap u toho druhého stolu.“ Kývne směrem k Charlesovi a jeho partnerce. „Nepřestal se sem dívat.“

            „Jednou jsem s ním šla na večeři.“ Vydechnu.

            „Jen jednou?“ Vypadá zmateně. „Podle toho, jak se sem dívá, by sis myslela, že si ho máš vzít. I jeho společnice je otrávená,“ řekne a já se podívám na Tylera, když se začne od stolu odstrkovat.

            „Kam jdeš?“ Zeptám se a chytnu ho za ruku.

            „Přesvědčím ho, že od tebe musí dát ruce pryč,“ zavrčí.

            „Přestaň,“ prosím a on si mě chvíli prohlíží, než se nadechne a pak ještě jednou. Vím, že se pokouší dostat pod kontrolu. „Prosím tě, prostě ho ignoruj.“

            „Bejby.“ Zaťal čelisti.

            „Myslím, že jde sem,“ zašeptá jeho máma a mně vyletí hlava nahoru. Když vidím, že Charles jde skutečně k nám, začíná se mi svírat žaludek.

            „Co to kurva?“ Tyler zabručí a já se ho držím za ruku ještě pevněji, protože si myslím, že vstane a nakope Charlesovi zadek. Ale pak si všimnu, že se dívá směrem ke vchodu do restaurace, na detektiva Millera a dva uniformované policisty, kteří jdou naším směrem.

            „Co se děje?“ Zeptám se, když se policisté u našeho stolu rozdělí, obejdou ho a přiblíží se k Charlesovi.

            „Leah, Tylere.“ Detektiv Miller se zastaví za námi, ruce si položí v bok a dívá se, jak policisté nasazují Charlesovi pouta. „Měl jsem v plánu vám dnes večer zavolat, abych vám dal vědět, že se mi podařilo vypátrat osobu, o které si myslíme, že je zodpovědná za požár a vloupání,“ říká.

            Nevěřícně se na Charlese podívám. On. Je to on. Zavrtím hlavou, když ho policisté začnou odvádět pryč.

            „Dej ze mě ty zasraný ruce pryč. Chci právníka, kurva!“ křičí.

            „Chcete říct, že Charles založil požár a zdemoloval můj dům?“ Nemůžu tomu uvěřit. Ani to nedává smysl. Chodili jsme spolu před lety a měli jsme nedávno jen jednu schůzku. Přejíždím si rukama po obličeji, jak se moje rodina přibližuje.

            „Můžeme jít ven? Rád bych vysvětlil, co se stalo,“ zeptá se Miller a Tyler mi pomáhá vstát, pak všem řekne, že se vrátíme. Když vyjdeme ven, odcházíme pryč, aby nás nemohl někdo slyšet mluvit. Tyler mě usadí vedle sebe s paží kolem mých ramen a Miller stojí před námi s rukama zastrčenýma do džínů.

            „Charles osobně nezaložil požár ani neponičil váš dům. Nechal to udělat vnuka svého klienta. Řekl tomu klukovi, že by potopil případ jeho babičky, kdyby neudělal, o co ho požádal. Babička potřebuje nepřetržitou péči, kterou by si bez pomoci jeho společnosti nikdy nemohli dovolit. Ten kluk nic lepšího neznal, myslel si, že nemá na vybranou, a tak souhlasil. Nejdřív si ten kluk nemyslel, že to bude špatné, ale když ho požádal, aby se zbavil vašeho psa, zpanikařil. Řekl mi, že to nemohl udělat, že ten pes je v pohodě, tak mu prostě sundal obojek a pak zavolal ASPCA, aby ho vyzvedla.“

            „Panebože,“ zašeptám a Tylerova paže se sevře.

            „Když ho Charles požádal, aby založil ten požár, udělal to, ale nemyslel si, že to tam bude hořet tak, jak hořelo.“

            „A pak ho nechal, aby zničil Leahin dům. K čemu to všechno, kurva, bylo?“ Vyštěkne Tyler.

            „Nikdy mu neřekl, co má s Leah za problém. Jen mu řekl, co chce, aby to udělal.“ Miller se na mě podívá. „Jaký jste s ním měla vztah? Vím, že jste se o něm zmínila, když jsme spolu mluvili.“

            „Chodili jsme spolu, když jsme byli mnohem mladší,“ říkám. „Nevyšlo to, ale jak jsem řekla, byli jsme mladí. Před nějakou dobou jsme byli na jedné schůzce, ale pak už jsem s ním nikam nešla.“ Motá se mi hlava z toho, že za tím požárem a vloupáním do mého domu stojí Charles.

            „Byl nasranej,“ zavrčí Tyler a pak se nadechne. „S Leah jsme se dali dohromady nedlouho po tom, co byli spolu na večeři. Neřekla mu, že nemá zájem, ale ani mu nezavolala, ani mu pak nenapsala. Jeho ego zřejmě nezvládlo, že ho nechce, a on očividně přišel o rozum. Prosím, řekněte mi, že půjde do vězení.“

            „Když vím, kolik má peněz a kdo je jeho táta, budu upřímný. Za pár hodin bude nejspíš venku, aniž by proti němu byla vznesena nějaká skutečná obvinění. To, co na něj mám, toho není moc a hlavně je to jeho slovo proti klukovi, který už byl ve vězení za loupež a krádež. Já vím, že to udělal, všichni víme, že to udělal, navíc dnes večer všichni v restauraci viděli, jak ho zatkli. Ti lidé se začnou vyptávat, mluvit a věnovat mu pozornost tak zblízka, že si bude připadat, jako by byl pod mikroskopem. Doufejme, že ho to zastaví od toho, aby udělal další blbosti.“

            „Doufejme,“ souhlasí Tyler.

            „Máte moje číslo, kdyby se něco stalo. Mezitím vězte, že na něj dohlížíme. Jestli jenom kýchne vaším směrem, vyřešíme to.“ Poplácá Tylera po rameni. „Mrzí mne, že jsme se potkali za takových okolností, ale rád jsem vás dva viděl. A jestli se s tím případem ještě něco stane, dám vědět.“

            „Díky.“ Usměju se na něj. Mám napůl sto chutí se ho zeptat, jestli je svobodný a jestli má rád dortíky, ale neudělám to.

            „Přeju dobrou noc.“ Zvedne bradu, než odejde.

            „No a co teď?“ Otočím se, přitisknu se k Tylerovi na hruď, potom zakloním hlavu, abych se na něj podívala.

            „Co teď?“ Obtočí mi ruce kolem čelisti.

            „Už není žádný neznámý padouch. Tvoje máma přišla k rozumu a smířila se s tím, že jsi tady šťastný. Jsme zasnoubení a budeme se k sobě stěhovat, i když už spolu tak trochu bydlíme.“

            „Jo.“

            „Tak co teď budeme dělat?“

            „Budeme žít šťastně až do smrti.“

            „To se mi líbí,“ souhlasím s úsměvem, když se skloní a přitiskne svá ústa k mým.