Loyalty - 3. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Od doby, co si začal hledat vlastní místo k bydlení, uplynuly dva týdny a konečně ho měl. Vlastně ho měl už pár dní, ale dneska se stěhoval.

„Všechny ty peníze, které máš, a pronajmeš si dvou pokojový byt v Queens,“ řekl Andino.

„Hele, ne každý zmrd je jako ty, Andi. Všichni netoužíme po velkém sídle v Tuxedo Park.“

„Nemám sídlo v Tuxedo Park.“

„I tak,“ odsekl John.

Andino se zasmál. „Pravda. Máš až příliš mnoho peněz, než abys žil v malém domku v Queens. Odmítni to.“

„Peníze?“ John se ušklíbl. „Měl jsem peníze. Teď mám investice a správce peněz, který mi nad nimi neposkytuje příliš kontroly, chlape.“

Andino po něm střelil pohledem, ale mlčel. Stále však mohl říct, že bratranec – a nejlepší kamarád – mu chtěl položit další otázky.

„Do toho,“ zamumlal.

Zatímco si bratranec zastrčil ruce do kapes, odemkl přední dveře pronajatého bytu. Andino si přešlápl z nohy na nohu – možná to pro něj byl snaží způsob, jak správně formulovat svou otázku. John nevěděl.

„Bylo to tvoje rozhodnutí, nebo…?“

John s pokrčením ramen otevřel dveře. „Myslím, že z většiny. Víš, kolik peněz jsem nechal vyletět do vzduchu při své poslední manické epizodě?“

„Ne.“

„Něco pod tři miliony.“

Andino se silně rozkašlal a vypadal, jako by nemohl dýchat. „Za pár měsíců?“

„Jo.“

„Chudáci peníze.“

Zatímco společně vstoupili do domu, John se hlasitě zasmál. „Je to jedna věc z mého chování, to je vše. Utrácení peněz. Hyper-sexualita. Jedno špatné rozhodnutí za druhým.“

„To druhé nemusí být zas tak špatné.“

„Je, když šukáš s čímkoli, co se hýbe, jen abys něco cítil, Andi. Je to jen další bezohledné chování, které lze přidat na vrchol všeho ostatního bezohledného chování, které během epizody provádím.“

Andino vydechl a pak odhodil svou bundu do prázdného rohu.

„Jo já vím. Jen jsem si… z tebe prostě dělal srandu.“

Bratranec byl téměř jediným člověkem, kterému John dovolil utahovat si z jeho bipolární poruchy. Kdokoli jiný a rychle by mu dal najevo, že si rozhodně nikdo nebude dělat srandu z jeho zkurveného zadku.

Andino však neměl v úmyslu způsobit Johnovi žádnou škodu a vždy mu byl připravený pomoci. Nebo ho dokonce udržet mimo problémy. Ti dva už od dětství žili ve stylu jeď nebo umři.

„Každopádně,“ řekl John a mávl ze dveří na muže, „teď mě správce peněz, co se týče mého svěřeneckého fondu po mém biologickém dědečkovi, udržuje na správné trati. Vydělává mi peníze a poskytuje mi trochu peněz na útratu. Stále dostávám každý měsíc deset tisíc na útratu a k tomu mám cokoli, co si vydělám prací. I když ty víš, že o tom on neví.“

„Jo, to nejsou čisté peníze, že? Nechtěl bys, aby se kdokoli hrabal příliš hluboko v tom, jak jsi je získal, nehledě na to, že bys tak vládě ulehčil přístup k dokumentům, které by prokazovaly, že jsi z nich nezaplatil žádné daně.“

„Přesně tak.“

John se otočil zády k chlapům, kteří nosili dovnitř nábytek a krabice. Něco z toho měl v době, kdy byl ve vězení, ve skladišti, jiné věci byly zcela nové. Sračky, které si koupil za těch pár týdnů, co si hledal byt.

„Řekl jsi z většiny,“ podotkl Andino.

„Co?“

Andino naklonil hlavu ke straně. „Když jsem se zeptal, zda byl ten správce peněz z tvého rozhodnutí, řekl jsi z většiny.“

„Uvědomil jsem si, že mám problém, který vyžaduje řešení.“

„Ale?“

„Táta mi vyhrožoval, že pokud to neudělám dobrovolně, podá na mě žalobu,“ přiznal John.

