Loyalty - 7. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Hele, hodláš se mnou dneska mluvit, nebo co?“ zeptal se John a naklonil se do dveří obývacího pokoje v domě rodičů.

Lucia ani neodvrátila pohled od blikající televize. „Ne.“

Její tón byl plochý, suchý a mrtvý.

Au.

„Když jsi byla v Kalifornii, snažil jsem se ti dovolat.“ John si odkašlal a pak dodal: „Vlastně jsem ti volal každých pár dnů.“

„Možná mi tam nefunguje telefon.“

„Myslím si, že ano, Lucio.“

„Pak to bylo možná znamení něčeho, Johne.“

Sakra.

Nehodlala mu to usnadnit. Jeho malá sestřička na něj byla naštvaná, a možná oprávněně. On byl tím, kdo ji před měsíci vystopoval a přivedl domů, i když celou cestu kopala a křičela.

Byznys pak nabral hodně na obrátkách a John dostal větší zodpovědnost. Jeho boss a strýc si mysleli, že vzhledem ke všemu to zvládne. Mezi každotýdenní terapií, někdy i častější, schůzkami se svým probačním úředníkem, hodinami veřejně prospěšných prací, které každý týden musel vykonávat, a byznysem… John neměl čas vůbec na nic.

Sotva zvládl dýchat.

Lucia však byla opět doma, a tak se snažil udělat si na ni čas. Chtěl napravit tu trhlinu, kterou mezi nimi před měsíci vytvořil, ale ona to nechtěla.

Ani v nejmenším.

„Jsi zpátky z Kalifornie na pár týdnů, děvče. Přemýšlel jsem –“

Stočila pohled na něj – v mžiku plný nenávisti a zlosti. Osmnáctiletá hloupost mládí a naštvanost. To byly věci, které našel v očích své nejmladší sestry, když na něj zírala. To nebylo nic, na co byl John u Lucii zvyklý.

Jistě, byla nádherná stejně jako jejich máma.

Ale také byla temná, zákeřná a tvrdohlavá jako jejich táta.

„Už mi tak kurva nikdy neříkej, Johne,“ zasyčela.

Ztuhla mu páteř. „Co – děvče? Vždycky jsem ti tak říkal.“

„Už ne.“

Její slova bodala do jeho viny a vše ještě zhoršovala. Po tom, co udělal, si to možná zasloužil.

„Jak to v Kalifornii jde?“ zkusil se zeptat. „Teď už jsi tam byla pár měsíců.“

Stále ho ignorovala. Její oříškové oči, stejné jako měl on, byly tvrdé a chladné.

Lucia byla prskavka jejich rodiny. Mladá krev, která se stále učila tu věc, která se nazývala životem. Měla by si ho venku užívat, a když ji John odtáhl domů, svým způsobem jí to všechno vzal.

„Mohla bys se mnou alespoň mluvit, Lucy.“

Tu přezdívku, kterou nenáviděla, použil jen proto, aby z ní něco dostal. Nenáviděla ji ještě víc než označení děvče. Její odpověď ho šokovala ještě víc.

„Kalifornie je horká,“ řekla.

„Jo, to se vsadím,“ zamumlal.

„Začínám předměty druhého semestru. Další měsíc poté, co se vrátím.“

„I když už ses tam usadila?“

„Asi ano.“

Všechno na tom rozhovoru mu přišlo špatné. Pokud by tohle byla jedna z jeho ostatních sester – Liliana nebo Cella – John by si o jejich chladném chování a plochých reakcích nic nemyslel. Ale tohle byla Lucia.

Jeho sestřička.

Dítě, na které dohlížel už od jejího narození, kdy jemu samotnému bylo dvanáct.

„Měl jsi být můj nejlepší kamarád, Johne,“ zašeptala Lucia.

Znovu se na něj otočila svýma rozzlobenýma očima, ale teď byly plné slz. Jedna z nich jí unikla ven a zanechala po sobě na tváři stopu. Slzu rukou rychle setřela a drsně vydechla.

„Neměla jsi takhle utéct,“ odpověděl.

