Loyalty - 2. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Johnathanovy oči se rozšířily a Siena se při tom pohledu usmála. Tomu muži překvapení slušelo. Jeho předchozí sebevědomý úsměv zmizel a teď byla jeho silná čelist ostřejší a lícní kosti měl jako vytesané. Nutilo ji to přemýšlet: Vsadím se, že jen díky tomuhle úsměvu by dokázal ženu zabít. Pouhým pohledem zastavit tlukot jejího srdce a pak ho jediným mrknutím znovu restartovat.

I když překvapení?

To mu vzalo jeho sexy výraz a v mžiku vypadal skoro chlapecky.

„Nevěděl jsi, kdo jsem?“ zeptala se Siena.

„Marcellos nemají tendence… příliš se mísit s byznysem z rodiny Calabrese.“ Johnathan znovu získal svůj sebejistý úsměv a pohledem přejel přes celé její tělo. „Musíš být Matteova dcera.“

„Jedna z několika,“ odpověděla.

Johnathan povytáhl obočí. „Vím jen o jediné dceři bosse Calabrese.“

„Těm třem nelegitimním se v rodině nevěnuje příliš moc pozornosti.“

Johnathan si naproti ní v autobuse odkašlal.

„Ach, chápu,“ řekl.

Takový byl způsob jejich života.

Nikdo nikdy neřekl, že být principessa della mafia byla snadná věc. Ve skutečnosti to byla jedna z nejdusivějších věcí. Všechna pravidla a očekávání, která nikdy neskončila. Mít za otce bosse Cosa Nostra – a k tomu vysoko postavené bratry – nechávalo mladou ženu jako byla Siena pod jejich kontrolou a požadavky.

Už si na to zvykla.

Pětadvacet let, kdy se s tím vším vypořádávala, to s ní udělalo.

„Je zvláštní vidět Capo jezdit v městském autobusu,“ řekla Siena.

„A co ty víš o Capos, donna?“

Z toho, jak ji nazval ženou, a jak svým oříškovým pohledem přejel přes její nohy v džínách, cítila v krku tíhu bušení srdce. Siena byla zvyklá na to, že muži zírali – vedlejší produkt toho, že po své matce zdědila výjimečnou krásu, ale i chlad. Nebyla však zvyklá na to, že to dělali muži jako Johnathan.

Muž napojený na mafii. Takový, který by mohl čelist potrestání od jejího otce nebo bratrů za to, že nerespektoval jejich příjmení a zacházel s jednou z jejich žen jinak, než jen s upřímným a čistým záměrem.

Jako by byla nějakým andělem.

Nebo svatou.

Siena nic z toho nebyla.

To, jak se na ni Johnathan díval, se jí docela líbilo.

„No?“ zeptal se Johnathan. „Co víš o tomhle byznysu, co?“

Hodně.

Pravděpodobně toho věděla mnohem víc, než si myslel, že by mohla.

Siena jednoduše řekla: „Myslíš si, že bych neměla vědět, kdo je kdo, když přijde na Tři rodiny v New Yorku? Nebylo by to ode mě trochu hloupé vzhledem k tomu, kdo je můj otec a tak?“

„To je fér.“

V duchu se poplácala po zádech, že se vyhnula téhle kulce. Koneckonců, ti, kdo se na byznyse podíleli, o něm nemluvili.

To bylo pravidlo.

Sieně ho táta opakoval o trochu častěji než všem ostatním. Usoudila, že to bylo proto, že ona byla ženou a žádný mafián v mafii nechtěl, aby ostatní Mafiosi věděli, že byznys vyřizovala žena.

Zejména ne… čísla.

„Nejsou to u Capos vždy černá auta a rychlost deset mil pod rychlostním limitem?“ zeptala se Siena.

„U někoho možná.“ Johnathan se zasmál. „Moje auto je stále v přepravě někde mezi Rust Belt a tímhle místem.“

„Ale je černé?“ zeptala se.