Andino sebou cukl. „Au.“

„Je to tak, jak to je. Moje porucha se zatím nedostala nikam do veřejných záznamů. Nechci, aby lidé v tomhle životě věděli, že jsem bipolární.“

„Jako terč, který by někdo mohl spatřit a použít proti tobě, co?“

„V podstatě. Všichni jsme v pohodě a dobře předstíráme, že mafiosi jsou čestní mafiáni, ale pravda je sakra mnohem jednodušší, Andi.“

Andino přikývl. „Hledáme slabosti a využíváme je.“

„Jo. Táta to ví a pokud tak dostane to, co chce, pak mu nevadí pomyšlení na to, že se moje porucha nějakým způsobem dostane do veřejného záznamu, jen aby mě donutil udělat to, co po mě chce. Podání žaloby proti tomu, abych nesměl spravovat svůj majetek nebo cokoli jiného, pokud selžu v péči sám o sebe a absolutně bych to posral.“

„Johne, ty víš, že Lucian hledá jen –“

„Vím proč,“ řekl John ostře. „Ale to neznamená, že je to správné.“

Andino si znovu zastrčil ruce hluboko do kapes. „Máš pravdu.“

To byl další důvod, proč John vůči svému otci cítil hořkost, i když jedna jeho část chápala, že tak to bylo nejlepší. Šlo prostě o to, že Lucian Marcello a jeho jediný syn prostě většinu času byli tací a John měl pocit, jako by mu otec bral kontrolu nad svým životem.

Pomalu.

Jedna věc za druhou.

Jedna věc za čas.

Nebo to možná táta vůbec neměl v úmyslu, a Johnovy vynechávající emoce a mozek opět pracovaly proti sobě.

Kdo to kurva věděl?

Netrvalo to dlouho a stěhováci přenesli veškerý nábytek a krabice do domu. John jim jednoduše nařídil, aby nechali všechno uprostřed velkého obývacího pokoje. Na svých věcech lpěl a to, že by je rozmístil někdo jiný, by ho mohlo dostat do jakéhosi druhu záchvatu.

Úzkosti.

Zlosti.

Občas obojího.

Jistě, léky mu hodně pomáhaly udržet se v klidu a poskytovaly mu o trochu víc prostoru k nadechnutí a přemýšlení, než promluvil nebo zareagoval, ale nebylo to spoustu prostoru. Většinou jen tolik, aby poznal, že by mohl z něčeho udělat mnohem větší věc, než jakou ve skutečnosti byla.

Což neznamenalo, že jeho mozek přijal závěr, nebo že problém Johnovi stále nepřipadal příliš skutečný.

Bylo těžké to vysvětlit ostatním. Jak mohl vysvětlit něco, když někdy ani on sám nevěděl, co cítil?

I když Andino to věděl. Vedlejší výsledek, když se kdysi, v době, kdy byli jen teenagery, pokusil pomoci Johnovi při úklidu jeho pokoje, když Johnova máma Jordyn dostala záchvat ohledně nepořádku. Bratranec se teď díval na krabice v domě v Queens, ale ničeho se nedotkl. Jen se zeptal.

„S čím chceš, abych ti pomohl?“

John vydal zezadu z krku jakýsi zvuk a přitom si mnul ruce. Nervózní tik, který mu pomáhal dostat se ze své vroucí úzkosti. „Možná přestěhovat nějaký nábytek, až budu vědět, kam ho chci dát.“

„Mohl bych zatím vybalit nějaké věci, a prostě je zatím nikam nedávat.“

„Ne, nedělej to.“

Andino zvedl ruku. „Dobře.“

Na Andinovi bylo něco obzvláště dobrého, díky čemuž Johnovi nevadilo nechat bratrance být, aniž by se musel celou dobu ohlížet přes rameno.

„Včera jsem také naplnil lednici a skříňky.“

Andino se ušklíbl. „Pořád neumíš vařit něco, co by za to stálo, co?“

„Učím se.“

John se snažil neznít defenzivně a zkurveně v tom selhal. Andino ho se smíchem poplácal po rameni a zamířil k otevřenému prostoru kuchyně. Když začal ze skříněk vytahovat talíře a pak se přesunul k dalším, kde bylo jídlo, stále dál mluvil.

„Dobře, dobře.“ Andino si hlasitě povzdechl. „Co máš na těch všech organických sračkách, Johne? To jsi nikdy neslyšel o pořádném másle nebo cukru?“

„Každá maličkost, která mi pomáhá udržet se na stabilní úrovni – dieta, cvičení, správce peněz… všechno.“

„Aha.“

John se rozhodl změnit téma. „Jaké to bylo v Atlantic City?“

Andino se k Johnovi znovu otočil zády. „Zajímavé. Každopádně hezká pauza.“

„Trochu překvapivé, že tě boss nechal vyrazit si na pár týdnů pryč, když jsi tu měl byznys.“

Andino mlčel.

Johnovi to neuniklo.

„Něco se děje?“ zeptal se John.