Lucii s sebou škubla tvář – jisté znamení toho, že vší silou svírala čelist. Svůj vztek skrývala za kamennou fasádou a chladnými slovy.

Stejně jako jejich otec.

Jeho jménu dostála víc než dobře.

„Doufal jsem, že mě možná dovolíš se omluvit, a pak bychom mohli, když jsi tu na návštěvě, společně strávit trochu času,“ řekl John. „Ale ignorovala jsi mě dokonce i o Vánocích.“

„Možná bys to měl vzít jako nějakou zatracenou nápovědu.“

„Lucio.“

Nedostal z toho nic – ani jednu jedinou zkurvenou věc. Při drsném tónu jeho hlasu s sebou dokonce ani necukla.

John se do toho zkusil pustit ještě jednou, jen jiným směrem. „Co tě přimělo zaplést se s takovým chlapem jako je Renzo? Neříkal jsem ti, aby sis nezahrávala s chlapci jako on?“

Ze rtů, na kterých měla úšklebek, ji unikl smích, a doslova bodal. Na gauči se k němu otočila zcela tváří v tvář.

John to měl možná brát jako varování.

„Jako on?“ zeptala se. „Johne, ty a každý další muž v naší rodině nejste o nic lepší než on. Až na co? My máme peníze, a vy muži nosíte hezké obleky a řídíte drahá auta. Takže jste dostali příjmení, které vám dává respekt, a rodinné dědictví, které vám poskytuje privilegia.“

Aniž by na okamžik potlačila svůj temperament, zavrtěla hlavou a pokračovala dál: „A muži jako on? Pocházejí z ulice a každý den svého života se honí, jen aby přežili. Věděl jsi, že své sestře platí soukromou školu? Nikdo jiný by ji nezaplatil. Snaží se, aby i když pocházejí z ničeho, ona něčím byla. Kde si myslíš, že jí to nechalo? Nebo jeho malý bratr – jeho rodiče se na něj před pár lety vysrali. Kde to nechává toho chlapce? Neboj se, jsem si jistá, že jeho sestru – která už dál nemůže chodit do školy – mu vzali, nebo ještě lépe, možná i bratra a umístili do milé pěstounské péče.“

John zamrkal, nejistý a plný ostražitosti.

Pohrdání v Luciiných slovech bylo pokryté hořkostí.

Nevěděl, co říct.

„Nasrat s vašimi muži jako jste vysrali s ním,“ vyštěkla. „Takže ty jsi dostal peníze a oblek, ale to je taky to jediné, co kurva máš.“

Kdo byla tahle dívka, která na něj zírala, jako by do morku kostí nenáviděla jeho i všechno to, co představoval?

To nebyla Lucia, která se nechávala ráda vozit v drahých autech a k narozeninám ráda dostávala diamanty. Tohle nebyla jeho sestra, která byla tichou, dokonalou Marcello principessa.

Ne, tahle dívka byla úplně jiná.

„Pocházíš z těch samých privilegií jako já,“ řekl tiše.

„Až na to, že to teď můžu vlastnit. Ty můžeš?“

John nevěděl, jak na to odpovědět. „Omlouvám se, Lucy. Opravdu se omlouvám. Nemyslel jsem si, že tohle všechno povede k tomu, že bude odtržený –“

„Sklapni,“ vyplivla. „Vsadím se, že přesně to měl táta v plánu, a věděl jsi o tom i ty.“

„Táta nic neplánoval. Jen jsem za tebou šel, abych tě přivedl domů. Zbytek byly okolnosti a další sračky.“

Lucia se od něj odvrátila a znovu ho odmítla byť jen poctít svou pozorností. Pálilo to, ale vzal to. Vypadalo to, že se mu podařilo zničit dobrý vztah i s posledním člověkem ze své nejbližší rodiny.

A tentokrát to ani nebylo kvůli jeho bipolaritě.

Legrační.

„Proč si nepromluvíme o tobě, Johne?“ zeptala se suše.

Ani náhodou.

John o sobě nemluvil.

