THU - 26. kapitola

Překlad: Kerris

Anna

Poprvé nemám radost z toho, že mám narozeniny. Nemám náladu slavit. Drew měl narozeniny včera. A i když jsem já ten blbec, který ho oběma rukama odstrčil, někde vzadu v mysli jsem plánovala, že naše narozeniny oslavíme společně. Přinejmenším bych si našla způsob, jak s ním v ten či onen den být. S kým je slavil? Vzpomene si na mě dnes?

Sedím na posteli v prázdném bytě, schoulím se na sebe a přitisknu si ruku na hruď. Kdy má ta bolest skončit? Cítím se tak prázdná, ale zároveň tak těžká bolestí, že se sotva dokážu pohnout. Spánek už není útěchou. V hlavě se mi ve smyčce přehrává každý okamžik, který jsem strávila s Drewem. Když se probudím, mám polštář vlhký a tváře napjaté zaschlými slzami.

Vycházím ven, abych se dole setkala s Georgem, když zakopnu o krabici na rohožce. Je to dárek, poměrně velký a hranatý, vyvedený v obyčejném bílém papíru a s černou stuhou. Pod stuhou je zastrčená obálka. Nevidím na ní žádný nápis, ale okamžitě se mi rozbuší srdce tak hlasitě, že slyším jeho tlukot v uších. Skoro se bojím dárek zvednout. Zvenčí se ozve houkání.

Neohrabanými prsty uchopím balíček a vyběhnu ven k autu.

"Nemáš si kupovat dárky, Anno," zažertuje George, když vidí balíček v mé ruce.

"Ha." Snažím se smát, ale nejde to.

Odjíždíme, dárek mi chladne pod zpocenou dlaní. Zírám z okénka a tlačím špičkou prstu na tvrdý roh kartičky, dokud se neohne. Mám ji teď otevřít? Aspoň se podívat, od koho je? Myslím, že to vím. Ale možná se mýlím. Nevím, co by mě zdrtilo víc, jestli to, že mám pravdu, nebo jestli se mýlím.

Je jen jeden způsob, jak to zjistit. A já se nemůžu dočkat, až se vrátím domů. Prsty se mi třesou, když obálku vytahuju a trhám ji. Je to obyčejná bílá kartička s nápisem "Anna" vytištěným tvrdým, mužským písmem. Při pohledu na něj se mi zatají dech a ze rtů mi vyrazí bláznivé zachroptění. Ani nevím, jestli je to Drewovo písmo. Jen hádám. Jak smutné to je?

Zmateně kartičku otevřu.

 

Koupil jsem to předtím-

Přišlo mi zbytečné to vyhodit. Šťastné narozeniny.

Drew

 

Nebrečela jsem už několik týdnů. Nedovolím si to. Ale při pohledu na zabalený dárek cítím za víčky známé pálení a lechtání. Hrdlo se mi stáhne tak silně, že se snažím polknout. Nedokážu se přenést přes to, abych Drewův dárek roztrhla. Chci si ho nechat takový, jaký je, přesně takový, jak se ho naposledy dotýkal. Ale něco na mě uvnitř čeká a já musím vědět, co to je. Auto se řítí po silnici, zatímco já opatrně uvolňuji stuhu a snažím se dárek otevřít, aniž bych roztrhla papír.

Uvnitř je krabička, a když dárek zvednu, z hrudi se mi vydere vzlyk. Je to zarámovaný obal alba Siouxsie and the Banshees - JuJu, asi z roku 1981. A je podepsaný celou kapelou. Vzácná a úžasná věc, o které si myslím, že nikdo jiný na světě neví, že by se mi líbila.

Takhle jsem opravdová fontána slz, soplů a vzlyků, když si přitisknu rámeček k hrudi.

George na mě vrhá vyděšený pohled. "Co to sakra je? Anno, mluv se mnou."

Nemůžu. Ne bez toho, abych uvnitř ještě trochu víc neumřela. "Promiň. Mám PMS."

Zatímco Georgův zděšený výraz roste, já si odfrknu a hledám v tašce kapesník. Najdu zmuchlaný koktejlový ubrousek, který mě při použití poškrábe na obličeji. "Ten dárek je od mámy," zalžu. "Asi se mi stýská po domově."

Netváří se přesvědčeně. Vlastně jsem si jistá, že ví, že lžu. Ale nechá to být s pokrčením ramen. "Myslím, že je dobře, že se brzy vrátíš domů na prázdniny."

Ale můj domov už není místo. Příliš pozdě jsem si uvědomila, že je to člověk. A já ho vytrhla ze svého života.

 

 

Drew

Včera mi bylo třiadvacet. Od té doby, co mi umřeli rodiče, jsem své narozeniny nenáviděl. Jen mi připomínají, že moje rodina je pryč a já jsem v podstatě sám. Gray očividně kontroluje škody způsobené Annou. Podařilo se mu mě přemluvit, abych včera šel do kina - podle něj naprosto trapný způsob oslavy. Teď mě chce vytáhnout na oslavu narozenin s klukama, kteří neberou ne jako odpověď. Raději bych předstíral, že narozeniny neexistují.