Johnathan se ušklíbl. „Možná.“

„A jezdíš deset mil pod limitem?“

„Možná.“

„Věděla jsem to,“ řekla Siena s mrknutím. „Takže prozatím to tedy řešíš autobusem?“

„Autobus mi nevadí. Vlastně se tak dostanu mezi lidi, aniž bych s nimi přišel do skutečné interakce.“

Siena zvedla jedno obočí. „To je mířeno na mě – neměla bych se s tebou pouštět do hovoru nebo co?“

Johnathanův úsměv se prohloubil a znovu si ji prohlédl. „Ne, u tebe mi ta interakce nevadí, Sieno.“

„Je jen škoda, že je moje příjmení Calabrese, co?“

S mávnutím ruky řekl: „Je to tak, jak to je.“

Johnathan se zadíval z okénka autobusu ven, na pár okamžiků zůstal zticha. Když autobus zastavil, nastoupilo další pár lidí a několik vystoupilo, Siena využila příležitosti a prohlížela si Johnathanův profil. Uvolněný, lehký úsměv. Silné linie čelisti a lícních kostí. A kdykoli se jeho úsměv prohloubil, na pravé tváři se mu objevil jeden důlek. Spodní ret byl měl o trochu plnější než horní, a jeho olivová pleť mluvila o jeho italské pokrevní linii.

Když stál, musel mít minimálně metr devadesát, možná ještě víc. Černý oblek, který měl na sobě, vypadal dokonale střižený na míru – tělo měl štíhlé, ale zcela ve formě. Diamanty potažený Rolexky na jednom z jeho zápěstí, kožený pásek s něčím vyraženým a černé kožené boty mluvily o bohatství, které rodina Marcello měla.

Všechno na Johnathanovi křičelo pohlednou, špatnou zprávou a naprosto zajímavou pro Sienu. Rozhodně nešlo popřít jeho dobrý vzhled a jeho příjmení – aniž by bylo potřebovala, aby to potvrdil nebo vyvrátil – stačilo k tomu, aby jí řeklo, že byl pravděpodobně zapletený do la famiglia.

I když tu byl zajímavý kousek, který bylo o trochu těžší vysvětlit.

To, jak se na ni díval?

Něco jiného, než to, jak jí při jeho temném úsměvu zrychlil tep?

Možná to bylo tím, že rodina Marcello ji přišla jako záhada. Věděla, že jsou skuteční, a slyšela o nich dost na to, aby respektovala to, jakým způsobem ovládali New York. Přesto byli Marcellos zároveň také jako iluze. Zločinecká organizace stejně tak, jako byla ta jejího táty, ale ta, o které její rodina za všechny ty roky jen šeptala.

Johnathan byl v podstatě jedna velká záhada.

Stejně jako jeho rodina.

Rovné, silné obočí mu dodávalo nezaujatý výraz, s výjimkou toho, když na ni obrátil svůj oříškový pohled. Když se mu někdo pořádně podíval do očí, chladné a cool chování Johnathana Marcello bylo roztříštěné – na člověka se pak odrážel divoký, ztracený muž.

Johnathan odvrátil pohled od okénka. Přistihl Sienu při tom, jak na něj zírala jako pošetilá dívka, ale neodvrátila zrak.

„Ano?“ zeptal se.

Lhaní opravdu nebylo její silnou stránkou.

Nebyla v tom moc dobrá.

„Jsi velmi pohledný, Johnathane,“ řekla.

Když promluvil, jeho tmavýma očima problesklo cosi neznámého. „Dávám přednost Johnovi.“

„Johne.“

„Jo.“

„To, co jsem řekla, stále platí, Johne.“

Siena obvykle nebyla tak smělá. Když se to vzalo kolem a kolem, odvážná prohlášení jako tohle, by ji u mužů jako Johnathan mohlo dostat do potíží.

Přesto to řekla.

Musela to říct.

Zvedl obočí. „Proč jsi mě předtím nazvala tím Johnathanem Marcello?“

Siena si odkašlala. „Jsi trochu neslavně proslulý, ne?“

„Já?“

„Vlastně všichni Marcellos.“

Johnathan přikývl. „To tuším.“

Poté autobus zpomaloval u další zastávky. Johnathan se podíval z okénka ven než se zvedl, zaklel. Už k ní byl otočený zády a mířil ke dveřím, když se ohlédl přes rameno.

