THU - 25. kapitola

Překlad: Kerris

Anna

Následujících několik týdnů je cvičením v neustálém utrpení. Můj stav pohodlné otupělosti roztává. Místo ní se otevírá bolestivá propast. Je tak velká, že mě překvapí, když se na sebe podívám a nenajdu v sobě zející díru. Veškeré své úsilí věnuji tomu, abych se neskulila do sebe, abych zůstala vzpřímená pokaždé, když vstoupím do naší společné třídy a uvidím ho. Ne že by na mém falešném předstírání klidu záleželo. Drew se na mě ani nepodívá.

A co hůř? Přesednul si. Vybral si lavici co nejdál ode mě, až na opačném konci místnosti, kde bych musela natahovat krk, abych ho viděla. Všichni si toho samozřejmě všimnou. Je to jejich slunce. Kdykoli změní polohu, jejich světy se rozletí z oběžné dráhy. Ten můj nejvíc. Cítím se mimo, jako bych se mohla mezi lavicemi převrhnout.

Pokaždé, když ve třídě promluví, kůže se mi zachvěje a srdce udělá malý skok, jako by se snažilo vrátit ke svému majiteli. A já své zrádné srdce nenávidím.

Mohla bych se mu pokusit omluvit, ale on mi nenechává žádný prostor. Vypadne ze dveří, jakmile profesorka dá souhlas. Zkrátka se k němu snadno nepřiblížím, pokud ho nebudu pronásledovat. Mohla bych to udělat, ale nohy mě nepohání kupředu. Chci, aby to všechno skončilo.

Co bych mu vlastně mohla říct?

Je mi to líto, Drewe, ale nedokážu se zbavit svého starého hloupého já. Pamatuješ si na střední školu? A tu baculatou, neohrabanou holku? Na každé škole je nějaká taková. Ta, kterou všichni znají, ale nikdo ji pořádně nevidí? Na mojí škole? No, měla kudrnaté zrzavé vlasy a rovnátka. Byla příliš bledá, příliš tichá. Nikdy ji nikdo nepozval na ples. Nikdy nešla na ples nebo se nelíbala s nějakým klukem v autě. Nikdy nezažila ani polibek, dokud se nedostala na vysokou.

A ať si teď říká, co chce, ten pitomý stud, ty ledově chladné roky izolace, ji neopouštějí. Nezáleží na tom, že ví, že teď přitahuje kluky. Nezáleží na tom, že ví, že je chytrá nebo že má kamarádky. V hloubi duše je to pořád ta holka. Dokonce i když bojuje o to, aby přestřihla čáru.

A když je na ni upřena pozornost, nemůže se ani nadechnout. Protože oni to uvidí. Všichni uvidí, že je to pořád ta baculatá holka, která nezapadla. A ty jsi středem pozornosti, Drewe. Oslepuješ ji.

Jo. Ubohé. Protože já bych se přes to měla přenést. Nenávidím, že to nedělám. Nenávidím svou slabost. A budu radši, když mě Drew bude nenávidět ze špatných důvodů, než aby mě litoval z těch správných.

Což mě nutí nenávidět se ještě víc.

A tak bolest pokračuje, když ho další týden sleduju ze třídy, abych se zastavila, když se setká s jinou dívkou. Je to holka z roztleskávaček a spolku, od džínů velikosti čtyři až po rovné vlasy, které jí padají jako lesklé prostěradlo na drobný zadeček. A možná si hluboko pod kůží nese bohatství nejistot, ale stejně ji na první pohled nenávidím.

Věnuje jí svůj zářivý úsměv, ten, ze kterého se mi kdysi podlamovala kolena, a ona si zastrčí ruku do jeho. A sluší jim to spolu tak moc, že se zastavím. Možná je to tak lepší. Zaslouží si být šťastný. Zaslouží si někoho, kdo není zmatený.

V patách téhle dobročinné myšlenky přichází myšlenka silnější: Do prdele. S tím.