Při té představě jeho obrana vždy vyletěla nahoru.

Lidé sondovali a on měl pocit, jako by mu krevním oběhem kolovaly jehly.

„Ne, jsem v pohodě,“ řekl a založil si ruce na prsou.

Lucia se na něj ani nepodívala: „Pak tu nemáme nic dalšího, o čem mluvit. Táta spolu s ostatními jsou nahoře.“

Ostatní.

Ani v těchto slovech mu neuniklo její pohrdání.

I když John ji nechal jejím myšlenkám a vzteku.

Co jiného mohl dělat?

„Takže tak je to tedy s námi?“ zeptal se. „Za pár týdnů se vrátíš zpátky do Kalifornie a zatímco budeš tady, vůbec se se mnou nehodláš obtěžovat? Ani trochu?“

„Neber si to osobně, Johne. Jsou to všichni, nejen ty.“

Takže…

***

John vešel do tátovy domácí kanceláře a našel tam sedět mnohem víc mužů, než by čekal. Johnův táta a Giovanni a Dante, jeho strýcové. Na kraji desky stolu seděl i Andino. Na místě, kde by sedět neměl, protože Dante – boss – byl za ním.

Vyrůst ve světě Cosa Nostra bylo občas zvláštní a složité. Mafiáni s celou svou rodinnou dynamikou, která se řídila a byla ovládána pravidly mafie, občas vytvářela složitosti, které se nedaly jen tak snadno pochopit.

Koneckonců, Johnův táta nikdy nemohl být jen jeho tátou, když byl zároveň také underbossem. To samé platilo o jeho strýcích – Giovi a Dantem. I oni vždy zastávali mocenské pozice.

Rodina byla rodina.

Cosa Nostra je přibarvila.

A teď…

John směrem k Andinovi přikývl a usmál se. „Nemusíš se tu tvářit tak pohodlně, jako bys byl rozmazleným malým underbossem.“

Místnosti se ozval smích.

Pokud by šlo o kohokoli jiného, John by nikdy nedával novému underbossovi před rodinou najevo takový nerespekt a nikdy by na jeho účet neutrousil takový vtip. Ale tohle byl Andino. Nebylo by normální, aby ti dva nějakým způsobem nevtipkovali na účet toho druhého.

Opravdu se to dalo očekávat.

Andino byl v této pozici stále tak trochu nový. Celá změna, která měla nastat během posledních pár měsíců. Když se ho rozhodli dostat výš, nikdo si nedělal legraci.

John měl stále pocit, že to bylo správné rozhodnutí.

„Opatrně. Vzhledem k tomu, že jsem v tom tak nový a tak vůbec, je mi dovoleno dělat chyby,“ vrátil mu Andino s úsměvem zpět. „Nerad bych, abys ty byl jednou z nich, Johne.“

„Můžeš to zkusit.“

Tehdy se vše změnilo v plnohodnotný smích.

Na okamžik to bylo hezké.

I když to nikdy netrvalo dlouho.

Ne v Cosa Nostra.

Lucian se podíval na syna. „Mluvil jsi se svou sestrou?“

John se ušklíbl. „Myslíš tím, zda jsem ji nechal, aby na mě vypouštěla svou zuřivost? Protože pokud ano, odpověď je ano.“

Místností se rozhostilo silné a husté ticho. V Johnových ústech po sobě zanechalo hořkou pachuť, ale bylo to tak, jak to bylo. Od doby, kdy se Lucia vrátila z Kalifornie na prázdniny domů, očividně nebyl jediným příjemcem jejích špatných nálad.

„Je skoro lepší, když tě ignoruje, že?“ smutně se Lucian usmál. „Nikdy jsem si nemyslel, že se tohoto dne dočkám.“

„Všichni děláme rozhodnutí, kterých někdy litujeme,“ řekl Dante z místa za svým stolem. „A také s nimi musíme žít.“

Boss jejich rodiny, s ohledem na peklo, kterým si nedávno prošel se svou vlastní dcerou, této lekci pravděpodobně rozuměl lépe než kdokoli jiný. John se učil, že žádná rodina nebyla dokonalá. Ne za zavřenými dveřmi.

