THU - 34. kapitola

Překlad: Kerris

Anna

Zpočátku jsem problém neviděla. Viděla jsem jen Drewa. Jediné, co mě zaměstnává, je to, jak jsme si okamžitě padli do oka, když jsem se nastěhovala. Vycházíme spolu tak dobře, že je to jako nekonečné přespávání s mým nejoblíbenějším člověkem na světě. Takže mi samozřejmě znamení uniknou.

Až když uplyne další týden a začnou se objevovat jeho kamarádi, všimnu si, že něco není v pořádku. Za prvé, Drew je nechce vidět. Jsou to jeho spoluhráči. Tihle kluci si prakticky žijí v kapsách. A teď? Teď se Drew hrbí na vzdáleném lehátku, zírá do prázdna, zatímco jeho kluci se poflakují na gauči a sledují zápas NFL. Jsou hluční, křičí, smějí se a vyměňují si dobromyslné urážky. Mám je ráda.

Taky jedí. Hodně. Vracím se do kuchyně pro další brambůrky, když mě Drew chytí za ruku. „Nemusíš je krmit, zlato.“

Přejedu mu rukou po vlasech. „Jsem napůl Irka, napůl Italka a jižanská, Drewe. Je pro mě fyzicky nemožné nenabídnout společnosti jídlo a pití.“ Upřímně, myslím, že bych umřela hanbou, kdybych to neudělala.

Svraští obočí, když se na ně podívá. „Pak jim řeknu, aby odešli. Problém vyřešen.“

Zasměju se, políbím ho na čelo a jeho ruka se mi okamžitě obtočí kolem pasu. Opřu se o něj, protože to zřejmě potřebuje. „Ale líbí se mi, že jsou tady. Jsou to tví přátelé. Což znamená, že jsou i moji.“

Něco si zamručí pod nosem, ale já to ignoruju a doufám, že se mu teď zlepší nálada, když ví, že mě společnost nevyvede z míry.

Ale nestane se tak. Je to ještě horší. Propadá se do ticha, které nějak hlasitě a jasně křičí, že je nespokojený.

„Hej, Drewe,“ zavolá na něj jeho kamarád Rolondo. „Člověče, musíš se uklidnit támhle. Přísahám, že jestli budeš ještě chvíli mluvit, tak ti praskne břicho.“ Při těch slovech se zašklebí a hodí Drewovi na hlavu obložený sýr.

Drew ho od sebe odmrští. „Jsem si jistý, že mluvíš dost za nás za všechny, Londo.“

V jeho tónu není žádný humor. S hvězdným obráncem jsem se moc nestýkala, ale vím, že Drew a Rolondo jsou si blízcí. Rolondův pohled se stočí k mému a já v něm vidím obavy, které živí i ty moje.

Ještě horší to je, když začne poločasová přestávka a jeden z kluků přepne na ESPN. Naneštěstí mluví o Drewovi a jeho šancích Většina odborníků jej prý tipovala na jedničku. Teď, po jeho zranění, je to všechno ve hvězdách. Všichni ztuhnou, Drew nejvíc, ale zdá se, že nikdo není schopen přepnout kanál.

Světlo obrazovky se mihotá Drewovým kamenným výrazem, když sleduje, jak nějaký přerostlý chlapík v uhlazeném obleku spekuluje o jeho noze. A mě za něj bolí srdce. Dokud se nezmíní o návštěvě kampusu. Okamžitě se mi sevřou útroby. Sakra. Já jsem byla ta, kdo odešel pro jídlo - nebo pro stravu, jak tomu Drew začal říkat - a nenechali mě zrovna samotnou.

Přistoupím blíž k ovladači. „Možná bychom se měli dívat...“

„Tady je to, co řekla Anna Jonesová, přítelkyně Drewa Baylora,“ oznámí reportér.

Na obrazovce se objeví můj obličej, pod nos mi strkají mikrofony, jak se snažím utéct z parkoviště u Piggly Wiggly. Cítím, jak mi hoří tváře. Bože, opravdu vypadá můj obličej tak kulatě?

