THU - 36. kapitola

Překlad: Kerris

Anna

Něco se musí změnit. Drew se uvnitř trápí a já mu nemůžu pomoct. Ani už nemůžu jen tak sedět a ignorovat to. Napětí, které vytváří, je neustále se nafukující balon, který se stahuje a bobtná. Tolik se bojím nevyhnutelného prasknutí, že se ho neodvážím dotknout. Ale jediné, co mi vyhýbání se kdy přineslo, byl smutek.

Ležím v posteli a sleduji, jak se ranní světlo vkrádá škvírou v závěsu a roztahuje své bledé prsty po stropě. Srdce mám v hrudi jako kamennou zátěž. Musím mu říct, co cítím. Nebude to hezké. Drewova hrdost je mocná věc. A mnohem citlivější, než jsem jí kdy přisuzovala.

Rána z obývacího pokoje mě přiměje rychle se posadit. Hodím na sebe župan a vyběhnu ven.

Drew se krčí nad rozbitou sklenicí. Ohýbá se v nepříjemném úhlu a snaží se zamést střepy.

„Tady,“ řeknu a přistoupím k němu, „nech mě.“

„Já to zvládnu.“ Jeho tón je krátký, když mě odstrkuje.

Stojím opodál a sleduji, jak uklízí nepořádek. Nad jeho výrazem se stahují bouřková mračna. A když ubrouskem seberu zbloudilý střep, bouře se strhne.

„Ježíši,“ vyhrkne, „říkal jsem, že to zvládnu. Přestaneš se nade mnou vznášet jako včela?“

Píchne mě to a já se snažím udržet neutrální výraz, když odhazuji sklenici. „Jeden jsi vynechal a já ho viděla. To není vznášení se.“

„Ale ne?“ Jeho tmavé obočí se nedůvěřivě zvedne. „Takže jsi kolem mě celou dobu nechodila jako kolem horké kaše?“

Odmlčím se a nadechnu se. Uklidním se. Potřebuju klid. „Jestli jsem musela chodit po špičkách, tak jen proto, že vyhlížíš hádku.“

Zvedne bradu a nedívá se mi do očí. „Možná jsi čekala, až se zlomím.“

„Možná ano.“

Ucukne při tom a jeho pohled se stočí k mému.

Neodvrátím pohled. „Možná hledám Drewa, do kterého jsem se zamilovala. Protože podle mě se schovává.“

Z tváře se mu vytrácí barva, ale vidím, jak se v té jeho bystré mysli otáčejí kolečka. Vím, že se tomu bude vyhýbat, předstírat, že je všechno v pořádku, a že je to všechno v mé hlavě.

Jako hodinky se jeho výraz zmírní. „Anno...“

„Ne,“ udělám krok dopředu a ukážu prstem jeho směrem, „sakra, nezkoušej na mě žádnou Annu. Už mě nebudeš konejšit.“

Jeho obočí se svraští. „Co ode mě chceš? Snažím se nehádat.“

„Je mi jedno, jestli se budeme hádat, pokud to bude znamenat, že uznáš fakt, že máš momentálně v hlavě problém.“ Srdce se mi teď rozbuší jako o závod. Nesnáším konfrontaci. S Drewem ji nesnáším.

Svaly podél krku se mu napínají, jak mu tmavne barva. „Ježíši, co je to se všemi?“ Prohrábne si rukou rozcuchané vlasy a pak se plácne do zdravého stehna. „Mohla bys s tím přestat? Já nejsem nějaký problém, který by měl každý řešit.“

„To je blbost.“

Jeho obočí se zvedne. „Co prosím?“

„Slyšel jsi mě. To je naprostá blbost. Dobře víš, že kdyby šlo o mě, Graye nebo kohokoli z tvých přátel, udělal bys totéž. Takže už nezačínej s tou větičkou 'proč mě nenecháte na pokoji'.“