Tyhle lekce byly nejtěžší.

Bolely ze všeho nejvíc.

„Nelituji toho,“ řekl Lucian, „ale přál bych si, aby nebyla tak naštvaná.“

„Spíš… plná pohrdání, mám pocit,“ řekl John tiše.

Mezi muži proběhla přikývnutí a pak už se vrátili zpátky k byznysu tak, jako obvykle. Rodina měla omezené množství času, a pak znovu přišla na řadu mafie a její hrátky.

Stejný byl i jejich život.

Johnovi to z většiny nevadilo.

Dokud měli všichni obavy o Luciu, na chvíli mu přestali sedět za zadkem. Jistě, pro Luciu to stálo za sračky, ale stále to bylo prostě tak a on měl pokoj.

„Luciane, zůstaneš nebo půjdeš?“ zeptal se Dante. „Když ses teď neoficiálně stáhl a je tu Andino, nemusíš tu být. I když je to pouze na tobě.“

Dokonce i v domě jiného muže, za jehož stolem právě seděl, boss byl stále tím, kdo ovládal místnost. On byl tím, kdo řídil muže a to, jakým směrem se jejich hovor odehrával.

Lucian přejel pohledem po Johnovi a pak se vrátil zpátky ke svému bratrovi. „Myslím, že vlastně odejdu.“

Dante mávl rukou, jako by říkal běž.

Johna ten vývoj událostí překvapil. Desítky let jako mafián – a pod svým bratrem jako underboss rodiny – a Lucian prostě vypadal… jako by s tím skončil. Připravený pohnout se dál.

„Až tu skončíme, zajdi za mnou, synu,“ řekl Lucian a zatímco Johnathana míjel, poplácal ho po rameni. „Dobře?“

„Ano, jistě.“

I když nevěděl proč.

Jakmile byly dveře kanceláře zavřené, Johnova pozornost byla na jeho dvou strýcích a Andinovi. Giovanni se zapáleným doutníkem většinu času seděl v rohu. Jako bossův poradce to nebylo tak, že by Gio opravdu nemusel muže přímo řešit. V podstatě obrovským způsobem fungoval pro Danteho jako prostředník.

John měl však strýce rád. Gio byl, takříkajíc, zábavný.

„Jak to jde s novým gangem?“ zeptal se Dante.

„Je to dobré,“ odpověděl John.

„Jen dobré?“

„Andinův gang by stejně tak mohl, vzhledem k některým z nich, být jako gang zkurvených svatých.“

Andino se temně uchechtl. „To proto, že jsem do nich vložil strach z Boha.“

Gio se podíval na červenou špičku svého hořícího doutníku. „Už ne jeho gang. Teď je tvůj, Johne.“

John zajel pohledem na svého strýce a pak na bosse. „Bylo mi řečeno, že tohle bylo dočasné.“

Dante se trochu ušklíbl. „Chtěl jsem se ujistit, že to znovu zvládneš, Johne. Už jsou to měsíce, co tě propustili z vězení – udělal jsi všechno, co jsem po tobě požadoval.“

To ano.

Žádný bordel.

Žádné nesmysly.

Byznys byl čistý.

Žádné přitahování pozornosti.

Danteho požadavky byly jasné. John si dokonce dával extra pozor na svou poruchu a její zvládání, protože když ho doma po tom všem, co udělal, vítali, nechtěl svou rodinu zostudit.

„I když to není můj gang,“ řekl John a ukázal na Andina. „Je jeho.“

„Celý ten koncert s underbossem mě víc než zaměstnává,“ odpověděl Andino.

Jo, to by se vsadil.

„Nebo rozmazlil,“ zamumlal John.

Andino se ušklíbl a ukázal Johnovi vztyčený prostředníček.

Dante mluvil dál, jako by k žádné interakci nedošlo. „Řekl jsem ti, že ta věc s tvým hlídáním byla také jen dočasná. Je na čase, aby ses vrátil k tomu, že budeš řádným Capo, Johnathane. V tom jsi nejlepší, nipote.“

„To je,“ souhlasil s uchechtnutím.