Znovu, stačil jediný jeho pohled a Sieně bušilo srdce až v krku. Rytmem, který ji fascinoval a děsil zároveň.

Jak to dokázal jen pouhým zíráním?

Proč nedokázala ovládat své vlastní tělo?

„Možná se uvidíme, bella.“

Siena ztichla.

Nazval ji nádhernou.

„Možná,“ souhlasila.

Johnathan ji neslyšel.

Už vystoupil z autobusu ven.

***

„Jdeš pozdě.“

Nad ruchy rušné brooklynské restaurace se nesl Matteův hlas. Sienin táta byl spoustu věcí, ale na čelním místě seznamu bylo ohlušující. Tyčil se nad její mámou, která stála u stolu vedle něj, a byl tak široký, že neměla dost dlouhé ruce, aby ho objala kolem celého těla.

„Provoz byl příšerný,“ řekla mu Siena. „Ahoj tati.“

Když ustoupila o krok zpět, Matteo se na ni zamračil. „Znovu jsi jela autobusem?“

„Autobus mám ráda. Je to… zodpovědné.“

A dává mi to o trochu méně času s tebou.

Tu poslední část nedodala nahlas.

Siena moc dobře věděla, že tohle bylo lepší neříct.

„Na parkovišti u tvého bytu stojí zbrusu nový Lexus,“ řekl táta a přitom zavrtěl hlavou plnou tmavě hnědých vlasů, i když kštice už mu nahoře začala trochu řídnout. Neměl rád, pokud na to někdo poukazoval. „Koupil jsem ti to auto, abys mohla dělat své věci a dostat se na místa včas, Sieno.“

„Ach, nech ji být, Matteo. Tak má prostě ráda autobus, koho to zajímá?“

Máma Sieny – Coraline – se na svou dceru sladce usmála. Úsměv jí oplatila, ale její vlastní nebyl ani tak upřímný, ani široký.

Jistě, své rodiče milovala.

Koneckonců, oni byli těmi, kdo jí dal život.

Ti dva byli stále… komplikovaní. Siena vyrůstala v životě rodičů jako taková dodatečná myšlenka. Její bratři, Kev a Darren byli pro Mattea s Coraline vždy v centru pozornosti. Siena naopak prostě dostala směr a omezení. Pravidla, která musela bez otázek dodržovat, a jít po životní cestě, kterou pro ni zvolili ti dva lidé před ní.

Rozhodně to v ní zanechalo hořkou pachuť.

„Protože jezdit v autobuse s penězi, které vydělává, je nedůstojné,“ řekl Matteo.

„Nebo ekonomicky a fiskálně chytré,“ řekla Siena.

Matteo jí s přimhouřenýma očima přejel pohledem. „Ne, řekl jsem ti, co to je.“

Ano, nedůstojné.

Nebesa odpusť, aby jezdila autobusem se zbytkem obyčejných lidí. Jako by tam mohla chytit jejich ubohý původ nebo tak něco.

Siena se musela vší silou držet, aby nezakoulela očima. Matteo by to nepřijal laskavě. Když přišlo na tátu, bylo vždy nutné prokazovat respekt. A od svých dětí nečekal nic menšího.

Co se táty týče, alespoň to byla jedna věc, kterou měla se svými bratry společnou. Matteo s nimi ve věci respektu zacházel naprosto stejně. Jedna z velice mála zatracených věcí.

„Posaď se, sedni si,“ požadoval táta s mávnutím ke stolu.

Matteo se neobtěžoval s tím, aby pro Sienu odtáhl židli. Udělal to jen pro svou manželku. Siena si svou vlastní židli odtáhla sama a posadila se. Doufala, že by tenhle oběd s rodiči mohl proběhnout dost rychle, protože měla milión dalších věcí, které by dělala raději.

Coraline se natáhla přes stůl a před Sienou poklepala na ubrousek.

„Chvíli tu zůstaneš – takže se podle toho chovej, miláčku.“

Sakra.

Siena ubrousek zvedla, rozevřela ho a položila si ho do klína. Na tomhle místě alespoň podávali slušné jídlo, což dělalo oběd alespoň o trochu snesitelnější. Každopádně prozatím.