Chystám se mu říct pravdu. Že mi na tom záleží. Až moc mi na tom záleží. Pak otočí hlavu, jako by cítil, že se dívám. Naše oči se setkají a on povytáhne obočí, jako by chtěl říct, na co se to kurva díváš? Jako by chtěl říct: Tvoje šance je pryč.

Otočím se a bez dalšího pohledu odcházím.

 

Drew

Šatna je cítit blátem, potem a porážkou. Sedím sám na lavičce před skříňkou a dívám se na své ruce. Na ruce, které dokázaly předvést tři ztráty míče, čtyři neúspěšné pokusy a zachycení, které prohrálo zápas. Nejhorší zasraný zápas mého života.

S každým nádechem se mi po pohmožděných zádech a bocích rozlétnou střepy agónie. Hlava mi třeští tak silně, až se bojím, že mi vypadnou oči. Vzduchem se nese tiché šumění, ale nikdo na mě nemluví. Nedivím se jim. Jsem jejich vůdce a zklamal jsem je.

Ještě horší je, když mě Rolondo rychle poplácá po rameni. "To se stává, člověče," řekne tiše a jenom mně. "Je to jen období."

V tu chvíli se chci stáhnout do sebe. To já jsem mu házel ty podělané přihrávky, kvůli kterým na tom hřišti vypadal špatně. To, že ví, proč jsem to posral, a nezabíjí mě kvůli tomu, mi sevře hrdlo.

Po spáncích mi stéká pot a pálí mě v očích. Ale nepohnu se, abych si ho setřel. Čekám v klidu, dokud se kluci neosprchují a nepřevléknou. Dokud mě neopustí.

Sprchuju se sám, stojím pod horkou vodou, zatímco mi hrdlo plní knedlík, a pak zavřu kohoutky. Oblékám se a zapínám si tašku, když se Gray vrátí.

Dlouho se na mě dívá a obočí má stažené v zamračeném výrazu. Jo, taky jsem s ním vyjebal. "Promiň" mi připadá příliš banální.

Jeho hlas prořízne ticho. "Hele, chlape, musíš vědět, že tě mám rád jako bratra."

"Všichni tví bratři jsou kokoti." Je to starý vtip, už mnohokrát řečený, ale můj hlas zní jako štěrk a na krku ho cítím jako sklo. Plazí se po mně ponížení. Každý občas prohraje. Ale ne takhle, ne tím, že se zachovám jako pitomec a zahodím hru.

Na tváři se mu objeví drobný úsměv. "Totální kokoti." Pokračuje dál. "Takže víc než bratr."

Chci se usmát, chci předstírat, že je to všechno v pořádku. Ale nedokážu se mu ani podívat do očí. Vím, že ať už mi řekne cokoli, přijde to samo. Bůh ví, že jsem toho od svých trenérů slyšela víc než dost.

"Nechci ti rozbít hubu," pokračuje Gray. "Takže to řeknu jen jednou. Vytáhni si hlavu ze zadku a přenes se přes tu holku."

Snadněji se to řekne, než udělá.

"Potřebujeme, abys měl hlavu v pořádku, Drewe. Oceňuju, že jsi byl chvíli naštvaný, ale co je moc, to je moc. Kus zadku za tyhle sračky nestojí."

Hlava mi trhne. Zadívám se na Graye a neodvážím se otevřít pusu. Ale on jen zavrtí hlavou a přistoupí blíž. "Je to jen nějaká prolhaná mrcha..."

Nepamatuju si, že bych se pohnul. Zrak mi zamlží rudý opar, když s ním vrazím do zdi a pěstmi mu sevřu tričko. "Už nikdy..." Procedím skrz zuby, než se mi čelist zablokuje.

Grayova ústa se otevřou. "Co to kurva je?"

Do prdele. Do Graye už dost strkali lidé, kteří se o něj měli starat. Ustoupím, prudce ho pustím a on se na vteřinu prohne, než se vymrští do vzpřímené polohy a pustí se do mě.

"Ty bys na mě kvůli ní do prdele zaútočil?"

Zhluboka se nadechnu a ustoupím. "To jsem nechtěl udělat. Jen o ní takhle nemluv. Ona není mrcha."