Dante trhl palcem směrem k Andinovi. „Takže on dostal na starost pár jednání mezi gangy dalších rodin. Některá schémata, která probíhají na jiných území a podobné věci.“

„Skladiště, které je používáno na ta schémata s několika rodinami, je sdílené, a tak je to snazší a jde lépe zachovat mír,“ dodal Andino. „Budeš muset zvládnout vypořádat se ze setkání s Capo toho gangu. Probíhá zhruba jednou měsíčně.“

„S kým?“

„Darren Calabrese,“ řekl Andino.

John ztuhl, ale skryl to.

Andino se po něm nenápadně podíval. „Jsi s tím v pohodě?“

Otázka byla vystřelena.

John pokrčil rameny. „Jasně, nechápu, proč bych neměl.“

„Naše minulost s rodinou Calabrese činí některé věci ošidnými,“ dodal Dante.

„Minulost – myslíš jako to, že jejich dědeček zabil mého pradědečka?“ zeptal se John.

Giovanni se rozkašlal.

Dante si odkašlal. „Jo, přesně ta minulost.“

„Abych byl fér, Carl Calabrese je teď mrtvý,“ řekl Andino.

„Takové svinstvo se jen tak nesmyje, Andi,“ zamumlal John. „Zabil moji rodinu – dokonce i když Lucian už byl adoptovaný rodinou Marcello – aby převzali vládu a pro nic jiného. Chtěli získat své místo, tak udělali to, co museli udělat. Můj biologický pradědeček dokonce ani nemá řádný hrob. Nevíme, co s ním udělali.

Taková špatná krev se nesmyje,“ dokončil ostře.

„Ne, ale ty skvrny kvůli byznysu odložíme stranou,“ řekl Dante. „Ale nikdy nezapomeň na to, že jsou jen banda hadů, Johne. V tom je rozdíl.“

Johnovi se to úplně nelíbilo, ale bylo to tak, jak to bylo.

Siena Calabrese byl úplně jiný problém.

Ona rozhodně nebyla jako její bratři, a to pro něj celý ten rozdíl. Nicméně neviděl ji už měsíce. Jakmile se vrátil z hledání sestry, měl v úmyslu zkontrolovat ji, ale stavěla se mu do cesty jedna věc za druhou.

Nový gang.

Další byznys.

Rodina.

Téměř zabitý bratranec v Cancúnu.

John to rozhodně nepřeceňoval. Vsadil by se, že žádná z těchto sraček by pro Sienu nepředstavovala žádný rozdíl, protože pro ni byl kretén, který se na ni vyprdl.

Ženy to braly jako urážku.

„No?“ zeptal se Dante.

John se podíval na svého bosse. „Zvládnu ty zkurvený Calabrese.“

Andino si ze svého místa na stole odfrkl. „Můžeš začít tím, že je nebudeš nazývat zkurvení Calabrese, Johne.“

Jo, mohl to zkusit.

Ale nic nesliboval.

***

Johnathan našel tátu sedět v malé knihovně v přízemí. Lucian popíjel čistou whisky a přitom listoval novinami. Vypadal klidně a zcela uvolněně. Jako muž, který se nikdy nepřestal pohybovat, a teď si dal konečně pauzu.

Byl to neobvyklý pohled.

„Chtěl jsi, abych za tebou přišel?“ zeptal se John.

Lucian se na něj přes okraj novin podíval. „Vypadá to, že burza se zvedla o dva body.“

John svraštil obočí. „Dobře.“

„A v pokladnách kin láme rekordy nějaký akční film.“

„Dobře.“

„Přestaň se na mě dívat, jako by mi právě narostla druhá hlava, Johne.“

Navlhčil si rty. „Obvykle si takhle nepovídáme, tati. To je celé.“

„Nikdy jsme k tomu opravdu nedostali šanci, co? Cosa Nostra vždy představovala překážky, které nás od sebe oddělovaly. Nemohl jsem si dělat obavy jen o svého syna – a problémy, kterým neustále čelil – když mě Cosa Nostra nutila držet se na délku paže.“

John zamrkal.