Drew couvne a zadkem udeří o pult. „Ani nevím, proč ti na tom záleží.“

„Samozřejmě že mi na tom záleží! Proč by mě to nezajímalo?“

„Nebylo by lepší, kdybych si už nikdy nezahrál, Anno? Co?“ Udělá rázný krok mým směrem. „Chci říct, že to není tak, že bys chtěla, abych se stal quarterbackem. Na začátku jsi se mnou nechtěla mít nic společného. Stačil ti jediný pohled a usoudila jsi, že jsem jenom nějaký svalnatý sportovec, který ti nestojí za to, abys se mnou trávila čas.“

„To není fér. Víš, že jsem tě nechtěla chtít...“

„No, tak v tom je ten rozdíl. Já jsem tě chtěl celou od chvíle, kdy jsem tě spatřil. Ale byla jsi tak zatraceně uzavřená, že jsem nevěděl, jak se k tobě přiblížit.“

„Proč to vytahuješ?“ Nesnáším, že jsem ho svým strachem tak hluboce ranila, že to nedokáže nechat být.

„Proč?“ Bez humoru se zasměje. „Vadí ti, když si vzpomeneš, že jsi mě chtěla jen na šukání?“

Vždycky jsem říkala, že je příliš rychlý. Čelist mě bolí z toho, jak držím pusu zavřenou. Hádat se teď nepomůže. Ne že by měl Drew v úmyslu přestat. Podél krku se mu vyboulí žíla, jak dál křičí. „Tu první noc. Byl to zatraceně nejlepší pocit, jaký jsem v životě zažil. A to jsem vyhrál toho zasranýho Heismana!“

„Prostě přestaň,“ řeknu. „Přestaň měnit téma. Tohle není o mně.“

Ale on mě ignoruje, tvář mu zrudne. „S tebou je to takhle pokaždé. Jako by mi mělo explodovat srdce. Jako bych mohl omdlít, ale musím vydržet, protože to potřebuju cítit co nejdéle.“

„Pro mě je to to samé,“ vyhrknu. „To víš.“

„Možná je to jediné místo, kde ti dokážu být dost dobrý. Možná chceš jenom Drewa, Borce do postele.“

Frustrace se mi ošklivě bublá pod hrudní kostí. „Říkáš, že jsem nevědomá? Celé měsíce jsem nemyslela na nic jiného než na tebe. Vejdeš do místnosti a já tě cítím.“

„Co to má společného s tím, že bys po mně toužila kvůli mně?“ Přitiskne si palec na hruď.

„To s tím souvisí!“ Křičím. „Myslíš, že z tebe můžu nakrájet kousky a zařadit je do kategorií? Drew muž. Drew hráč. Drew superšuk? Zkoušela jsem to a věř mi, že takhle to nefunguje. Když říkám, že tě chci, chci tě celého. A když říkám, že tě miluju, tak tě miluju celého. To ty teď chceš všechno škatulkovat.“

„Jen dodržuji protokol, miláčku.“ Jeho tón je tak uštěpačný, až mi slzí oči.

„Přestaň se chovat jako blbec,“ odseknu a udělám krok do jeho prostoru. „Říkáš, že nestojíš o můj soucit. No, vypadá to, že ho rozhodně chceš.“

Odfrkne si a já se přitisknu blíž. „Chceš, abych tě litovala, Drewe? Je to tak?“

„Proč jsi vlastně tady?“ opáčí. „Aby sis hrála na chůvu?“

Vztek zvládnu. Ale nejsem vybavená na to, abych zvládla jeho bolest. Ne, když vím, že jsem její příčinou. Ta bolest je jako kopanec do žaludku, z něhož se mi chce prohýbat tělo. „Nikdy mi neodpustíš.“

Zvedne se mu brada. „Možná, že neodpustím.“

Dlouhou, těžkou chvíli se na sebe díváme. Drewovi se rozšíří nozdry, jeho napjatý hrudník se zvedá a klesá s rozčilenými nádechy.