Všichni okamžitě zpozorní a vrhají pohledy na mě a pak zpátky na televizi. Nemůžu se ani podívat Drewovi do očí. Chce se mi brečet. Místo toho zírám na televizi. Záběry se střídají s mým obličejem, přesně v tom okamžiku, kdy jsem se zlomila, unavená z toho, že slyším pochybnosti v hlasech reportérů, z toho, jak se obracejí proti svému hrdinovi. Chtěla jsem jim všem jednu vrazit.

„Ne nadarmo jste ho pojmenovali Bojovník,“ ozve se z reproduktorů můj hlas. Tvářím se naštvaně. Vzpomínám si na ten hněv. Poháněl mě, díky němu má slova vycházela tvrdě. „Protože nikdy nepřestává. Budete muset věřit, že ani tohle nevzdá.“ Mé televizní já se pak protlačí kolem nich a uniká do Drewova auta.

Tvář mi teď pozitivně hoří. Všechny oči se na mě upírají, ale mě zajímá jen jeden set a ten se nedívá mým směrem. A pak si všimnu, že i ostatní kluci se usmívají.

„Nandala si jim to, Scarlett,“ řekne Marshal, za což si z nějakého důvodu vyslouží od Dexe ránu do hlavy.

„S naším klukem si nikdo zahrávat nebude,“ trvá na svém Rolondo. „Ne, když naše holka nakopává zadky.“

Gray zachytí můj pohled a na rtech mu zahraje malý, pobavený úsměv. Zčervenám ještě víc.

A pak se všichni smějí a mluví, jako by se nic nestalo.

Zírám na Drewa, dokud konečně nezvedne hlavu. Nedokážu říct, na co myslí, a to mě děsí. Přistoupím k němu blíž, bojím se ho dotknout. Neměla jsem mluvit. Nikdy nemluv s tiskem. To vím i já.

Drew se stále ještě nesetkává s mým pohledem a chytá mě za ruku. Jeho je studená a suchá, když spojí své prsty s mými a zvedne je k polibku. „Bránila jsi mě.“ Je to tiché zamručení.

„Samozřejmě, že ano. Vždycky tě budu bránit, Drewe.“

Přitiskne své rty na mé prsty. „Je mi líto, že ses s tím musela vypořádat.“

„Mě ne,“ řeknu. „Mrzí mě jen, že se museli zeptat. Samozřejmě, že se vrátíš.“

Odvrátí pohled. Netrvá dlouho a odkulhá do našeho pokoje s tím, že je unavený. Už se nevrátí. A od té doby už kluky nezve. Všem se vyhýbá s obratností, která by byla působivá, kdyby mě to tolik neznepokojovalo.

„Chci jen tebe,“ zašeptá mi na krk v temném kokonu naší postele. „Jen tebe.“

Mělo by mě to potěšit. Ale netěší.

 

Drew

Dokud nemyslím na fotbal, jsem v pohodě. Ale svět nechce, abych přestal myslet na fotbal. Začíná mi vadit, že si na mě hra a její fanoušci dělají nárok. Dal jsem do toho všechno. Teď už jsem unavený.

Trenér ode mě očekává, že přijdu na trénink, zbývá už jen jeden zápas, a to národní šampionát. Musím tam být, ukázat svou podporu. Zbabělec ve mně se chce schovat. Nechci, aby se na mě dívali soucitně. Ale můj tým si ode mě zaslouží něco lepšího. Takže půjdu. Ale trenér taky chce, abych šel na fyzioterapii. Potřebuju se udržet ve formě, až se mi noha zahojí.

Slíbím, že na ni půjdu, ale neudělám to. Nedělám nic. A začíná mě to tížit na hrudi. Ale nemůžu se z toho vymanit. Vím, že si toho Anna všimla. Ještě nic neřekla, ale už to přichází. Nebyla by to Anna, kdyby si své názory nechávala pro sebe.

A co hůř? Noční můry. Udeřily na mě jako pytel. Probouzím se roztřesený a zpocený. Trvá mi příliš dlouho, než si uvědomím, že nejsem na hřišti, masku mám zabořenou v blátě, v puse drny a kost v noze přelomenou vejpůl.

Ale jsem v pořádku. Dokud nebudu myslet na fotbal, budu v pořádku.

Je těžké nemyslet na něco, co milujete.