"Tomu nemůžu uvěřit." Gray si mě prohlíží, jako bych byl cizí člověk. "Děláš si srandu?"

Popadnu tašku a přehodím si ji přes rameno. "Chceš někoho obvinit? Tak obviň mě. To já jsem tu hru prohrál, ne..." Nedokážu vyslovit její jméno.

"Ona se na tebe vykašlala!" Jeho tvář je rudá.

Přejedu si rukou po hlavě, která mě bolí tak, že se mi rozostří zrak. "Nikdy nelhala. To jsem si udělal sám."

Jeho oči se zúží, jak na mě zírá, a pak se mu vysoko zvedne obočí. "Jsi do ní zamilovaný."

Zatracená bolest hlavy. Oči se mi teď plní. Jednou tvrdě a zoufale zamrkám. Gray odvrátí pohled, jako by se za mě styděl. Po kůži mě píchne horko. "Je mi líto, že jsem tě zklamal." Zamířím ke dveřím. "Už se to nestane."

 

Anna 

Iris zmizela. V pátek večer nepřišla domů. Ani v sobotu. Jelikož je momentálně bez přítele, dělám si starosti. Iris si na známosti nepotrpí. Trvalo jí šest měsíců, než se poprvé vyspala s Henrym. Takže to, že tu není, mě trápí. Stejně jako to, že neodpovídá na telefon ani na deset esemesek, které jsem jí poslala.

Moje obavy rostou a já volám Georgovi, abych se ho zeptala, jestli neví, kde je, což je špatně, protože George na druhé straně linky mrtvolně mlčí.

"Chceš mi říct, že v pátek jsi ji viděl naposledy, a voláš mi až teď?" George odpoví hlasem, který jsem nikdy předtím neslyšela.

Zavrávorám a sevřu telefon pevněji. "Je mi to líto. Nemyslela jsem na to."

"Do prdele." George těžce vydechne.

Po zádech mi vyrazí studený pot. "Myslel jsem, že je s tebou. Říkala, že je s tebou."

George vybuchne. "Puta mierda! Pendejo, maricon..."

To, že nadává španělsky, mě děsí ještě víc. Stejně jako Iris to George nikdy nedělá, pokud není úplně bez sebe.

Ještě jednou se slyšitelně nadechne, než znovu promluví. "Říkala, že s tebou, kurva, půjde ven!"

"Snad si nemyslíš, že je s..."

"Jo, to si kurva myslím," odsekne George. "Přísahám bohu, že chci tomu malému pendejo nakopat prdel za to, že zase sáhl na mou sestru."

Protože jestli nás oba odbyla lží, víme, že je s Henrym. A já ji chci zabít. Smrt utlučením polštářem. Možná, že když ji jedním z nich pořádně praštím po hlavě, tak jí vrazím rozum do hlavy.

"Jdu tam," řekne George.

"Jestli ho zabiješ," řeknu, "ať to vypadá jako nehoda." Dělám si legraci jen napůl.

George si odfrkne, než zavěsí.

Připravuju si mraženou vafli a kafe, když mi konečně odpoví na esemesku.

Iris: Klídek. Jsem v pohodě. A to jsi musela jít a vyděsit George?

I když mě zaplaví úleva, mám chuť ji praštit do hlavy. Nehtem palce silně ťukám do obrazovky.

Já: To si piš, že jo. Vyděsila jsi nás k smrti, Ris!

Iris: Dobře, dobře, omlouvám se. Bylo ode mě hloupé, že jsem nezavolala.

Zamračím se na telefon a vyťukám další zprávu.

Já: Kde vlastně jsi?

I když to vím, potřebuju písemné potvrzení, než ji zabiju.

Iris: S Henrym.

Já: WTF, Iris? Podvedl tě!

Prakticky cítím, jak se z ní kouří. Tichý telefon je toho důkazem.

V kuchyni se ozve příliš hlasité cinkání.

Iris: Jo, Anno, já vím. Byla jsem tam.

Zakoulím očima a zakousnu se do své vafle, která zchladla a ztvrdla. Další zacinkání.