A pak ustoupím. „Víš co? Tohle s tebou teď nezvládnu. Je to vyčerpávající.“

Zamrká a hlava mu trhne, jako bych mu dala facku. „Máš pravdu. Myslím, že bys měla odejít.“ V jeho hlase je tolik opovržení, že je jako suchý led. Jeho oči jsou chladné, mrtvé. A já cítím, jak mě v útrobách mrazí.

Myslím, že bys měla odejít. Musím si ta slova v hlavě zopakovat, než je dokážu zpracovat. Nedokážu ani odpovědět, jsem tak otupělá.

Vím, že to nechce řešit. Chce se schovat někam, kde mu nic neublíží. Vím to, protože taková jsem byla dlouho. A vím, co to s ním udělá, když dosáhne svého. Drew se neměl propadnout do temnoty.

A když odejdu, bude si myslet, že si to zasloužil. Pro jednou v životě se nevydám bezpečnou cestou. Nebudu se chránit v ulitě, i když vím, že to bude bolet. Už teď mi jeho odmítnutí rozežírá kůži. Ale jsem ochotná se kvůli němu nechat vyždímat až na kost.

Jako by už bylo rozhodnuto, Drew se pohne k odchodu, jeho výraz je uzavřený a temný. A já najdu svůj hlas.

„Ne.“

Zastaví se na místě a otočí se. „Co prosím?“

„Slyšel jsi mě dobře. Bydlím tady.“

„Ne, já tady bydlím. Jen se tu poflakuješ.“

Jako mrtvá váha, naznačoval jeho tón.

Hezké, Drewe. Pěkné. Nechci, aby to bolelo. Vím, co dělá a proč. Takže by to nemělo bolet. Ale samozřejmě to bolí.

„Požádal jsi mě, abych se k tobě nastěhovala,“ říkám. „Což znamená, že tu bydlím.“

Jeho tmavé obočí se zvedne téměř k linii vlasů. „Poslouchala jsi vůbec, co jsem ti řekl? Nechci tě tu.“

„No to je prostě pech, co?“ Při těch slovech si zkřížím ruce na hrudi. Buď to, nebo ať vidí, že se teď třesu.

Drew udělá krok mým směrem a barva se mu vrací s pomstou. „Co to s tebou kurva je? Já. Tě. Tady. Nechci.“

Stojí mě to všechny síly, abych se nerozbrečela, abych zvedla bradu a setkala se s jeho očima. „A. Mě. Je. To. Jedno.“

Chvíli se na mě jen dívá, barva mu rozkvétá po tvářích. Pak se chytne za vlasy na zátylku, jako by si je chtěl vytrhnout. Bicepsy se mu vyboulí a zuby se mu zablesknou v grimase. „Proč tu jen tak stojíš? Jdi.“ Mávne rukou, jako bych byla moucha a on mě potřeboval odehnat.

„Proč kurva neodejdeš!“ Křičí teď tak hlasitě, až mi zvoní v uších. Na krku mu vyskakují žíly. Obličej má tak rudý vztekem, že se mu zkřiví. Měla bych se ho bát. Tyčí se nade mnou, skoro dva metry a dvě stě třicet kilo vzteku. Jediná rána by mi mohla rozbít obličej. Ale nemám strach, protože všechno na jeho třesoucím se těle vypovídá o zdrženlivosti. Rozpadá se ve švech, ale drží se zpátky, aby se na mě nevrhl.