***

Anna si vyšla s Iris. Když odcházela, byla nervózní, pohrávala si s klíčky od auta a téměř nepřítomně mě políbila, když se hrnula ze dveří.

Sedím na stoličce u kuchyňské linky a otáčím víčkem od láhve. Je ze mě zklamaná? Chce, abych chodil víc ven? Otřu si prsty o strniště na čelisti. Sakra, už týdny jsem nikam nešel, nechci se vídat s lidmi. Když jsem se naposledy odvážil na vyšetření, to množství soucitných poplácávání, ať se ti daří, a ty jsi ta nejlepší, koho jsme kdy měli - jeden incident doprovázený dospělým mužem, který mi doslova brečel na rameni, Bůh mi pomáhej - byla naprostá noční můra. Než Anna dorazila domů, polil mě pot a málem jsem se pozvracel.

Moc toho tehdy neřekla, jen to, že lidi jsou kurevsky divní. Když jsme byli v bezpečí doma, vzala mě do postele a na noc mě zabavila. To není správné, jak se o ni opírám. Je to další věc, kterou nedokážu zastavit.

Klepání na dveře mě vytrhne z nálady. Doslova sebou trhnu, záda se mi stáhnou a srdce mi buší příliš prudce. S podrážděným zavrčením na sebe sama se odstrčím od pultu a otevřu dveře.

Na prahu stojí trenér, jeho ošlehanou tvář stíní baseballová čepice. Jde v neformálním oblečení, což pro něj znamená kalhoty a polokošili. I to ve mně vzbuzuje podezření. Trenér si to nejspíš neuvědomuje, ale jeho oblečení vám hodně napoví. Oblek znamená, že vám hodlá rychle nakopat zadek. Ležérní oblek znamená, že k vám jde jako kamarád a doufá, že se proplíží přes váš odpor dřív, než si uvědomíte, že si z vás někdo střílí.

„Hej, trenére.“ Ustupuji, abych ho pustil dovnitř.

„Drewe.“ Zamíří do kuchyně. Už tu byl tolikrát, že ví, kde je. Trenér mi pomohl to místo vybrat. Pomohl mi zvednout zadek z podlahy, když mi umřeli rodiče. A já ho tady nechci. Z vůně jeho drahé kolínské se mi stáhne hrdlo.

Otočí se a prohlíží si mě. „Jak se máš?“

„Dobře.“ Odkulhám k pultu. Leží na něm poloprázdná láhev od piva. Chci ji vypít a zároveň ji odstrčit, schovat ji před trenérem.

Spokojím se s tím, že si opřu ruce o studený mramor. „Dáš si pivo nebo něco?“ Bože, chci, aby odešel z mého domu. Jeho přítomnost mě dusí.

Podívá se na mě vyrovnaným pohledem. „Piješ často?“

Nemůžu si pomoct, ale vyhrknu. „Rád bych si myslel, že nejsem tak prozaický, abych se stal opilcem. Nebo feťákem,“ dodám, protože vím, že jeho další otázka bude o mých lécích proti bolesti.

Otráveně se usměje tím svým způsobem, jako bych ho udělala pyšným. Což ve mně vyvolává chuť rozbíjet věci. Ale úsměv opadne. „Zmeškal jsi další terapii.“

Co na to říct? Nic. Tíha na mé hrudi roste.

Cítím, jak mě pozoruje.

„Chceš mi říct, proč jsi chyběl? A taky na tréninku? Možná nemůžeš hrát, ale pořád jsi členem tohoto týmu. Když se neukážeš, vrhá to špatné světlo na tebe i na celý tým.“

Ještě nikdy jsem od trenéra neslyšel tak pokorné zklamání. Odkašlu si. Nemůžu mu říct pravdu. Jak mu mám říct, že se nechci vrátit?

V jídelně tikají obří hodiny, které máma zachránila z budovy v centru Chicaga. A pak ke mně trenér udělá krok.

„Kdybys viděl sám sebe tak jako já.“ Zavrtí hlavou. „Jen nechci, aby všechen ten potenciál přišel nazmar, Drewe.“

„Jo, to já taky ne.“ Bohužel některé věci nemám pod kontrolou. Přenesu váhu ještě víc na svou zdravou nohu a řeknu, co musím, abych ho odsud dostal. „Podívej, už nevynechám žádnou prohlídku.“

Dusivý pocit sílí, ucpává mi hrdlo, plní plíce.