Lucian mávl ke křeslu vedle sebe. „Pojď si sednout a promluvit si.“

„Já –“

„Johne, pojď si ke mně sednout.“

„Dobře,“ řekl a jeho hlas zněl jako ozvěna.

Připojil se k tátovi a Lucian projel pohledem další část novin.

„Začneme s tímhle. Myslím ty a já.“

John zíral na noviny. „Takže nic nedělání?“

„Ne nic dělání. Být normální, Johne. Už jsem ti někdy řekl, jak jsem na tebe hrdý, chlapče?“

O tom musel přemýšlet.

„Jistě, tati.“

„Věci, o kterých jsem si myslel, že bys je nemohl udělat nebo zvládnout kvůli své bipolaritě. Přesto jsi je zvládl a k tomu ještě víc. Pořád to děláš. Očekávej, že teď ti budu říkat mnohem častěji, jak jsem na tebe hrdý, Johne.“

„Myslel sis někdy, že jsem měl rád to, jací jsme?“

„A ty ano?“ zeptal se táta. „Myslím, že ano.“

Ne.

„Udělal jsem spoustu sraček, tati,“ rozhodl se říct John: „vůči všem – včetně tebe. Víš, že jsem vám řekl spoustu věcí. Pálím za sebou mosty, ale obvykle je neopravuji.“

„A i tak tady stále sedíme, Johne.“

***

„Darrene,“ pozdravil John.

Calabrese Capo zvedl své tělo z barové stoličky a nabídl Johnovi ruku. Přijal ji a s Darren si potřásl, přitom se však ujistil, že ji sevřel pevněji než obvykle.

John se musel setkávat a pracovat s bratrem Calabrese – nebo oběma, protože jak věděl, ti dva spolu hodně drželi – ale to neznamenalo, že by měl v úmyslu se před těmi sráči sklánět. Nevěřil jim ani co by se za nehet vešlo.

„Johne, rád tě vidím,“ řekl Darren s úsměvem.

John si přál, aby to bylo cítit příjemné.

Nebylo.

„Dáš si drink?“ zeptal se Darren s mávnutím na bar.

John využil jednu ze svých starých výmluv, aby tuto nabídku odmítl. „Během pracovní doby nepiju.“

„Vy Marcello, jste ve svých pravidlech vždycky tak striktní.“

„Díky tomu jsme nejlepší.“

V Darrenově pohled problesklo cosi neznámého a John to vzal jako bod ve svůj prospěch. „Ano, dobře, sedni si. Můžeme probrat, jak máme s Andinem zařízeno, aby naše gangy spolupracovaly společně, a cokoli dalšího.“

„S některými detaily mě seznámil.“

„Ale ne všichni, co?“

John pokrčil rameny a posadil se na nabídnutou barovou stoličku. „Myslím, že je lepší přímo do toho skočit.“

„To rozhodně.“

John kývl na barmana a požádal o sklenici vodu. Jakmile ji měl před sebou, použil ji jako rozptýlení, aby udržel pozornost na něčem jiném než na Darrenu Calabrese. Čím déle přetrvával v blízkosti jednoho z mužů Calabrese, tím víc narůstala jeho stará hořkost a vztek.

Opravdu to nikdy nevymizelo.

Ne od doby, kdy se dozvěděl pravdu o tom, proč spolu tyto dvě rodiny neměly příliš společného. V té době mu bylo, ach, třináct, když mu táta konečně všechno řekl.

John si myslel, že byl skrz naskrz Marcello.

Že jejich krev byla tou, která mu proudila v žilách.

Pravda byla špinavější – jeho táta byl výsledkem románku s goomah, a byl synem zavražděného muže. Jeho biologický dědeček byl Johnathan Grovatti. A jeho pradědeček, bývalý boss jedné z nejmocnější zločinecké rodiny v New Yorku, byl odstraněný kvůli chamtivosti a nic víc.