Matteo mávl na číšníka, který právě obsluhoval jiný stůl. Při pohledu na tátu, který na něj kývl, muž druhý pár okamžitě opustil, dokonce i když jim zatím nenalil kávu, a vydal se směrem k nim.

Tohle byl prostě způsob Mattea Calabrese.

Nerad čekal nebo nechával být čekat.

Nerad byl ignorován.

Vždy byl králem místnosti.

Naštěstí pro něho tuhle konkrétní restauraci Matteo vlastnil.

Vlastně vlastnil docela dost podniků a stejně tak i Sienini starší bratři. S restauracemi, kluby, autobazary, pár barber shopy, pizzeriemi, automatickými prádelny a hospodou na Manhattanu, měli mnohem víc podniků, než by člověk věděl, co s nimi dělat.

Žádný z mužů v její rodině na tom nebyl s čísly nějak extra zadobře, pokud to nezahrnovalo sečtení svých zisků za měsíc. Daně byly věcí, které bylo třeba se za každou cenu vyhnout. Na konci dne bylo potřeba zaúčtovat každý cent i desetník.

Vzhledem k tomu, že své legální obchody používali k tomu, aby zakryli nelegální zisky z kriminální stránky jejich života, táta s bratry potřebovali někoho, kdo byl s čísly dobrý. Někdo, kdo by dokázal kouzlit s účetními knihami a skrýt v nich špinavé peníze.

Potřebovali ji.

Siena byla… s čísly výjimečná. Dokázala převzít účetní knihy, přes různé pohledávky v nich ukrýt pár stovek tisíc špinavých peněz a pak je, naprosto čisté, dostat na druhém konci ven.

To byla ta jediná věc, kterou dokázala udělat a kterou její bratři udělat nedokázali. To byl ten jediný důvod, proč měla Siena podezření, že se ji táta nepokusil přimět dostat do nějakého domluveného manželství, aby se jí tak zbavil. Koneckonců, dívka byla užitečná pouze tehdy, když nebyla zbytečná.

Bez čísel… bez jejího talentu vyčistit knihy pro tátovu Cosa Nostra, by byla jen Sienou. Pro muže v její rodině naprosto zbytečnou.

Tohle jí poskytlo trochu kontroly. Neměla problémy s tím, aby využila jakoukoli možnost, kterou mohla. Nebylo její chybou, pokud Matteo a její bratři neviděli, že s nimi občas manipulovala, aby získala to, co chtěla.

„Pane Calabrese,“ řekl číšník s úsměvem. „Dobré odpoledne, pane.“

„Ano, ano, jsem připravený objednat.“

„Pero už mám připraveno, pane.“

Matteo, jako vždy, objednal pro sebe, svou manželku i Sienu. Pokud by tam byli i bratři, objednal by i jim.

Cokoli mohl mít táta pod kontrolou, tak to ovládal. I když šlo o něco tak jednoduchého jako to, co si chtěli dát k obědu.

„Pospěš si,“ řekl Matteo číšníkovi se švihnutím zápěstí. „Mám hlad.“

„Ano, pane.“

Mladý muž – který nevypadal ani dost starý na to, aby pravděpodobně mohl servírovat alkohol – vyrazil pryč a zamířil přímo do kuchyně. Dokonce se ani cestou nevrátil zpátky ke stolu, kde předchozí pár čekal se svými stále prázdnými šálky na kávu.

„Nový chlapec,“ řekl Matteo Coraline. „Zatím se mi líbí.“

„Vypadá tiše,“ souhlasila máma.

„Pro teď.“

Pak Matteo obrátil své tmavé oči k telefonu, který si vytáhl z vnitřní kapsy saka. Tak jednoduše byly Coraline a Siena propuštěny z mužovy pozornosti. Vypadalo to, že Coraline to opravdu nevadilo, prostě se zadívala ven z okna na lidi, kteří procházeli kolem po ulici.

Siena si nikdy dřív než právě teď neuvědomovala, jak moc toho po mámě z jejího vzhledu a chování zdědila. Jistě, svou mazanost a postoj měla po tátovi, nemluvě o svém odhodlání se všemi sračkami skončit. Ale zbytek?

