THU - EPILOG

Překlad: Kerris

Anna

O dva roky později…

Je nedělní noc a já se koupu v zářivě bílém světle. Vzduch je svěží a plní mi plíce sladkým pálením, když nasávám vůni smaženého jídla, piva a lidského potu. Kolem mě bzučí elektřina, kterou vytváří radost a jásot osmdesáti tisíc lidí. Tohle je velké divadlo. Je to lidské drama a my všichni jsme přikováni k dvaadvaceti mužům na smaragdově zeleném hřišti.

Mou pozornost však přitahuje pouze jeden. Jeho helma mu zakrývá tvář, ale i tak je pro mě nádherný. Vysoký a silný. Je to poezie a půvab v pohybu. Míč mu patří. Hází a on poslouchá.

A já jsem tak nadšená, že se sotva udržím v klidu.

„Ještě chvíli takhle poskakuj,“ ozve se mi hlas v uchu, „a spadneš ze sedadla.“

Gray se při těch slovech zasměje a já si nemůžu pomoct, ale usměju se. Přiletěl sem ze San Franciska, kam byl povolán, aby mohl hrát.

„Vyhazuje to do vzduchu, Grayi.“

„Jo, to jo,“ řekne Gray s úsměvem sobě vlastním.

Dva roky se k tomuto okamžiku propracovával. Rehabilitace, strach, že nedostane smlouvu, pak snaha zapadnout do týmu jako nováček a dnes večer Drew konečně dostane šanci nastoupit, když zaskakuje za zraněného rozehrávače týmu. Jako by na to čekal, vyletí z brány. Je pro to zrozený a jeho tým to ví. Reagují na jeho důvěru a hrají přesně a s vervou. Už teď vedou o tři touchdowny proti lepšímu týmu.

A přestože kdysi tvrdil, že mu nevadí, když už nikdy nebude hrát, vím, co to pro něj znamená. Slzy mi rozmazávají zrak, když křičím jeho jméno, můj hlas se ztrácí mezi mnoha jinými.

„Všechno se změní,“ varuje mě Gray, i když se netváří, že by ho to nějak zvlášť trápilo.

„Já vím.“ Bude toho víc. Více tisku. Větší tlak.

Ale my to zvládneme. Pořád od sebe nedokážeme dát ruce pryč. Hádáme se někdy? Samozřejmě. Drew má své temné dny a já mám své. Sotva jsem ho viděla, když jsem z rozmaru začala pracovat v kabelové produkční společnosti. Teď dělám pomocnou producentku v pořadu o vaření. Je to něco, co jsem si pro sebe nikdy nepředstavovala, ale vášnivě to miluju.

Ve dnech před draftem se naše hladina stresu zvýšila na maximum. Vyberou ho hned, jak si někteří mysleli? Nebo naskočí ve třetím, čtvrtém nebo pátém kole, jak se Drew tajně obával? Když byl v prvním kole vybrán jako čtvrtý - díky Bohu v New Yorku - slavili jsme celý týden.

Ale žít v New Yorku těch prvních pár měsíců před draftem bylo úplně na nic. Protože jsem Drewovi nechtěla dovolit, aby sáhl příliš hluboko do svých úspor, mohli jsme si dovolit jen nájemní byt v Lower East Side. Nemůžu ani pomyslet na to, kolik švábů Drew rozmlátil, aniž bych se otřásla. Když jsme konečně koupili byt v Chelsea, oba jsme úlevou trochu plakali. Ale těch temných dnů už bylo málo. Užíváme si víc legrace než čehokoli jiného.

Je to můj nejlepší přítel a já jsem jeho.

Zatleskám a prsten na mém prstu zachytí světlo s leskem. Je to zářivý kulatý diamant obklopený prstencem z černých smaragdových briliantů na platinovém pásku. Drew mi ho dal minulý měsíc a požádal mě, abych byla navždy jeho. A je dokonalý.

Ale já vlastně žádný prsten nepotřebuju. Potřebuju jen Drewa. Ve chvíli, kdy mi položil otázku, jediná odpověď, kterou jsem chtěla dát, byla ano a za jak dlouho?

Nejdřív se máma bála. Byli jsme příliš mladí. Vím, jaká je rozvodovost profesionálních sportovců? Neustálé cestování a pokušení, se kterým se Drew bude potýkat?

Jo, já vím. A přesto už nikdy nebudu s Drewem zacházet jako se stereotypem. Vzít si Drewa znamená vzít si to dobré, špatné i to mezi tím. Stejně jako si on bere mě.

Když se k němu po zápase konečně dostanu, vrhnu se mu do náruče a on mě pevně obejme, než se se mnou začne točit, opojení z nakopávání zadků je nakažlivé. Náš polibek je chaotický, přerušovaný závratným smíchem - většinou mým.

„Jsem na tebe tak pyšná,“ řeknu mu, když mě položí na zem. „Byl jsi úžasný.“ Už se o tom začíná mluvit. A já vím, že jeho tým z něj teď udělá rozehrávače.

Drewovi se na tváři rozzáří úsměv. Jeho dotek je na mé tváři něžný a pak mi řekne to, co vím, že je jeho absolutní pravda, protože je i moje. „Bez tebe by to nic neznamenalo.“

 

KONEC