„Zlom je čistý,“ řekne. „Jsi mladý a silný. Uzdravíš se a za chvíli budeš zase v nejlepší formě.“

Udělám tu chybu, že se mu podívám do očí. A sakra, to byla hloupost, protože naše pohledy se spojí a já vím, že on vidí všechno. Že chápe, co se mi honí hlavou, že jsem vyděšený. Že ve chvíli, kdy jsem slyšel, jak se mi podlamuje noha, se něco ve mně podlomilo taky a já si uvědomil, že všechno, na co jsem se kdy spoléhal, je pevné jako dým.

Možná i on myslí na mého tátu, kterému zranění na vysoké škole vyrvalo profesionální kariéru. Táta nebyl zahořklý, ale ta ztráta ho pronásledovala. Viděl jsem mu to na očích, na tom, jak se občas odmlčel, když jsme se bavili o tom, že půjdu do NFL. Táta byl nejlepší člověk, jakého jsem kdy poznal. Ale já se jím nechci stát, ne takovým způsobem.

Trenér to musel pochopit. S mým tátou se přátelil. Ticho mezi námi se napíná a já chci tak moc odvrátit zrak, až zatnu zuby.

„Drewe,“ trenér se odmlčí a já vím, že to bude ještě horší. „Možná by bylo dobré, kdybys navštívil psychologa...“

„Ne,“ vykřiknu, přestože se snažím zachovat klid. „Nejsem kurva...“ Prudce se nadechnu a zvednu ruku. „K psychologovi nepůjdu, jasný? Tak to teď prostě sundej ze stolu.“

Jeho oči jsou tvrdé. „Není ostuda s někým mluvit.“

„Myslíš, že to nevím?“ Odkulhám ke kuchyňskému ostrůvku s takovou silou, až mě rozbolí noha. „Byl jsem tam dost, když mi umřeli rodiče. Jsem v pohodě.“ Zadívám se na něj. „V pohodě.“

Trenér si povzdechne. „Jen o tom přemýšlej, synu.“

„Nejsem tvůj syn.“ Skvělé, teď zním malicherně. Chytnu se za vlasy, abych znovu nezačal křičet.

„To vím,“ řekne tiše. „Ale to neznamená, že mi na tobě a na tom, čím procházíš, nezáleží.“ Jeho pohled mě přimrazí. „A tvým rodičům jsem slíbil, že na tebe budu dávat pozor. Své sliby neberu zpátky. A ty taky ne.“

Rána pod pás. Protože když jsem souhlasil, že budu hrát pod trenérovým programem, poté co mi slíbil, že se o mě postará, slíbil jsem rodičům, že budu respektovat jeho pravidla. Teď už nemůžu říct nic, co by mě nepřivedlo do defenzivy. Sevřu si kořen nosu a zatlačím na bolavé oči. Chci jen spát.

Trenérova těžká ruka mi přistane na rameni a stiskne ho. „Jen o tom přemýšlej, ano?“

Otupěle přikývnu, ale je to prázdný slib a oba to víme.

***

Možná by pomohlo, kdyby se Anna vrátila domů. Dokáže mě rozptýlit lépe než kdokoli jiný. Popravdě řečeno, je jediná, koho chci mít v poslední době u sebe. Něco, o čem vím, že bych si měl dělat starosti.

Jediné, co mě dokáže rozptýlit, je posilování horní části těla na posilovací lavici. Když uslyším telefon, s řinčením odložím činky. Bohužel to není Anna, ale Grey.

„Ahoj, chlape. Dneska večer přijdu a udělám lasagne. A než řekneš ne, Anna řekla, že máš volno. Šokující, co?“

Zamračím se na svou sádru. „Mluvil jsi nejdřív s Annou?“

„Jo. Jak jinak mám ještě dostat pozvání?“ V jeho hlase je slyšet hutná rozmrzelost, která mě irituje.

„Tak proč se obtěžuješ mi to říkat? Proč se prostě neukážeš?“

„Protože nejsem kokot?“

„Jsi si tím jistý?“

Na druhém konci linky je naprosté ticho.