Přemýšlím o dárku, který jsem nechal Anně na rohožce. Od té doby, co přišel obal alba, jsem chtěl vidět její výraz, až ho otevře. Teď si to můžu jen zkusit představit. Usmívala se tím svým rychlým a zářivým způsobem, když byla překvapená? Nebo se usmívala pomalu, s rozkvetlou neochotou, jako by prohrávala boj se svými emocemi?

Líbilo se jí to vůbec? Jsem ubohý, že jsem jí to dal? Sakra, kdyby se někdy dozvěděla, kolik jsem za něj zaplatil, určitě bych vypadal jako slaboch. Ale nebylo to tak, že bych ho mohl vrátit; koupil jsem ho v aukci.

Proč se tím mučím? Nemůžu se vrátit a prosit o další šanci. Mám nějakou hrdost. A nevím, jak o ni bojovat a přitom si ji udržet. Dát jí dárek bylo to poslední, co jsem mohl udělat. Můžu jen doufat, že to pochopí: Jsem tady, pokud mě bude chtít.

"Blbost," zamumlám si pro sebe.

Zaklepání na dveře ložnice mě přiměje sedět rovněji. "Za chvilku jsem venku," zavolám na Graye, který čeká, až se vzpamatuju. Sakra, mně se vážně nechce jít ven. Ale chlap nemůže říct jinému chlapovi, že se raději bude flákat doma. Ne, pokud chce přežít škádlení.

"Máš balíček." Grayův hlas je tlumený bariérou dveří, ale v jeho příliš neutrálním tónu je něco, co mi sevře hruď.

Za dva kroky jsem u dveří a vypáčím je. Stojí tam, tváří se nevýrazně a v ruce drží zabalený dárek. Na okamžik se zamračím. Dělá si legraci? Je to od něj?

Ale nedokážu si představit, že by Gray použil stříbrný papír nebo složitou bílou hedvábnou mašli. Je to příliš ženské.

Musím si pročistit hrdlo, abych promluvil. "Kde jsi to vzal?"

Gray odvádí mizernou práci, aby skryl svou ostražitost. "Zdálo se mi, že jsem něco zaslechl na verandě. Tohle jsem našel opřené o vchodové dveře."

Celé tělo se mi napne proti potřebě vyběhnout z domu a prohledat ulici. Musela to být Anna. Proč nezaklepala? Sakra, vždyť jsem neklepal ani já, možná si myslela, že to takhle chci hrát. Ne tak docela. Prostě jsem se zbaběle vypařil jako naprostý posera.

"Tak co?" Gray zavrtí krabičkou. "Vezmeš si to? Nebo to mám vyhodit?"

Než se k tomu stačí pohnout, vezmu mu dárek z ruky. Nedívám se na něj, ale držím krabici dole a mírně od těla, jako by mě mohla popálit. Ale moje prsty se do ní zaboří.

S Grayem na sebe zíráme, zatímco já zůstávám nerozhodně a pochybovačně stát. Možná to není od Anny. A proč váhám jako nějaká stará paní? Vrhnu na Graye nehezký pohled, protože se začíná usmívat, a zavřu mu dveře před nosem. V žádném případě před ním tuhle potenciální bombu neotevřu.

Zvolím metodu náplastí a jedním tahem balíček roztrhnu. Karta spadne na zem. Třesoucí se rukou ji uchopím a přitom studuji koženou knihu, kterou odhalil roztržený balicí papír. Emersonovy eseje. Zlatě lemované stránky. V bezvadném stavu. Klesám na podlahu, zády se opírám o postel, aby mi byla oporou. Uhladím rukou obálku a pak otevřu kartu.

 

Co dát někomu, kdo zjevně v ničem nestrádá? Napadlo mě, že kousek historie by nemusel být špatný nápad. Šťastné narozeniny, Drewe.

Anna

 

Prsty svírám knihu tak silně, že slyším, jak hřbet skřípe. Tisknu čelo do zvednutých kolen a zhluboka dýchám, abych se ovládl. Nic nechce? Je snad slepá? Mám chuť vyrazit z domu a ulovit ji. Jen abych ji mohl chytit za ramena a zařvat: "Tebe! Chci tebe, ty tvrdohlavá, pomatená osino v zadku!"

Zároveň si přitáhnu knihu blíž k hrudi. Emersonovy eseje. Vzpomněla si. A vrátila mi kus mých rodičů. Věděla, že mi budou v den mých narozenin chybět? Prudce zamrkám. Samozřejmě, že to věděla. Její vzkaz to skoro říkal. Najednou se mi těžko dýchá.

Pokojem se ozve další zaklepání na dveře. "Drew, chlape... Jdeš?"

Několikrát polknu, přitisknu si prsty na příliš horké oči a najdu hlas. "Jo."

Odložím knihu a kartičku do šuplíku u postele a vyjdu z pokoje. Život jde dál. I když nechcete.