Celá její matka.

Od širokých modrých očí až po karamelové vlasy, které jí spadaly dolů po zádech v dlouhých vlnách. Když stály bok po boku, v deseticentimetrových podpatcích obě dosahovaly do výšky metr sedmdesát pět. Když se usmály nebo ušklíbly, jejich plné rty se zakřivily naprosto stejným způsobem, a dokonce i za nos ve tvaru knoflíku mohla poděkovat máminým jemným rysům.

Co se fyzického vzhledu týče, byla celá ona. Ale tím to končilo.

Coraline byla tichá a rychle se skláněla před rozmary mužů kolem sebe. Siena mnohem častěji hledala svou vlastní cestu, případně mluvila tak nahlas, aby ji všichni slyšeli.

Máma byla na svém místě šťastná, rozmazlená a spokojená. Nikdy nemrkla ani řasou nad třemi dcerami, které její manžel během dvaceti let zplodil se svou milenkou, ani nad skutečností, že jeho milenka žila ve větším domě než ona sama.

Siena nebyla typem ženy, která by byla ochotna strkat hlavu do písku.

To prostě nemohla.

Rozhodně nehodlala odvracet tvář na druhou stranu a předstírat, že muži v jejím životě byli nějakými dobrými, zbožnými stvořeními, kteří byli přínosem pro společnost a každou neděli chodili do kostela. Jistě, dělali tyto věci – ale také prodávali drogy, prali špinavé peníze, vydírali kohokoli, koho mohli, a na prvním místě něčího seznamu úkolů byla vždycky vražda.

Coraline mohla předstírat ohledně své rodiny cokoli chtěla a žít ve své pozlacené kleci, že se jí tyhle špatné věci netýkaly.

Siena však stále stála nohama pevně na zemi.

To měla raději.

„Nevytahuj později na svého bratra tenhle pomíjivý nesmysl,“ řekl Matteo.

Siena zamrkala a svou pozornost vrátila k tátovi. „Prosím?“

„Později – míříš do Kevova klubu, ne? Máš tam knihy, které je pro něj potřeba upravit.“

„Samozřejmě.“

„Ne, že znovu přijdeš pozdě. Je to neslušné, Sieno.“

„Já vím, tati. Už znovu pozdě nepřijdu.“

Lži.

Ujistila by se, aby dorazila pozdě.

Kromě toho si potřebovala pořídit na noční stolek pár nových knih. A staré knihkupectví jen pár bloků od klubu jejího bratra jí přišlo jako dobré místo, kde by se mohla na dobrou hodinku ztratit.

Pokud to zvládla a dostala se odsud pryč, co by jí v tom bránilo?

Tohle bylo to, jak to u Calabrese chodilo.

***

Siena listovala zbrusu novým brožovaným románkem, kterou si u staré knihkupce před dobrým měsícem objednala. Jistě, měla elektronickou čtečku a mohla si okamžitě zakoupit digitální kopii, ale stejně měla ráda jednou za čas starý dobrý paperback.

„Jak dlouho se s tou knihou budeš mazlit, holčičko?“

Siena se na Eugene usmála.

Eugene, kterému bylo dobře přes sedmdesát let, už zhruba od Sieniných sedmnácti let uspokojoval její závislost na romantice a thrillerech. Občas přišla do obchodu jen proto, aby mu pomohla přeskupit police nebo vyrovnat nově dodané knihy pro ten měsíc. I když nepotřeboval, aby mu zvedala věci. Když se usmál a vyprávěl příběh svého života, ve starém obličeji se mu ukázalo ještě více vrásek.

„Budu se jí dotýkat a mazlit se s ní tak dlouho, jak jen chci, děkuji,“ řekla a sladce se usmála.