Můj vlastní vztek to však nezastaví. Je to zapálený oheň v suchém lese. „Jestli ode mě chceš tak moc utéct, tak sakra vypadni sám.“

„Je to můj zasraný dům!“ zařve. A rukou udeří do vzduchu, aby to zdůraznil. „Ty bláznivá kr...“ Ani teď mě nedokáže urazit. Vyrazí z něj přidušený výkřik. „Nech mě kurva na pokoji.“

„Ne!“ Postavím se mu před obličej. Možná chci, aby mě uhodil. Jsem si sakra jistá, že ho chci praštit, do něčeho praštit. „A ty s tím nemůžeš nic dělat.“

„Ale ano, můžu.“ V plném maniakálním módu vrazí do naší ložnice. Než ho stihnu následovat, je zase venku a nese plnou náruč mého oblečení. Šok mě přiková k podlaze. Chce se mi brečet. Chci se smát. Chci ho praštit, když vypáčí dveře a vyhodí moje věci ven.

„Ty hajzle,“ křičím.

Nenechám se odbýt, jdu do pokoje a vezmu si hrst jeho věcí. Jeho vlastní šok, když mě uvidí, je skoro komický, nebýt toho, že mi láme srdce.

„Ty se chováš jako kretén,“ opáčím a odhodím jeho věci na trávník. „Tak vypadni.“ Dospělost oficiálně opustila budovu. Spolu s naším oblečením.

Nozdry se mu roztáhnou a znovu se přesune do našeho pokoje. Vím, že chce další oblečení. Uhýbám před ním a blokuju mu cestu. Drew se smykem zastaví, než zavrčí.

„Ne,“ odseknu. „Nebudeš už manipulovat s mými věcmi.“

Je teď tak rozzuřený, že se chvěje. „Vypadni!“

„Ne!“ Jsme teď nosem proti nosu. „Já kurva neodejdu. Slyšíš?“ Hrdlo mě bolí ze síly mých slov. „Nikdy tě neopustím, Drewe. Ať si říkáš, co chceš. Já. Tě. Nikdy. Do. Prdele. Neopustím!“

Je to pravda. Neopustím ho. Ale nemusím se na něj dívat. Ne, když mě za víčky bodají nenávistné slzy. Ne, když se mi třesou rty. Zlostný pláč je prokletí. Otočím se od něj, ale on to jasně vidí. Pochoduju pryč. Mýlila jsem se. Tohle nezvládnu. Nejsem dost silná, nevím, co to sakra dělám.

„Anno!“

Ignoruju ho. Dveře našeho pokoje, když je zabouchnu, zarachotí okny. Pro jistotu je zamknu, právě včas, protože on je na druhé straně.

„Anno, sakra!“ Vrazí pěstí do dřeva takovou silou, až něco zapraská. Ale dveře drží.

„Jdi do háje,“ zakřičím příliš vysokým hlasem.

S vrčením do nich ještě jednou udeří a pro zdůraznění přidá „Kurva!“ Pak je pryč.

Jsem si jistá, že kdyby neměl zlomenou nohu, ten zasranej parchant by už dávno vyrazil dveře a fyzicky mě vyhodil. Stejně jako to udělal s mým oblečením. Bože, to bolelo. Pořád to bolí. Šuplíky naší komody se chaoticky naklánějí, napůl visí ven ze svého krytu. Trička a jedna z mých podprsenek z nich visí jako stuhy. Soustředím se na tu osamělou podprsenku. Směšně drahou nebesky modrou podprsenku La Perla, kterou mi Iris dala k jednadvacátým narozeninám. Podprsenka, pod kterou Drew strčil prsty tu noc, kdy mě požádal, abych se k němu nastěhovala.

Vyprázdnil mi šuplík se spodním prádlem? Ten čurák. Moje zasraný podprsenky jsou na ulici, nejspíš je okukuje nějakej zasranej studentík.

Při tom pomyšlení mi z nějakého nesmyslného důvodu pukne hlava. Vzlyknu, obrovskými vzlyky, které se snažím potlačit tím, že si do obličeje strčím polštář. Přidušená peřím a schoulená na podlaze ho skoro neslyším.

