ITFTH - 8. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Nikdy neodmítej dar, který chceš.

~ pravidla babičky Lucy pro magii a randění

 

Následující ráno ležím pod vrstvou teplých přikrývek v posteli. Vzduch v místnosti je tak chladný, že vidím svůj dech. Oheň v krbu vyhasnul už před dlouhou dobou. V domě je úplné ticho. Je zvláštní neslyšet hučení lednice a boileru, popřípadě ventilátoru v notebooku. Neslyším ani vzdálený zvuk motoru aut, nebo letadel přelétajících nad hlavou.

V létě je vzduch pravděpodobně naplněn zvuky ptáků a brouků, ale za chladných zimních rán je až děsivé ticho. Nepřivádí to ticho lidi k šílenství? Teď už chápu, jak se to může stát.

Možná by pomohlo založit oheň. Alespoň bude nějaký hluk a teplo je stejně důležité.

Obalím se do deky a jdu do hlavního pokoje.

Je dobře, že tu nejsou sluhové. Pravděpodobně by se zděsili, kdyby mě viděli, jak se tu takhle potuluju jen ve spodničce.

Alice mě naučila, jak založit oheň a já jsem nadšená, že se mi to povedlo tak rychle. Pak se vydám do malinké kuchyňky, vytáhnu bochník chleba a kousek sýra. Žádná nóbl snídaně, ale ujde. Poté, co si přitáhnu křeslo blíže k ohni, vychutnávám si jídlo a přitom vymýšlím plán.

Vidět Aliciny slzy bylo jako vystřízlivění. Bez ohledu na začínající naděje a sny, kdy se mi začalo zdát o jistém loupežníkovi, by mi to jen způsobilo bolest srdce, kdyby naše city ještě zesílily. Opravdu se před tím potřebuju uchránit.

Pokud už není pozdě.

Mám na Graye překrásné vzpomínky. To musí stačit. Dnes budu dělat něco jiného. Třu si neutuchající bolest na hrudi a doufám, že nebude trvat příliš dlouho, než zmizí.

Možná bych mohla jít do vesnice, abych viděla, jak žijí obyčejní lidé. Je to lepší plán, než cokoli jiného. Vše, co potřebuju, je jít po cestě, dokud nevyjdu kopec a neuvidím vesnici. Aspoň to říkala Alice první den, kdy jsme přijeli. Přijdu na to. Bez problému. Možná najdu knihkupectví. Strávit zbytek dovolené s pěkným příběhem nezní tak špatně.

Obléknout se, abych vypadala reprezentativně, pro mě bylo spíše utrpením, ale zvládla jsem to. Naštěstí Alice zůstala dostatečně dlouho. Bez její počáteční pomoci bych byla úplně nahraná. Nevěděla bych, co si obléknout jako první. Nedává smysl, aby korzet byl na košili, ale pod spodničkou. Byl problém s praním? Asi. A vážně, proč ji musím mít? Nebylo štěstí u empírových pasů, že nemusely být tak pevně sešněrované?

To je jedno. Zvládla jsem to. Dokonce se mi podařilo dostat vlasy pod kontrolu bez obvyklých produktů na vlasy. Není to zas až tak špatné, řeknu si.

Právě vycházím z chaty, když se ozve křupání bot na zasněžené cestě. Protože cestička končí až u chaty, předpokládám, že onen návštěvník je tu za Alicí. Doufejme, že to není Duncan. Polknu a prohlídnu si blíže přicházejícího. Odtud jeho vlasy nevypadají zrzavě, ačkoli přes jeho klobouk toho není moc vidět. Poslední, co bych chtěla, je čelit naštvanému upírovi, ale upíři nemůžou chodit venku, když svítí slunce, že? Nebo je to jen mýtus? Až se vrátím domů, zjistím toho víc o těchto věcech.

Prsten, který mi dala Alice, mi na prstě vytváří neznámou váhu, přejedu přes něj prstem, abych se ujistila, že tam stále je, kdybych potřebovala rychle utéct.

Blížící muž však není Duncan, je to Gray. Ucítím motýlky v břiše a po kůži se mi šíří elektrický výboj, jako by se celé mé tělo radovalo z pouhého pohledu na něj.

„Dobré ráno, paní Tilburyová.“ Řekne s úsměvem, když jde po pozemku vedoucím do chaty.