Eugene si povzdechl. „Ty a ty zatracené romance. Vybuduješ si z nich nezdravý pohled na muže. Žádný muž ze skutečného života neobstojí s hrdiny v těchto knihách.“

Siena pokrčila rameny. „Mé standardy jsou už tak dost vysoké.“

Muž se chraplavě zasmál. „Přesně tak, jak by měly být, Sieno. Vezmi si tu knížku a přeji ti hezký den, miláčku.“

„Ještě jsi mi nezavolal.“

Muž na ni z druhé strany pultu mrkl. „Volám ti každý měsíc, abys mi udělala účetnictví.“

Siena se na něj podívala. „Jo, a viděla jsem také, kolik vyděláváš. Dovol mi tedy, abych ti za tu zatracenou knížku zaplatila.“

„V žádném případě. Je celá tvoje. Už jsem za to zaplatil. Vsadím se, že sis myslela, že bych na to zapomněla.“

„Eugene.“

„Vzpomínám si, že máš dnes narozeniny. Dvacáté páté.“

„Eugene.“

Starý muž se usmál. „Za udělání mých knih jsi nic nežádala. Navíc jsi mi loni udělala daně a ani za to jsi mi nedovolila ti zaplatit. Ber to jako odplatu a dárek k narozeninám. Je to jen kniha.“

„Nechtěla jsem nic,“ odpověděla a podívala se na něj.

Vypracování jeho účetnictví ji zabralo doslova jen jednu hodinu a vyplnění daňového přiznání dvacet minut.

Eugene pokrčil rameny. „To nejmenší, co můžeš udělat, je dovolit mi koupit ti knížku – tu, na kterou jsi tak dlouho čekala, až ji dostanu. Vím, že máš jednu z těch fantastických věcí na e-čtení knih. Stejně snadno jsi mohla získat jednu kopii a ne čekat na tu ode mě. Je to jen jedna

knížka. Nedělej si s tím starosti. Tvoje závislost na čtení mi udržuje podnik v chodu.“

Siena věděla, že to byla jen částečně pravda. I tak stále zbožňovala, že to Eugene řekl. Její prarodiče z obou stran zemřeli – jeden po druhém odešli během deseti let. A to dřív, než jí bylo šestnáct let.

Teď, ve svých pětadvaceti, měla pocit, jako by našla prarodiče v Eugeneovi. Vidět ho jednou nebo dvakrát týdně ji vždy vylepšilo celý den.

Siena se naklonila přes pult a přitáhla si k sobě Eugena v objetí. „Děkuji, Eugene.“

„Ach, to není třeba. Dáš mi vědět, zda je ta kniha tak dobrá, jak jsi od ní čekala, ano?“

Siena poklepala brožovaným výtiskem o dlaň a zvedla obočí.

„I když si myslíš, že romantické romány jsou teď jen bláznivým odpadem plným sexu?“

Starý muž se zasmál. „Teď jsem některé přečetl… hlavně proto, že jsi mě k tomu donutila, ale jsou dobré.“

„Jen dobré?“

„Co kdyby sis v hlavě nevytvářela nerealistické představy o tom, jaký je skutečný muž, co?“

Siena přikývla. „Nebudu.“

„Ale ujisti se, že se k tobě bude chovat jako ke královně.“

Přesně.

„Pochopila jsem.“

Eugene mávl ke dveřím. „Přeji hezký den, Sieno. Mimochodem, vím, že je to série, a už jsem pro tebe objednal i další dva díly. Tentokrát je můžeš zaplatit. Měly by přijít za pár týdnů.“

„Grazie.“

„Ciao,“ odpověděl Eugene tradičním italským pozdravem.

Když Siena vyšla ven z knihkupectví, stále se usmívala. Eugene nemusel pracovat na tom, aby se cítila výjimečně tím, že ji schovával nebo kupoval její knížky, nebo ji zdravil tak, jak ji zdravila pokaždé, když vešla nebo vyšla z jeho obchodu. Přesto však všechny tyhle věci dělal.

Tušila, že to bylo tím jediným důvodem, proč ho lidé jako ona měli rádi a stále se vraceli k němu a do jeho knihkupectví. Protože byl tak sladký, tak starostlivý a nikdy nezapomněl na to, aby se každý, kdo přišel do jeho podniku, pro tu chvíli cítil důležitě.

Ten muž měl odejít do důchodu už před celými roky – ale on se nechtěl vzdát svého obchodu. Zjevně nikdy nebyl ženatý, takže neměl manželku nebo děti, kdo by ho odtáhl z práce a ukázal mu svět.