Iris: Měl k tomu své důvody.

Odhodím vafli stranou a odpovím.

Já: Bylo to kvůli tomu pádu do nic netušící vagíny?

Jo, chovám se jako hajzl, ale nemůžu si pomoct. Jak se k němu mohla vrátit? Má vůbec nějakou zatracenou představu? Udělá to znovu. Vždycky to udělají znovu. Už jsme o tom mluvily.

Iris: Vtipné. Byl vyděšený, dobře?

Odfrknu si. Ale ten zvuk jí uniká. Nebo možná ne.

Iris: Bylo to pro něj příliš intenzivní.

Já: Takže si myslel, že si to zjednoduší tím, že ošuká nějakou holku?

Nebo holky? Kdo ví, když je to takový kretén.

Iris: Podívej, lidi dělají hloupé věci, když mají strach. A ty máš co mluvit. Úplně jsi Drewa odstrčila, protože máš strach.

Tvář se mi rozpálí a prsty mi vyletí.

Já: Nepodvedla jsem Drewa! Vždyť jsme ani nebyli oficiální pár!!!

Iris: Jo a proč, A? Protože ses styděla, že tě s ním někdo vidí? Chovala ses k němu jako ke svému osobnímu mazlíčkovi. O co je to lepší?

Celé tělo mi teď zaplavuje horko. Píchne mě za víčky a mám chuť hodit telefonem přes celou místnost, aby se roztříštil na tisíc kousků.

Iris: Přiznej, že s těmi, které milujeme, zacházíme vždycky nejhůř.

V hlavě se mi ozve šumění. Mrcha. Ta totální mrcha.

Já: Nemiluju Drewa.

Iris: Správně. Cokoli řekneš.

Vyťukávám teď písmena tak usilovně, až mě bolí nehty.

Já: Teď se nebavíme o mně. Mluvíme o tobě.

Iris: A proč nemůžeme mluvit o tobě? Proč o tobě nikdy nemůžeme mluvit? Protože ty máš všechno promyšlené? Takový kecy neprojdou, A.

Bouchnu telefonem o pult. Nechce mou pomoc. Fajn. Nech ji, ať si zkazí život. Já jsem skončila. Až na to, že zvednu telefon a řeknu jí přesně tohle.

Iris: Přesně tak. Je to můj život. Moje chyby, které musím udělat. A já se aspoň snažím. Co děláš se svými chybami ty?

Já: Není co dělat.

Nebudu brečet. I když mám znecitlivělou špičku nosu a v krku knedlík velikosti jablka.

Iris: Zavolej mu? Řekni, že je ti to líto?

Telefon v mé ruce se třese, jak se zhluboka nadechuju.

Já: On se posunul dál! OK!?! On se kurva posunul. Konec příběhu.

A já taky. Skončilo to ještě dřív, než to začalo, a já jsem v pohodě. Jsem v pohodě.

Když zazvoní telefon, ze zvyku ho zvednu. Neřeknu ani slovo, jen hovor přijmu.

Irisin hlas se ozve tiše a váhavě. "Ahoj, holka. Omlouvám se. Bylo to ode mě kruté."

"To je v pořádku," zamumlám. Raději bych teď běhala nahá po kampusu, než abych s ní mluvila, ale zavěsit by to jen zhoršilo. Iris by mě nakonec ulovila.

Iris si povzdechne. "Hele, já vím, že se mě jen snažíš chránit, jasný? A mám tě za to ráda."

Tak trochu tě teď nenávidím, Iris.

Což musí vědět, protože na mě stále naléhá. "A to, co jsem řekla o tobě a Drewovi..." Odmlčí se. "Promiň. Chovala jsem se k celé věci jako necitlivá mrcha. Neuvědomila jsem si... Prostě. Prostě se o víkendu šetři, Anno. Dobře?"

"Jo." Odkašlu si. "Jasně."

"Musím jít," řekne. "Henry je vzhůru a..."

"Jasně." Pohrávám si s uchem hrníčku. "Tak jo."

Zavěsíme s rozpačitým mumláním na rozloučenou.