„Anno.“ Jeho hlas je zpustošený, ale tak blízko a zřetelný, že se musí opírat o dveře. „Anno, zlato. Pusť mě dovnitř.“

Nenávidím se za to, že mi celé tělo vibruje potřebou udělat, co žádá. Chci jen, aby tenhle boj skončil. Chci, aby mě objal. Chci ho obejmout. A pak si vzpomenu, že moje kalhotky nejspíš visí na křoví, a schoulím se pevněji do sebe.

„Anno.“ Je to teskná prosba. „Prosím, zlato. Já jen... Prosím.“

Bože, zní tak zlomeně. Je zlomený. A já nevím, jak ho napravit. On mě nechce. Ale je na druhé straně dveří. Volá mé jméno.

S usmrkaným nosem a červeným obličejem se plazím po podlaze, cvaknu zámkem a pak se odplazím zpátky do bezpečí svého polštáře. O vteřinu později otevře dveře, ale já se na něj nemůžu podívat. Jsem příliš rozrušená. Příliš ponížená.

V zorném poli mám jen jeho nohy, jednu holou a druhou v sádře, když ke mně kulhá. S každým krokem, který udělá blíž, se třesu čím dál víc. Nebudu před ním plakat. Nebudu. Ale stojí mě to úsilí, abych to v sobě udržela. Rty mi pulzují proti stisknutí zubů.

Přikrčí se vedle mě a jeho sádra způsobí, že sestup je těžkopádný a pomalý. Nedívám se. Ale cítím teplo jeho těla. A cítím jeho vůni, čistou a teplou a lahodnou. Drew.

Nestojí ho vůbec žádné úsilí, aby mě zvedl a položil si mě na klín. Znovu mi začnou téct slzy, když mě objímá kolem ramen. Ruce tak silné a propletené svaly, že jsou jako ze železa. Jeho ruce jsou v mých vlasech, na mých zádech, když se mi přitiskne na krk.

„Je mi to líto,“ zašeptá. „Je mi to kurva líto. Nikdy jsem takhle nevybouchnul. Nevím, co...“ Líbá mě. Na oči, na tváře, na oteklé rty a celou dobu říká: „Je mi to líto.“

Neopětuju mu polibky, jen ho nechávám, ať si dělá, co chce. Moje ruka dopadá na tvrdou hrud, kde mu rychle a silně tluče srdce.

„Jsem v háji.“ Slova se z něj dají vytrhnout, je to syrová agónie. „Jsem z toho tak podělanej, Anno. Mám strach. Pokaždé, když pomyslím na to, že držím míč, nebo že hraju, je mi zle. A štve mě to. Je to jen zranění. Neměl bych takhle vyvádět. Já-“

Pak se pohnu, obtočím mu ruce kolem krku a přitisknu svou tvář na jeho. „Nikdy nebude správný způsob, jak se cítit. A nemusíš na to být sám. Jsem tady.“

Přitiskne mě k sobě pevněji. Tak pevně, že se chvěje, že sotva dýchám. Stisknu ho silněji, chci být jeho kotvou. „Jsem tady.“

Držíme se navzájem, náš dech se v malém prostoru mezi námi zapařuje.

Drew vzdychne. „Nechci, abys mě opustila. Nikdy.“ Jeho hlas je tlumený v mých vlasech. „Jen se bojím, že to uděláš. Jak bys nemohla, když jsem takový ubožák? A já bych raději...“ Přerývaně se nadechne. „Byl bych radši, kdyby se to stalo teď, jestli se to má stát.“

Teď. Aby si mohl sáhnout na dno. Pak ho políbím a sevřu jeho tvář v dlaních. Líbám ho stejně jako on mě, přes tváře, zavřené oči, bradu. On dělá totéž a je to šmátrání rtů, které se snaží navázat kontakt. Ale pak se naše ústa setkají a já se v něm rozplynu. Ten polibek je něžný, a přesto prudký. Nemá žádný konec, jen pomalé klouzání a jemné zkoumání. Vkládám do polibku všechno, co ve mně je. A jsem odměněna. Cítím jeho lásku až na chodidlech.