Siena cestou z knihkupectví listovala prvními pár stránkami brožovaného výtisku. Její pozornost byla zcela pohlcena úvodním odstavcem, kde byla představena hrdinka, generální ředitelka, která se připravovala na to, co pro ni mělo být tím největším setkáním v životě ženy.

Byla tak zaujatá svou knihou, na kterou čekala celou věčnost, že ani nevěnovala pozornost lidem, kteří ji na ulici míjeli. Byla jen pár bloků do klubu svého bratra. Kev jí už poslal čtyři textové zprávy a zanechal i jednu hlasovou s dotazem, kde sakra byla a proč měla zpoždění.

Siena se neobtěžovala se zareagováním.

Kdo jiný by mu jeho účetní knihy udělal?

Kromě ní nikdo.

Mohl počkat.

Siena v knížce obrátila na další stránku a ani ne o nadechnutí později narazila přímo do něčeho tvrdého. Kniha ji vyletěla z ruky a dopadla na – naštěstí suchý – chodník, kde skončila hřbetem nahoru. Ona sama klopýtla o krok zpět a málem skončila na zemi taky.

Jediné, co tomu zabránilo, bylo temné uchechtnutí a ruka, která ji objala kolem zad.

To první, čeho si Sienna na muži, který ji pomohl udržet rovnováhu, všimla, byla jeho pikantní kolínská. Druhou věcí pak jeho známý černý oblek.

Zatímco ji Johnathan Marcello pomáhal narovnat se, dívala se mu přímo do tváře. Blýskl po ní úsměvem, ve kterém předvedl své rovné, bílé zuby i osobní kouzlo.

„Dvě setkání v jeden den, hm?“ zeptal se

Siena přemýšlela, proč se jí znovu sevřelo hrdlo. Přesto dokázala promluvit. „Omlouvám se. Byla jsem –“

Johnathan se sklonil a zvedl její knihu. Podíval se na její název a obálku a s dalším zářivým úsměvem jí ji podal. „Roztržitá, tuším. Chápu proč – ten chlap na obálce vypadá, jako by se vykoupal v tělovém oleji nebo tak něčem.“

„Říká se, že sex prodává.“

Johnathanův úsměv se v mžiku změnil na sugestivní. „To ano.“

„Je to vlastně kniha, na kterou jsem čekala celou věčnost,“ přiznala. „Dneska mám narozeniny a knihkupec si na ně vzpomněl. Je to jeho dárek pro mě.“

Johnathan se zasmál. „Dárek, co?“

„Je dost starý na to, aby byl mým dědečkem.“

„Všechno nejlepší k narozeninám.“

„Skvělé, pětadvacet,“ napůl zašeptala.

Johnathan se ušklíbl. „Stará, jasně. Jsi o pět let mladší, mě je třicet. Teprve, až ti bude tolik, se mnou můžeš mluvit něco o starém.“

„Třicet není starý.“

A nevypadal na víc než dvacet šest, možná.

Johnathan pokrčil rameny. „Asi je to v tom, jak se cítíš.“

Siena na sračky jako osud nebo podobné nesmysly nikdy nevěřila. Ne, když byla dívkou na čísla tak, jak byla. Mnohem raději viděla věci tak, jak byly, černé a bílé. Realitu. Věci vepsané do kamene, ne to, co by mohlo být. I když přemýšlela, jaké byly šance, že by znovu náhodně vběhla přímo do Johnathana. Dvakrát. V jeden den.

Měla to považovat za znamení nebo co?

Možná by se mohla pokusit zahlédnout potřetí, až na to, že to by nebylo zcela náhodné. Mnohem spíš… plánované.

Dřív, než ji mohla zastavit tak triviální věc jako nervozita nebo úzkost, přišla ke slovu její otevřená část osobnosti.

„Hele, máš někde –“

Od toho, aby ho pozvala na večeři tak, jak chtěla, ji zastavil Johnathanův telefon, který mu začal hlasitě zvonit v kapse. Se zvednutým prstem, kdy ji požádal o pár okamžiků ticha, ho vytáhl ven a přiložil si ho k uchu.