Andino se u ostrůvku pomalu otočil, aby John viděl jeho tvář. Stejně jako u mnoha dalších věcí, které byly ovlivněny jeho poruchou, byl důležitý i oční kontakt. U těch, kterým věřil, dával přednost, aby jim viděl do tváře a do očí, pokud mu říkali jakoukoli zprávu, kterou by možná mohl vnímat jako špatnou.

Prostě to pomáhalo.

John se připravil na dopad.

„Dante neměl jinou možnost, než mě tu pauzu dát,“ řekl Andino.

„Kurva, poděl se se mnou o trochou té magie, protože ten muž mi šlape po zadku kvůli naprosto všemu.“

„Nechceš vědět, proč neměl na výběr?“

„Existuje důvod?“ zeptal se John žertem.

Andino se tiše zasmál. „Jo, ehm ... chtějí mě posunout v la famiglia výš, Johne. Konečným cílem je, abych poté, co Dante skončí, převzal naprostou kontrolu.“

Jako boss.

Ten boss.

Don Cosa Nostra.

John přijal zpráva a než promluvil, dal si čas na její zpracování. Ne proto, že by cítil se kvůli tomu špatně nebo že by přemýšlel proč. Věděl, že pro organizaci Marcello to byla ta nejlepší volba. Andino byl tou nejlepší volbou z o mnoha víc důvodů, než by John mohl vyjmenovat.

Vypadalo to, že až John zítra dorazí za rodiči na večeři, teď bude mít s tou o diskutovat. Jejich večeře byli už tiché, protože John neměl moc co říct.

„Dobře,“ řekl John. „Nechápu, v čem je problém.“

Andino zamrkal. „Ne?“

„Ne.“

„Mnoho z nás si myslelo, že to budeš ty, Johne.“

Aha.

„Já také,“ řekl John a zasmál se, „kdysi dávno.“

„Je mi to líto, člověče.“

John zavrtěl hlavou. „Udělali správné rozhodnutí, Andi.“

Andino sklopil zrak. „Já jsem o tohle nežádal, Johne. Probudil jsem se jako velice spokojený Capo a dobrý v tom, co dělám. To je to, co jsem chtěl udělat, a oni mě do toho prostě strčili. Jako tady, kurva, běž, a buď za to vděčný.“

„Jsi správnou volbou. Už teď se tak jako tak na tuhle rodinu díváš tak, jako by byla tvou první prací.“

„Nejdříve rodina,“ přikývl Andino.

„Bůh je na druhém, ale jen velice těsně.“

Tak to prostě u Marcellos chodilo.

***

„Johnathane.“

Při zvuku mámina sladkého hlasu Johnova úzkost sklouzla pryč. Věděl, že to nebude trvat dlouho, ale užíval si to, dokud mohl.

Sklonil se a políbil Jordyn na usměvavou tvář. „Ahoj mami.“

Jordyn svým modrým pohledem tiše přejela syna a provedla mlčenlivou inventuru. „Vypadáš hodně dobře.“

„Vypadal jsem dobře i když jsem tu byl před pár týdny.“

„Mmhmm, ale nechodíš sem tak často, abych se ujistila, že se máš vždy dobře, Johne.“

„Mami,“ řekl tiše.

Jordyn mávla rukou, jako by chtěla odmítnout to, co řekla. „Nevadí. Prostě jen přemýšlím nahlas.“

John nabídl mámě ruku, aby jí pomohl zvednout se z gauče. A když zamířila do kuchyně, následoval ji. To byla mámina nejoblíbenější místnost v celém domě. Navzdory její veškeré snaze naučit ho vařit v tom John stále naprosto selhával.

Jordyn zkontrolovala casserole v troubě a řekla: „Nevěděla jsem, zda dneska dorazíš, ale udělala jsem ti kuře a salát – všechno organické, Johne.“

Usmál se a přistoupil k ní blíž, aby ji jednou rukou objal kolem ramen. To objetí bylo jen rychlé, protože máma o něj vždycky pečovala, dokonce i když to už nebylo její prací.

„Díky, mami.“

Jordyn ho poplácala po tváři. „Vím, že máš problémy vyjít s Lucianem, ale nemůžeš za mnou chodit na návštěvu častěji? Tři roky jsem tě mohla vídat jen občas a vždy jen za plexisklem. To nejmenší, co bys mohl udělat –“

„Budu tě navštěvovat častěji.“

Její úsměv se doslova rozzářil. „To je můj chlapec.“

Bylo mu třicet a pro svou mámu byl ještě chlapcem. Mohl by za to vinit to, že byli italskou rodinou, a staré rčení o italských matkách a jejich synech, ale věděl, že to tak nebylo. V mámině krvi bylo tak dvacet procent Italky – na rozdíl od táty, který byl Italem ze tří čtvrtin.

I tak Jordyn do italské rodiny dokonale zapadala.