Dobře, to bylo na hovno. Ale nemůžu si pomoct. Ten malý sráč spřádá plány za mými zády. S Annou. Hrudník se mi sevře. Kurva, věděli, že přijde i trenér? Po krku mi stoupá horko. Jsem si kurva jistý, že to věděli.

Když Gray konečně promluví, jeho hlas je ostrý vztekem. „Co máš za problém, Drewe?“

Mám jich teď dlouhý seznam. „Zapomeň na to.“

„Jasně,“ odsekne Gray. „To udělám.“

Což znamená, že až sem dorazí, bude na mě zírat a já se budu cítit jako hovno. Prohrábnu si rukou vlasy a zatlačím si na pokožku hlavy. Hlava mi teď neustále pulzuje bolestí. „Potřebuješ svézt?“

Protože mě s pocitem, že se mi dělá špatně, napadne, že nejenže mi ten grázl znovu nabídl, že mi uvaří, ale taky mi půjčil svůj náklaďák, abych nezůstal trčet v domě. Pocit viny je na nic.

„Ne,“ řekne Gray, teď už lehčeji. „Anna říkala, že mě přiveze.“

Zuby se mi spojí s hlasitým klapnutím. Jasně. Protože spolu komunikují. V ruce mi zbělají klouby na telefonu. „Musím jít. Uvidíme se později.“

Nastane další trapná pauza, pak Gray promluví. „Měj se.“ Zavěsí.

Telefon mi v ruce leží jako cihla. Chci zavolat Anně a zeptat se jí, proč si myslí, že je v pořádku, že na mě poštvala mého kamaráda. Je to snad nějaký večírek soucitu? Nebo už se jí nelíbí trávit čas jen se mnou? Je tu Gray jako nárazník?

„Do prdele.“

Nesnáším, když jsem paranoidní. Nenávidím ten pocit nespokojenosti, který mnou prolézá v kteroukoli hodinu. Potřebuju vypadnout z domu.

Vezmu si Grayův auťák - což mi přinese nový pocit viny - a vyrazím ven. Anna má ráda víno, takže jí ho přinesu k večeři. Bohužel, jakmile jsem v obchodě, je jasné, že nemám ponětí, co dělám. Vím, že k lasagním by jí chutnalo červené, nebo alespoň to k nim rodiče vždycky pili. Ale červeného je tam asi pět set lahví. Jaký druh by si přála? Merlot? Cabernet? Rulandské modré? Jaký je v tom rozdíl?

„Sakra.“

„Mohu vám nějak pomoci... Drewe?“

Otočím se a zjistím, že na mě zírá Jenny. Dvojité sakra.

Už víc než rok se mi ji daří vyhýbat. Což mi vyhovovalo. Je zvláštní ji vidět teď. Každý její centimetr je mi povědomý a zároveň cizí.

Jenny má ten typ bezchybné krásy. Dokonalá stavba kostí, zářivě modré oči, lesklé tmavé vlasy a tělo modelky. To byly věci, které mě k ní v první řadě přitahovaly.

Tehdy jsem se považoval za poloboha, a tak jsem potřeboval mít ke svému vznešenému postavení i patřičnou výkladní skříň. To jen dokazuje, co vám přinese být arogantní kokot.

„Pracuješ tady?“ To je jediné, co mě napadne říct.

Zrudne, skloní hlavu a vlasy jí spadnou přes rameno ve vlně lesklé hnědi. „Ne. Já... no, viděla jsem tě, jak tu stojíš a mračíš se na víno...“ Bezmocně pokrčí rameny a přitom si přitiskne ruce k bokům, což jí vystrčí prsa a zvedne zadek.

Skloní hlavu a pokrčí rameny. Tyhle pohyby jsem viděl už tisíckrát. Kdysi jsem si říkal, jestli je dělá, aby zvýraznila svůj vzhled. Teď už jsem si tím téměř jistý.

„Myslela jsem, že si s tebou promluvím,“ řekne tiše a přistoupí o něco blíž.