Když polibek skončí, naše rty se stále dotýkají a my sdílíme stejný dech, jemný a pomalý. Jeho velké, drsné ruce mi svírají čelist a já se držím jeho krku, abych cítila, jak mu v žilách koluje krev života.

„Miluju tě tak moc, až to bolí,“ říká. „Ale všechno, co miluju, mi někdo vezme.“

Dech se mi zadrhává v přerývaném škytání. „Můžeš provést preventivní úder, Drewe. Můžeš se mě pokusit odhodit...“

„Ne.“ Jeho čelo se přitiskne k mému a jeho stisk zesílí. „Ne, to nechci. Nechci...“

Promluvím přes něj. „Jen poslouchej.“

Stiskne oči a přikývne. A ten pohled je jako šíp v mé hrudi. „Miluju tě, Drewe. Celého, dobrého i špatného.“ Můj palec klouže po lícní kosti jeho rozpálené tváře. „Neopustím tě. Ale jestli se ke mně budeš chovat hnusně, opustíš mě ty.“

„Do hajzlu,“ řekne Drew zdrceně. „Do prdele, Anno.“ Znovu mě sebere, pevně mě sevře v náručí. „Byl jsem kretén. Obrovskej, zasranej kretén.“

„Jo,“ řeknu, ale už se usmívám. „Ale já jsem jím byla už dávno předtím vůči tobě.“

Drew se zarazí a já vím, že si vzpomíná na slova, která po mně hodil. Já si je pamatuju taky. Chtěl mě od prvního okamžiku. Celé tělo mi při té myšlence zjihne a pak mě zabolí, jak jsem ho odmítla.

„Měl bys vědět,“ řeknu mu na rameno, „že jsem tě taky chtěla od první chvíle. Hned jak jsem tě uviděla, pomyslela jsem si, jo, tenhle kluk je ten pravý. Jen jsem si nedovolila uvěřit, že bych tě mohla mít. Kvůli svým vlastním sračkám. Ne kvůli tobě.“

Jeho ruka je tak velká, že mi objímá zátylek. „Anno.“

Pokračuji. Protože je důležité, aby to věděl. „Chtěla jsem ti to říct, než tě zranili. Protože jsem si uvědomila, že jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo nebo potká. Protože to, co jsem k tobě cítila, bylo silnější než můj strach. Vyhrál jsi, Drewe. U mě vždycky vyhraješ.“

Ztěžka polkne a pak se odtáhne. Jeho úsměv je jako ze zlata. Je to pravý Drewův úsměv. A já jsem tak ráda, že se mi vrací, že mi málem uniknou jeho další slova.

„Dobře. Protože si tě nechám, Anno Jonesová.“

 

Drew

Požádat Graye, aby se se mnou setkal před stadionem, byla chyba. Cítím, jak se nade mnou to zatracené místo vznáší a tlačí se mi do zad v tichém výsměchu. Otoč se. Podívej se na mě. A když to neudělám, řekne: zbabělče.

Polije mě studený pot a přitisknu se zadkem ke kabině Grayova pickupu, jako by mě to mohlo ukotvit. Ranní mráz pocukroval svět ledem. Zhluboka se nadechnu a uvítám pálení v plicích.

Pozornost mi zabloudí k žvýkačkově růžovému fiatu, který míří mým směrem. Parkoviště je docela prázdné, což mě přiměje přemýšlet, jestli si ten, kdo řídí, všiml zejména mě. Jestli je to fanoušek, přísahám Bohu nebo komukoli, kdo mě poslouchá, že odcházím. Teď se s tím nemůžu vypořádat. Ani trochu.

Když auto zaparkuje vedle mého, sevřu pěsti v kapsách bundy. Do prdele.

O vteřinu později Gray rozpačitě vyklopí svou dlouhou postavu z malého auta a já... Prasknu.

Směju se tak silně, že se sehnu a rukou se opřu o sádru.