„Co tady teď mluvíme o návštěvách?“ zeptal se Lucian z vchodu kuchyně.

Lucian Marcello nebyl hlasitý muž, ale byl velice panovačný a dominantní. Lidi dokázal snadno umlčet pouhým pohledem, případně v nich vyvolat nepříjemné pocity díky jednomu jedinému tiše promluvenému slovu. Málokdy potřeboval k zastrašení použít výhrůžky nebo násilí. Stejně tak dobře fungoval jen jeho příslib a chladný úsměv.

Zastrašující – tak by John tátu popsal nejlépe.

Lucian se o to ani nemusel snažit – prostě takový byl.

John kývl na tátu a zamířil ke stolu. „Tati.“

„Tvůj příchod mi unikl,“ řekl Lucian.

„Bylo mi řečeno, abych se na svou mámu nevykašlal, vzpomínáš?“

Tátova ústa se zkřivila do jednoho z těch chladných, klidných úsměvů. „To ano.“

Lucian přešel přes kuchyň a políbil svou manželku na čelo. Pohledem přejel přes jídlo, které Jordyn dokončovala, a pak se konečně znovu obrátil zpět k Johnovi.

„Slyšel jsem, že ti Andino pomáhá s přípravou tvého nového bytu.“

„To ano.“

„Myslíš si, že Queens je to nejlepší místo, když máš většinu své práce v srdci Brooklynu nebo na Manhattanu?“

Okamžitě začala vystrkovat růžky Johnova obrana. Dokonce to ani nebyla tátova chyba, ale jejich dlouhá historie Johnových rozhodnutí, která byla tátou neustále přetáčena nebo podkopávaná, stěžovala i ty nejjednodušší rozhovory.

Hlavně proto, že John odmítal otevřít další uličku, kdy by se do toho táta mohl vložit a pokusit se něco změnit nebo ovládnout. Lucian dokonce ani nemusel naznačovat, že tak či onak přemýšlel o tom, kde se John rozhodl žít – stačilo jen to, že tu otázku položil.

Nezáleželo na tom.

Johnova obrana se i tak zvedla. „Myslím, že mám v Queens hodně lidí a spojení, a také nějaký byznys. A je to dostatečně blízko Manhattanu a Brooklynu. Mně to nevadí a nemělo by to vadit ani tobě.“

Lucian utichl a podíval se na Johna, jako by nevěděl, jak na to odpovědět. „Chtěl jsem jen vědět, co ohledně toho cítíš, synu.“

„Mám z toho dobrý pocit, tati.“

„Dobře. Líbí se ti tedy ten dům?“

Když John odpověděl, jeho obranný postoj a tón se snížil: „Všechno je to tam v pohodě. Vyrostl jsem ve větším, ale taky jsem strávil tři roky v cele dva na dva metry.“

Lucian se uchechtl. „Cokoli je lepší než cela, že?“

„Dalo by se to tak říct.“

Jordyn pokynula Lucianovi, aby přišel ochutnat to, co měla připravené na lžíci. To naštěstí na okamžik odvedlo Lucianovu pozornost od jeho syna. John za to byl vděčný, protože mu to umožnilo nadechnout se a uklidnit narůstající podráždění.

Nebyla to tátova chyba. Lucian na něj netlačil na informace nad rámec toho, co mu byl John ochotný dát. John prostě na cokoli s tátou takhle reagoval.

Když nebyla Johnova pozornost na mámě a tátovi, uvědomil si, že u stolu chyběl někdo jiný.

Jeho nejmladší sestra.

„Kde je Lucia?“

Lucian se podíval na Jordyna, ale mlčel. Johnova máma se rychle vrátila k přípravě nádobí na večeři.

Johnova nejmladší sestra – ten ze sourozenců, ke kterému měl z nějakého důvodů pocházejícího ještě z dětství nejblíže – i ve svém věku stále žila v domě s rodiči. Od doby, co se dostal ven z vězení, se snažil udělat si na ni čas, ale zabránily mu v tom všechny sračky, které se na něj hrnuly.

„Naposledy jsem ji viděl minulý týden, když mi bylo konečně doručeno moje auto,“ řekl John. „Vzal jsem ji na projížďku. Od té doby se mi nijak neozvala.“

Což bylo pro jeho malou sestřičku zcela neobvyklé.

Lucian se s odkašláním usadil do čela stolu. Na místo, které bylo vyhrazené pouze jemu a na kterém nesměl nikdy sedět nikdo jiný. John si nebyl jistý, zda to bylo něco, co vzešlo z tátova požadavku, nebo šlo o mámou vymyšlené pravidlo.

Podle toho, jak znal své rodiče, mohlo jít o obojí.