„Pane Evertone, dnes ráno jsem vás nečekala.“ Použiju stejnou formální mluvu, jako on a nakloním hlavu. Ačkoli jsem neslyšela žádný zvuk, ani neviděla pohyb v okolí chatky, předpokládám, že by někdo mohl být dost blízko, aby nás slyšel.

„Už je vám a vaší společnici lépe po včerejším večeru?“

„Ano, děkuju vám.“ Zahřeje mě u srdce, že vážil celou tu cestu jen proto, aby se ujistil, že se nám vede dobře, protože to není tak, že by mohl poslat textovku. Není tu moc jiných možností. Část mě ví, že bych ho měla poslat pryč. Bylo by to tak správné, ale nejsem ženou z tohoto času, takže co záleží, jestli poruším pravidla? „Chcete jít dovnitř?“

Jakmile vejdeme dovnitř a Gray uvidí, že je místnost prázdná, vezme mě za ruce.

„Je ti dobře?“ Promluví tiše. „Bál jsem se potom, jak večer skončil. Nebylo to tak, jak jsem doufal.“

„Jsem celkem v pořádku. Alice však…“ povzdechnu si. Pokud je Gray kamarád s Duncanem, znamená to, že ví o upírech, čarodějnicích a magii?

Zdá se to jako složité téma a já sama toho moc nevím, kdyby měl otázky, takže se budu snažit to vysvětlit jednoduše.

„Včera v noci si sbalila zavazadla a odešla.“

„Odešla?“ Znovu se rozhlédne po místnosti, jako by mi nevěřil. „Ty jsi tu sama?“

„Mám prostředky na návrat domů bez ní.“ Řeknu opatrně.

„Ale jsi sama?“ Jeho pohled se střetne s mým.

Přikývnu.

Zasténá. „Jak se ti mám správně dvořit, když pokaždé, co tě vidím, čelím pokušení za pokušením?“

„Dvořit se mi?“

Naštvaně si odfrkne. „Vidíš? Ani nedokážu správně myslet. Přišel jsem dnes ráno, abych se na tebe a slečnu Henryovou podíval, ale také jsem se tě chtěl zeptat, zda bys byla přístupna mému dvoření. Teda, dovolila bys, abych se ti dvořil?“ Zasměje se a tváře mu zrudnou. „Dokonce nedokážu dát dohromady ani větu, když se na mě takhle díváš.“

„Neznáš mě.“

Stiskne mi ruce. „Pokud by ses mě před pár dny zeptala, jestli mám zájem se někomu dvořit, vysmál bych se pouhé myšlence. Nemůžu ani říct, co se změnilo, ale změnilo. Všechno se změnilo. Vím, že je to rychlé. Pravděpodobně jsme sdíleli více polibků, než slov, což by mě taky nikdy nenapadlo. Nic o mně nevíš a já nic nevím o tobě, ale nedokážu si představit život s nikým jiným, než s tebou. Je to, jako by se vše zaostřilo a já vidím, jaký by můj život měl být. A můj život má zahrnovat tebe. Tím jsem si jistý.“

Má intuice po jeho slovech rozkvetla a říká mi, že on je ten pravý. Že se k sobě hodíme, ale jak bychom mohli? Za pár dní odejdu, vrátím se na místo, které nebude nikdy moct navštívit. Je to nemožná situace.

„Nevím, co říct.“

„Nic z toho jsem neměl říkat. Vím, že je toho příliš, ale nedokážu si pomoct, když jsem s tebou.“

„Musíme si promluvit.“

Jeho tvář se zkřiví. „Prosím, neříkej ne, ještě ne. Nech mě, abych ti ukázal, že jsem dobrý muž. Nech mě ti vysvětlit proč…“ odkašle si. „Proč já…“

„Proč jsi bandita?“

„Ano.“ Zašklebí se nad oním titulem.

„Hádám, že to souvisí s tím, že tebe a tvého bratra otec do něčeho nutí.“

Překvapeně pozvedne obočí.

„Sedni si, udělám nám čaj. Myslím, že toho máme dost k diskuzi.“ Neměla bych to dělat. Měla bych odmítnout jeho návrh k dvoření, vystrčit ho ze dveří a skoncovat s ním, ale nemůžu. Prostě nemůžu.