„Jo, tady John.“ Míjelo ticho a pak znovu promluvil: „Dobře, člověče. Jsem na cestě.“

Johnathan hovor ukončil, mrkl na Sienu a přístroj si strčil zpátky do saka.

„Obchodní hovor,“ řekl jí. „Zatímco půjdeš dál, zkus se dívat nahoru, jo? Budeš tak v bezpečí, bella donna. Nikdy nevíš, do jakého blázna bys tady mohla vrazit.“

S mávnutím vyrazil po ulici dál a Sieně už nevěnoval jediný další pohled.

Nestihla ho pozvat ven.

Možná to bylo znamení.

Kdo ví?

***

Když Siena vešla do kanceláře klubu, Darren právě ve své židli v rohu hlasitě žvýkal jablko. Vzhledem k charakteru soukromé práce, kterou pro rodinu dělala, byste si pomysleli, že by jí mohli umožnit soukromí své vlastní kanceláře.

V žádném případě.

Téměř vždy pracovala v jedné z jejich kanceláří.

„Jdeš pozdě, že?“ zeptal se Darren.

Siena s pokrčením ramen dopadla na kancelářskou židli a natočila si obrazovku počítače tak, jak měla ráda. „Jsem tady, že?“

„Kev není šťastný.“

Jejich nejstarší bratr nebyl nikdy šťastný.

„Kev může vychladnout,“ řekla Siena.

Po zadání několika hesel a otevření jednoho šifrovaného souboru se Siena dostala ke špinavým účetním knihám. Příští týden bude v další kancelář, kterou vlastnila její rodina, aby upravila a vyčistila i tyhle knihy.

Hodně se měnily.

Bakalářský titul v oboru účetnictví jí poskytl znalosti k tomu, aby mohla knihy upravovat a čistit, ale její soustředění a zájem si udržoval hlavně respekt k číslům. To bylo to, na čem záleželo nejvíc.

Vlastně to dělala ráda.

Čísla v grafech Excelu představovala pro Sienu uklidňující místo. Všechno bylo o zůstatcích a kontrolách. Čísla byla přímočará a nezanechávala po sobě žádné otázky. Něco se buď přidalo nebo nepřidalo.

To měla ráda.

„Ach, takže ses kurva konečně objevila, že?“

Kevův hlas – podobně jako hlas jejich táty – byl doslova burácivý. Dokázal by procházet chodbami i skrz zdi. Muži v její rodině nevěděli, jak vést klidný rozhovor, ani kdyby na tom závisel jejich vlastní život.

Zatímco procházela pohledávky a závazky klubu, neodvracela zrak od obrazovky počítače. Tentokrát šlo o ty správné účetní knihy – ne ty, které se chystala vytvořit, aby se tvářily jako pravé.

„Něco mě zdrželo,“ řekla Siena.

„Něco jako co?“

Sakra.

Nechtěla se bratrům zmínit o knihkupectví. Ti dva neměli žádný respekt ani uznání k věcem, jako byly knihy a únik. Respektovali a chápali pouze život, Cosa Nostra, a jejich otce.

Rozhodla se odvrátit Kevovu otázku jednou ze svých vlastních.

„Takže tuším, že Johnathan Marcello je teď venku z vězení, co?“ zeptala se.

Johnathanův trest odnětí svobody byl v New Yorku všeobecně známý. Bylo to ve zprávách a dokonce jimi proběhl i jeho rozsudek a odsouzení. To byl ale jen jeden z důvodů, proč ho nazvala neslavně proslulým, i když si myslela, že bylo neslušné na to poukazovat.

Siena nakoukla od obrazovky počítače k nim.

Jistě, Kev se zvednutým obočím střelil pohledem po Darrenovi. V duchu se poplácala po zádech.

„Věděl jsi to?“ zeptal se Kev Darrena.

„Ne. Jak to ví ona?“

Oba bratři se na ni podívali.

„Narazila jsem na něj v autobuse,“ řekla s pokrčením ramen.

O tom vběhnutí do něj na ulici se nezmínila.

„Myslím, že bychom to měli dát vědět tátovi,“ řekl Kev.

Siena se málem zeptala proč.

Ale moc dobře to věděla.

Neodpověděli by jí.