„Lucia má dneska v útulku práci pozdě do noci,“ řekl Lucian.

John zvedl obočí. „Nezníš moc jistě.“

„V poslední době byla… jiná.“

Znovu se začaly ozývat Johnovy instinkty. Pokud nešlo o vztek, pak to byla úzkost. Pokud ani ta ne, pak obavy nebo obrana. Občas se v nich zacyklil tak moc, že rychle přeskakoval z jednoho pocitu do druhého, nebo prošel celou škálou najednou, že s tím bylo těžké udržet krok.

„Jak jiná?“ zeptal se.

Lucian pokrčil rameny. „S tím si nedělej starosti, Johne. Myslím si, že si právě prostě našla přítele, a přestože ho neschvaluji, prostě za ním běhá.“

On.

„Koho?“

Lucian si povzdechl. „Nezáleží –“

„Mně ano. Dávám na Luciu pozor. Ona je jediná z mých sester, které mě na sebe nechá dát pozor. Kdo to tedy je?“

„No, pravděpodobně ho budeš znát lépe než já, ale už jsem se po něm podíval. Jmenuje se Renzo.“

John ve své židli ztuhl. „Renzo Zulla?“

Lucian přikývl. „Jo, to je on.“

Sakra.

Voják z gangu, který měl na starosti John jako jeho Capo. Ren, jak si ten chlápek rád nechával říkat. Vyrostl v chudobě a co se týče pohybu po ulicích, následoval kroky svého otce. Bylo mu devatenáct, možná dvacet.

„Nevím, kde by se s ním mohla setkat,“ řekl Lucian podrážděně a zmateně zároveň.

„Já jo,“ odpověděl John.

Máma se na něj podívala a stejně tak i táta.

„Jak?“ zeptala se Jordyn.

„To já,“ řekl John a přejel si rukou po tváři. „Vzal jsem ji na projížďku a měl jsem cestou nějakou práci. Ren byl jednou z těch věcí, které jsem musel zvládnout. I když spolu ani nepromluvili. Ona dokonce ani nikdy nevystoupila ven z auta.“

„Ten chlapec jsou potíže, Johne,“ řekl Lucian. „Už jedna moje dcera se zapletla s mužem, který ji málem zabil, a nechci, aby do té samé pasti spadla i další. Toho mladého muže neznám, ale vím, že nevyrůstal v příliš dobré situaci. To obvykle znamená, že člověk není vychován jako slušný člověk. Sakra, dokonce ani možná neví, jak jím být. Nevím a je mi to jedno. Prostě jen nechci, aby byla moje dcera zapletená s ním.“

Johnovi to nebylo třeba říkat.

Renzo byl dítětem ulice, které se velice brzy podívá jako odsouzenec do vězení, nebo bude prostě sloužil další čas na ulici. Takový byl jejich život – nebo spíš život Rena.

Lucia nebyla součástí tohoto světa.

„Promluvím si s ním,“ řekl John.

Lucian povytáhl obočí. „Myslíš, že bys měl?“

John ani nedovolil, aby teď přišla ke slovu jeho obrana. „Myslím si, že pokud zamíříš k Renzovi ty, vysměje se ti přímo do očí. Ale mě zná. To není to samé.“

„Dobře.“

To bylo ono.

***

John si pomyslel, že tahle část Brooklynu byla na Renzovu chuť až trochu moc nóbl, nicméně to dítě se podle všeho mělo dneska nacházet tady.

Dobře, i když nazývat Rena dítětem bylo vzhledem k jeho věku trochu neuctivé, ale co.

John svým novým Mercedesem zajel na jedno z mála parkovacích míst, které byly v bloku k dispozici, a vypnul motor. Vystoupil ven a vmísil se mezi lidi, kteří se pohybovali po chodníku.

Znovu zkontroloval svůj telefon – detaily, které získal od přítele ohledně toho, jaký byl Renzův obvyklý týdenní rozvrh. Zabralo to pár dní, ale teď měl víc než dost informací, aby věřil, že Renzo byl v této oblasti Brooklynu kvůli své sedmnáctileté sestře.

Ta dívka tu podle všeho navštěvovala soukromou uměleckou školu a Renzo ji chodil každých pár dnů navštěvovat. A dnešek by měl být jedním z těch dnů.

John netušil, jak se Renzovi nebo jeho delikventním rodičům dařilo dívce platit soukromou školu. A také mu to bylo jedno, protože to nebyla jeho věc. Chtěl dát tomu muži prostě vědět, aby se kurva držel zatraceně daleko od jeho sestry a nic víc.

Na druhé straně ulice Johnovi padl do oka známý pohled. Na zlomek vteřiny v chůzi zpomalil, aby se mohl podruhé podívat na ženu, která vyšla ze starého knihkupectví.