„Jo, jo, zasměj se tomu,“ zabručí Gray, když zabouchne růžové dveře.

Otírám si oči a snažím se přestat, ale nejde to.

„Člověče...“ Gray si povzdechne, ale vidím, jak mu cukají rty. „Kreténe.“

Pročistím si hrdlo, prskám, ale podaří se mi udusit chrčení. „Co to kurva je?“

Gray se zamračí. „Potřeboval jsem auto, nebo ne?“

To mě vystřízliví. Bože, choval jsem se jako blbec. Mám toho chlapa rád. Je to můj bratr ve všech ohledech kromě krve. A já se k němu choval jako k hajzlovi.

„Můžeme si to vyměnit,“ nabízím s velkou rozpačitostí. Stejně si nezasloužím řídit Grayovo auto.

On si odfrkne. „Jako by ses do té zasrané krabice dokázal vtěsnat se svou sádrou. Kromě toho je to auto s řadicí pákou.“

„Ehm... proč jezdíš zrovna tímhle autem?“

Gray se opře o svůj auťák. „Mám ho od agenta.“

„Od agenta?“ Zavrtím hlavou, když se otočím, abych mu plně čelil. „Cože? Proč?“ Ani jeden z nás s nimi ještě nejednal na takové úrovni, abychom si o něco řekli. Rozhodneme se svobodně, bez jakýchkoli závazků.

Při odpovědi se na mě nepodívá, ale mžourá do bledého zimního slunce. „Je to takhle. Potřeboval jsem auto, tak jsem požádal své tři nejlepší agenty, které jsem si vybral, o půjčku.“ Pokrčí rameny. „Stejně musím svůj výběr zúžit, tak proč nezjistit, jak budou reagovat, víš?“

Ztuhle přikývnu.

„Takže jsem dostal nabídku na mercedes. Sladký AMG SLS.“

Hvízdnu si. Tak tohle je auto, které bych rád řídil.

Grayův vědoucí pohled říká totéž. „Další chlápek řekl, že mi pošle 'své vlastní, osobní' Ferrari California a holku, která mi bude dělat společnost.“

„Dvě dámy za cenu jedné. To je... ehm... velkorysé.“ Pořád nemůžu uvěřit, že některé holky na tyhle sračky přistoupí.

„Jo.“ Gray zkříží nohy v kotnících a pak se temně zasměje. „Takže další chlap, Mackenzie,“ dodá pro upřesnění, „mi řekne: 'Hele, chlapče, v den draftu se za tebe postavím, nepustím k tobě novináře a zaplatím kauci, abych dostal tvůj ubohý zadek z vězení, kdybys byl někdy tak blbej, že by tě do nějakýho zavřeli, ale nemám rád chuť péra, takže nečekej, že ti ho budu kouřit.'„

Na vteřinu zamrkám a pak se zeširoka usměju. Gray se taky usměje.

„Takže,“ dokončí Gray, „Mackenzie řekl, že můžu pár týdnů řídit Fiat jeho dcery, protože studuje v zahraničí. A tady to máš.“ Natáhne ruku k růžové noční můře. „Jedno odporné auto s bublinkovým klaunem k vašim službám. Jo, a jestli ho nabourám, tak ho musím odkoupit.“ Gray protočí oči. „Stálo by za to s tou věcí sjet z útesu, ale v okolí žádné nejsou.“

„Chlapi ti musí dělat peklo.“ Snažím se při těch slovech neusmívat.

Gray stáhne obočí. „Říkají mi Půvabný Gray.“

„Aha...“ podívám se na auto, které má k okouzlujícímu daleko. Ať už je jejich inspirací cokoli, vím, že to bude zlé.

Tváře mu zrudnou. „Ne. Marshall, ten hajzl, říkal, že jeho mladší sestra si hraje s takovými malými panenkami, kterým se říká Půvabné holky, a že jezdí autem, jako je to moje. Proto...“ Podrážděně zakroutí rukou ve vzduchu.