Bandou bastardů Calabrese.

John byl samozřejmě stále Marcello. Ve všech myšlenkách i mysli, v těle a duchu, byl každým coulem zatraceně mužem Marcello. Mluvil jako oni, žil jako oni a byl jimi.

Ale teď věděl, že měl také krev Grovatti, která ho udržovala naživu. Krev celé rodiny, která byla bez jediného pomyšlení nebo péče vymazána.

Takový byl způsob jejich života.

Nebo by měl být.

A tenhle druh sraček pro něj bylo těžké nechat být.

Takže když Darren hovořil o přátelství mezi nimi a o dobrém byznysu, Johnovi se to zkurveně plazilo pod kůží. Vyžadovalo to po něm každou unci úsilí, všechnu jeho sebekontrolu, aby se nenatáhl a z toho sráče neudusil všechen život.

„Co myslíš, Johne?“ zeptal se Darren. „Je ta dohoda pro tebe OK?“

John ho stěží poslouchal.

Chtěl jen, aby to první setkání skončilo.

Andino si myslel, že další bude snazší a tak dále. Dobře, John měl celý týden na to, aby si zvykl na myšlenku pracovat s někým z rodiny Calabrese a stále byl stejně znechucený jako na začátku.

„Ve skutečnosti to svým způsobem vypadá, jako by rodina Calabrese tahala za delší kus provazu,“ řekl John, „pokud víš, co tím myslím.“

Darren se zasmál. „Jen do toho. Je to naše skladiště a většina našich ulic. Jistě, gang Marcello odvede spoustu práce s dodávkou a distribucí těch sraček, ale –“

„Domnívám se, že tato dohoda byla něco, co udržuje váš byznys při životě,“ přerušil ho John se zvednutým obočím a napil se vody. „Je to tak, že?“

„Více peněz je vždy dobrá věc.“

„Ty ulice – Dante je předal vaší rodině podle dohody, která byla uzavřena před několika lety na zasedání Komise, že?“

Darren pevně přikývl. „Ano, a vzhledem k tomu bordelu, který tam panoval, jsme za ně dlužili.“

„Až na to, že na těch ulicích je těžké pracovat, protože tam vaši lidé nemají sračky. Všechno to vybudovali Andinovi muži. Vím to, protože než mě zavřeli, na těch ulicích jsem se svým bratrancem pracoval i já.“

„Kam tím míříš, Johne?“

John po něm blýskl namyšleným úsměvem. „Vlastně nikam. Jen aby bylo jasné, proč to je tak, jak to je. I když to území vypadá jako vaše, bez gangu Marcello, který je tam v záloze, je naprosto ničím.“

Darren se zhluboka nadechl.

John se uvnitř ušklíbl.

Nikdy nebylo dobré dělat si problémy s někým, koho jste v nepředvídatelné budoucnosti možná potřebovali pro svůj byznys. Nicméně v tomto případě však John chtěl, aby bylo naprosto jasné, že mezi ním a Darrenem bude vždy on tím sráčem, kdo bude mít navrch.

Tak to bylo.

Přesně to bylo to, co Marcellos dělali.

„Dobré popovídání,“ řekl John a zvedl se ze stoličky. „Pokud se chceš zastavit, budu poblíž skladiště, abych si promluvil se svými muži. U dívky vepředu ti nechám své číslo, takže mi můžeš, ehm, zavolat, až spolu budeme ten nesmysl projít znovu, Darrene.“

John si zastrčil ruce do kapes kalhot a zamířil k východu z podniku. Nedostal se ani do poloviny parketu, když mu zkřížil cestu mnohem větší a důležitější Calabrese.

Matteo.

Boss.

A… otec Sieny.

„No, dobře, pokud tohle není Johnathan Marcello,“ zaburácel Matteo.

Sakra, ten muž byl hlasitý.

John se zasmál a snažil se nedat najevo své podráždění. Potřásl si s mužem ruku, protože kurva, i když tenhle boss byl tím, kým pohrdal, nemohl být hrubý. To nebylo tak, jak to u Cosa Nostra chodilo.