John si nemyslel, že by ji po incidentu v autobuse, nemluvě o tom, že mu téměř před dvěma týdny doslova vběhla do cesty, znovu viděl.

Jejich rodiny se prostě nemísily.

Siena.

Když se setkali poprvé, měla na sobě džíny, halenku a k tomu velkou tašku. Dneska měla černé šaty v délce ke kolenům, semišové boty ke kotníkům a nesla si koženou tašku Gucci. Vypadala, že byla zcela ponořená do paperbacku, který držela v ruce – přesně tak jako předtím.

John měl na práci své sračky.

Chlápka, kterému potřeboval vyhrožovat.

Milion dalších věcí, o které se musel postarat. Jen ne Sienu Calabrese. Zlá krev, která panovala mezi jejich mafiánskými organizacemi, by měla stačit, aby ho udržela na jeho straně ulice. Sakra, její dědeček byl mužem, který před desítkami let zabil jeho biologického pradědečka a jeho rodinu. To by mělo víc než stačit, aby to udrželo Johna daleko.

Ještě dřív, než věděl, co dělal, přešel rušnou ulici. Autu, které bylo donuceno zastavit, aby prošel, ukázal vztyčený prostředníček.

Když se John dostal přímo před ni, Siena měla stále ještě hlavu zastrčenou do knihy.

„Myslel jsem, že jsem ti řekl, aby ses při chůzi dívala, kam jdeš, donna.“

Hlava jí vyletěla nahoru, oči měla vytřeštěné. Dokonce se ani nepokusila skrýt šok z toho, že ho znovu viděla.

„Johne,“ zamumlala Siena.

Teď, když byl přímo před ní, měl možnost získat ještě lepší pohled na šaty, které ji objímaly tělo, a na boty na podpatcích, díky kterým její nohy vypadaly kurva naprosto fantasticky. Pohledem přejížděl po jejich křivkách, až se nakonec dostal znovu zpátky k její tváři.

„To jsem já,“ řekl s úsměvem.

Když mu úsměv oplatila, tváře se jí zbarvily do nádherné růžové. „Máš nějaký důvod, proč se znovu potloukáš po téhle části Brooklynu?“

„Byznys.“

Siena zvedla obočí. „Takže?“

John si nacpal ruce do kapes. „To je moje věc a můj příběh.“

„No, já mířím pracovně do bratrova klubu. Už tak mám zpoždění, takže musím běžet.“

Ne, tentokrát ji nemohl jen tak nechat jít. Byl si dost jistý, že když na sebe takhle narazili posledně, chtěla ho pozvat ven. Ale jeho telefonát ji nedovolil větu dokončit. John pak hned poté musel jít, a usoudil, že to prostě bylo tak, jak to bylo.

Vypadalo to, že osud měl jiné plány.

„Můžu tě doprovodit?“ zeptal se.

„Nevím, můžeš?“

Prostě jen tak byla zapomenuta jeho práce, kdy si potřeboval promluvit s Renzem. Všechnu jeho pozornost teď upoutal někdo mnohem krásnější a zajímavější.

John se zasmál. „Můžu tě doprovodit?“

Úsměv Sieny zjemnil. „Víš co? Jo. Jistě, Johne.“

Když zamířila na cestu, srovnal s ní krok. Ještě dřív, než si mohla knížku, kterou četla, zastrčit do tašky, jí ji z ruky vytáhl.

Tváře se jí znovu rozzářily tou pěkně růžovou.

Johnovi se to líbilo.

Z obálky se na něj díval další muž, s nahou hrudí. Tentokrát měl ten chlap rozepnutou košili a pracoval na zavazování své kravaty.

John zvedl obočí. „Kdo si sakra zavazuje kravatu, když má stále ještě rozepnutou košili?“

„Ach můj bože. Vrať mi to.“ Siena mu vytrhla knížku z ruky a mírně se na něj zamračila. „Nedělej si legraci z mých knih.“

„To si rozhodně nedělám. Jen jsem říkal, že to nedává smysl.“

„Mmhmm. Jistě.“

„První paperback, který jsem kdy přečetl, byla vlastně jedna z máminých romancí. Byla jejich obrovským fanouškem.“

Siena se usmála. „Vážně?“

„Jo. Myslím, že jsem měl domácí vězení a nemohl jsem nic dělat. Nechala tu knížku ležet, takže jsem si ji vzal a začal číst. Přečíst ji mi zabralo asi týden – bylo mi devět nebo tak nějak.“

„Nikdy si toho nevšimla?“

John pokrčil rameny. „Jo, myslím, že si toho všimla, ale udrželo mě to zticha a mimo, abych neotravoval a neloudil, víš?“

Sienin smích mu zněl jako zvonkohra. John si nemohl pomoci a zatímco to udělala, musel se na ni dívat. Její jemné rysy se rozzářily, přirozeně našpulené rty byly zvednuté ve výrazu štěstí. Byla to tak skvělý pohled, pomyslel si.