Nedá mi to, abych se nezasmál...

„Ty jsi taky sráč,“ zamumlá Gray.

„To je fuk, Půvabe.“

Gray se neochotně zašklebí, ale do očí mu to nedosáhne.

„Ale vážně,“ řeknu, „dobře, že ses nezaprodal.“

„Měl bys taky uvažovat o Mackenzie. Vím, že má zájem.“

Můj smích umírá. Mackenzie byl mou hlavní volbou, hlavně proto, že se mi zdál jako přímý chlap, a Grayův příběh to rozhodně potvrzuje. Ale nedokážu zabránit nejistotě, která ve mně vzbuzuje ošklivé obavy. Přinutím se přikývnout. „Jo.“ Pročistím si hrdlo. „Jo, zdá se, že se k nám hodí.“

Ztichneme a prostor mezi námi zaplní slabé zvuky ruchu ze stadionu.

„Ohledně včerejšího večera. Je mi to líto.“ Nedokážu se na něj podívat. Ještě ne. Za nosem a víčky mi narůstá horký tlak. „Byl jsem kokot.“

Koutkem oka vidím, jak Gray otáčí hlavu mým směrem. „Jo, no, jsi docela dobrej kokot, co se týče kokotů... Kurva.“ Ušklíbne se. „To neznělo dobře.“

Oba se napjatě smějeme. A pak se mu podívám do tváře. „Myslím to vážně, Grayi.“

Zrudne a ústa se mu narovnají. „Já vím.“

„Nikdy jsem si nemyslel, že by sis s Annou zahrával. Nikdy.“

Nepřítomně přikývne. „Já vím, chlape. A já vím, že jsi vyděšený. Já bych dělal to samé.“

„Já...“ Slova mi uvíznou v krku a bodavý tlak roste. „Ty jsi... peklo.“ Popadnu ho, což ho nejspíš šokuje, a přitáhnu si ho k sobě. Mé objetí je pevné. „Miluju tě, jasný?“

Obejme mě zpátky, stejně silně, a pěstí mi zabuší do ramene. A pak se oba se smíchem odstrčíme.

„Do prdele,“ řekne a potutelně si otře koutek oka, „budu kvůli tobě brečet jako nějaký hloupý mužský dítě.“

„Protože ty jsi mužský dítě,“ odpovím a otřu si předloktím oči.

Znovu zafouká vítr. Je příliš chladno na to, abychom tu stáli.

„Tak pojď.“ Gray jde ke svému autíčku Barbie a cosi zevnitř popadne. Vnitřnosti mi poklesnou, ale srdce se mi zrychlí, když uvidím fotbalový míč.

Gray se na mě vyzývavě podívá a hodí mi míč. Buď musím vypadat jako idiot a nechat ho spadnout, nebo ho chytit.

Chytím ho.

„Budeme si házet s míčem.“ Grayův tón nepřipouští žádné argumenty.

Míč je mi v ruce tak příjemný, že mám chuť přitisknout si ho k hrudi jako miminko. „Půjdeš dost daleko?“ zeptám se.

„Chceš si hodit?“

Ruka se mi napíná potřebou pustit míč do vzduchu. „Pořádně.“ Část mé nafoukanosti mě opustí, když se ohlédnu na stadion. „Ale ne tady.“

„Půjdeme do parku.“ Gray se přesune na stranu spolujezdce v pickupu.

„Ne v půvabném pojízdném autě?“ Říkám, když oba nastupujeme.

Vypadá zatraceně nespokojeně, ale usmívá se. „Víš, že mi za to auto hodně dlužíš.“

Dlužím. Dlužím mu za víc, než se kdy dozví.

„Anna peče ořechové koláče s bourbonem. Řekl jsem jí, ať upeče čtyři.“ A nazvala mě prasetem, jako by mě to mělo odradit. „Dám ti dva.“

Gray se široce usměje. „To je začátek.“