Mafiáni nezostuzovali své bossy.

„Dostali se ke mně fámy, že teď přebíráš Andinův byznys, když on teď, řekněme… vykročil o stupínek výš,“ řekl Matteo.

Ten muž byl široký jako stůl.

Vysoký jako zkurvený strom.

Všechny prsty obou rukou měl ozdobené prsteny.

Jeho bohatství a jeho postavení?

Vše to pocházelo z krve, která kolovala v Johnových žilách.

„Tuším tak,“ řekl John.

„Vtipné,“ zamumlal Matteo, „vždycky jsem si myslel, že ty jsi z druhé generace mužů Marcello, který by vystoupal výš, Johne. Co se to stalo?“

Muž natáhl ruku a poplácal Johna po tváři.

V nitru se mu vařila krev.

Ten dotek byl láskyplný a dokonce… přátelský. Jako by to možná udělal člen rodina.

John to nenáviděl, ale navenek dokázal zůstat klidný. „Nemyslím si, že by si kdokoli mohl myslet cokoli o tom, kdo kam v rodině půjde, a mě se tam, kde jsem, líbí.“

Matteo přikývl. „Mmhmm, to se vsadím, Johne.“

„Je to tak, bossi.“

To slovo ho pálilo na jazyku.

I tak to řekl.

„Dobře, abychom měli zachovány dobré vibrace mezi našimi rodinami a tímhle novým uspořádáním mezi tebou a Darrenem, myslím, že bys měl dorazit a povečeřet s námi.“

John ztuhl. „Prosím?“

„Večeře,“ zopakoval Matteo. „U mě doma s mou rodinou. Je to správná věc. Dohody se dělají nejlépe nad dobrým jídlem, Johne.“

Ne v rodině Marcellos.

U jídelního stolu se nepracovalo. I tak mu v mysli stále bušila pravidla, která mu byla celý život vtloukána do hlavy.

Nikdy se nevyhýbej bossovi. Nikdy, Johne. I když to není tvůj boss.

John spolkl svou pýchu a znechucení, která mu ztěžka leželo na jazyce. Teď se dostalo až do žaludku. „Jistě, večeře. Dej mi vědět kdy, bossi.“

Matteo poplácal Johna po rameni a pak pokračoval ve své cestě dál.

To setkání bylo z více než jednoho důvodu zvláštní, hlavně však proto, že John věděl, že bossové nevkládali své ruce do byznysu přímo. Oni na něj hodně dohlíželi a směrovali k němu lidi. Ale nikdy do něj přímo nevstupovali.

Bylo to, skoro jako by na něj Matteo čekal.

John se podíval na svalnatého, vysokého Dona Calabrese, který mířil k baru v restauraci. Pak se otočil a z podniku odešel.

Potřeboval se odsud dostat pryč.

Ve dveřích zahlédl někoho daleko krásnějšího, kdo ho přiměl zastavit. Byla ztracena ve svém tabletu, který držela v jedné ruce. V uších měla zastrčená sluchátka. Vlasy měla o něco delší a tmavší, jako by si je možná nechala trochu přibarvit. Šaty v délce ke kolenům a boty ke kotníkům, které měla na sobě, byly mnohem konzervativnější než oblečení, které z ní v tu společnou noc svlékl.

Kurva.

Když se na ni díval, vzadu na jazyku stále ještě mohl cítit trochu sole z její kůže. Mohl stále slyšel její hezké drobné vzlyky v posteli, když byla pod ním, a prosila o víc.

Opravdu jako hudba.

John udělal chybu, protože sex měl být až do doby, než mu k tomu dá terapeutka zelenou, mimo limity, ale sakra, Siena za to stála. A vzhledem k tomu, že ode dne, kdy ji uviděl v autobuse, stále nenašel žádnou jinou ženu, která by stála za pohled, byl si jistý, že to zaváhání nebylo marné.

Nasrat na svůj život, že je takový.

A pak Siena zvedla hlavu – své mořsky modré oči a stále tak dokonalé.

John jí pohled oplatil.