Celá bezstarostná a nádherná.

Teplo, které mu vystřelovalo do střev, byl tak cizím pocitem, že ho nejdřív nepoznal. Bylo to tak dlouho, co skutečně cítil najednou přitažlivost i chtíč. Poslední tři roky strávil vypořádáváním se s až příliš mnoha dalšími věcmi, které měly jen pramálo společného se ženami,

randěním nebo sexem.

Překvapilo ho to.

„Vím, že jdeš pracovně za bratrem,“ řekl John, „ale nechceš si dát kávu nebo se na něco stavit později?“

Siena při chůzi zaváhala, až se oba na chodníku úplně zastavili. „Já –“

Johnovi zazvonil telefon.

Stejně jako minule.

Znovu.

Do prdele.

„Omlouvám se,“ řekl jí.

Siena s pokrčením ramen odvrátila pohled. Ale v jejím pohledu mu neunikl záblesk zklamání.

John přijal telefonát s ostrým slovem: „Co?“

„Pane Marcello, doktorka Goodane by chtěla potvrdit vaši schůzku ve dvě hodiny.“

Kurva.

John zkontroloval hodinky a uvědomil si, že na dnešek zapomněl na jednu velice důležitou věc. Jeho terapeutka. To byla jeden z mnoha podmínek jeho podmínečného propuštění, i když ne, že by mu to vadilo. Dobrý terapeut by mu tak jako tak měl pomoci udržet jeho bipolární poruchu na dobré cestě.

Nemohl to odmítnout. Lékařka by musela nahlásit vynechání schůzky úředníkovi, který dohlížel na podmínky jeho podmínečného propuštění. A pak by mu za zadkem stál i ten kretén.

„Ano, budu tam.“

Jenže musel odejít hned teď.

John telefonát ukončil a otočil se k Sieně. I když musel jít, stále byl rozhodnutý zjistit její číslo a někdy se sejít.

Tři náhodné vběhnutí do sebe musely být znakem něčeho, že?

„Takže –“

Siena zvedla ruku a zabránila Johnovi, aby řekl víc. „Hele, to je v pořádku. Možná se takhle znovu setkáme, Johne.“

Nedala mu šanci říct nic dalšího a zamířila ulicí pryč. John tam byl jako zaseklý a zíral za ní.

Nasrat na celý život.

***

Zatímco John mířil do kanceláře terapeutky, snažil se ze sebe dostat tu nasranou náladu. Když tam dorazil, Amelia – čtyřicetiletá vdaná matka dvou dospívajících synů, jejichž fotky visely na zdech – už seděla ve svém křesle a čekala na něj.

Usadil se na gauč naproti ní.

Tyhle schůzky měl dvakrát týdně.

Většinou mu nevadily.

I když dneska ano.

„Johne,“ pozdravila ho.

„Amelio.“

Přímo k věci, věděl.

Přesně tak ona pracovala.

Amelia se dívala na papíry ve spisu. „Jak pracuje ta změna v dávkování lithia?“

„Prvních pár dní to byla ošklivá zamženost.“

„I když to jsme si mysleli, že?“

John pokrčil rameny. „Většinu dní je stále dost silná. Léková zamženost, myslím.“

„Od doby, co jsme změnili dávkování, je to jen pár týdnů, že?“

„Tak nějak.“

Amelia si něco napsala na papír. „Potřebuji, abys tomu dal ještě trochu času, aby si to sedlo, Johne. Snížení dávky by mohlo mít špatné důsledky.“

Občas těch léků bylo… příliš. Na mozek mu dopadala zamženost, která vše ovládla. Jeden vynechaný prášek nebo špatná dávka by ho mohly během pár dnů poslat do manické spirály.

„Jo, já vím,“ řekl John nakonec.

Ne, že by se mu to líbilo.

„Každý člověk se vypořádává se svou bipolární poruchu jinak,“ řekla Amelia. „Musíš dát lékům čas, aby zafungovaly a uklidnily tvou poruchu.“

„Toho jsem si vědom. Až na to, že tři roky ve vězení jsem byl v pohodě jen s lithiem. Na váš návrh jsem k tomu přidal další léky a to jediné, co se stalo, je to, že mě to dostalo do oparu. Nedokážu být zrovna moc produktivní, když mám pocit, že moje mysl aktuálně vypadá, jako bych se díval skrz matné sklo.“

S tím vším, léky i vším ostatním, co souviselo s touto poruchou, se vypořádával už od doby, kdy byl jako starší teenager diagnostikován.