Nos mi zaplní vůně umělých jahod. Dobře ji znám. Jahodové tělové máslo. Po sprše přede mnou stála nahá a v pomalých, meditativních chvílích, které měly svádět, se jím natírala. Jenomže vždycky byla ostýchavá, předstírala, že se jenom chystá, a přitom si ne zrovna nenápadně vrtěla zadkem. Jednou v noci mě Jenny vyhonila hrstí té věci. Deset minut po tom, co jsem se udělal, mi penis jasně zrudl a kurevsky pálil. Ať jsem si toho chudáka opláchl sebevíc, kůže mi zůstala podrážděná ještě týden.

Koule se mi sevřou ve vzpomínkách hrůzou.

„Je mi to tak líto,“ zašeptá. Nějak se ke mně přiblíží na pár centimetrů. Jsem zády k regálu s vínem. „Ohledně tvého zranění. Vím, jak moc pro tebe hraní znamenalo.“

Je jí líto mého zranění? Ve chvíli, kdy jsem z jejích úst uslyšel slova „je mi to líto“ jsem předpokládal, že se omlouvá za to, že světu ukázala naši osobní korespondenci, nebo možná za to, že si lidé myslí, že jsem po každém zápase ufňukaná fiflena. To mě pořád štve.

Na druhou stranu by mě nemělo šokovat její zaměření na fotbal. Jenny vždycky chtěla, abych uspěl. Chtěla slyšet skandování mého jména stejně jako já, dokud nebylo jasné, že už nebude součástí show.

Chtěla být mou ženou. Manželkou. Jakmile jsem to slovo uslyšel z jejích úst, chtěl jsem utéct co nejrychleji opačným směrem. Záleželo mi na ní, líbilo se mi, jak se o mě stará, ale nebyl jsem do ní zamilovaný. A v tu chvíli jsem věděl, že nikdy nebudu. Dodnes nevím, jestli jí moje odmítnutí zlomilo srdce, nebo ji jen naštvalo. Jenny si své city vždycky držela blízko.

„Je to tak, jak to je,“ zamumlám. Zátylek mě znovu hřeje, parfémovaná vůně jahod mi škube v nose.

„Vrátíš se.“ Její modré oči se na mě sladce zadívají. „Já vím, že se vrátíš.“

Anna říkala totéž. Jenže se na mě při tom zadívala, jako bych jí raději neměl odporovat a hádat se s ní.

Jenny se nejistě natáhne. Její prsty jsou chladné, konečky pěstěných nehtů se mi otisknou do kůže. „Chyběl jsi mi, Drewe.“ Jedním nehtem mi sleduje předloktí.

Její ňadra se téměř dotýkají mé hrudi, rty má roztažené na pozvání. Mohl bych ji mít. Mohl bych ji sledovat domů a ojet ji. Sex s Jenny byl jen o tom, co pro mě mohla udělat. Což zní teoreticky dobře, ale ať jsem se ptal kolikrát chtěl, nikdy mi neřekla svůj vlastní názor. Jak znám Jenny, stejně by mě nechala dělat si s ní, co bych chtěl.

A já necítím vůbec nic. Nic kromě všudypřítomné plíživé směsice úzkosti a vzteku, která se mi od té rány vrývá pod kůži.

Dívá se na mě s jiskřičkou vítězství v očích. Jako by si myslela, že je neodolatelná.

Pro někoho možná je. A i když se navenek může zdát bezchybná, pohled na ni mi nikdy nedal takový niterný punc touhy, jako když se jednou podívám na Annu.

Annu, která je pro mě se svými divokými kadeřemi a velkorysými křivkami krásnější, než kdy bude Jenny. Annu, která voní exotickým kořením, teplou kůží a domovem. Annu, která mi přináší klid, a přesto mě dokáže nabudit a napnout víc než závěsná cívka.

Annu, která se na mě dívá přes regál s vínem.

Celé tělo se mi sevře a začne mě pálit, pak mě mrazí.

Její hlas plný sirupu zní drsně. „Jen jsem si říkala, že si k večeři koupím víno.“ Třesoucí se rukou zvedá tašku s lahvemi vína, zatímco na ni v bezděčném zděšení zírám. „Vypadá to, že jsi dělal totéž.“ Její zelené oči se mihnou k Jenny a pak se vrátí ke mně. „Nechám vás, abyste si... povídali.“

A pak odchází a já mám pocit, že se pode mnou propadá podlaha.