Nikdy to nekončilo

„Také se potýkáš s depresí a úzkostí a ty nové léky by s tím měly pomoci. Probírali jsme to spolu. Proto jsme provedli tu změnu.“

Řekla my.

Pravdou bylo, že to ona tak rozhodla.

John do toho pro teď šel. I když podle toho, jaký v něm nové léky každodenně zanechávaly pocity, nedokázal říct, jak dlouho to bude trvat. Jistě, někteří bipolární lidé potřebovali k potlačení poruchy víc než jen jeden lék – a na základě své předchozí zkušenosti si nebyl jistý, zda on patřil mezi ty, kdo je potřebovali. Jeho terapeutka měla jiný názor, ale znovu, ona ho léčila až od jeho propuštění, ne od doby, kdy byl diagnostikovaný.

Někteří terapeuti tak pracovali – prováděli rozhodnutí ohledně léků a pacienti to zkoušeli až do doby, než našli tu správnou kombinaci, která fungovala. Dával by přednost říct Amelii, co pro něho fungovalo nejlépe a nechat to tak pracovat.

I když zatím to u ní tak nedopadlo.

Amelia se opřela do židle a řekla: „U některých lidí je bipolární porucha jen jednou částí jejich života. Vzadu v hlavě si myslí, že si s ní poradí díky lékům a čímkoli jiným. Dneska bych tedy ráda mluvila o tom, co bipolarita je – a co znamená – pro tebe, Johne.“

Skvěle.

Suše se zasmál a přitom si pohrával se svými Rolexkami na zápěstí. „Pro mě tvoří bipolarita velkou část toho, kým jsem. Mnoho mých vztahů bylo zapomenuto nebo zničeno kvůli této poruše. To, jak jím, je podmíněno tím, které potraviny by mohly zabránit nebo napomoci změnám mé nálady. Ovládá to, že jako první věc ráno si musím vzít několik prášků, protože si nebudu vzpomínat, zda nejsou tou první věcí, pro co jít. Co dalšího chceš vědět?“

„Jaké je to pro tebe den po dni?“

„Záleží na tom, kde v cyklu jsem,“ odpověděl.

„A kde jsi právě teď?“

„Dole.“

Zvedla obočí. „Dole jako v depresi, nebo…?“

„Ne, jen v pohodě. Je dole a pak je dole. Opravdu dolů se dostávám jen po manické pauze. Tím chci říct, že deprese je vždycky válka tam a zpět, ale nikdy pro mě nebude nebezpečná, pokud nebudu mít manickou epizodu.“

„A jaké to pro tebe obvykle je – myslím tím deprese po mánii?“

„Tak, jak je deprese obvykle cítit. K tomu přijdeme projevy sebevražedných myšlenek a tak pro mě vypadá deprese po manické epizodě.“

Pokud byly její přimhouřené oči nějakým náznakem, Amelii očividně neuniklo kousnutí v Johnově tónu hlasu. „Obvykle nejsi tak štěkavý, Johnathane. Něco se stalo? Jak se dneska cítíš?“

„V tuto chvíli trochu naštvaně.“

„Proč?“

„Vaše sekretářka mě vyrušila právě v okamžiku, když jsem se pokoušel si s někým dohodnout schůzku.“

Amelia si odkašlala a odvrátila pohled, aby skryla svůj drobný úsměv. „Myslíš tím ženu nebo obchodní věc?“

„Co myslíte?“

Terapeutka si povzdechla.

John věděl, co řekne, a to ještě dřív, než vůbec promluvila.

„I když to na povrchu může vypadat tak dobře, že se snažíš vrátit zpátky k běžné rutině, nesmíš zapomínat, že se stále asimiluješ do prostředí mimo vězení, Johne. Musím ti připomenout, že randění nebo sex nebo cokoli emocionálně intenzivního, jako jsou tyto věci, by mohlo být na škodu tvému úspěchu pohybovat se venku, když se zatím stále snažíš přizpůsobit těmto náhlým změnám. Kromě toho máš za sebou minulost hyper-sexuality. Vzhledem k tomu, o jak delikátní rovnováhu jde, když pracujeme na změnách medikace, právě teď bych si s tím chováním na tvém místě příliš nezahrávala.“

Věděl, že měla pravdu.

Jeho porucha mohla být tak nestálá – a nepředvídatelná. Změny v jeho životě, zejména ty velké, by mohly snadno naklonit misky vah a zavést ho směrem k dalšímu manickému cyklu.

„Budu to mít na paměti,“ řekl jí.

„Prosím.“

Bylo to nejlepší, co mohl udělat.

Siena byla stále v pozadí jeho mysli a nevypadalo, že by odtamtud brzy zmizela.